30 Cdo 4671/2010

30 Cdo 4671/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

ve věci žalobců: a) M. K., b) M. E., c) J. E., všech zastoupených JUDr. Sylvií

Drásalovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cejl 62, proti žalované České

republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o

26,704.540,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C

204/2008, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 21. 7. 2010, č. j. 39 Co 13/2010 – 73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2010, č. j. 39 Co 13/2010 – 73,

se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobu co do částky 26,449.540,- Kč zamítl (výrok V.) a rozhodl o náhradě

nákladů řízení (výrok VI.). Odvolací soud k odvolání všech žalobců potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v

odvoláním napadeném výroku V. (výrok I.). Změnil toliko výrok VI. rozsudku

soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího

(výrok III). Žalobci se po žalované původně domáhali zaplacení částky 26,704.540,- Kč z

titulu přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup, jenž měl spočívat

v nepřiměřené délce restitučního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod

sp. zn. 42 C 160/92. V tomto řízení se žalobkyně a/ společně s A. E. domáhali žalobou podanou dne

31. 3. 1992 vydání nemovitostí. Jednání bylo nařízeno na den 29. 3. 1993 a bylo

odročeno za účelem doplnění žaloby a úpravy petitu. Další jednání bylo nařízeno

na 2. 7. 1997 a bylo též odročeno „za účelem předložení dokladů“. Další jednání

proběhlo dne 3. 12. 1997, při němž soud prvního stupně vyhlásil první rozsudek. Proti němu se třetí žalovaný odvolal a Krajský soud v Brně svým usnesením ze

dne 27. 3. 2001 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a

věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesením Městského soudu v

Brně ze dne 15. 11. 2002 bylo řízení přerušeno, neboť bylo zjištěno, že žalobce

A. E. zemřel. Usnesením téhož soudu ze dne 20. 7. 2004 bylo rozhodnuto, že v

řízení bude pokračováno s právními nástupci zemřelého, a to M. E. a J. E. Dále

byl soudem dne 25. 3. 2005 ustanoven znalec, jenž vyžádaný znalecký posudek

předložil dne 21. 6. 2005. Na jednání dne 22. 2. 2006 byl vyhlášen rozsudek,

kterým bylo žalobě vyhověno. Usnesením ze dne 30. 6. 2008 byl rozsudek soudu

prvního stupně zrušen a věc mu byla opět vrácena k dalšímu řízení. Rozsudkem

Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2009, byla žaloba zamítnuta. Z nahlédnutí

do informačního systému Infosoud Nejvyšší soud zjistil, že dne 15. 12. 2010 byl

k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského

soudu v Brně a dne 15. 7. 2011 bylo rozhodnuto o dovolání žalobců v této věci

Nejvyšším soudem tak, že dovolání bylo zamítnuto – viz

http://infosoud.justice.cz; z dotazu Městskému soudu v Brně bylo dále zjištěno,

že rozsudek Nejvyššího soudu nabyl právní moci dne 11. 8. 2011). Žalovaná přiznala žalobkyni a/ jako přiměřené zadostiučinění částku 139.000,-

Kč, a žaloba proto byla v této části vzata zpět. Ostatním žalobcům nepřiznala

žalovaná žádné zadostiučinění. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému

úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, že žalobkyni a/ tím

vznikla nemajetková újma a shledal, že přiměřeným zadostiučiněním se nejeví

pouze konstatování porušení práva. Vzhledem k délce řízení a k tomu, co již

mimosoudně poskytla žalovaná, považoval za odůvodněné navýšit částku

přiměřeného zadostiučinění pro žalobkyni a/ ještě o dalších 56.000,- Kč. Soud

prvního stupně vycházel z toho, že přiměřená délka tohoto řízení mohla být tři

roky, a že doba řízení „od 4 do 16 roku je tak nepřiměřená“.

Jako adekvátní se

mu pak jevila částka zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč za jeden rok řízení,

což za zohledněných 13 let činilo celkem 195.000,- Kč. Co se týče žalobců b/ a c/, žalovaná jim k 18. 9. 2008 žádnou náhradu

nepřiznala. Ke dni vydání rozsudku soudu prvního stupně v kompenzačním řízení

nebylo předmětné restituční řízení skončeno, a proto vzal soud prvního stupně v

úvahu, že od dne vstupu těchto žalobců do řízení uplynulo již pět let, pročež

jim přísluší zadostiučinění za dva roky trvání tohoto řízení, tedy každému z

nich 30.000,- Kč. Odvolací soud k tomu uvedl, že délka řízení nebyla v žádném případě adekvátní a

řízení „nebylo skončeno v reálném čase“. Podle zkušeností Kanceláře vládního

zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská

práva lze vysledovat, že v případě České republiky by mohla co do přiměřeného

zadostiučinění vyhovovat částka 15.000,- Kč za každý rok řízení. S přihlédnutím

k zákonným kritériím je pak nutno tuto částku modifikovat podle intenzity

jejich naplnění v rozsahu zhruba 20% za každý stupeň ve směru pozitivním či

negativním. S přihlédnutím k těmto kritériím měl odvolací soud za to, že výše

zadostiučinění přiznaná soudem prvního stupně je zcela adekvátní. Se zřetelem k tomu, že nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu je

osobnostním nárokem, se odvolací soud ztotožnil i s právním závěrem soudu

prvního stupně, že ve prospěch žalobkyně b/ a žalobce c/ nelze zohlednit

nadstandardní délku řízení za dobu, kdy ještě nebyli jeho účastníky.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání,

jehož přípustnost dovozují ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Žalobci uvedli, že účastníci se shodují v tom, že délka restitučního řízení

přiměřená nebyla, že standardní délka řízení v daném případě mohla činit tři

roky a že žalobcům náleží za každý další rok nad tuto dobu odškodnění. Žalobci

však již nesouhlasí s tím, kterak byly oběma soudy posouzeny nároky žalobců b/

a c/, a dále považují částku zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč za jeden rok

trvání řízení za zcela nedostatečnou. Ve vztahu k prvnímu bodu dovolání žalobci

uvádí, že jsou přesvědčeni, že při zvažování celkové nemajetkové újmy žalobců

b/ a c/ měla být též zohledněna ta doba řízení, po kterou před soudem

vystupoval jejich právní a procesní předchůdce A. E. Odvolací soud se

nevypořádal s tím, že žalobci b/ a c/ byli při vstupu do řízení povinni

přijmout jeho stav, jaký tu v té době byl a že převzali veškerá práva svého

procesního předchůdce, neboť se jednalo o univerzální sukcesi. Z tohoto důvodu

na ně musel přejít i osobnostní nárok A. E. z titulu délky předchozího řízení. Ve vztahu k druhému bodu dovolání žalobci namítají, že odvolací soud nepřihlédl

k tomu, že žalobkyně a/ a procesní předchůdce žalobců b/ a c/ byli oběťmi hrubé

politické persekuce předchozího režimu a s ní souvisejících křivd, přičemž

předmětem řízení u Městského soudu v Brně mělo být odstranění nebo zmírnění

následků těchto křivd. Odvolací soud dále nepřihlédl k tomu, že v době zahájení

posuzovaného řízení bylo žalobkyni a/ 57 let a každý další rok řízení pro ni

znamenal „nesmírnou psychickou zátěž vyplývající z nejistoty, zda se odstranění

způsobených křivd vůbec dočká“. U procesního předchůdce žalobců b/ a c/ zůstal

smysl zákona o mimosoudních rehabilitacích nenaplněn. Žalobci jsou přesvědčeni,

že mělo být přisouzeno více, a to nejen v rozsahu možné modifikace připuštěné

soudem, ale i nad její rámec. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek soudu

odvolacího v dovoláním napadené části zrušil a v tomto rozsahu vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. 7. 2010,

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz

čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle

§ 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu,

že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného

rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.

O takovou

situaci by se jednalo tehdy, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla

řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím

soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem

uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží. Dovolací soud předně dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je řešena

otázka, kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou a která

se týká dovolání žalobců b/ a c/. Touto otázkou je, zda při posouzení

přiměřenosti délky řízení, jakož i při stanovení případného přiměřeného

zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu

způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich

činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, lze v případě účastníků řízení,

kteří do něj vstoupili až v jeho průběhu coby univerzální právní nástupci

(dědici) původního účastníka, přihlédnout i k té době řízení, po kterou v něm

vystupoval jejich právní předchůdce. Tato otázka je v judikatuře Nejvyššího

soudu posuzována rozdílně od právního náhledu odvolacího soudu. Dovolání je tedy přípustné a je i důvodné. Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy

nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné takové vady však v

dosavadním řízení neshledal a dovolatelé rovněž žádné vady řízení nenamítali. Proto dovolací soud přikročil k přezkumu právního posouzení věci provedeného

odvolacím soudem, a to v rozsahu dovolacích námitek (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve stanovisku

občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn

206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 58/2011

(dále jen „Stanovisko“) Zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu

jsou dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz). vyjádřil k tomu,

jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na

projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je

vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve

Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského

soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ nebo „Soud“). Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za

nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §

13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy,

do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6

odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).

Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím

realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve

smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu,

v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud

považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo

4815/2009). Právě ve Stanovisku dospěl Nejvyšší soud s poukazem na judikaturu ESLP k

závěru, že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho

části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila

do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného

zadostiučinění podle § 31a OdpŠk (2. právní věta). K tomu Nejvyšší soud dodal,

že míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že

nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního

účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004,

ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, a rozsudek

velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i

tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu

dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při

stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm,

kteří řízení jako účastníci dokončili (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Uvedené má platnost pro nástupnictví fyzických osob, došlo-li k němu za řízení,

v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. K námitce dovolatelů je ale nutno

upozornit na to, že Nejvyšší soud sdílí v otázce povahy práva na náhradu

nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup jako práva ryze osobní povahy,

východisko, dle nějž jinak takové právo, stejně jako jiná obdobná práva na

peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby, jejíž smrtí

tudíž zanikají. Proto také v usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo

3394/2010 dovodil, že zemře-li poškozený žalobce v řízení o náhradu přiměřené

újmy za nesprávný úřední postup, je třeba řízení dle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavit (shodně viz též k zániku nároku v důsledku smrti oprávněné osoby

rozsudek ze dne 28. 1. 2011, sp.zn. 25 Cdo 5162/2008). Jinými slovy řečeno, ačkoliv je právo na náhradu nemajetkové újmy za

nepřiměřenou délku řízení právem osobnostním, a smrtí jeho nositele tudíž

zaniká, není možné paušálně odhlédnout od toho, že osoby vstoupivší do již

probíhajícího (a namnoze již v té době nepřiměřeně dlouhého) řízení coby právní

nástupci dosavadního účastníka, mohly být dosavadní délkou řízení v nemajetkové

sféře rovněž dotčeni; v souzeném případě třeba jen tím, že museli vstoupit do

řízení trvajícího již více než deset let a dále v něm dalších pět, resp. sedm

let pokračovat.

Je ale namístě posouzení, zda dědicům původního účastníka řízení (žalobcům b/ a

c/) vznikla újma srovnatelná s újmou žalobkyně a/, která se účastnila

restitučního řízení od samého počátku. Výsledná částka odškodnění by se

následně měla odvíjet od tohoto závěru s tím, že nemusí dosahovat stejné výše,

která by přicházela v úvahu v případě odškodnění původního účastníka řízení

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo

4251/2010). Odvolací soud nicméně (ve shodě se soudem prvního stupně) při posouzení nároku

uplatněného žalobci b/ a c/ podle shora uvedených právních závěrů nepostupoval,

a jeho rozsudek je tak třeba ve vztahu k těmto žalobcům považovat za nesprávný. Co do námitky týkající se výše poskytnutého zadostiučinění (která je i důvodem

dovolání uplatněným žalobkyně a/) je nutno předeslat, že stanovení formy nebo

výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a

přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu

výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek

a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až

tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ

zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění zkoumá

zejména to, zda základní úvahy soudu, jež byly podkladem pro stanovení výše

přiměřeného zadostiučinění, byly správné, tedy například to, zda byly v

posuzované věci splněny podmínky pro snížení výše zadostiučinění z důvodu

složitosti řízení, jednání žalobce (žalobců) a významu předmětu řízení pro

poškozeného (poškozené). I zde shledal dovolací soud argumenty žalobců

důvodnými, a dovolání žalobkyně a/ tudíž rovněž přípustným. Dovolací soud musí trvat na tom, aby při stanovení výše zadostiučinění

v penězích byl postup soudu prvního stupně či případně soudu odvolacího

vyjádřen dle kritérií uvedených již ve Stanovisku slovy, že „odůvodnění výše

přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze

základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a

částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením

vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b)

až e) zákona“ (9. právní věta). K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze

dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11 (dostupné na internetových stránkách

Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Nejvyšší soud dospěl k závěru (viz odůvodnění k citované právní větě

Stanoviska), že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní

částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje

v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč (cca 600 až 800 EUR) za jeden rok

řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč (cca 50 až 67 EUR) za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv

řízení vždy nějakou dobu trvá.

Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční

doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla

odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s

touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva

roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu

nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první

dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč). Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Navíc,

bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než

by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka

za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně

tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je

samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z

tohoto důvodu navrhne. Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení

(modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech

či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů

uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou

však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení

konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit

či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině

dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah

přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S

přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech

uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z rozsudku odvolacího soudu v dané věci je patrné, že vycházel z postupu soudu

prvního stupně, jenž jak v případě žalobkyně a/, tak i žalobců b/ a c/,

stanovil výši zadostiučinění tak, že dobu řízení, ze kterou považoval dobu

probíhající nad rámec „standardní“ doby řízení (v případě žalobkyně a/ v

rozsahu třinácti let, v případě žalobců b/ a c/ v rozsahu dvou let), vynásobil

částkou 15.000,- Kč. Soud prvního stupně však k aplikaci kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk

uvedl pouze tolik, že vzal v potaz celkovou dobu řízení (což s přihlédnutím k

výše vyvozeným závěrům Nejvyššího soudu neodpovídá skutečnosti), přihlédl k

tomu, že jednání probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, věc shledal

složitou a přihlédl k tomu, že žalobkyně se nikterak nepodílela na celkové

délce.

Soud prvního stupně, a tím tedy ani soud odvolací, již ale nevyjádřily, kterak

se tato kritéria promítla do daného případu, kterak je zohlednily (a zda vůbec)

při výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění, a nadto se nevyjádřily ke

kritériu významu předmětu řízení pro jeho účastníky, ačkoliv žalobci svými

skutkovými tvrzeními vyjádřily, že toto řízení pro ně mělo vyšší význam

vzhledem k tomu, že mělo směřovat k napravení (zmírnění) křivd na nich (či na

jejich rodinných příslušnících) v minulosti spáchaných. Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodnutí ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo

1612/2009, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého „nelze restituční řízení

stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení, je zmírnit

následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948 až 1989

(viz. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že výsledkem

restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť i „jen“

majetkové povahy), a to křivd které byly mnoha současnými účastníky neseny v

době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým řízením

přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní, skutkovou či

právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co nejrychleji skončit

pravomocným rozhodnutím.“

Dovolací soud proto považoval dále dovolání za důvodné i ve vztahu k žalobkyni

a/, přičemž však tímto nepředjímá, zda či do jaké míry bude mít tento jeho

postup vliv na celkové zadostiučinění pro žalobkyni a/. Z výše vyložených důvodů dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2, části

věty za středníkem, o. s. ř. a v žalobci napadeném rozsahu i v závislých

výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil rozsudek soudu odvolacího ve vztahu ke

všem dovolatelům a žalované, přičemž věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými. Dovolací soud znovu zdůrazňuje, že odůvodnění přiznané formy odškodnění či výše

finančního zadostiučinění musí obsahovat hodnocení jednotlivých kritérií

obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, a to tak, že v případě finančního odškodnění

se nejdříve stanoví celková částka podle celkové doby řízení (písm. a/), a po

té se tato částka procentuálně upravuje aplikací kritérií pod písm. b/ až e/. Tato kritéria jsou podrobněji rozvedena v judikatuře Nejvyššího soudu,

Ústavního soudu a také ESLP (srov. Stanovisko, 9. právní věta, rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 či nález

Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/2010, dostupný na

internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.