30 Cdo 2711/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně
G. J., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská
28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 320.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 96/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 64 Co
382/2014-109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2015, č. j. 64 Co
382/2014-109, se v části jeho prvního výrokového odstavce, jímž byl potvrzen
zamítavý výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. července
2014, č. j. 22 C 96/2013-85, jakož i v jeho druhém výrokovém odstavci o náhradě
nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
července 2014, č. j. 22 C 96/2013-85, rozhodl [o žalobě, kterou se žalobkyně
domáhala po žalované zaplacení částky 320.000,- Kč s příslušenstvím z titulu
odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení
vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 147/92 (dále též
„namítané řízení“)] tak, že uložil žalované povinnost, aby zaplatila žalobkyni
částku 82.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl
žalobu ohledně částky 238.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil
žalované povinnost, aby nahradila žalobkyni specifikované náklady řízení (výrok
III.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v namítaném řízení došlo k porušení
práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení, které
trvalo 11 let a 11 měsíců, je nepřiměřená. Současně bylo řízení poznamenáno
obdobím nečinnosti soudu, takže došlo k porušení práva žalobkyně na projednání
věci v přiměřené lhůtě, čímž jí vznikla nemajetková újma. Za uvedené období
základní částka k odškodnění činí 163.750,- Kč, když soud vyšel ze základní
částky 15.000,- Kč za rok řízení a 1.250,- Kč za měsíc. Tuto částku soud
korigoval přiměřeným snížením, a to s ohledem na složitost řízení o 40 % (ve
které je zahrnut i počet stupňů soudní soustavy, na kterých řízení probíhalo),
s ohledem na nižší význam řízení pro účastníka o dalších 5 % a pro podíl
žalobkyně o 5 %. Poté soud prvního stupně dospěl k výsledné částce 82.000,- Kč,
která odpovídá odškodnění za nemajetkovou újmu žalobkyně za nepřiměřenou délku
v namítaném řízení.
K odvolání obou účastnic řízení Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 12. února 2015, č. j. 64 Co 382/2014-109, „rozsudek soudu I.
stupně v zamítavém výroku, ve vyhovujícím výroku ohledně příslušenství
pohledávky a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil, a dále rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Soud
prvního stupně podrobně rozebral jednotlivé fáze řízení, aplikoval hlediska
uvedená v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., (dále jen „OdpŠk“), a k
těmto jednotlivým hlediskům přihlédl. Délka namítaného řízení (11 let a 11
měsíců) je ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk nepřiměřená. Odvolací soud se ztotožnil
se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o řízení složité, a to jak po
stránce procesní, skutkové i právní. Správně, s přihlédnutím ke konstantní
judikatuře, byla základní částka výše přiměřeného zadostiučinění stanovena
částkou 15.000,- Kč za jeden rok řízení s tím, že za první dva roky byla
přiznána částka 15.000,- Kč celkem, což odpovídá stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Namítané řízení bylo řízením o restitučním
nároku, značně složitým, proto odvolací soud shledal závěr soudu prvního
stupně, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 15.000,- Kč za rok řízení a za
první dva roky částka o polovinu nižší, zcela správným. Vzhledem k tomu, že se
jednalo o složité řízení, odvolací soud se ztotožnil se snížením základní
částky o 40 %. Z hlediska významu pro žalobkyni neshledal namítané řízení za
řízení vyššího významu, a proto důvodným shledal nalézacím soudem provedené
snížení základní částky o dalších 5 %. Za další důvod k redukci základní částky
opět o 5 % shledal odvolací soud skutečnost, že se jednalo o sdílenou újmu
žalobkyně s dalšími šesti žalovanými, z nichž jedním z nich byl po převážnou
dobu řízení manžel žalobkyně. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku
ohledně zamítnutí žaloby, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a dovolací důvod v něm vymezuje s tím, že:
a) odvolací soud nesprávně vycházel ze závěru o nižším významu sporu pro
žalobkyni, ač ten byl naopak pro ni „nesmírně“ vysoký, a rovněž nesprávně
dovodil podmínky pro redukci základní částky odškodnění z důvodu společně
sdílené újmy s ostatními (šesti) žalovanými [z nichž jeden – pan Ing. F. J. -
byl manželem dovolatelky, který v průběhu namítaného řízení (dne 14.
ledna
2011) zemřel],
b) odvolací soud (oba soudy) přistoupil(y) „k velmi masivnímu snížení základní
částky odškodnění o 40 % za ‚složitost řízení zahrnující i počet instancí, ve
kterých řízení probíhalo.‘“, a
c) soud prvního stupně vyšel při stanovení základní částky odškodnění z roční
částky 15.000,- Kč (s výjimkou prvních dvou let), aniž by v případě takto
extrémně dlouhého soudního řízení považoval za nutné ozřejmit, z jakého důvodu
vyšel ze spodní hranice intervalu doporučeného označeným stanoviskem Nejvyššího
soudu České republiky. Odvolací soud právní posouzení základní sazby odškodnění
soudem prvního stupně bez dalšího převzal a navíc dodal, že základní sazba je
správně stanovena na spodní hranici doporučeného intervalu „již s ohledem na
složitost věci.“ Dovolatelka dále namítá, že „ona tvrzená složitost tedy
odvolacímu soudu posloužila k celkem dvojnásobnému snížení odškodnění. Zaprvé
při stanovení základní sazby na spodní hranici doporučeného intervalu a zadruhé
takto snížené odškodnění snížil o dalších 40 % opět pro údajnou složitost. To
nepovažuje žalobkyně za korektní postup.“ Dovolatelka v této souvislosti
poukazuje na závěry stanoviska, v němž se mj. uvádí, že „bylo-li řízení celkově
extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k
okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek
blížit horní hranici výše uvedených intervalů.“
Ohledně těchto právních otázek pak dovolatelka vymezuje předpoklady
přípustnosti dovolání tak, že se odvolací soud v řešení těchto právní otázek
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje
na některá rozhodnutí či označené stanovisko Nejvyššího soudu České republiky,
označená rozhodnutí Ústavního soudu, případně Evropského soudu pro lidská práva
– dále již „ESLP“). Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu tak, aby podané žalobě v plném rozsahu
vyhověl a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení. Žalovaná se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřila. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
dovolatelky je přípustné a je i – jak bude rozvedeno níže – zčásti důvodné. K dovolací argumentaci ad b) a c):
Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním
postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro
provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný
úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v
přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. par. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným
úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nebo § 22 odst. 1
věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení,
b) složitosti řízení,
c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda
využil dostupných
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení,
d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a
e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí s tím, že jí poskytnuté
zadostiučinění bylo sníženo (právě) o 50 % ze shora již zreferovaných důvodů. V
tomto směru dovolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; všechna zde označená rozhodnutí jsou
veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu
http://nsoud.cz), konstantně judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Jinými slovy řečeno, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího
řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost
základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již
to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění
snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %). Z označeného usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3453/2014 dále
vyplývá: „Otázka zohlednění extrémní délky řízení při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění byla vyřešena již ve Stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého je pro poměry České republiky přiměřené, jestliže
se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění
vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok
řízení. Při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení. Bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než
by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), blíží se přiznaná částka
za příslušný časový úsek horní hranici výše uvedeného intervalu. V rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn.
30 Cdo 384/2012, pak Nejvyšší soud
vztáhl výše uvedený závěr vyplývající z rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, rovněž na stanovení výchozí částky: Uvedené platí i ve vztahu
k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se
měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až
20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném
zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ani v případě
extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky
až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného
řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15.000,-
Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely
okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ a c/ OdpŠk), které nelze přičítat k
tíži státu. Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí
částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího
soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání
nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
4318/2013). Ostatně vyjít z vyšší základní částky je možné jen tehdy, je-li
délka posuzovaného řízení extrémní a vyšší odškodnění si žádá požadavek na jeho
přiměřenost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2012, sp. zn. 30
Cdo 4037/2011).“
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně považoval délku namítaného
řízení za nepřiměřenou, současně však s ohledem na verifikaci kritérií ve
smyslu § 31a odst. 1 písm. a) až e) OdpŠk konstatoval, že šlo o restituční
spor, procesně, skutkově a právně složitý. Proto jeho závěr o správnosti
stanovení základní částky zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč za první dva roky
a poté za každý další rok není nesouladný s vyloženou judikaturou Nejvyššího
soudu, kterou odvolací soud dosadil do zjištěného skutkového rámce dané věci. Restituční spory z dané oblasti jsou, respektive byly – jak lze dovodit z
judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu – značně skutkově i právně
komplikované, takže v daném ohledu odvolacím soudem užitá optika pohledu na
posuzování právně rozhodných okolností z hlediska stanovení výchozí (základní)
částky zadostiučinění není výsledkem aplikační svévole, nýbrž zhodnocením
daných okolností s reflexí relevantní judikatury. V uvedeném směru tedy nebylo
možné přisvědčit dovolací argumentaci dovolatelky a shledat při řešení této
právní otázky odvolacím soudem přípustnost dovolání. K dovolací argumentaci ad a):
Při posuzování kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk se odvolací soud zabýval
i (podle písm. e/ cit.
par.) významem předmětu namítaného řízení pro
dovolatelku, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
řízení o majetkových sporech nelze považovat za řízení vyššího významu pro
účastníka; proto – s ohledem na konstatovaný nižší význam řízení pro
dovolatelku - přistoupil k redukci základní částky o dalších 5 %. K dalšímu
snížení, a to rovněž o 5 % ze základní částky odškodnění, dospěl odvolací soud
s odůvodněním, že v namítaném řízení se jednalo o sdílenou újmu dovolatelky s
dalšími šesti žalovanými, z nichž jeden byl manžel dovolatelky. S touto redukcí
základní částky odškodnění – jak již bylo zreferováno shora – dovolatelka
(rovněž) zásadně nesouhlasí. Je pravdou, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. února 2011, sp. zn. 30 Cdo
1612/2009, uvedl, že tzv. restituční řízení zpravidla nepatří k těm, která by
bylo možno co do předmětu typově zařadit mezi řízení se značným významem pro
poškozené. To konečně dokládá i judikatura ESLP, v níž se k takovým řízením
počítají zejména řízení týkající se osobního statutu či způsobilosti k právním
úkonům, řízení o náhradě škody obětí dopravních nehod a násilných trestných
činů, pracovně právní spory a řízení ve věcech plnění ze strany státu z důvodů
sociálních, vazební řízení či řízení týkající se vztahů mezi rodiči a dětmi. V tomtéž rozsudku však dovolací soud zároveň připustil, že na druhé straně při
posouzení významnosti předmětu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk
nelze restituční řízení stavět naroveň běžnému majetkoprávnímu sporu. Primárním
účelem tzv. restitučních předpisů, a tedy i na jejich základě vedených řízení,
je zmírnit následky některých majetkových křivd, které se udály v letech 1948
až 1989 (viz např. preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Již s ohledem na to, že
výsledkem restitučních řízení by mělo být alespoň částečné zmírnění křivd (byť
i jen majetkové povahy), a to křivd, které byly mnoha současnými účastníky
neseny v době zahájení řízení již po několik desetiletí, je třeba takovým
řízením přiznat zásadní povahu, pro niž by soudy přes veškerou procesní,
skutkovou či právní složitost měly jednat tak, aby bylo možno řízení co
nejrychleji skončit pravomocným rozhodnutím. K témuž závěru je ovšem třeba podle názoru Nejvyššího soudu dospět i v opačném
gardu, tj. pokud se výsledek restitučního řízení má dotýkat fyzické osoby,
která se nachází v postavení povinného subjektu k restituci, případně (jako
tomu bylo v namítaném řízení) v situaci, kdy sice v postavení povinné osoby
podle příslušného restitučního zákona nebyla dovolatelka, nýbrž jiná (v tomto
případě právnická) osoba, avšak dovolatelka se přesto tohoto restitučního
řízení (jako další žalovaná) účastnila, neboť v době restitučního sporu byla
podle stavu zápisů v katastru nemovitostí vlastnicí restituční žalobou
dotčeného nemovitého majetku a k návrhu oprávněné osoby bylo soudem rozhodnuto
o jejím přistoupení do daného řízení.
Jakkoliv dovolací soud chápe úvahy odvolacího soudu, které vyložil v jisté
reflexi jím konstatované judikatury, nelze se s odvolacím soudem ztotožnit v
jeho mechanickém posouzení okolností případu, na které ostatně dovolatelka
opakovaně poukazuje stran zásadního významu namítaného řízení pro její osobu, a
také (především) nelze nepostřehnout, že odvolací soud při meritorním
rozhodování zcela pominul závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém usnesení
ze dne 24. července 2012, sp. zn. II. ÚS 1663/12, v němž mj. vyložil:
„Stěžovatelka (roz. nyní dovolatelka) v ústavní stížnosti klade hlavní důraz na
otázku dobré víry, s níž předmětné nemovitosti kupovala, a zcela přehlíží, že
řízení o vydání podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, neměly
obecné soudy prostor se zabývat otázkou její dobré víry v době, kdy předmětné
nemovitosti kupovala. Předmětem žaloby bylo vydání nemovitostí povinnou osobou,
přičemž pro posouzení otázek relevantních pro meritorní rozhodnutí soudu byl
určující stav ke dni účinnosti restitučního zákona. Rozhodnutím soudů v této
věci (roz. v namítaném řízení) vznikl stav, kdy jsou zde dva subjekty – žalobce
a stěžovatelka, kterým svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Které
z těchto dvou vlastnických práv je silnější, bude teprve předmětem sporu, pokud
některá z těchto stran spor vyvolá. Teprve v tomto řízení bude prostor pro
posouzení otázky dobré víry stěžovatelky při koupi. V řízení, které je nyní
předmětem přezkumu, byla stěžovatelka plně úspěšná. Žaloba proti ní byla
zamítnuta, neboť soudy správně posoudily její právní situaci tak, že není
povinnou osobou k vydání předmětných nemovitostí, protože je neměla v držení ke
dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb....Ústavní soud chápe, že se stěžovatelka v
důsledku neúměrně dlouho trvajícího restitučního sporu dostala do obtížné
situace, když po 16 letech od koupě předmětných nemovitostí je ve značné právní
nejistotě stran jejich vlastnictví. V rámci tohoto řízení však tuto nejistotu
odstranit nelze.“
Odvolací soud tedy nesprávně ztotožnil předmětný restituční spor a z něj
plynoucí (pro dovolatelku k tíží doléhající) další konsekvence [vědomí
nezbytnosti zahájení další soudního sporu o určení vlastnictví po pravomocně
skončeném restitučním sporu, v němž dovolatelka sice nebyla shledána povinným
subjektem, ale byla společně se svým manželem (až do jeho úmrtí) žalovanou
stranou společně s dalšími žalovanými], které ve svém důsledku (a o tom nemůže
být žádných pochyb) velmi negativně působily na dovolatelku a zjevně vylučovaly
učinit závěr o „nižším významu“ předmětu namítaného sporu pro dovolatelku. S přihlédnutím k popsaným okolnostem a též k učiněnému závěru Ústavního soudu
ve shora označeném usnesení nelze ani akceptovat závěr odvolacího soudu o
sdílené újmě dovolatelky (a po vymezený čas i jejího manžela) s ostatními
žalovanými, a to již pro nezbytnost odlišení právního důsledku, který plynul z
ukončeného restitučního (namítaného) řízení.
V namítaném řízení byla sice
uložena restituční povinnost Statutárnímu městu Ústí nad Labem coby označené
povinné osobě, avšak dovolatelka předmětné nemovitosti užívala v jí tvrzené
dobré víře coby jejich „katastrální“ vlastnice, z titulu již dříve učiněného
zápisu v katastru nemovitostí byla i státem považována za jejich vlastnici a
byla nucena se připravovat na finální vedení soudního sporu, v němž by se
napevno měly vyjasnit vlastnické vztahy k tomuto nemovitému majetku. Z
popsaného je zřejmé, že dovolatelka (a po předmětné období až do své smrti i
její manžel ing. F. J.) coby „katastrální vlastnice“ („katastrální vlastníci“)
předmětných nemovitostí nemohla s ostatními žalovanými (vyjma svého manžela,
který však v průběhu sporu zemřel) sdílet (společnou) újmu, neboť charakter
předmětného (namítaného) řízení a z něj plynoucí (shora již popsané)
konsekvence takový závěr znemožňovaly učinit. Nezabýval-li se tedy odvolací soud s ohledem na vyložené okolnosti případu
významem předmětu namítaného řízení pro poškozenou - dovolatelku, jež mělo
povahu řízení restitučního, které v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu
nelze zaměňovat za prostý majetkoprávní spor, a učinil-li současně závěr o
popsané sdílené újmě dovolatelky v průběhu namítaného řízení s dalšími
žalovanými, aniž by zohlednil, že její právní postavení bylo vzhledem k jejímu
„katastrálnímu vlastnictví“ restituční žalobou dotčených nemovitostí odlišné
(vyjma jejího manžela) od ostatních účastníků namítaného řízení, pak nelze
dovodit, že by odvolací soud při řešení těchto právních otázek postupoval
správně, a tedy v tomto směru vydal věcně správné rozhodnutí. Za této situace nelze než přisvědčit námitce dovolatelky a konstatovat, že
rozsudek odvolacího soudu v předmětné části spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, neboť odvolací soud se při rozhodování odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k výše uvedenému, a neboť podmínky pro změnu dovoláním napadeného
rozsudku splněny nebyly, Nejvyšší soud toto rozhodnutí – v rozsahu, jak se
podává z výrokové znělky tohoto rozsudku - podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu rozhodne i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.