USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 232/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 39 Co 134/2024-399, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřeně dlouhé řízení, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 26/2017 – dále jen „posuzované řízení“.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 3. 2024, č. j. 63 C 232/2022-230, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobkyně má za to, že odvolací soud postupoval excesivně při formulaci závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009), podle níž Nejvyšší soud může zrušit a vrátit rozsudek odvolacího soudu, pokud se odvolací soud při stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění za řízení, které bylo shledáno nepřiměřeně dlouhým, dopustí excesivního výkladu, který zcela zjevně vybočuje z parametrů ukotvených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, a v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
6. Dovolatelka ovšem pomíjí, že učinit závěr, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání přitom nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se vždy odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, proto v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 2200/17, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2190/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 397/23). Tato zjevná nepřiměřenost však z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu patrná není.
7. Dovolatelkou uváděná judikatura Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021, a ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009) navíc na projednávaný případ nedopadá, protože se zabývá situací, kdy odvolací soud uskutečnil úsudek o nepřiměřené délce řízení a následně se zabývá formou a výší zadostiučinění.
8. Uzavírá-li dovolatelka dále, že řízení o vypořádání společného jmění manželů, jež trvá déle než 5,5 roku, je bez dalšího nepřiměřeně dlouhé, míjí se její úsudek s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž při posouzení nepřiměřenosti délky řízení soud vedle jeho objektivní délky a předmětu řízení vychází i z dalších určujících kritérií a až na základě takové úhrnné úvahy učiní závěr o tom, zda řízení vskutku bylo či nebylo nepřiměřeně dlouhé. Tento fakt vyplývá např. ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, či ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1669/2023, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017.
9. S výše uvedeným závěrem není v rozporu ani žalobkyní uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021, neboť i v něm se uvádí, že „pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk … z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci).“ Až na základě konkrétních okolností případu (složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného) dovolací soud v předmětné věci konstatoval, že úsudek odvolacího soudu o tom, že délka posuzovaného řízení byla přiměřená, je zásadním vybočením z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
K tomuto postupu tehdy dovolací soud opravňovalo dovolání, protože z jeho textu bylo zřejmé, že dovolatel s poukazem na konkrétní okolnosti případu, jež sám vyzdvihl, má za to, že závěr odvolacího soudu byl extrémním vybočením z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz odstavec 11 – 13 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 8/2021, v nichž je popsán obsah dovolání). V dovolání v nyní posuzované věci však žalobkyně ani v náznaku neuvádí konkrétní další okolnosti, pro které by posuzované řízení a vypořádání společného jmění manželů, jež trvalo 5,5 roku, mělo být nepřiměřeně dlouhé.
Přitom není rolí dovolacího soudu, aby sám od sebe takové případné okolnosti případu vyhledal, označil a z vlastní iniciativy posuzoval. Tvrzení žalobkyně, k jakým okolnostem případu odvolací soud měl přihlédnout a nepřihlédl, nelze nahradit citací obecných závěrů z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Pokud dovolatelka tvrdí, že odvolací soud nezohlednil zvýšený význam řízení, nelze její námitce přisvědčit, neboť soudy obou stupňů vyhodnotily význam posuzovaného řízení pro žalobkyni jako vyšší (viz bod 36 rozsudku soudu prvního stupně a bod 14 a 19 rozsudku odvolacího soudu).
Tato námitka žalobkyně se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem a nemůže proto založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
10. Žalobkyně dále argumentuje tím, že v jejím případě došlo k porušení principu právní jistoty s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, podle něhož výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Tento rozsudek Nejvyššího soudu se však zabývá otázkou poskytnutí zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, a dopadá tak na jiný typ nároku, než jaký žalobkyně požaduje v projednávané věci. Pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě a pro případnou formu a výši poskytnutého zadostučinění, je však třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (jak je blíže popsáno v odst. 9 tohoto usnesení) a forma a výše poskytnutého zadostučinění není určována na základě srovnávání s obdobnými případy (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3006/2023).
11. Dovolatelka konečně dodává, že Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 899/17 a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17 uzavřel, že řízení trvající 3 roky a 7, resp. 8 měsíců, je vždy nepřiměřeně dlouhé. K takovému závěru však Ústavní soud v těchto nálezech nedospěl, ale uzavřel, že v těchto věcech, vzhledem k okolnostem případu, bylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé a zabýval se tím, zda byla poškozenému poskytnuta přiměřená satisfakce. Ani tato výhrada žalobkyně proto nezakládá přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
12. Dovolání žalobkyně pak není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu