30 Cdo 3261/2021-471
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. S.,
nar. XY, bytem XY, Rumunsko, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se
sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu
nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
57/2017, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. 11. 2020, č. j. 25 Co 217/2020-275, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 25 Co
217/2020-275, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 4. 3. 2020, č. j. 14 C 57/2017-217, změněn ve vyhovujícím výroku
o věci samé ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím tak, že žaloba byla v
této části zamítnuta, a ve výroku III o nákladech řízení před soudy obou stupňů
zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobce v části, jež směřuje proti části výroku I rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2020, č. j. 25 Co 217/2020-275, kterou
byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2020, č. j. 14 C
57/2017-217, změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně úroku z prodlení
z částky 74 250 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020,
a dovolání žalované se odmítají.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4.
3. 2020, č. j. 14 C 57/2017-217, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci
částku 196 735 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % od 7.
3. 2017 do zaplacení (výrok I), přičemž co do zbývající částky 793 265 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II). Dále soud prvního stupně uložil
žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce, který se (po
pravomocném zamítnutí žaloby ve vztahu k jeho dalšímu nároku odpovídajícímu
částce 250 000 Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem soudu
prvního stupně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 14 C 57/2017-159, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, č. j. 25 Co
307/2019-197) domáhal zaplacení částky 990 000 Kč s úrokem z prodlení z této
částky ve výši 8,5 % od 7. 3. 2017 do zaplacení z titulu zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem
spočívajícím v nepřiměřené délce vyšetřování vedeného na základě trestního
oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro podezření ze spáchání trestného činu
obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž
figuroval jako poškozený.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném
dokazování učinil a z nichž při rozhodování věci poté vyšel, tento soud uvedl,
že žalobce podal dne 26. 7. 2011 k Městskému státnímu zastupitelství oznámení o
spáchání trestného činu, v němž uvedl, že se měl stát spolu s dalšími
poškozenými obětí činnosti organizované skupiny, která pod záminkou zajištění
výdělku vylákala větší množství zahraničních dělníků na práci v lese, aniž však
měla v úmyslu jim za odvedenou práci skutečně zaplatit. Dále soud prvního
stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, z něhož zejména vyplynulo,
že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby
kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j.
KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla žalobcova věc – podezření ze spáchaného
trestného činu, jenž byl tehdy kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 trestního zákona – odložena. Stalo se tak s poukazem na
závěr, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost
poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla poté zamítnuta
usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp.
zn. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě podané ústavní stížnosti
některých poškozených (vyjma nynějšího žalobce) nálezem ze dne 16. 12. 2015,
sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství
policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č.
j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní
právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z článku 8 odst. 1, článku
9 a článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“),
jakož i z článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a obě zmíněná usnesení zrušil.
Usnesením Policie ČR ze dne 19. 7. 2017, č. j. KRPA-43249-150/TČ-2013-001193-1-
DŠ, však byla předmětná trestní věc opět odložena, nicméně toto rozhodnutí bylo
usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č.
j. ZN 1423/2013-236, zrušeno jako nedůvodné. Žalobce byl pak dne 27. 6. 2018
vyrozuměn Policií ČR o postoupení věci Krajskému ředitelství Policie hlavního
města Prahy z důvodu věcné příslušnosti, a to vzhledem k podezření ze spáchání
trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a odst. 2 písm. c) trestního
zákona, resp. podle § 168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) trestního
zákoníku, načež dne 3. 7. 2018 byl spisový materiál tomuto orgánu předán. O
této změně právní kvalifikace prověřovaného jednání byl dne 30. 8. 2019 sepsán
dodatek záznamu o zahájení úkonů podle § 158 odst. 3 trestního řádu, přičemž
posuzované řízení stále probíhá.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z
aplikace § 1 odst. 1, § 2, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„OdpŠk“), jež prvostupňový soud v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně
předně k závěru, že v posuzovaném trestím řízení došlo k nesprávnému úřednímu
postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť se jedná o řízení nepřiměřeně
dlouhé. Žalobci proto náleží náhrada nemajetkové újmy, kterou v důsledku tohoto
nesprávného úředního postupu utrpěl. Při úvaze o formě této náhrady zohlednil
kritéria upravená v § 31a odst. 3 OdpŠk a závěry formulované zejména ve
stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), načež uzavřel, že
odpovídajícím zadostiučiněním je finanční plnění. V této souvislosti soud
prvního stupně konkrétně poukázal na tehdy aktuální délku posuzovaného řízení
(8 let a 8 měsíců), na odůvodnění výše zmíněného ústavního nálezu, který byl v
posuzovaném řízení vydán a v souladu s nímž prověřování žalobcova oznámení
trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů
činných v trestním řízení, a dále na žalobcovu snahu docílit odstranění tohoto
liknavého postupu rozhodujících orgánů, kterou projevil v četných podáních.
Základní částku odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobce utrpěl, pak soud
prvního stupně stanovil na 18 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného
řízení a poté na 18 000 Kč za každý další rok tohoto trvání, čímž po zohlednění
tehdy aktuální délky posuzovaného řízení dospěl k částce 138 000 Kč. Tu soud
prvního stupně poté zvýšil o 20 %, čímž zohlednil zmíněnou žalobcovu mimořádnou
snahu o odstranění průtahů, jakož i o dalších 20 % odůvodněných vyšším významem
posuzovaného řízení pro poškozeného, neboť byl obětí pracovního vykořisťování.
Poslední zvýšení uvedené částky, tentokrát o 10 %, pak dle soudu prvního stupně
odráží stále přetrvávající dlouhodobou nečinnost orgánů veřejné moci, kterou je
posuzované řízení zatíženo. Důvod vedoucí naopak ke snížení předmětné částky, a
to 10 %, k němuž soud prvního stupně posléze rovněž přistoupil, pak tento soud
spatřoval ve sdílení žalobcovy újmy s dalšími poškozenými. Soud prvního stupně
proto uzavřel, že v důsledku zmíněných úprav je třeba základní částku
odškodnění zvýšit o celkových 40 %, tj. na výslednou částku 196 735 Kč s
příslušenstvím, ve vztahu k níž žalobě vyhověl.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v
Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) ve vztahu k částce
74 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 14. 10. 2020
potvrdil, zatímco ohledně částky 122 485 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně
úroku z prodlení ve výši 8,50 % z částky 74 250 Kč za dobu od 7. 3. 2017 do 13.
10. 2020 a ve výši 0,25 % z téže částky za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení
tento rozsudek v dotčeném výroku změnil tak, že žalobu v uvedeném rozsahu
zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku o věci samé
(výrok II) pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která zhodnotil jako správná, současně je však na podkladě doplněného
dokazování dále doplnil o zjištění, podle kterého měl žalobce za okolností, jež
jsou předmětem posuzovaného trestního řízení, pracovat v době od 3. 8. 2010 do
24. 11. 2010 s tím, že slíbená odměna za tuto práci, kterou však nakonec
neobdržel, měla dle jím uvedených údajů odpovídat částce 1 500 až 1 700 EUR
měsíčně. Dále odvolací soud zjistil, že orgán Policie ČR dne 3. 2. 2020 žalobce
vyrozuměl o postoupení spisu „k dalšímu šetření za účelem sloučení již dříve
postoupeného spisu Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy“.
7. Poté se odvolací soud ztotožnil též s právním závěrem prvostupňového
soudu, podle kterého je posuzované řízení vzhledem k jeho povaze nepřiměřeně
dlouhé a za nemajetkovou újmu, která byla tímto nesprávným úředním postupem
žalobci způsobena, mu od žalované náleží zadostiučinění v penězích. Při
stanovení výše finančního odškodnění pak odvolací soud předně poukázal na délku
posuzovaného řízení, která po započítání doby, jež uplynula od rozhodnutí soudu
prvního stupně do vyhlášení rozsudku soudu odvolacího, činila 9 let a 3 měsíce. Tu následně zhodnotil ve shodě se soudem prvního stupně a ve světle kritérií
upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk jako nepřiměřenou, když poukázal zejména na
nekoncentrovaný postup orgánu veřejné moci, nikoliv však jako extrémně dlouhou,
neboť pro takový závěr nesvědčí zjištěná vysoká složitost posuzovaného řízení. Při výpočtu základní částky zadostiučinění proto odvolací soud vyšel z částky
15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další
rok jeho trvání, čímž dospěl k částce 123 750 Kč. Již zmíněná mimořádně vysoká
složitost posuzovaného řízení, a to jak po stránce skutkové a procesní, tak i
po stránce hmotněprávní (odvozovaná z počtu poškozených, nutnosti zajištění
řady důkazů cestou dožádání, a to i do ciziny – Slovensko, Rumunsko, Vietnam,
pátrání po pobytu některých poškozených, potřeby překladů listin a tlumočení,
jakož i z počtu a jednotlivých instancí orgánů veřejné moci, které v řízení
rozhodovaly a které zahrnovaly i Ústavní soud), pak odvolací soud vedla ke
snížení uvedené částky o 50 % (z čehož 20 % připadlo na víceinstančnost
rozhodování). Pro kritérium spočívající v chování poškozeného v posuzovaném
řízení odvolací soud k žádné úpravě základní částky nepřistoupil, když
zohlednil nejen to, že opakované stížnosti a námitky, jejichž prostřednictvím
se měl žalobce (spolu s dalšími poškozenými) dle jejich formálního označení
domáhat zjednání nápravy v postupu rozhodujících orgánů, byly převážně
nedůvodné, ale i to, že stížnost k Ústavnímu soudu, která vyústila ve vydání
již dříve zmíněného nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, žalobce
sám nepodal a o zrušení napadených rozhodnutí tak neusiloval. Naproti tomu
Ústavním soudem kritizovaný postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení
odvolací soud promítl do přiznaného zadostiučinění zvýšením základní částky o
10 %. Posledním kritériem, kterým se odvolací soud zabýval, byl význam
posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž tento soud uzavřel, že uvedený význam
je namístě hodnotit jako standardní, a základní částku odškodnění proto není
třeba z tohoto důvodu jakkoliv upravovat.
Přestože žalobce, který si po více
než devět let trvání posuzovaného řízení nevšiml, že v podaném trestním
oznámení uvedl špatné datum svého narození, sice nemá dle odvolacího soudu
jinou možnost, jak se své případné pohledávky odpovídající dlužné mzdě v
nikoliv bagatelní výši 5 250 EUR až 5 950 EUR domoci, než právě vůči fyzickým
osobám, budou-li v daném řízení odsouzeny, je dle odvolacího soudu při
hodnocení uvedeného kritéria třeba přihlédnout též k tomu, že předmětné trestní
řízení se stále nachází toliko ve fázi prověřování podaných oznámení, jejíž
výsledek nelze předjímat, pročež se žalobci možnost uplatnit svůj nárok v
adhezním řízení ve smyslu § 43 odst. 3 trestního řádu dosud neotevřela. Důvod
pro snížení zadostiučinění, jenž by byl odvozen od sdílení žalobcovy újmy s
dalšími poškozenými, však odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal.
8. Po promítnutí všech zmíněných kritérií tedy odvolací soud základní
částku odškodnění ve výsledku snížil o celkových 40 %, tj. na konečných 74 250
Kč, ohledně nichž rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé potvrdil. V této souvislosti odvolací soud dotčený rozsudek potvrdil též v
části týkající se přisouzeného příslušenství vztahujícího se k uvedené částce,
na rozdíl od soudu prvního stupně však žalobci přiznal požadovaný úrok z
prodlení až za dobu od 14. 10. 2020 do zaplacení a v nižší roční sazbě
odpovídající 8,25 %. Tuto úpravu odůvodnil tím, že počátek prodlení žalované s
uvedeným plněním nepřipadl na den 7. 3. 2017, jak žalobce v řízení prosazoval
(a do nějž byla odvozována i požadovaná výše zákonného úroku z prodlení), nýbrž
až na den následující po dni 13. 10. 2020, kdy žalovaná odmítavě zareagovala na
žalobcovu výzvu k plnění ze dne 7. 10. 2020, tj. na první jeho výzvu, jež jí
byla doručena prostřednictvím žalobcova právního zástupce po odstranění vad
plné moci, kterou se dotčený advokát do té doby vůči ní vykazoval. V rozsahu, v
němž soud prvního stupně podané žalobě vyhověl nad rámec uvedeného plnění, pak
odvolací soud cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu
zamítl, načež tento rozsudek potvrdil též v celém jeho zamítavém výroku o věci
samé.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu byl napaden dovoláním žalobce i žalované.
Zatímco žalovaná svým dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v jeho celém
rozsahu, žalobce své dovolání směřoval pouze proti té části jeho výroku I,
kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 100 000 Kč s
příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení z částky 74 250 Kč ve výši 8,25 %
ročně za dobu od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020 tak, že žaloba byla v tomto rozsahu
zamítnuta, a dále proti jeho výroku III o nákladech řízení.
10. Žalobce ve svém dovolání odvolacímu soudu předně vytkl nesprávnost
jeho závěru, v souladu s nímž se měl jeho právní zástupce v souvislosti s
uplatněním zažalovaného nároku prokazovat vadnou plnou mocí obsahující
nesprávné žalobcovo datum narození. Ve skutečnosti totiž tato plná moc zmíněný
nedostatek neobsahovala, nýbrž k pochybení došlo při přepisu v ní uvedeného
správného data narození do příslušného trestního oznámení, načež byl tento
nesprávný údaj dále kopírován i do pozdějších žalobcových podání. Otázka, zda
lze kvůli zmíněné písařské chybě vyskytující se v žalobcových podáních uzavřít,
že byl právní zástupce zmocněn k uplatnění nároku vůči žalované „jinou osobou“,
při jejímž řešení odvolací soud pochybil, což se následně projevilo v zamítnutí
části žalobního požadavku vztahujícího se k úrokům z prodlení z přiznané částky
odůvodněnému posunutím počátku prodlení žalované s jejím plněním až na den 14.
10. 2020, přitom dle žalobcova názoru dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
Závěr odvolacího soudu o tom, že za uvedených okolností žalobce svůj nárok u
žalované neuplatnil řádně, popř. že uvedený nedostatek neodstranil již dne 27.
11. 2017, je nadto v rozporu se závěry plynoucími z rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3868/2012, a z usnesení téhož soudu ze dne
26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2560/2014. Při řešení uvedené otázky měl odvolací
soud též procesně pochybit, dospěl-li k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká
učinil soud prvního stupně, a to v situaci, kdy v rozporu s § 213 odst. 2
občanského soudního řádu a s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, na
kterou žalobce odkázal, sám příslušné dokazování nezopakoval.
11. Odvolací soud se dle žalobcova názoru dále odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu při řešení otázky výše základní částky odškodnění, kterou
taktéž nesprávně právně posoudil. Byla-li délka řízení násobně delší, než by
bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, měla by se totiž přiznaná
částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalu uvedeného ve
Stanovisku, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 1320/2011. Žalobce v této souvislosti poukázal na § 159 trestního
řádu, z něhož plyne, že nejdelší lhůta pro prověřování je stanovena na 6
měsíců, a dále zdůraznil důležitost rychlosti trestního řízení. Prověřování
trvající déle než 9 let proto žalobce považuje za extrémně dlouhé.
12. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalobce dále
spatřuje v závěru odvolacího soudu o snížení zadostiučinění z důvodu
víceinstančnosti řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a zdůraznil, že řízení
probíhalo na více úrovních Police ČR a státních zastupitelství z důvodu vadného
a nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, a dále že na řízení
před státním zástupcem ani před Ústavním soudem nelze nahlížet jako na další
instanci.
13. Za nesprávné žalobce považuje také snížení zadostiučinění z důvodu
skutkové i procesní složitosti řízení. Vedle toho, že v řízení docházelo k
dlouhým obdobním nečinnosti a že posuzovaná věc nebyla složitá hmotněprávně,
totiž úvaha odvolacího soudu o snížení zadostiučinění o 50 % nemůže dle
žalobcova názoru obstát ani v kontrastu s právním závěrem tohoto soudu o
nutnosti navýšit základní částku o pouhých 10 % z důvodu postupu orgánů činných
v trestním řízení, když v takovém případě by byl postup orgánů činných v
trestním řízení považován za méně závažný, resp. „méně se podílející na
průtazích v řízení“, než kritérium složitosti věci. Takový závěr ovšem zcela
popírá nejen samotná skutková zjištění odvolacího soudu týkající se postupu
dotčených orgánů, ale popírá též úvahy Ústavního soudu obsažené v nálezu, který
byl v posuzovaném řízení vydán a který při znalosti složitosti věci hodnotil
postup orgánů činných v trestním řízení za natolik závadný, že v něm shledal
zásah do ústavně zaručených práv poškozených. V této souvislosti žalobce namítl
rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, pokud nebylo zohledněno nerespektování
precedenčních účinků zmíněného nálezu Ústavního soudu ze strany orgánů činných
v trestním řízení. Nadto ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplynulo i
to, že ani po vydání dotčeného nálezu se postup těchto orgánů příliš nezměnil.
14. Také při řešení otázky, zda žalobce v průběhu posuzovaného řízení
aktivně využíval dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, se
odvolací soud podle žalobcova názoru od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
odchýlil. Na rozdíl od závěru plynoucího např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, totiž nepřihlédl k tomu, že většina
jeho stížností a podnětů poukazujících na nesprávný postup v posuzovaném řízení
byla úspěšná, přičemž důvodnost jeho četných stížností na vlastní průtahy v
řízení nakonec vyplynula i z vydaného zrušujícího nálezu Ústavního soudu.
15. Otázku významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce pak odvolací
soud rovněž posoudil nesprávně, pokud uzavřel, že tento význam je namístě
hodnotit pouze jako standardní. Tento závěr totiž nekoresponduje se
skutečností, že se žalobce stal obětí zvlášť závažného trestného činu
obchodování s lidmi, kdy byl pracovně vykořisťován a je na něho třeba pohlížet
jako na oběť zvlášť zranitelnou. Mimo jiné mu pak nebyla ani uhrazena
přislíbená mzda. Žalobce se proto domnívá, že tento význam je zvýšený, a
základní částka připadající na požadované zadostiučinění měla být tudíž
odpovídající měrou navýšena.
16. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná ve svém dovolání zpochybnila správnost řešení, které
odvolací soud přijal ve vztahu k otázce vlastní existence odpovědnostního
titulu, a to vzhledem k postavení žalobce, jehož zájem je dán materiálním
požadavkem na vyplacení dlužné mzdy, přičemž však adhezní řízení, v němž by
tento svůj nárok mohl uplatnit, dosud nebylo zahájeno, když řízení nedospělo do
fáze vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. V této souvislosti poukázala
na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96, v
souladu s nímž poškozenému nesvědčí žádné základní právo na satisfakci
spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatele trestného činu,
jímž mu byla způsobena škoda. Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu je
přitom nutno chápat jako „beneficium legis“ dané zákonodárcem, a proto platí,
že poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení. V
této souvislosti dále žalovaná poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 5.
3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 2444/14, ze
dne 27. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 2399/14, ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS
2997/07, nebo ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 1719/10. Na významný rozdíl
mezi rozhodováním o nároku poškozeného v adhezním řízení, v němž tento nárok
nelze definitivně odepřít, a rozhodováním o totožném nároku před soudem
civilním přitom poukázal i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 987/2015. Žalobci přitom nic nebrání v tom, aby se svého nároku z
pracovněprávního vztahu, který dosud nemohl v adhezním řízení uplatnit, domáhal
právě v občanskoprávním řízení, popř. v insolvenčním řízení týkajícím se
společnosti Wood Servis Praha, s. r. o.
18. Odvolací soud se dle žalované rovněž odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo
3412/2011 (jakož i od jí zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva),
a to při řešení otázky významu předmětu řízení pro poškozeného. V případech, v
nichž je předmětem posuzovaného nepřiměřeně dlouhého řízení peněžité plnění v
bagatelní výši, lze totiž hovořit pouze o nepatrné nebo nulové morální újmě
poškozeného, čemuž pak odpovídá přiznání zadostiučinění ve formě konstatování
porušení práva bez peněžitého plnění.
19. Pochybení se měl odvolací soud dopustit též tím, že v rozporu se
závěry, jež plynou z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3694/2011, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, nepřihlédl k
tzv. sdílení žalobcovy újmy s ostatními poškozenými, kterých je několik desítek
a kteří jako cizozemci ihned po podání trestního oznámení Českou republiku
opustili, což platí též o žalobci. Ten se navíc o posuzované trestní řízení ani
o probíhající kompenzační řízení poté nezajímal, jak by tomu v případě
zvýšeného významu tohoto řízení pro něj mělo být.
20. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil tak, že
žalobu zamítne, popřípadě aby obě tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
21. Žalobce v reakci na dovolání žalované odkázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, jenž byl vydán v obdobné
věci a v němž se dovolací soud s námitkami žalované vztahujícími se k existenci
odpovědnostního titulu již vypořádal. Dále zdůraznil zvýšený význam
posuzovaného řízení pro svou osobu, který plyne též ze skutečnosti, že se
žalobce, vzhledem k okolnostem případu, svého nároku v jiném, než adhezním
řízení domoci nemůže. Vůči obchodním společnostem Wood Servis Praha, s. r. o.,
a Affumicata a. s., které měly poškozené v daném případě zaměstnávat, totiž
bylo vedeno insolvenční řízení s výsledkem, že nedostatek majetku brání dalšímu
vedení insolvenčního řízení, resp. že společnost byla „vytunelována a převedena
na bílého koně“. Žalobce, jenž odmítl, že by částka odpovídající výši jím
utrpěné škody byla bagatelní, rovněž uvedl, že účastníkem trestního řízení je
již z pouhého faktu, že mu byla trestným činem způsobena škoda a nemajetková
újma, přičemž na konkrétní vyčíslení a doložení svého nároku má v tomto řízení
prostor až do okamžiku zahájení hlavního líčení před soudem. Svou újmu pak
žalobce s nikým nesdílel a nesdílí, neboť ostatní poškozené nezná a není s nimi
v kontaktu. Závěrem žalobce dodal, že sama skutečnost, že je v probíhajícím
řízení zastoupen, a proto v souvislosti s tímto řízením nepodstoupil cestu z
Rumunska do České republiky, o jeho sníženém zájmu nesvědčí.
22. Ve svém vyjádření k dovolání žalobce, s nímž žalovaná současně
spojila i doplnění svého dovolání, pak žalovaná poukázala na usnesení Policie
ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, SKPV, odboru obecné
kriminality, 3. oddělení, ze dne 24. 9. 2021, č. j.
KRPA-43249-423/TČ-2013-000073, kterým byla předmětná trestní věc postupem podle
§ 159a odst. 1 trestního řádu odložena, neboť ve věci nejde o podezření z
trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí
přitom vyplynuly mimo jiné i skutečnosti svědčící o tom, že v trestním oznámení
figurovaly nepravdivé údaje a že ne všichni poškození o těchto oznámeních vůbec
věděli. Následně žalovaná znovu připomněla argumentaci obsaženou v jejím
dovolání.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
24. Obě dovolání byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými, a to za
splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., resp. §
241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval
tím, zda tato dovolání obsahují všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2
o. s. ř. a zda jsou přípustná.
25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
27. Ve vztahu k dovolání, jež bylo podáno žalovanou, je namístě úvodem
připomenout, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání
dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku
nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tato podmínka
však zjevně není splněna ve vztahu k té části dovolání žalované, jež směřuje
proti části výroku I rozsudku soudu prvního stupně, kterou tento soud částečně
změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku o věci samé tak,
že žalobu zamítl též ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 122 485 Kč s
příslušenstvím a úroku z prodlení z částky 74 250 Kč ve výši 8,50 % ročně od 7.
3. 2017 do 13. 10. 2020 a ve výši 0,25 % od 14. 10. 2020 do zaplacení. Stejně
tak není zmíněná podmínka splněna ani v případě výroku II rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl rozsudek prvostupňového soudu potvrzen v jeho zamítavém výroku
o věci samé. Žádná újma na právech žalobkyně totiž těmito výroky napadeného
rozsudku způsobena nebyla. Dovolání žalované tedy v tomto rozsahu není
subjektivně přípustné. Nejvyšší soud je proto v této části podle § 243c odst. 3
věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
28. Otázka, zda je ve věci možné shledat odpovědnostní titul vzhledem k
postavení žalobce v předmětné věci přípustnost dovolání žalované ve smyslu §
237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní rozsudek odvolacího soudu
nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v judikatuře Nejvyššího soudu
dosaženo. V rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019 (na který
posléze navázal např. rozsudek ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, a
ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020), totiž Nejvyšší soud za obdobného
skutkového stavu (tamní žalobce byl též poškozeným v posuzovaném řízení)
vyložil judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudek ze dne
12. 2. 2004 ve věci Perez proti Francii, stížnost č. 47287/99, přičemž dospěl k
závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, k nimž se poškozený
připojil již ve stádiu samotného předběžného šetření (prověřování), přičemž
není podstatné, zda též v trestním řízení formálně uplatnil právo na náhradu
škody. Pro samu použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodujícím faktorem, zda
od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení, a to i v případech,
kdy se v trestním řízení dosud rozhoduje pouze o trestním oznámení, až do jeho
skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy)
úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo
na občanskoprávní složku vliv. Stejně jako v uvedeném případě přitom i zde tato
souvislost trestního řízení s civilními, resp. se základními právy poškozených
(tedy včetně žalobce v této věci) zůstala zachována.
29. Přípustnost dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. nemůže založit
ani její další námitka vztahující se k významu předmětu řízení pro žalobce a
vycházející z tvrzení, podle kterého není obecně důvodné, aby přiznané
zadostiučinění svou výší přesahovalo částku, která byla předmětem posuzovaného
řízení. Žalovaná totiž opomíjí, že přiznané zadostiučinění částku, na níž
žalobce dle zjištění odvolacího soudu vyčíslil údajnou nevyplacenou slíbenou
mzdu, o jejíž náhradu hodlá usilovat, nepřevyšuje, a tedy odvolací soud se od
závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3412/2011, neodchýlil. Nadto Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 10. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 1162/2017, vysvětlil, že žalovanou namítaná limitace výše
odškodnění neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě
předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk,
neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná
automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť
základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle
OdpŠk je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje
limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně
nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění, což s ohledem na zásah do základních
práv žalobce není jeho případ. Zpochybňuje-li pak žalovaná (za současného
poukazu na žalobcův nezájem o řízení), že by význam posuzovaného řízení byl pro
něj zvýšený, na žádném takovémto závěru odvolací soud své rozhodnutí nezaložil,
uzavřel-li, že tento význam byl pro žalobce standardní, pročež k žádné úpravě
základní částky odškodnění odvolací soud nepřistoupil. Ani z tohoto pohledu
tedy nelze přípustnost dovolání žalované ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu ke
zmíněné otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
30. Ani ohledně otázky sdílení újmy žalobce s ostatními poškozenými v
posuzovaném řízení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu neodchýlil, pokud na základě tohoto kritéria základní částku
zadostiučinění nesnížil. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze
o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je
třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení
nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak
význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální
nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp.
zn. III. ÚS 3369/17, že koncept sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy
jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich
jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob
příbuzných nebo společníků právnických osob). Nevyplývá-li ze skutkových
zjištění učiněných soudy nižších stupňů, že by se odčinění každého z
poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených (včetně žalobce), tedy
odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou, pokud základní
částku zadostiučinění na základě uvedeného kritéria nesnížil. Tato otázka tedy
přípustnost dovolání žalované podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
31. Ke skutečnostem, které žalovaná uvedla ve svém podání ze dne 12. 11.
2021, jímž za současného vyjádření se k dovolání žalobce též doplnila vlastní
dovolání o právní argumentaci opírající se o usnesení policejního orgánu, jež
bylo v posuzovaném řízení vydáno dne 24. 9. 2021, dovolací soud nepřihlédl.
Brání tomu znění § 242 odst. 4 o. s. ř., podle kterého účastníci mohou měnit
vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu
napadají, pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání, která však v případě
žalované uplynula dne 8. 2. 2021. Nadto podle znění § 241a odst. 6 o. s. ř. v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, přičemž podle § 243f
odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době
vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
32. V rozsahu, ve kterém žalovaná napadla nákladový výrok rozsudku
odvolacího soudu, pak její dovolání není objektivně přípustné, neboť tak
stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
33. Nejvyšší soud tedy z uvedených důvodů dovolání žalované i ve
zbývající části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
34. Co se týče dovolání, jež proti rozsudku odvolacího soudu podal
žalobce, je předně třeba připomenout, že toto dovolání směřuje do té části
zmíněného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jednak ve
vztahu k částce 100 000 Kč s příslušenstvím, ohledně níž odvolací soud žalobu
zamítl, jednak ve vztahu k úroku z prolení z přisouzené částky 74 250 Kč ve
výši 8,25 % za dobu od 7. 3. 2017 do 13. 10. 2020. Přitom platí, že v řízení,
jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků
odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z
těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba
zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to,
zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32
Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní
stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS
2496/11). Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z
toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích
nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007).
35. Uvedené judikatorní závěry jsou významné z hlediska posouzení
přípustnosti žalobcova dovolání z pohledu znění § 238 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a
usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí
obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně
řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží. Na jejich použitelnosti přitom nic nezměnila ani úprava
formulace citovaného ustanovení provedená s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č.
296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely nebylo dle důvodové
zprávy ke zmíněnému zákonu rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní
úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení této přípustnosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018,
nebo ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2728/2016, proti němuž podanou ústavní
stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS
363/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo
2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Výše nároku připadajícího na úrok z
prodlení z plnění, které bylo žalobci napadeným rozhodnutím přisouzeno a ve
vztahu k němuž se tedy přípustnost podaného dovolání neodvíjí od nároku na
zaplacení zamítnuté částky 100 000 Kč s příslušenstvím, nýbrž je třeba posoudit
ji samostatně, však částku 50 000 Kč nepřevyšuje, neboť v kapitalizované podobě
odpovídá částce 22 072,65 Kč. V této části je tudíž žalobcovo dovolání
objektivně nepřípustné, a dovolací soud je proto podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
rovněž odmítl.
36. Otázka, zda měl odvolací soud vyhodnotit délku posuzovaného řízení
jako extrémně nepřiměřeně dlouhou, pak přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení
uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje
toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a
odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 4462/2009). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo
řízení extrémně dlouhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Odkaz
dovolatele na lhůty upravené v § 159 trestního řádu je v tomto zavádějící,
neboť ty slouží k dozoru státního zástupce nad činností policejního orgánu a
mohou být opakovaně prodlužovány. Ze své povahy nemohou zohledňovat okolnosti
každého konkrétního případu, které mohou vést k prodloužení prověřování. Pro
závěr, zda prověřování bylo nepřiměřeně dlouhé, či extrémně nepřiměřeně dlouhé,
proto tyto lhůty nemají žádný význam (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020).
37. Žalobcem namítaný rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není dán ani ve vztahu k otázce zohlednění
počtu stupňů soudní soustavy při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Citace
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, kterou
žalobce do dovolání zahrnul, je nadto nepřiléhavá, neboť závěr dovolacího
soudu, že projednání případu soudy ve více stupních nelze zpravidla klást k
tíži poškozeného, zde byl míněn ve vztahu ke kritériu chování poškozeného [§
31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], nikoliv ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného
řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Naproti tomu z rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30
Cdo 2138/2009, nebo ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, vyplývá, že
počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro
složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí,
které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení (obdobně
srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3679/13, nebo usnesení ze dne 25. 2. 2015, sp.
zn. 30 Cdo 4273/2014). Na rozdíl od žalobcova názoru je v rámci uvedeného
kritéria nutné zohlednit i řízení o ústavní stížnosti, jak patrno např. z bodu
IV písm. a) Stanoviska, nebo z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009. Od uvedené judikatury se odvolací soud
neodchýlil ani tím, že do posuzované otázky složitosti řízení promítl i další
aspekty působící procesní a právní komplikace a související s vysokým počtem
poškozených, kterými byly osoby cizích národností s pobytem mimo území České
republiky. Ani ve vztahu k otázce složitosti řízení tedy nelze přípustnost
žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. dovodit.
38. Kromě toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně
dovozuje, že i stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je
především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu
odvolacího. Dovolací soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o
mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu,
jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např.
to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu
složitosti řízení, nikoliv však již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria
měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo
ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009.
39. Totéž pak platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se vlastního
postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, z něhož žalobce dovozuje jiný
závěr o procentuálním navýšení základní částky přiznaného odškodnění odůvodněné
tímto kritériem, než jaký učinil odvolací soud, jenž tím ve shodě s ustálenou
judikaturou Nejvyššího soudu představovanou např. rozsudkem ze dne 5. 10. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, reagoval na zjištěné průtahy v řízení, odklon od
procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci, jakož i roztříštěnost a
nekoncentrovanost jejich postupu popsanou ve skutkových zjištěních. Dovolatelem
zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1637/2009, se nadto nevztahoval k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu
nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k
zohlednění této okolnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení z pohledu
jeho složitosti.
40. V případě otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného, s
jejímž řešením, které odvolací soud v napadeném rozsudku přijal, žalobce rovněž
nesouhlasí, pak ze žalobcova dovolání neplyne, v čem konkrétně tento dovolatel
spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, neboť se zde omezil
pouze na polemiku se závěry odvolacího soudu. Jeho dovolání tak v této části
nevyhovuje požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
41. Nejvyšší soud v této souvislosti již opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na
řešeních více právních otázek, s nimiž dovolatel nesouhlasí, je třeba uvedená
kritéria přípustnosti podaného dovolání specifikovat vždy ve vztahu ke každé
takové otázce zvlášť. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů
přípustnosti dovolání se přitom Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna ze
dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, v němž mj. uvedl, že neobsahuje-li
dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není
odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Taktéž v
další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud
ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými
náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS
2478/18).
42. V uvedené části tudíž žalobcovo dovolání trpí vadami, které nebyly
ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v
dovolacím řízení o této části dovolání pokračovat.
43. Shodně, jak bylo uvedeno i v případě dovolání žalované, není ani
dovolání žalobce přípustné v části, kterou je napadán výrok rozsudku odvolacího
soudu o nákladech řízení [viz § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Tato skutečnost
nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e
odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek
i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
44. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení
kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánu
veřejné moci v posuzovaném řízení, jakož i ve vztahu k otázce jednání
poškozeného v průběhu posuzovaného řízení, neboť při jejich řešení se odvolací
soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
45. Dovolání je důvodné.
46. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu
způsobenou nesprávným úředním postupem.
47. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
48. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda
byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou
délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b)
až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn.
30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z hlediska závěru o
přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria,
ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup
orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a
v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění se projeví kritéria
uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na
celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení
postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné,
aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění
došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení
kritéria postupu orgánů veřejné moci.
49. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c)
Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha
rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování
předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná
nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování
případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva
účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání
dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam,
kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například
o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při
předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z napadeného rozhodnutí je
přitom patrné, že odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného
řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež by
nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení
odčinilo, neopomenul v souladu s uváděnou judikaturou zhodnotit jak kritérium
složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Vzhledem ke
skutkovým zjištěním, ze kterých vycházel, ale jeho závěr o snížení přiznaného
odškodnění o 50 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení na straně jedné, a o
současném navýšení tohoto odškodnění jen o 10 % z důvodu postupu orgánu veřejné
moci na straně druhé, však míru, s jakou se na celkové nepřiměřené délce
posuzovaného řízení obě tato kritéria podílela, přiměřeně neodráží (viz dále),
což tento závěr staví do rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
50. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti přiléhavě zmínil značné
procesní komplikace, které posuzované řízení vzhledem k vysokému počtu
poškozených osob cizích národností a k nutnosti využití mezinárodní právní
pomoci provázejí a činí je složitým, v rámci hodnocení podílu postupu orgánu
veřejné moci na celkové délce řízení dostatečně nezohlednil skutková zjištění
svědčící o tom, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j.
KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla prověřovaná věc poprvé odložena, jakož
i usnesení obvodního státního zastupitelství ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN
1423/2013-99, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti posledně
uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující základní právo stěžovatelů na
účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv upravených v článcích 8 odst.
1, 9 a 10 odst. 1 Listiny a v článcích 4 odst. 1 a 2 a 5 odst. 1 Úmluvy, a jako
taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní soud velmi důrazně ohradil proti
postupu orgánů, které věc v posuzovaném řízení řešily a jejichž přístup k
prověřování dané věci byl v tomto nálezu označen za nekoncepční a zatížený
značnými průtahy (srov. zejména odstavec 22 a dále odstavce 25 až 30 nálezu).
Po této kritice ze strany Ústavního soudu by Nejvyšší soud očekával
přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Ze skutkových zjištění, z
nichž odvolací soud vycházel, je však patrné, že se tak nestalo. V rámci
dalšího postupu orgánů veřejné moci totiž byla věc policejním orgánem opětovně
odložena, načež toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených
zrušeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7.
2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako nedůvodné. Následující zaznamenané úkony v
tomto řízení, které od vydání nálezu Ústavního soudu do rozhodnutí odvolacího
soudu trvalo dalších více než pět let, pak o jeho následné bezprůtahovosti
rovněž nesvědčí. Zřetelná absence odpovídajícího odrazu těchto zjištění ve
vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení obě výše zmíněná kritéria
podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, přitom činí právní posouzení dotčené otázky
neúplným, a tudíž nesprávným.
51. K otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při
zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit
průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst
poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak
přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle § 31a
odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro
poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b)
Stanoviska].
52. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak
Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění
zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze
vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně,
automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu
než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě
však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém
dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě
účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě
výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
53. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že chování poškozeného
neodůvodňuje jakoukoliv úpravu základní výše odškodnění, neboť jeho četná
podání obsahující stížnosti a námitky proti postupu rozhodujících orgánů byla
neúspěšná, přičemž ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud vydal nález
ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, sám nepodal. Do své úvahy však již
tento soud nepromítl zjištění, že právě z odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního
soudu vyplynulo, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, a to i v
důsledku nekoncepčního přístupu rozhodujících orgánů. Aniž by dovolací soud
předjímal, zda a jak má být uvedené kritérium do přiznaného zadostiučinění
konkrétně promítnuto, založení závěru o nedůvodnosti jakékoliv úpravy jeho výše
toliko na skutečnosti, že žalobcovy četné žádosti o zjednání nápravy v
posuzovaném řízení (představující činnost, která alespoň teoreticky mohla
směřovat ke zkrácení délky řízení) nebyly ze strany orgánů činných v trestním
řízení vyslyšeny, a to bez přihlédnutí k tomu, jak tento postup dotčených
orgánů následně zhodnotil Ústavní soud (byť v řízení o ústavní stížnosti, které
žalobce sám neinicioval), znamená nejen odklon od výše citované judikatury
Nejvyššího soudu, ale i to, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu
kritéria spočívajícího v jednání poškozeného rovněž neúplné, a proto nesprávné.
54. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady
neshledal.
55. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1
o. s. ř. ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k
částce 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i v závislém výroku o nákladech
řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
56. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem
dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
57. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu