Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Miloslavy Švaříčkové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. 30 Cdo 3189/2024-426, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2024 č. j. 39 Co 134/2024-399 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. března 2024 č. j. 63 C 232/2022-230, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhala náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Přestože posuzované řízení trvalo 5 let, 6 měsíců a 5 dnů, byla tato délka s ohledem na jeho složitost přiměřená. Zohlednil, že vzhledem k délce trvání společného jmění manželů bylo třeba vypořádat řadu právních vztahů a provést poměrně obsáhlé dokazování, probíhala mediace a řízení bylo dvojinstanční. Stěžovatelka opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyjádření či doplnění tvrzení, bylo též třeba ji vyzývat k odstranění vad podání a svá tvrzení a důkazní návrhy opakovaně doplňovala. Postup soudů byl naproti tomu po celou dobu řízení relativně plynulý a prostý průtahů.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. S ohledem na zjištěný skutkový stav, který stěžovatelka ani nerozporovala, byla délka posuzovaného řízení přiměřená. Ze samotné skutečnosti, že řízení mělo pro stěžovatelku zvýšený zájem, nebylo možné usuzovat splnění podmínek pro přiznání finančního odškodnění. Stěžovatelkou uvedená judikatura na věc nedopadá, neboť se týkala výše přiznané náhrady.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Zdůraznil, že přípustnost dovolání nemohl založit pouhý nesouhlas stěžovatelky se závěrem soudů o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Úvahy stěžovatelky o automatické nepřiměřenosti délky řízení, trvalo-li posuzované řízení 5,5 roku, neodpovídají judikatuře Nejvyššího soudu. Podle této judikatury při posouzení nepřiměřenosti délky řízení soud vedle jeho objektivní délky a předmětu řízení vychází i z dalších určujících kritérií. Až na základě takové úhrnné úvahy může učinit závěr o tom, zda řízení bylo či nebylo nepřiměřeně dlouhé. K závěru o automatické nepřiměřenosti délky řízení s ohledem na jeho trvání nedospěl ani Ústavní soud ve stěžovatelkou uvedených nálezech.
5. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Trvá-li civilní řízení 5,25 roku na jediné instanci je takový závěr projevem denegatio iustitiae. Posuzované řízení pro ni přitom mělo zvýšený význam a jako takové mělo být projednáno přednostně. Napadená rozhodnutí navíc porušují princip právní jistoty. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2952/2014 mimo jiné vyplývá, že smysl krácení základní částky o jednu polovinu za první dva roky řízení spočívá v tom, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle může trvat. Délka řízení v právě posuzované věci je ještě 2,7 krát delší. Lze nalézt řadu rozhodnutí, ve kterých soudy považovaly délku řízení za nepřiměřenou, ačkoliv byla kratší než řízení v právě posuzované věci [např. nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17
(N 146/86 SbNU 473), nebo ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17
(N 107/85 SbNU 759)]. Stěžovatelka dále uvedla řadu rozhodnutí (zejm. obecných soudů), která toto tvrzení podle ní dokládají. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu i se závěry vyslovenými v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 9. 2023 ve věci Spieler proti České republice, stížnost č. 55312/22.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
7. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho záležitost byla projednána v přiměřené lhůtě. Pro případy, kdy je toto právo porušeno, vytvořil zákonodárce prostor pro následnou kompenzaci negativních důsledků. Tento institut slouží k naplňování ústavních záruk spravedlivého procesu. Mají-li totiž soudy nebo správní orgány dostát své povinnosti a poskytnout jednotlivci, jenž se na ně obrátí v důvěře v jejich rozhodování, účinnou ochranu jeho právům, je zřejmé, že tak musí učinit v určitém (s ohledem na konkrétní okolnosti) přiměřeném časovém rámci [srov. nálezy ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 197/15
(N 84/77 SbNU 237), bod 16, nebo ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11
(N 45/64 SbNU 551), bod 31].
8. V právě posuzované věci rozhodnutí obecných soudů stojí na posouzení přiměřenosti délky soudního řízení, za které se stěžovatelka domáhá náhrady újmy. Posouzení přiměřenosti délky řízení je přitom otázkou výkladu a aplikace práva, zejména pak § 13, resp. § 22, a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Ústavní soud přitom mnohokrát zopakoval, že výklad a aplikace podústavního práva je primárně věcí obecných soudů. Ve své judikatuře definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nálezy ze dne 14. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2502/17
(N 88/89 SbNU 331), bod 26, nebo ze dne 24. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 1617/24 , bod 15].
9. Argumentace stěžovatelky směřuje primárně právě proti posouzení přiměřenosti délky. Podle ní nepřiměřenost vyplývá již ze samotné délky řízení (přes 5,5 roku). Judikatura Ústavního soudu s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva dovodila, že přiměřenost délky řízení je nutno posoudit vždy ve světle konkrétních okolností daného případu, přičemž se berou v potaz zejména následující kritéria: počet stupňů soudní soustavy, které se případem zabývaly, složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele [srov. nález ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1822/14
(N 75/77 SbNU 119), bod 30, nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 6. 2000 ve věci Frydlender proti Francii, stížnost č. 30979/96, § 43].
10. V právě posuzované věci obvodní soud zohlednil zejména složitost řízení včetně procesu dokazování, dvojinstančnost, mediaci, to, že řízení probíhalo v době pandemie COVID-19, což vedlo k odročení jednání soudu ve věci, opakované žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty k vyjádření či doplnění tvrzení, vyzývání stěžovatelky k odstranění vad podání nebo opakované doplňování tvrzení a důkazních návrhů stěžovatelky. Zároveň zdůraznil, že řízení bylo bez průtahů. Z napadených rozhodnutí je tak zřejmé, že obecné soudy vzaly v potaz délku řízení, ale i výše uvedená kritéria plynoucí z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
Jakkoliv lze s relevancí některých kritérií pro určení přiměřenosti délky řízení polemizovat, nejsou závěry obecných soudů natolik excesivní, aby založily nezbytnost kasačního zásahu Ústavního soudu. Stěžovatelka navíc žádným způsobem nezpochybňuje skutková zjištění obecných soudů, nebo dílčí závěry, ze kterých soudy přiměřenost délky posuzovaného řízení dovodily. Pouze akcentuje zvýšený význam řízení, které pro ni vypořádání společného jmění manželů mělo. V tomto ohledu tak obecné soudy nevykročily z ústavněprávních mantinelů.
Ústavní soud ostatně již v minulosti nepovažoval za excesivní, pokud obecné soudy s ohledem na konkrétní okolnosti a zejména složitost věci, považovaly ve věci vypořádání společného jmění manželů za přiměřenou délku řízení 4 a půl roku před dvěma instancemi (srov. usnesení ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 659/17 ). Ve skutkově odlišné věci pak nepovažoval za excesivní závěr o přiměřenosti 6 let trvajícího řízení (srov. usnesení ze dne 19. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1023/11 ). Vzhledem ke konkrétním okolnostem ve věci ani v právě posuzované nelze považovat délku řízení bez dalšího za natolik mimořádnou, aby znamenala porušení stěžovatelčina práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
To i přes zvýšený význam, který pro ni řízení o vypořádání společného jmění manželů mělo.
11. Z judikatury Ústavního soudu tak nevyplývá, že řízení trvající 5,5 let je automaticky nepřiměřeně dlouhé, jak dovozuje stěžovatelka. Tento závěr nevyplývá ani z nálezů sp. zn. III. ÚS 899/17 a sp. zn. III. ÚS 1263/17 , které se týkaly primárně přiměřenosti zadostiučinění za situace, kdy obecnými soudy byla konstatována nepřiměřenost délky řízení (ostatně jak správně poznamenal v napadeném rozhodnutí již Nejvyšší soud). Z polemiky stěžovatelky proto výše popsaná kvalifikovaná vada v procesu výkladu a aplikace práva neplyne.
Na tom nemohou nic změnit ani stěžovatelkou uváděná rozhodnutí, která nepřiměřenost délky shledaly i v kratších řízeních, než v právě posuzované věci. Stěžovatelka v této své argumentaci žádným způsobem nereflektuje, jak se na úvahách soudů projevily konkrétní okolnosti daných případů a ani je neporovnává s napadenými rozhodnutími. Na to ostatně upozornil už městský soud (srov. bod 21 napadeného rozsudku). Ze stejného důvodu neobstojí ani odkaz stěžovatelky na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14.
9. 2023 ve věci Spieler proti České republice, stížnost č. 55312/22.
12. Ústavní soud na závěr zdůrazňuje, že žádným způsobem nezpochybňuje právo na náhradu újmy za nepřiměřeně dlouhá řízení. V právě posuzované věci však obecné soudy dospěly k závěru, že vzhledem ke konkrétním okolnostem ve věci byla délka řízení přiměřená. Stěžovatelka sama žádným způsobem existenci a pravdivost těchto okolností nezpochybnila a svou argumentaci založila primárně na objektivní délce řízení. Jakkoliv je třeba stěžovatelce dát za pravdu, že délka řízení je značná a hraniční, bylo na ní, aby řádně význam konkrétních okolností tvrdila, využila opravných prostředků a v nich případně zpochybnila dílčí závěry a hodnocení jednotlivých okolností. Neučinila-li tak (a z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti opak neplyne), musí nést negativní důsledky z toho vyplývající. Ostatně ani před Ústavním soudem nezpochybňuje složitost řízení a další konkrétní okolnosti věci, na kterých závěr o přiměřenosti délky řízení obecné soudy postavily.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu