30 Cdo 1793/2022-228
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce R.
P., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se
sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částky 194 810 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 17 C 118/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 55 Co 372/2021-188, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2022, č. j. 55 Co 372/2021-188, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 7. 2021, č. j. 17 C
118/2020-156, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
16. 7. 2021, č. j. 17 C 118/2020-156, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
vůči žalované zaplacení částky 194 810 Kč (výrok I), a současně žalobci uložil
povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
2. Takto rozhodl o žalobcově požadavku na přiznání uvedené částky z
titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl v důsledku
nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného
u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 162/2013.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po
provedeném dokazování a na základě shodných prohlášení účastníků řízení, tento
soud popsal průběh posuzovaného řízení, a to z pohledu časové posloupnosti
jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i
vydaných rozhodnutí. Zjistil přitom, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 29.
1. 2013, kdy se žalobce obrátil na Okresní soud v Berouně se svým návrhem, jímž
se domáhal určení otcovství k nezletilému AAAAA (pseudonym), narozenému dne XY,
a současně požadoval upravit poměry tohoto nezletilého tak, že bude svěřen do
střídavé péče obou rodičů, z nichž každému bude současně uloženo platit na jeho
výživu odpovídající výživné. Usnesením ze dne 12. 7. 2013 Okresní soud v
Berouně toto řízení přerušil, a to do pravomocného skončení řízení, jež bylo u
něj vedeno pod sp. zn. 18 C 77/2012 a jehož předmětem bylo popření otcovství J.
K. ke jmenovanému nezletilému. Poté, co rozsudkem zmíněného soudu ze dne 9. 4.
2014, č. j. 18 C 77/2012-299, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 25. 11. 2014, č. j. 23 Co 303/2014-423, bylo pravomocně určeno, že J. K.
není otcem nezletilého, bylo usnesením ze dne 11. 2. 2015 rozhodnuto o
pokračování v posuzovaném řízení. Další průběh řízení se vyznačoval zejména
výraznou procesní aktivitou matky nezletilého M. R., která v jeho průběhu
opakovaně využívala dostupné opravné prostředky, žádala o odročení nařízených
jednání (přičemž čtyřikrát bylo této její žádosti též vyhověno) a vznesla i
nedůvodnou námitku místní nepříslušnosti soudu, respektive nedostatku jeho
mezinárodní příslušnosti, odůvodněnou tím, že se v průběhu řízení spolu s
nezletilým odstěhovala do Velké Británie. Žalobce naopak soud vícekrát žádal o
urychlení v postupu vyřizování předmětné věci. Rozsudkem ze dne 9. 2. 2017, č.
j. 9 C 162/2013-417, bylo určeno, že otcem nezletilého je žalobce, přičemž
nezletilý byl svěřen do péče matky a žalobci bylo uloženo platit na jeho výživu
stanovené výživné. Na podkladě odvolání podaných jak žalobcem, tak i matkou
nezletilého poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze, jemuž byl spis
předložen dne 19. 7. 2017 a který svým usnesením ze dne 16. 8. 2017 řízení
přerušil, a to do pravomocného skončení řízení o žalobě na obnovu řízení ve
věci popření otcovství k nezletilému, tj. ve věci vedené u Okresního soudu v
Berouně pod sp. zn. 18 C 77/2012. O pokračování v přerušeném řízení odůvodněném
skončením zmíněného řízení o žalobě na obvodu řízení poté Krajský soud v Praze
rozhodl dne 16. 8. 2019, načež při jednání konaném dne 9. 1. 2020 vyhlásil ve
věci rozsudek, který nabyl právní moci dne 25. 2. 2020.
4. Vzhledem k tomu, že posuzované řízení bylo po část doby svého trvání
přerušeno, zabýval se soud prvního stupně také průběhem řízení, jež bylo
důvodem tohoto přerušení, tedy řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně pod
sp. zn. 18 C 77/2012. V této souvislosti zejména zjistil, že toto řízení bylo
zahájeno žalobou Nejvyššího státního zástupce doručenou zmíněnému soudu dne 18.
12. 2012, načež výše uvedeným rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 18 C
77/2012-299, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2014,
č. j. 23 Co 303/2014-423, jenž nabyl právní moci dne 4. 12. 2014, bylo této
žalobě vyhověno. Následovalo řízení o dovolání, které proti posledně zmíněnému
rozsudku podala dne 5. 2. 2015 matka nezletilého a které bylo rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, č. j. 21 Cdo 1369/2015-544, zamítnuto,
načež matka nezletilého podala dne 23. 2. 2017 ve věci žalobu na obnovu řízení,
která byla usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 4. 5. 2018, č. j. 18 C
77/2012-628, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019,
č. j. 32 Co 57/2019-683, jež nabylo právní moci dne 11. 7. 2019, zamítnuta.
5. Dále soud prvního stupně uvedl, že proti žalobci byla u Okresního
soudu Praha-západ a u Obvodního soudu pro Prahu 4 vedena trestní řízení pro
podezření ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování matky nezletilého a
G. Š., obě tato řízení však skončila postoupením věci orgánu příslušnému k
projednání přestupku. Taktéž poukázal na žalobcovu snahu zamezit matce
nezletilého vycestovat spolu s nezletilým do Velké Británie, která se projevila
v jeho podání adresovaném dne 23. 4. 2014 Okresnímu státnímu zastupitelství v
Berouně, jakož i na jeho neúspěšný návrh na nařízení předběžného opatření ze
dne 5. 1. 2015 (tedy z doby přerušení posuzovaného řízení), jímž se u Okresního
soudu v Berouně dožadoval umožnění styku s nezletilým. Žalobce svůj nárok na
přiměřené zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu předběžně uplatnil u
žalované dne 30. 3. 2020. Žalovaná v reakci na to konstatovala, že došlo k
porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené době, požadovanou
finanční kompenzaci mu však vyplatit odmítla.
6. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z
aplikace § 1 odst. 1 a 3, § 3 odst. 1 písm. a), § 5 písm. b), § 13 odst. 1, §
14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“),
dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě nelze vyhovět. V této
souvislosti předně přihlédl k tomu, že posuzované řízení muselo být přerušeno z
důvodu souběžně vedeného řízení o popření otcovství po dobu 3 let a 4 měsíců, z
čehož plyne, že samotné posuzované řízení probíhalo pouze 3 roky a 9 měsíců.
Věc, jež byla v posuzovaném řízení projednávána, nebyla složitá po právní ani
skutkové stránce, za složitější ji však soud prvního stupně označil s ohledem
na její procesní stránku, a to z důvodu procesní aktivity matky nezletilého,
žalobcova návrhu na nařízení předběžného opatření i nutnosti vyzývat účastníky
řízení k odstranění vad odvolání, kterými brojili proti prvostupňovému
rozsudku. Dále soud prvního stupně zohlednil, že se žalobce na délce
posuzovaného řízení negativně nepodílel, nýbrž se naopak snažil o jeho
urychlení, a že v postupu soudů nedošlo k žádným průtahům, což platí i o
souběžně vedeném řízení o popření otcovství k nezletilému AAAAA (pseudonym), v
němž bylo rovněž postupováno plynule a koncentrovaně. Význam předmětu
posuzovaného řízení, jímž bylo určení otcovství žalobce k nezletilému a úprava
jeho péče a výživy, však soud prvního stupně zhodnotil jako zvýšený, neboť se
typově jedná o řízení, u něhož se tento vyšší význam pro jeho účastníky
presumuje. Právě zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce pak vedl soud
prvního stupně k závěru, že délka tohoto řízení, která odpovídala 7 letům a 1
měsíci, jakož i jeho zjištěný průběh, již odůvodňují závěr, že toto řízení
trvalo nepřiměřeně dlouho (byť se jeho délka nacházela na samé hranici její
přiměřenosti), a že k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu soudu tudíž došlo.
Žalobci se však již přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou v
příčinné souvislosti s tím utrpěl, od žalované dostalo, a to v podobě
konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené době, které
bylo obsaženo v reakci žalované na jeho požadavek uplatněný u ní dne 30. 3.
2020 a které soud prvního stupně shledal jako odpovídající. Poukazoval-li pak
žalobce na zásahy do své osobní sféry, jež měly vést k jeho psychickému
zhroucení, ty byly dle soudu prvního stupně způsobeny jeho napjatým vztahem s
matkou nezletilého a jejím odjezdem s nezletilým do Velké Británie, k němuž
došlo již v roce 2014, a nikoliv nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení.
7. K žalobcově odvolání poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze,
který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, jež
zhodnotil jako správné a dostatečné, načež přisvědčil závěru soudu prvního
stupně o porušení žalobcova práva na projednání věci, která byla předmětem
posuzovaného řízení, v přiměřené době. Současně však připomenul, že délka
posuzovaného řízení byla ovlivněna délkou řízení o popření otcovství k
nezletilému, které bylo pro výsledek posuzovaného řízení určující, a dodal, že
žalovaná není odpovědná za následky, jež v žalobcově životě způsobila matka
nezletilého. Po zohlednění zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobce a
procesních aktivit matky nezletilého, které délku řízení negativně ovlivnily,
jakož i plynulého postupu soudů v řízení, se proto odvolací soud ztotožnil i se
závěrem prvostupňového soudu, v souladu s nímž přiměřeným zadostiučiněním za
nemajetkovou újmu, kterou žalobce v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného
řízení utrpěl, je konstatování porušení jeho práva na projednání věci v
přiměřené době, jehož se mu již od žalované dostalo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce
včasným dovoláním.
10. V něm žalobce odvolacímu soudu vytkl, že se při řešení hmotněprávní
otázky formy poskytnutého zadostiučinění, kterou posoudil nesprávně, odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, pokud za
odpovídající shledal konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v
přiměřené době, byť tato forma zadostiučinění má pouze podpůrnou funkci a
poškozenému náleží jen výjimečně v těch případech, kdy se sám na průtazích v
řízení podílel. V této souvislosti žalobce konkrétně poukázal na nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1263/17, s nímž dle jeho
názoru není napadené rozhodnutí v souladu. Žalobce dále podrobně zrekapituloval
průběh posuzovaného řízení, jakož i řízení vedeného u Okresního soudu v Berouně
pod sp. zn. 18 C 77/2012, a připomenul obsah napadeného rozhodnutí i rozhodnutí
soudu prvního stupně, načež uvedl, že zatímco on sám v řízení postupoval řádně
a ve stanovených termínech, matka nezletilého ani soud tak nečinily. Matka
nezletilého totiž opakovaně žádala o odročení nařízených jednání, čemuž bylo
soudem vyhovováno, ač pro to nebyly splněny podmínky. Stejně tak nebylo namístě
ani vyhovět jejímu návrhu na přerušení řízení z důvodu probíhajícího řízení o
žalobě na obnovu řízení ve věci popření otcovství. Co se týče zmíněného řízení
o popření otcovství, pak na jeho délku a na délku posuzovaného řízení nelze dle
žalobcova názoru nahlížet jako na dvě samostatná řízení, nýbrž jejich vzájemná
provázanost odůvodňuje posuzovat jejich délku jako jeden celek. Žalobce proto
navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobce vyslovila pro jeho
odmítnutí z důvodu jeho nepřípustnosti. Poukázal-li žalobce na nedůvodné
odročování jednání v posuzovaném řízení, učinil tak dle žalované poprvé až ve
svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a tedy opožděně. Kromě toho
je vždy na posouzení soudu, zda důvod uvedený účastníkem řízení považuje za
natolik důležitý, že jednání odročí. Do délky posuzovaného řízení pak odvolací
soud zahrnul i dobu, po kterou bylo toto řízení přerušeno kvůli probíhajícímu
řízení o popření otcovství. Postup Krajského soudu v Praze, který řízení
přerušil do skončení řízení o následně podané žalobě na obnovu řízení, byl pak
nejen logický, ale též korespondoval se zněním § 109 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu. Nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn.
III. ÚS 1263/17, nadto žalobce v dovolání cituje nepřesně. Kromě toho
nepřiměřená délka posuzovaného řízení byla v daném případě způsobena matkou
nezletilého, která činila procesní úkony směřující k jeho prodloužení. Taktéž
to byla matka nezletilého, kdo žalobci znemožnil kontakt s nezletilým tím, že
se s ním v roce 2014 odstěhovala do Velké Británie. Ani žalobcovy psychické
problémy nebyly vyvolány nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, pokud již v
jeho průběhu žalobce tvrdil, že tyto obtíže u něj skončily v roce 2014, odkdy
je jeho zdravotní stav dobrý.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti
vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS
3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části)
textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo
1389/2013). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod
samostatně.
18. Namístě je poukázat také na judikaturu Ústavního soudu, jež vyústila
v závěr, podle kterého „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich
nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi
řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry
obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí
dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým
důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-
li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není
odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní
soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo
vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
19. Uvedeným požadavkům však podané dovolání zčásti nevyhovělo. Jak již
bylo uvedeno výše, žalobce v něm mj. zmínil i některé nedostatky v postupu
soudu v posuzovaném řízení (nedůvodné odročování nařízených jednání k
opakovaným žádostem matky nezletilého či nedůvodné přerušení řízení), a dodal,
že na posuzované řízení o určení jeho otcovství k nezletilému dítěti a úpravu
poměrů rodičů k tomuto dítěti a na řízení, jež bylo vedeno u Okresního soudu v
Berouně pod sp. zn. 18 C 77/2012 a jehož předmětem bylo popření otcovství
jiného muže k témuž dítěti, bylo pro jejich vzájemnou provázanost třeba hledět
jako na řízení jediné. Ve vztahu k těmto otázkám však již nevymezil, v čem
konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jež mohla být
založena právě jen při splnění některé z podmínek uvedených v § 237 o. s. ř. V
této části tedy podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., a nelze je tudíž věcně projednat, neboť trpí vadami,
které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž
nelze v dovolacím řízení pokračovat.
20. Podané dovolání pak není přípustné v části směřující proti výroku
napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, neboť tak stanoví
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v
případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve
výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako
na výrok závislý (akcesorický).
21. Ve zbývajícím rozsahu však dovolání přípustné je, neboť při řešení
otázky formy zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení, tj. otázky předpokladů pro poskytnutí peněžního
(relutárního) zadostiučinění (satisfakce), respektive poskytnutí toliko
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, se odvolací soud odchýlil
od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
25. Nejvyšší soud uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného
zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem
podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se
zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní
případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12.
2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Tato podmínka přezkumu formy přiměřeného
zadostiučinění je v projednávané věci splněna, neboť odvolací soud považoval za
postačující konstatování porušení práva, aniž by k tomu byly dány výjimečné
okolnosti dovozené judikaturou.
26. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší
soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na
projednání věci v přiměřené době a tím tedy k závěru o nesprávném úředním
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s
přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající
odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená
poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování
porušení daného práva. Rovněž v části V. stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen
„Stanovisko“), Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro
lidská práva (dále jen „ESLP“) uvedl, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává
zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k
případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela
výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro
poškozeného nepatrný).“
27. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009 (proti němuž
podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11), Nejvyšší soud dovodil, že „samotné konstatování
porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy,
byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním
poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný,
a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout
psychickou sféru žalobce.“ K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v
rozsudcích ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp.
zn. 30 Cdo 911/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, či ze dne
26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4024/2019. V rozsudcích ze dne 18. 11. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 674/2020, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020, k tomu
Nejvyšší soud dodal, že i snížený význam předmětu řízení by měl zásadně vést k
zadostiučinění peněžitému, neboť konstatování porušení práva má své místo
tehdy, byl-li tento význam nepatrný.
28. Lze tedy shrnout, že samotné konstatování porušení práva na vydání
rozhodnutí v přiměřené době bude ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk postačujícím
zadostiučiněním jen za zcela výjimečných okolností, a to zejména tehdy, pokud
byl význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný nebo pokud se poškozený sám
významně podílel svým jednáním na délce řízení, a celkově tak lze uzavřít, že
doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného.
29. V projednávané věci však žádné takové judikaturou dovozené
okolnosti, pro něž by bylo možno zadostiučinění ve formě konstatování porušení
práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené době uznat za postačující,
shledány nebyly, respektive jejich existence se z napadeného rozsudku nijak
nepodává. Podle odvolacího soudu nebylo zjištěno, že by se žalobce na délce
posuzovaného řízení podílel, nýbrž soudy obou stupňů naopak konstatovaly, že v
jeho průběhu projevoval snahu o jeho urychlení. Z napadeného rozsudku taktéž
neplyne, že by řízení mělo pro žalobce zanedbatelný význam, když soudy obou
stupňů shodně dospěly k závěru, že v závislosti na charakteru jeho předmětu je
naopak namístě presumovat jeho vyšší význam pro žalobce.
30. Pokud pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval
skutečnost, že tvrzené žalobcovy psychické problémy nebyly vyvolány v příčinné
souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, je nezbytné připomenout,
že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se v souladu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu poskytuje za nejistotu spojenou s právním
postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam
předmětu řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 242/2016, a ze dne 29. 8. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2366/2017).
Neprokázaná příčinná souvislost mezi délkou posuzovaného řízení a tvrzenými
psychickými obtížemi žalobce tudíž sama o sobě ke snížení či eliminaci tohoto
zadostiučinění oproti jeho standardu vést nemůže. Výjimečnou okolnost, kterou
judikatura dovolacího soudu podmiňuje přiznání zadostiučinění ve formě
konstatování porušení práva, pak nepředstavuje ani zjištěná zvýšená procesní
aktivita matky nezletilého, v jejímž důsledku mělo v posuzovaném řízení
docházet ke komplikacím majícím dopad na délku jeho trvání. Jednání jiných
účastníků řízení, než poškozeného, lze totiž při stanovení přiměřeného
zadostiučinění zohlednit pouze zprostředkovaně, a to ve prospěch státu v rámci
kritéria složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto jednání se řízení stalo
procesně složitějším, případně též v neprospěch státu, pokud orgány veřejné
moci na jednání jiného účastníka řízení vedoucí ke zjevnému prodlužování řízení
nedokázaly adekvátně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11.
2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018, ze dne 12. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1028/2019,
nebo ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019).
31. Jestliže tedy odvolací soud přiznal ve shodě se soudem prvního
stupně žalobci zadostiučinění ve formě konstatování práva, byť v daném případě
žádné takové výjimečné okolnosti, pro něž by bylo možno v souladu s citovanou
judikaturou Nejvyššího soudu uznat takovéto zadostiučinění za postačující,
najevo nevyšly, je tedy jeho právní posouzení předmětné otázky nesprávné.
32. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. Soudy nižších stupňů jsou nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první
věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázány právním
názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven. V dalším řízení
proto při své úvaze o přiměřené výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
kterou žalobce nepřiměřeně dlouhým posuzovaným řízením utrpěl, přihlédnou též k
závěrům výše citované judikatury dovolacího soudu s tím, že nebude-li zjištěna
dosud absentující skutečnost, která svou výjimečností skutečně přiznání
zadostiučinění formou konstatování porušení práva odůvodní, rozhodnou o
přiznání tohoto zadostiučinění žalobci v penězích, a to ve výši, kterou stanoví.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu