USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a)
M. H., nar. XY, a b) O. H., nar. XY, oba bytem XY, zastoupených Mgr. Michalem
Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti
žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2,
Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky
157 340 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
19 C 16/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
23. 1. 2022, č. j. 62 Co 280/2021-367, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Každý ze žalobců se vůči žalované domáhal zaplacení částky 78 670 Kč s
příslušenstvím (celkem tak žalobci požadovali částku 157 340 Kč s
příslušenstvím), jakož i úroku z prodlení z částky 78 000 Kč za dobu od 9. 1. 2021 do zaplacení, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim
byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce
řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 EC 357/2011. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2021,
č. j. 19 C 16/2021-325, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit každému ze
žalobců požadovaný úrok z prodlení z částky 78 000 Kč za dobu od 9. 1. 2020 do
zaplacení, neboť uvedenou částku žalovaná každému z nich v průběhu řízení
zaplatila (výroky I a II), přičemž ve vztahu k částkám 78 670 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (výroky III a IV) a žalované uložil povinnost
nahradit žalobcům náklady řízení vyčíslené na částku 30 910,40 Kč (výrok V). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a IV jako věcně správný potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně v
nákladovém výroku V změnil tak, že žalobcům přiznal na nákladech řízení vedeném
před soudem prvního stupně částku 39 951,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího
soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího
soudu). Ve vztahu k vyhovujícím výrokům o věci samé I a II nebyl rozsudek soudu
prvního stupně podaným odvoláním dotčen, a v této části tak nabyl samostatně
(odděleně) právní moci. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním směřujícím proti
jeho výroku I, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII
zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady,
zčásti pak jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s.
ř., aniž by bylo z
dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020,
sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na
řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného
dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky
plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela
jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování
minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání
uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem,
nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve
stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní
soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové
judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná
dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat
správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že
specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti
hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací
předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího
soudu, případně Ústavního soudu).
Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle
zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl
podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí
dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22). Uvedeným požadavkům však podané dovolání vyhovělo pouze zčásti. Ve vztahu k
dovolateli formulované otázce, zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě vždy
bez dalšího snížit proto, že řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy,
totiž žalobci nevyhověli požadavku na spojení vymezené právní otázky s
konkrétním důvodem přípustnosti podaného dovolání, neboť neuvedli, kterou ze
čtyř možných variant přípustnosti dovolání upravených v § 237 o. s. ř. považují
za splněnou, a namísto toho se omezili toliko na polemiku se závěrem odvolacího
soudu. Totéž platí i ve vztahu k otázce, zda a nakolik má soud rozhodující o
nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě hodnotit efektivnost a
účelnost postupu soudu v posuzovaném řízení a do jaké míry má toto hodnocení do
výše předmětného nároku promítnout. Dovolání žalobců tedy nelze v uvedené části věcně projednat, neboť trpí vadami,
které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat. Otázka, zda má být základní částka odškodnění navýšena, popřípadě stanovena při
horní hranici doporučeného intervalu, v případě, kdy stát vytvořil
komplikovanou procesní situaci svým nesprávným postupem, v důsledku čehož se
posuzované řízení stalo extrémně dlouhým, tj. otázka, při jejímž řešení se měl
odvolací soud dle názoru žalobců odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným
pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“), a rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, pak
přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Přípustnost
dovolání nemůže založit ani pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu zmíněného ustanovení. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o
stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu
prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací
soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i
k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše
zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č.
82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což se v posuzovaném případě nestalo (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda
bylo řízení extrémně dlouhé či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS
1144/15, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo
2457/2020, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021). Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka,
zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením
povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě snížit pro složitost věci po
stránce procesní i za situace, kdy je tato složitost zapříčiněna nesprávným
postupem soudu nebo nesprávným postupem ostatních účastníků řízení, tj. otázka,
při jejímž řešení se dle názoru žalobců odvolací soud rovněž odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované Stanoviskem. Dovolací námitka žalobců, podle které procesní složitost posuzovaného řízení
měla být způsobena „výhradně v důsledku opakovaně nesprávného postupu soudu“ v
tomto řízení, především vychází ze zpochybnění správnosti skutkového závěru, z
něhož odvolací soud při posouzení věci vycházel (srov. bod 20 odůvodnění
napadeného rozhodnutí, ve spojení s bodem 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně). Tím však žalobci uplatňují nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a
odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat
skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud,
pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní
právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě
dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nadto plyne, že se odvolací soud výslovně
zabýval jak kritériem složitosti posuzovaného řízení, v rámci něhož přihlédl
mimo jiné též k rozsahu a charakteru prováděného dokazování i k množství a
povaze realizovaných procesních úkonů, tak i kritériem postupu soudu v tomto
řízení, přičemž současně též objasnil, jakými úvahami se řídil při stanovení
vzájemného podílu těchto kritérií na délce posuzovaného řízení, čímž vyhověl
požadavkům, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo v rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo
35/2012.
Odvolací soud se současně neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího
soudu, dospěl-li k závěru, že za situace, kdy postup soudu v posuzovaném řízení
nebyl v závislosti na přijatém skutkovém závěru extrémně nesprávným (jak by
tomu bylo např. v případě zrušení jeho rozhodnutí z důvodu závažných procesních
vad, jakými jsou nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí nebo nerespektování
závazného právního názoru), není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění
na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci dále navyšovat, neboť
nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení
práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Přihlédl-li pak odvolací soud při hodnocení složitosti posuzovaného řízení i k
procesním komplikacím způsobeným jednáním další osoby odlišné od žalobců, která
se řízení rovněž účastnila, přičemž tuto skutečnost promítl do závěru o jeho
vyšší procesní složitosti, taktéž se od ustálené judikatury dovolacího soudu
neodchýlil. V této souvislosti je namístě poukázat zejména rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019, a rozsudek ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, v nichž byl vysloven závěr, že jednání jiných
účastníků řízení, než poškozeného, lze při stanovení přiměřeného zadostiučinění
zohlednit pouze zprostředkovaně, a to ve prospěch státu v rámci kritéria
složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto jednání se řízení stalo procesně
složitějším, případně též v neprospěch státu, pokud orgány veřejné moci na
jednání jiného účastníka řízení vedoucí ke zjevnému prodlužování řízení
nedokázaly adekvátně reagovat (shodně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019, nebo ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo
1793/2022). Dovolání konečně není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ani ohledně otázky,
zda lze přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným
úředním postupem snížit z důvodu tzv. sdílené újmy v situaci, kdy poškozenými
jsou manželé, tj. otázky, při jejímž řešení se měl odvolací soud rovněž
odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od jeho rozsudku
ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011. Za situace, kdy odvolací soud
uvedeným snížením základní výše přiměřeného zadostiučinění zohlednil zjištění,
podle kterého žalobci v posuzovaném řízení vystupovali jako rodinní příslušníci
(manželé) v zájmovém souladu (viz bod 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí),
přičemž tak reagoval na skutečnost, že vzniklá újma za daných okolností byla v
určité intenzitě mírnější, pokud ji účastník sdílel též s jinou osobou, než
pokud by ji nesl pouze sám, neodchýlil se totiž od ustálených judikatorních
závěrů Nejvyššího soudu plynoucích např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo
3680/2019, a ze dne 10. 11. 2021, sp. zn.
30 Cdo 2951/2021, nebo z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst.
3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu