Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem, sídlem Revoluční 763/15, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 182/2025-90 ze dne 20. listopadu 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 1 a 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o stěžovatelově žalobě o náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
3. Odškodňované řízení probíhalo před správními orgány, správními soudy a Ústavním soudem. Věc sama se týkala otázky zákonnosti služebního hodnocení stěžovatele a správnosti výše výkonnostního příplatku. Poté, co byla vyřešena věc sama, byla předmětem řízení před správními soudy a Ústavním soudem již jen otázka nároku stěžovatele na náhradu nákladů správního řízení.
4. Stěžovatel od vedlejší účastnice žádal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení již v průběhu odškodňovaného řízení, a to dokonce opakovaně: (A) V souvislosti s obdobím od 28. března 2018 do 25. července 2022, kdy se v řízení před správními orgány řešila otázka zákonnosti služebního hodnocení stěžovatele a správnost výše výkonnostního příplatku, vedlejší účastnice stěžovateli mimosoudně poskytla zadostiučinění 62 334 Kč. (B) V souvislosti s obdobím od 25. července 2022 do 10. ledna 2023, kdy se v řízení řešila otázka, zda má stěžovatel nárok na náhradu nákladů správního řízení, poskytla vedlejší účastnice stěžovateli mimosoudně dalších 9 350 Kč. (C) Ač odškodňované řízení (ohledně nároku na náhradu nákladů řízení) pak ještě pokračovalo, požadavek stěžovatele na další zadostiučinění již vedlejší účastnice považovala za nedůvodný. Stěžovatel se tak domáhal v řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, dalšího zadostiučinění v souvislosti s pokračováním řízení od 10. ledna 2023 do původně 31. prosince 2024 a následně až do 17. března 2025, kdy řízení skončilo.
5. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem č. j. 13 C 177/2024-45 ze dne 10. února 2025 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 29 439 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení za jeden den (výrok II), zamítl žalobu co do částky 20 561 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
6. Obvodní soud posuzoval délku řízení od 10. ledna 2023 do 19. února 2024 a od 22. února 2024 do 31. prosince 2024 a dospěl k závěru, že tato délka je nepřiměřená a stěžovateli náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Za adekvátní považoval obvodní soud částku 15 000 Kč za jeden rok řízení, čemuž odpovídá částka přiznaná výrokem I rozsudku. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl.
7. K odvolání stěžovatele (proti výrokům III a IV) a vedlejší účastnice (proti výrokům I a IV) Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že žaloba se zamítá (výrok I), rozsudek obvodního soudu potvrdil ve výroku III (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Podle městského soudu stěžovatelem vymezené období řízení nelze považovat za nepřiměřeně dlouhé. Žaloba byla proto nedůvodná pro absenci odpovědnostního titulu.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí městského soudu je svévolné, neboť fakticky vychází z toho, že stěžovatel již byl odškodněn za předchozí fáze řízení a další pokračování řízení mu tak již nepůsobí relevantní újmu. Odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatel považuje za nepřezkoumatelné. Městský soud podle stěžovatele dostatečně nevysvětlil, proč řízení pro stěžovatele nemělo zvýšený význam, ač šlo o pracovní věc, vyhnul se hodnocení konkrétních průtahů a jejich vlivu na právní a psychickou sféru stěžovatele. Chybí rovněž podrobné vysvětlení, proč městský soud nepovažoval řízení za nepřiměřeně dlouhé a jak se přesně v jeho úvahách promítlo, že stěžovatel již byl zčásti odškodněn vedlejší účastnicí. Městský soud napadeným rozsudkem fakticky přisvědčil odvolací námitce vedlejší účastnice, že stěžovatel vede velké množství sporů, čímž soud stěžovatele potrestal za jeho procesní aktivitu. Podle stěžovatele městský soud při ústním odůvodnění vyhlášeného rozsudku uvedl jiný důvod pro rozhodnutí, než jaký byl následně uveden v písemném vyhotovení rozsudku. Konečně stěžovatel připomíná, že při ústním jednání před městským soudem výslovně požadoval, aby byla zohledněna délka řízení od 10. ledna 2023 do 17. března 2025, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí Ústavního soudu. Z odůvodnění není zřejmé, jak tento požadavek městský soud zohlednil.
9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
10. V posuzované věci stěžovatel před soudy požadoval částku 50 000 Kč, kvůli čemuž proti napadenému rozsudku nebylo přípustné dovolání. Ústavní soud v těchto věcech, které zákonodárce považoval za obecně méně významné, kvůli čemuž nepřipustil dovolání, přistupuje k přezkumu soudních rozhodnutí zdrženlivě. Důvodem pro jeho kasační zásah mohou být pouze okolnosti, které kvantitativně méně závažnou problematiku z důvodů kvalitativních "povyšují" do ústavní roviny.
11. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení je ústavně zaručeným základním právem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Okolnosti, které je třeba při rozhodování o výši zadostiučinění vyhodnotit, jsou uvedeny v zákoně č. 82/1998 Sb. Při posouzení nároku na přiměřené zadostiučinění se tedy primárně aplikuje podústavní právo. Posouzení existence vzniklé újmy bude vždy výsledkem hodnocení konkrétních skutkových okolností.
12. Ústavní soud posuzuje, zda soudy při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 2699/23
ze dne 28. února 2024, bod 19).
13. V posuzované věci je třeba přisvědčit stěžovateli, že odůvodnění napadeného rozsudku trpí vadami. Městský soud se výslovně nevypořádal se stěžovatelovým návrhem, aby bylo pro účely délky řízení zohledněno, že po vydání rozsudku obvodního soudu bylo skončeno řízení před Ústavním soudem v odškodňované věci. Rozsudky obvodního i městského soudu mají rovněž koncepční problém spočívající v tom, že nepřihlíží k celkové délce odškodňovaného řízení.
14. Odškodňované řízení trvalo od 28. března 2018 do 17. března 2025, tedy téměř 7 let (neboli téměř 84 měsíců). Ve věci rozhodovaly správní orgány, městský soud, Nejvyšší správní soud a Ústavní soud. První úsek (52 měsíců) se týkal otázky zákonnosti služebního hodnocení stěžovatele a správnosti výše výkonnostního příplatku. Druhý úsek (32 měsíců), tedy více než třetina celkové délky, se týkal již jen otázky, zda má stěžovatel nárok na náhradu nákladů správního řízení. Tyto náklady přitom činily jen 12 342 Kč.
15. Ustálená judikatura (srov. stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, jakož i např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015 ze dne 16. května 2017) sice připouští, byť s jistými omezeními, aby se poškozený domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení již v průběhu takového řízení, avšak nejde o samostatný nárok. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (celého) řízení je nárokem jediným. Soudy tudíž měly posoudit odškodňované řízení jako celek a při určení zadostiučinění zohlednit částky, které již vedlejší účastnice stěžovateli poskytla dobrovolně. Případně - vzhledem k tomu, že v průběhu odškodňovaného řízení se významně změnil předmět řízení - přicházelo zde do úvahy výjimečně i rozdělení řízení na úseky (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3211/2015 ze dne 20. ledna 2017). Takové úvahy odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí.
16. I přes uvedené výhrady však nepřistoupil Ústavní soud ke zrušení napadeného rozsudku, neboť jeho závěry nelze označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Obdržel-li stěžovatel jako odškodnění za nepřiměřenou délku řízení celkem 71 684 Kč, nepovažuje to Ústavní soud za částku extrémně nízkou a vymykající se smyslu a účelu právní úpravy. Již jen z letmého orientačního propočtu plyne, že celkem vyplacená částka odpovídá tomu, jako by stěžovatel obdržel ve vztahu k prvnímu úseku (52 měsíců) řízení za první dva roky a za každý další rok více než 17 000 Kč a za druhý "nákladový" úsek částku odpovídající tomu, oč v tomto úseku stěžovateli šlo.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu