30 Cdo 1028/2019-227
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní
věci žalobce a) J. B., narozeného dne XY, bytem XY, a žalobkyně b) H. B.,
narozené dne XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se
sídlem v Ústí nad Labem, Bozděchova 2, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci nesprávným úředním postupem, vedené u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 63/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 9 Co 238/2017-175,
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 9 Co
238/2017-175, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
28. 4. 2017, č. j. 7 C 63/2016-135, konstatoval porušení práva žalobců na
projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), uložil žalované povinnost omluvit
se žalobcům (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 260
334 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud
odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, když upravil znění
omluvy s ohledem na odlišné posouzení délky řízení (výrok I a/), potvrdil
rozsudek ve výroku I (výrok I b/), změnil rozsudek ve výroku III tak, že
přiznal každému z žalobců částku 17 917 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části v
rozsahu částky 224 500 Kč žalobu zamítl (výrok I c/), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Dne 22. 12. 1992 byla podána žaloba J. V. vůči nynějším žalobcům o
vydání věci dle zákona č. 229/1991 Sb. Věc byla vedena u Okresního soudu v
Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 522/92 (dále jen „posuzované řízení“). Žaloba byla
nynějším žalobcům (žalovaným v posuzovaném řízení) rozeslána k vyjádření dne
25. 1. 1993, urgováno dne 17. 3. 1993. Následně bylo posuzované řízení spojeno
s řízením vedeným u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 165/95. Soudy obou stupňů
důsledně popsaly průběh posuzovaného řízení. Šlo o restituční spor, v němž
žalobci vystupovali na straně žalované, tedy nikoliv jako restituenti, ale jako
osoby, kterým svědčilo dle katastru nemovitostí vlastnické právo k restituentem
nárokovaným nemovitostem. Do řízení byly postupně zapojeny dva stupně soudní
soustavy. Předmět řízení tvořil soubor pozemků dovolatelů a posléze též i
jejich rodinný dům na základě změny a rozšíření žaloby. V řízení též došlo k
průtahům kvůli opakovaným žádostem restituentů o odročení jednání a bylo
přerušeno z důvodu probíhajícího dědického řízení v zahraničí. Řízení ve věci
samé skončilo rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 8. 2015, jímž byla
žaloba zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo v nákladovém výroku napadeno odvoláním
žalovaných. Odvolací soud rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 rozsudek soudu prvního
stupně v napadeném nákladovém výroku změnil. Toto rozhodnutí nabylo právní moci
dne 29. 2. 2016.
4. Soud prvního stupně celkovou délku řízení, která činila 23 let a 3
měsíce, shledal nepřiměřenou. Dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění
představuje jak konstatování porušení práva, tak omluva žalované, tak
zadostiučinění v penězích. Při určení konkrétní výše zadostiučinění vyšel z
částky 20 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Základní částka
tak představuje 445 000 Kč. Tuto částku následně soud prvního stupně
modifikoval na základě kritérii dle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“). Částku snížil o 25 % s ohledem na značnou složitost věci.
Šlo o složitý restituční spor, v době řízení ještě neexistovala judikatura
vyšších soudů, věc byla opakovaně řešena ve dvou stupních soudní soustavy, věc
byla složitá po skutkové i procesní stránce, vzhledem k přijetí nové právní
úpravy bylo řízení složité též po právní stránce. Řízení též bylo prodlužováno
dědickým řízením po zemřelé žalobkyni. Žalobci v posuzovaném řízení
(protistrana nynějších žalobců) opakovaně žádali o odročení nařízených jednání,
v některých případech se k jednání bez omluvy nedostavili, soud je urgoval k
předložení geometrického plánu, který byl předložen po několika letech, soud je
urgoval též k doplnění skutkových tvrzení, několikrát upřesňovali a měnili
žalobu a svého právního zástupce. Dále soud snížil zadostiučinění o 5 % z
důvodu sdílení újmy. Z hlediska kritéria jednání žalobců neshledal soud žádný
důvod k úpravě částky. Soud zvýšil částku o 5 % na základě kritéria postupu
orgánu veřejné moci. Přihlédl k tomu, že okresní soud jednání opakovaně
odročoval k žádosti žalobců v posuzovaném řízení a jejich právní zástupkyně,
aniž by vyžadoval doložení důvodnosti takové žádosti. Rozhodnutí soudu prvního
stupně byla ve věci opakovaně rušena. Soudkyně nynějším žalobcům sdělila, že
nesmí provádět na domě žádné úpravy. Z hlediska kritéria významu předmětu
řízení pro poškozené soud zvýšil částku o 10 %. Spor se týkal nemovitosti,
kterou si poškození za pomoci vlastních finančních prostředků vybudovali, žili
v ní, vychovávali v ní své děti a v průběhu celého řízení žili v neustálých
obavách, že přijdou tzv. o střechu nad hlavou. Nelze odhlédnout od citové vazby
žalobců k předmětné nemovitosti. Stav řízení se odrazil též na zdravotním stavu
poškozených. Žalobce v posuzovaném řízení poškozené sám kontaktoval a sděloval
jim, jak si nemovitost upraví, až o ni poškození přijdou. Délka řízení se též
projevila na stavu dotčené nemovitosti, kdy do ní nebylo investováno, nebyla
opravována a i poté, co poškození nemovitost opustili, s sebou nesla náklady
(úhradu elektřiny, vody, topení apod.). Soud tak dospěl k závěru, že každému ze
žalobců náleží částka 378 250 Kč. Jelikož žalovaná již žalobcům společně
vyplatila částku 496 166 Kč (248 083 Kč každému), shledal soud prvního stupně
žalobu důvodnou co do částky 260 334 Kč (tj. 130 167 Kč každému).
5. Odvolací soud se po právní stránce v zásadě ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, posoudil však rozdílně následující otázky. Předně oproti soudu
prvního stupně stanovil odlišně délku posuzovaného řízení pro účely výpočtu
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním
řízením ve smyslu § 13 OdpŠk. S odkazem na matematická pravidla zaokrouhlování
a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010,
uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen
„Stanovisko“) uvedl, že řízení netrvalo 23 let a celé tři měsíce, nýbrž pouze
23 let a dva měsíce. Odvolací soud též zaujal jiný postoj ke kritériu
složitosti věci, kdy podle něj nestačí snížení o 25 %, a to vzhledem k tomu, že
novodobý právní řád České republiky teprve vznikal, neexistovala judikatura
vyšších soudů, dále bylo řízení komplikováno trvalým pobytem restituentů v
zahraničí, změnami žaloby, vlivem probíhajícího dědického řízení či opakovanými
změnami právního zastoupení restituentů. Přiměřeným tak shledal snížení
zadostiučinění na základě kritéria složitosti řízení o 30 %. Na rozdíl od soudu
prvního stupně shledal význam předmětu řízení pro žalobce jako standardní.
Původně bylo předmětem řízení pouze vydání nezastavěných pozemků. Teprve změnou
žaloby ze dne 30. 12. 2014 došlo k rozšíření i o rodinný dům žalobců. Z celkové
doby řízení přesahující 23 let tak byl dům žalobců předmětem řízení pouhých 14
měsíců, přičemž v této době již uplynuly případným restituentům zákonné lhůty k
uplatnění jejich nároků, tudíž s tímto novým požadavkem nemohli být úspěšní.
Nadto řízení nebylo z pohledu nynějších žalobců řízením restitučním, neboť
nynější žalobci v něm vystupovali jako žalovaní, nikoliv restituenti. Nad rámec
demonstrativního výčtu kritérií v § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk pak snížil výši
zadostiučinění o 10 % vzhledem k tomu, že převážně nebyla délka řízení
způsobena soudy a v podstatné míře se nejednalo o průtahy, které by bylo možné
přičítat státu. Šlo tak například o opakované odročování jednání z důvodu
nemoci či nepřítomnosti restituentů, jejich právních zástupců či pro nemoc
soudce, o přerušení řízení z důvodu probíhajícího dědického řízení v zahraničí
nebo o čekání na předložení důležitých listin. Procesní možnosti soudu čelit
liknavosti, průtahům či obstrukcím restituentů byly omezené s ohledem na
judikaturu Ústavního soudu vyžadující vstřícný postup k restituentům. Odvolací
soud tak vyšel ze základní částky 443 333 Kč pro každého ze žalobců. Po
zohlednění kritérií dospěl k částce 266 000 Kč pro každého z žalobců. Žalobu
tak shledal důvodnou co do částky 35 834 Kč (tj. 17 917 Kč každému).
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I v části a) a c) a výroku
II napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují jednak v tom, že
napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jednak
v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právních otázek, které dosud
v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny. Odvolací soud se měl
odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky
významu předmětu řízení pro poškozené (A), otázky posouzení složitosti řízení
(B) a otázky náhrady nákladů řízení (C). V judikatuře dovolacího soudu dosud
nebyla řešena otázka přesného výpočtu nepřiměřené délky řízení s ohledem na
zaokrouhlování (D) a otázka zohlednění chování protistrany v posuzovaném
řízení, která v řízení vystupovala jako restituent, čemuž měl soud v
posuzovaném řízení přizpůsobit svůj postup na úkor nynějších dovolatelů (E).
Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci.
7. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nepostupoval správně, když
stanovil výši zadostiučinění výpočtem podle Stanoviska, ale vzal pro výpočet v
potaz dobu trvání řízení pouze 23 let a 2 měsíce. Ačkoliv tak Stanovisko hovoří
pouze o měsících nebo letech trvání řízení, mělo by být zohledněno pro výpočet
i to, že řízení trvalo déle a byl započat i třetí měsíc 24. roku.
8. Dovolatelé se dále neztotožňují s kritérii, na jejichž základě
odvolací soud dospěl ke snížení výše zadostiučinění na základě složitosti
řízení. Není možné přihlížet k tomu, že se jednalo o porevoluční dobu a právní
řád se v dané materii teprve vyvíjel, jelikož řízení trvalo až do roku 2016,
kdy již právní úprava i praxe musela být ustálená. Nejednalo se též ani o
řízení neobvykle složité na základě zapojení více stupňů soudní soustavy, když
byla věc rozhodována jen na dvou stupních, proto se dle názoru dovolatelů jeví
jako nevhodné snižovat vzhledem k této skutečnosti zadostiučinění o 30 % (k
tomu odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, 30 Cdo
1793/2014 a 30 Cdo 4671/2010). Navíc tak podle dovolatelů došlo ke snížení
zadostiučinění dvakrát na základě téhož kritéria, když rovněž odvolací soud
snížil zadostiučinění o dalších 10 % na základě chování druhé strany, která
podle odvolacího soudu zapříčinila průtahy v řízení, a šlo tedy o okolnosti,
které nelze přičítat soudu. Dovolatelé odkazují na závěry Stanoviska, které
hovoří pouze o kritériu chování poškozeného, nikoliv o chování jiných účastníků
posuzovaného řízení.
9. Odvolací soud neposoudil správně ani kritérium významu předmětu
řízení pro poškozené, a to když bagatelizoval předmět posuzovaného řízení,
kterým byly všechny pozemky dovolatelů a posléze též i jejich rodinný dům. Šlo
o majetek v současných cenách v hodnotě okolo 3,5 mil. Kč, už tedy jen z důvodu
této velké hodnoty předmětu sporu by mělo být zadostiučinění navýšeno. Odvolací
soud nevzal v potaz ani věk dovolatelů, ani to, že se soudili po významnou část
svého aktivního života. Dále mělo na utrpěnou újmu dovolatelů vliv i neustálené
obtěžování ze strany restituenta, řízení mělo vliv i na jejich rodinný život,
zdravotní stav (zdravotní obtíže způsobené řízením) a pověst ve vsi. V tomto
odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3007/2010. Jelikož šlo o
restituční spor, je nutné hledět na řízení objektivně jako více významné i pro
dovolatele, a to byť sami nebyli v řízení restituenty, právě kvůli velké
hodnotě a povaze restituovaného majetku. K tomu odkazují i na rozsudek
Nejvyššího soudu se sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, kdy za typově významné řízení
musí být považováno i např. řízení, v němž se rozhoduje o podstatné části, či
dokonce o veškerém majetku účastníků.
10. Dovolatelé napadají též nákladový výrok, kdy s odkazem na judikaturu
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu namítají, že by jim měla být náhrada nákladů
řízení přiznána v plné výši, když prokázali základ nároku.
11. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudek v napadených
výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností.
15. Předně dovolací soud uvádí, že otázka zvyšování (či snižování)
částky přiměřeného odškodnění dle kritérií § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk
je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem
soudu odvolacího (viz rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky
spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž
výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací
soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném
prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro
stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny
podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování
účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy
přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %)
16. Jak již dovolací soud uvedl v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp, zn.
30 Cdo 4539/2011, „[p]ři posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení
případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v
přiměřené době (§ 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.), je nutno se vyvarovat
mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku.
Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové
újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně
zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné.“ Ve Stanovisku je tak vytyčena jen
jistá směrnice, pomocí níž má být stanovena délka posuzovaného řízení a na
jejím podkladě má být vypočtena výše zadostiučinění. Jelikož judikatura
Nejvyššího soudu nevyžaduje při poměřování délky řízení a určování přiměřeného
zadostiučinění dosažení matematicky přesného výpočtu, pokud přiznané
zadostiučinění není zcela zjevně nepřiměřené, nemůže otázka případného
zaokrouhlování (výše vymezená pod písm. D) založit přípustnost dovolání, neboť
nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo.
17. Ze Stanoviska a z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Evropského
soudu pro lidská práva též vyplývá (viz např. rozsudek ESLP ve věci Tímar proti
Maďarsku ze dne 25. února 2003, stížnost č. 36186/97, § 35, rozsudek ESLP ve
věci Pretto a další proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, stížnost č. 7984/77,
§ 32), že je možné v rámci kritéria složitosti řízení vzít v potaz to, že k
rozhodným otázkám v posuzovaném řízení neexistovala ustálená judikatura či že
řízení probíhalo na více stupních soudní soustavy. Jelikož se odvolací soud při
posuzování těchto otázek (otázka výše vymezená pod písm. B) neodchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemohou v této části založit přípustnost
dovolání.
18. Dovolání do nákladového výroku (otázka výše vymezená pod písm. C) je
dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné.
19. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky posouzení kritéria
významu předmětu restitučního řízení pro poškozené, kteří v posuzovaném řízení
byli v pozici žalovaných (otázka A), a dále pro řešení otázky, zda lze při
stanovení výše zadostiučinění přihlížet i k chování jiných účastníků
posuzovaného řízení než těch, kteří se domáhají zadostiučinění (otázka E),
jelikož se odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady
neshledal.
22. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1612/2009, uvedl, že tzv. restituční řízení zpravidla nepatří k těm, která by
bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se značným významem pro
poškozené. To konečně dokládá i judikatura ESLP, v níž se k takovým řízením
počítají zejména řízení týkající se osobního statutu či způsobilosti k právním
úkonům, řízení o náhradě škody obětí dopravních nehod a násilných trestných
činů, pracovně právní spory a řízení ve věcech plnění ze strany státu z důvodů
sociálních, vazební řízení či řízení týkající se vztahů mezi rodiči a dětmi. V
tomtéž rozsudku však dovolací soud zároveň připustil, že na druhé straně při
posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk
nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním
účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení,
je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948
až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že
výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť
i jen majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky
neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým
řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní,
skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co
nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím.
23. Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 30
Cdo 2711/2015, k témuž závěru i v opačném gardu, tj. pokud se výsledek
restitučního řízení má dotýkat osoby, která se nachází v postavení povinného
subjektu k restituci, případně v situaci, kdy se daná osoba účastnila
restitučního sporu jako další žalovaná, neboť v době restitučního sporu byla
podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastnicí restituční žalobou
dotčeného nemovitého majetku.
24. Taková situace nastala i v nyní posuzovaném řízení, v němž
dovolatelé figurovali v postavení žalovaných. Odvolací soud tuto skutečnost
však nevzal v potaz a dostatečně neakcentoval významnost řízení pro dovolatele,
a to i ve vztahu k tomu, že předmět řízení dosahoval nemalé hodnoty a mohl
představovat vzhledem k poměrům dovolatelů podstatnou část jejich majetku.
25. Ve vztahu k významu řízení dovolací soud dále připomíná, že
hlediskem svědčícím pro promptní vyřízení případu může být též zdravotní stav
či věk účastníka řízení, jenž má zpravidla eminentní zájem na tom, aby jeho věc
byla projednána v co nejkratším čase (blíže viz rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Osobami v pokročilejším věku jsou
myšleny osoby starší minimálně 75 let, avšak vždy s ohledem na konkrétní
okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a
judikaturu tam citovanou).
26. Dovolatelé daného věku v době rozhodování odvolacího soudu sice
ještě nedosáhli, ale dle skutkových závěrů soudu prvního stupně mohlo mít
řízení vliv na jejich zdravotní stav. Z rozsudku odvolacího soudu však
nevyplývá, že by v rámci dokazování došel k odlišnému závěru, respektive se s
tímto závěrem soudu prvního stupně nijak nevypořádal. Jelikož odvolací soud
opomenul zohlednit otázku zdravotního stavu dovolatelů, což se děje taktéž v
rámci kritéria významu předmětu řízení pro poškozené [§ 31a odst. 3 písm. e)
OdpŠk], odchýlil se od výše citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu.
27. Otázkou chování jiných účastníků při hodnocení přiměřenosti délky
řízení se již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1822/14: „Pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování
překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci B. proti Německu ze
dne 6. 5. 1981 č. 7759/77, § 49). Prodlužování délky řízení, které bylo
nesporně způsobeno chováním protistrany, což je objektivní skutečnost, nelze
přičítat žalovanému státu (rozsudek ESLP ve věci T. proti České republice ze
dne 27. 9. 2005 č. 75455/01, § 47). Jednání protistrany, které způsobilo
průtahy, však nelze přičítat ani stěžovateli a soudy zároveň mají obecnou
povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv
stěžovatele (viz například rozsudek ve věci V. proti České republice ze dne 6.
9. 2005 č. 70847/01, § 37). ESLP opakovaně připomněl, že ‚i v právním řádu, v
němž platí dispoziční zásada, postup účastníků řízení nezbavuje soudy
povinnosti zajistit urychlené projednání věci, jak to požaduje čl. 6 odst. 1
Úmluvy‘ (rozsudek ve věci K. proti České republice ze dne 30. 11. 2004 č.
71545/01, § 29; a obdobně C. proti Itálii ze dne 25. 6. 1987 č. 9381/81, § 30;
a řada dalších).“
28. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu nepřisvědčil závěru Nejvyššího
soudu, dle nějž stát nenese odpovědnost za délku řízení za situace, kdy tato
délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednáním jednoho z účastníků řízení.
Byť se jeho závěry vztahovaly k posuzování obecně toho, zda dané řízení bylo
nepřiměřeně dlouhé či nikoliv, tím spíš by se daný závěr měl projevit i při
posuzovaní výše přiměřeného zadostiučinění. V této fázi posouzení se totiž již
stanovuje přesná výše zadostiučinění vzhledem ke konkrétní jedné určité osobě,
a proto by výše zadostiučinění měla odpovídat jí utrpěné újmě. Z tohoto pohledu
lze přičíst k tíži danému poškozenému dle § 31a odst. 3 písm. c) pouze jeho
jednání, kterým přispěl k průtahům v řízení. Jednání jiných účastníků lze
zohlednit pouze zprostředkovaně, a to ve prospěch státu v rámci kritéria
složitosti řízení, pokud v důsledku tohoto jednání se řízení stalo procesně
složitějším, případně též v neprospěch státu, pokud orgány veřejné moci na
jednání jiného účastníka řízení vedoucí ke zjevnému prodlužování řízení
nedokázaly adekvátně reagovat. Jednání jiného účastníka řízení však nelze
zohlednit samostatně při současném zohlednění procesní složitosti řízení, která
byla vyvolána též tímto jednáním, neboť při tomto postup soud zohledňuje tutéž
skutečnost opakovaně.
29. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
30. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu