Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Karla Blažka, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2024 č. j. 30 Cdo 57/2024-102 a výroku I a II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2023 č. j. 72 Co 206/2023-84, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výrokových částí) s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se podává, že stěžovatel se jako žalobce podáním žaloby ze dne 27. 10. 2022 domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 95/2005. Nesprávný úřední postup spočívá v tom, že mu v přiměřené lhůtě nebyla vyplacena jistota složená u soudu podle § 75b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") sloužící k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené předběžným opatřením. Naopak sdělením městského soudu ze dne 25. 5. 2020 č. j. 53 Cm 95/2005-2681 bylo stěžovateli mimo jiné oznámeno, že výplata jistoty ve výši 100 000 Kč nemůže být realizována, neboť byla v mezidobí (nesprávně) vrácena navrhovateli předběžného opatření. Náhrada škody ve výši 100 000 Kč z titulu nesprávného úředního postupu městského soudu stěžovateli byla vyplacena dne 22. 12. 2022.
3. V návaznosti na takto způsobenou a stěžovateli vedlejší účastnicí uhrazenou škodu se stěžovatel domáhal nároku na nemajetkovou újmu. V daném kontextu Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2023 č. j. 47 C 245/2022-57 uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli částku 62 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), naopak zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 77 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a výrokem III obvodní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud zejména uvedl, že stěžovateli vznikla nařízením předběžného opatření škoda a stěžovatel v soudním řízení úspěšně uplatnil nárok na náhradu škody; náhrada škody ve výši 100 000 Kč představuje nevyplacenou jistotu. Za této situace obvodní soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a dospěl k závěru, že výplata jistoty ve prospěch stěžovatele nebyla ze strany městského soudu učiněna v přiměřené lhůtě a stěžovatel se jí naopak domohl až jako náhrady škody. Podle obvodního soudu tím došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., čímž stěžovateli vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně toho, kdy peněžní prostředky budou vyplaceny. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud v návaznosti na tento závěr určil výši přiměřeného odškodnění, a to na základě kritérií podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení následně městský soud výrokem I ústavní stížností napadeného rozsudku změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku I tak, že žaloba se v rozsahu povinnosti vedlejší účastnice řízení zaplatit stěžovateli částku 62 250 Kč s příslušenstvím zamítá. Naopak výrokem II městský soud rozsudek obvodního soudu v jeho zamítavém výroku II potvrdil a výrokem III městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Obvodní soud si podle městského soudu opatřil dostatek skutkových zjištění pro své rozhodnutí, avšak na základě jím zjištěného skutkového stavu věc nesprávně právně posoudil, neboť přes námitku vedlejší účastnice řízení se nezabýval otázkou promlčení žalobou uplatněného nároku.
Podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. ale platí, že nárok na náhradu nemajetkové újmy se podle uvedeného zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě; od tohoto okamžiku se také odvíjí počátek promlčecí lhůty. Pokud se stěžovatel v daném kontextu domáhá poskytnutí peněžitého zadostiučinění k odškodnění nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem městského soudu spočívajícím v tom, že jistota 100 000 Kč, složená tehdejším navrhovatelem předběžného opatření, nebyla stěžovateli v rozporu s § 77a odst. 4 o.
s. ř. vyplacena, musí být zohledněno, že městský soud již svým přípisem ze dne 27. 5. 2020 stěžovateli sdělil, že vyplacení jistoty z jeho účtu není reálně možné. Od tohoto okamžiku tedy stěžovatel podle městského soudu objektivně nemohl již trpět nejistotou ohledně toho, zda a kdy mu bude jistota k úhradě škody způsobené předběžným opatřením vyplacena. Jeho nemajetková újma vyvolaná nejistotou spojenou s průtahy soudu s vyplacením jistoty nadále nemohla vznikat. Naopak bylo postaveno najisto, že jistota ani v budoucnu již vyplacena být nemůže a nebude.
Stěžovatel tak prokazatelně získal vědomost o tom, že v jeho poměrech došlo ke vzniku nemajetkové újmy i o jejím rozsahu a o tom, kdo za ni odpovídá. Od tohoto okamžiku tedy začala stěžovateli běžet výše zmíněná subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., která uplynula dnem 27. 11. 2020. Stěžovatel však u vedlejší účastnice řízení uplatnil svůj nárok na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za jím tvrzenou nemajetkovou újmu až 27. 10. 2022. Z těchto důvodů tedy městský soud rozsudek obvodního soudu v jeho vyhovujícím výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 62 250 Kč s příslušenstvím zamítl a zamítavý výrok II rozsudku obvodního soudu potvrdil.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo výrokem I ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu odmítnuto a výrokem II bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Podle Nejvyššího soudu totiž otázka počátku běhu subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. přípustnost stěžovatelova dovolání založit nemohla, neboť městský soud danou otázku posoudil zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Městský soud správně uzavřel, že promlčecí lhůta počala běžet ode dne, kdy bylo stěžovateli sdělením městského soudu oznámeno, že složená jistota mu nemůže být vyplacena, neboť byla v mezidobí nesprávně vrácena tehdejšímu navrhovateli předběžného opatření.
Tímto okamžikem se stěžovatel i podle Nejvyššího soudu dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě a o tom, kdo za ni odpovídá. Rozhodnutí městského soudu naopak podle Nejvyššího soudu není postaveno na právním závěru, že by řízení vedené u městského soudu pod sp. zn. 53 Cm 95/2005 (řízení, v němž stěžovateli nebyla vyplacena jistota složená k náhradě škody nebo újmy za nařízené předběžné opatření) doposud nebylo skončeno.
6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci celého případu uvádí, že utrpěl nemajetkovou újmu spočívající v nevyplacení složené jistoty v přiměřené lhůtě. To přesto, že to byl sám městský soud, kdo vydal usnesení o tom, že stěžovateli má být jistota vyplacena. Později naopak bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno oznámení, že výplata nemůže být realizována. Stěžovateli se v dané souvislosti nedostalo řádného poučení, jak má dále postupovat. Proto se nejprve obrátil na vedlejší účastnici řízení s žádostí o náhradu škody, ale protože s takovou žádostí u vedlejší účastnice řízení neuspěl, musel vynaložit další prostředky a úsilí, aby svého cíle nakonec dosáhl v řízení před soudem. I v tomto kontextu musí být interpretována stěžovatelova žaloba o náhradě nemajetkové újmy, když samotné oznámení městského soudu o tom, že ekvivalent jistoty nebude stěžovateli vyplacen, na nároku stěžovatele nemůže ničeho změnit. Stav neuspokojení náhrady škody nebo újmy trvá a městský soud je navíc stále vázán svým usnesením č. j. 53 Cm 95/2005-2622, kterým rozhodl o vyplacení jistoty stěžovateli, které je pravomocné a nebylo zrušeno. Rovněž nelze přehlížet, že proti stěžovateli v daném sporu stojí ve skutečnosti stát, z čehož stěžovatel dovozuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí odporují principu proporcionality.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07
(N 19/48 SbNU 205); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
9. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na nedávné stěžovatelem uváděné usnesení ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. III. ÚS 97/24 , které vycházelo z obdobného skutkového i právního základu, jako nyní posuzovaná věc. Argumentace tehdejší stěžovatelky obdobná jako argumentace nynějšího stěžovatele byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud pro stručnost na své předchozí usnesení odkazuje, neboť závěry tam uvedené jsou zásadně aplikovatelné i v nyní hodnoceném případě a neobstojí stěžovatelův argument, že obě věci se odlišují, neboť nyní ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je založeno na jiném odůvodnění, než usnesení Nejvyššího soudu ve věci posuzované pod sp. zn. III. ÚS 97/24
. Obě rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou postavena na řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění v podstatě téhož nároku stěžovatele v tomto řízení a tehdejší stěžovatelky v řízení sp. zn. III. ÚS 97/24
. Nejvyšší soud v obou napadených rozhodnutích podle Ústavního soudu zcela akceptovatelně - s odkazem na svoji judikaturu - vysvětlil, že k promlčení nároku skutečně došlo.
10. Pokud jde o stěžovatelovu argumentaci, že námitka promlčení jako obrana vedlejší účastnice řízení je v rozporu s dobrými mravy a je neústavní, Ústavní soud i v tomto ohledu odkazuje na odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 97/24
. V něm vysvětlil, proč nenalezl důvody, pro které by měla být tato obrana považována za neústavní, ať už ve smyslu otázky nemravnosti nebo jinak.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu