30 Cdo 2951/2021-158
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida
Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci
žalobce L. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 130/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 124/2021-121, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2021, č. j. 54 Co 124/2021, se
zrušuje v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu
prvního stupně ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o
náhradě nákladů odvolacího řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal částky 200 000 Kč jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřenou délkou
řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 C 358/2014.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 17. 12. 2020, č. j. 27 C 130/2019-62, uložil žalované zaplatit žalobci
částku 58 625 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), zamítl žalobu co do
částky 141 375 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku) a rozhodl, že žalovaná
je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III
rozsudku).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou
účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba co
do částky 25 625 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak jej ve zbývajícím rozsahu
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 30 798
Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci na základě jím
provedeného dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Posuzované
řízení trvalo celkem 6 let a 7 měsíců a bylo komplikované nejen po stránce
skutkové, když v žalobě bylo definováno množství skutků, z nichž žalobce
odvozoval různé dílčí nároky na náhradu škody vůči těm kterým z celkem 9
žalovaných, ale výrazně i po stránce procesní, neboť věc posuzující soud se
kromě toho musel hned v úvodu vypořádat s uplatněnými námitkami stran místní
nepříslušnosti, dále s návrhem na zastavení řízení pro překážku litispendence,
s návrhem na odmítnutí žaloby a v neposlední řadě i s otázkou procesního
nástupnictví na straně žalobce, kterou se zabýval rovněž Nejvyšší soud. Vedle
toho se věcí samou zabýval i Ústavní soud, který žalobcem podanou ústavní
stížnost odmítl. Soud prvního stupně v posuzovaném řízení postupoval plynule,
avšak poprvé ve věci meritorně rozhodl až po bezmála 2 letech a 6 měsících od
podání žaloby. Na celkové délce řízení se zásadním způsobem podílela okolnost,
že soud prvního stupně v souvislosti s podaným dovoláním stran zmíněné otázky
procesního nástupnictví opomněl vybrat soudní poplatek, pročež mu věc musela
být Nejvyšším soudem vrácena zpět bez věcného vyřízení, a dále skutečnost, že
posléze vyzval k zaplacení soudního poplatku z dovolání nesprávného účastníka,
což zjistil až poté, kdy dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku
zastavil, tudíž uvedené rozhodnutí bylo pak třeba odklidit prostřednictvím
podaného odvolání. Opětovně tak byla věc předložena Nejvyššímu soudu k
rozhodnutí o předmětném dovolání až po roce a dvou měsících. Ve výsledku
posuzované řízení skončilo zamítnutím žaloby pro důvodně vznesenou námitku
promlčení. Nárok, který žalobce učinil předmětem tohoto řízení, byl předběžně
uplatněn u žalované dne 28. 6. 2019. Ze strany žalované se však žalobci dne 23.
4. 2020 dostalo pouhého konstatování porušení jeho práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích totiž
žalovaná odmítla dobrovolně uspokojit.
5. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že došlo k porušení
práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, že žalobce řádně splnil
zákonem stanovenou podmínku pro soudní uplatnění nároku představovanou jeho
předběžným uplatněním u příslušného úřadu a že s ohledem na celkovou délku
posuzovaného řízení nelze považovat za dostatečnou formu kompenzace pouhé
konstatování porušení práva. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zabýval
právně relevantními skutečnostmi rozhodnými pro úvahu o výši přiměřeného
finančního zadostiučinění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). V této souvislosti kromě délky trvání
posuzovaného řízení považoval za nutné zvlášť přihlédnout k již popsané
procesní složitosti posuzovaného řízení, v rámci níž bylo třeba zohlednit též
fakt, že daná věc byla projednávána celkem na třech stupních soudní soustavy a
k tomu ještě i před Ústavním soudem, dále zvýšenému významu předmětu řízení pro
poškozeného z důvodu, že v posuzovaném řízení šlo o zaplacení peněžité částky
vymykající se běžným majetkovým poměrům ve společnosti, a konečně i do jisté
míry sdílené povaze žalobci způsobené nemajetkové újmy, neboť v posuzovaném
řízení žalobce vystupoval jako žalovaný ve vzájemné shodě spolu s tehdejším
dalším žalovaným. Soud prvního stupně při stanovení výše peněžitého
zadostiučinění vycházel ze základní částky 15 000 Kč za každý rok trvání řízení
s tím, že za prvé dva roky řízení lze přiznat částku pouze v poloviční výši.
Výchozí částku odškodnění nemajetkové újmy stanovil ve výši 83 750 Kč. Tuto
částku následně snížil z důvodu složitosti o 30 % s tím, že další její
modifikaci již reálně nebylo třeba provádět, neboť případné navýšení pro význam
předmětu řízení pro poškozeného shledal přímo úměrným v úvahu rovněž
přicházejícímu snížení s ohledem na charakter odškodňované újmy coby újmy
sdílené. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku nepřiměřené délky
posuzovaného řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma ocenitelná částkou
58 625 Kč. Vedle této jistiny soud prvního stupně přiznal žalobci i jím
požadovaný zákonný úrok z prodlení. Ve zbylém rozsahu soud prvního stupně
žalobu jako nedůvodnou zamítl.
6. Odvolací soud doplnil dokazování o rozhodnutí v jiných již skončených
řízeních o náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, která byla
zahájena totožnou žalobou jako posuzované řízení a která lze podle odvolacího
soudu „hodnotit za v zásadě totožná s nyní posuzovanou věcí“. Shodně se soudem
prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a
konstatování porušení práva se jevilo jako nedostatečná forma satisfakce.
Odvolací soud při určení výše peněžitého zadostiučinění rovněž vycházel z
výchozí částky 83 750 Kč, nicméně z důvodu složitosti věci ji ponížil pouze o
20 %, neboť stejnou modifikací prošly i částky přiznané v souvisejících
řízeních a „stěží lze nalézt důvod, proč by v nyní posuzované věci mělo být
postupováno jinak“. Odvolací soud dále konstatoval, že se žalobci již dostalo
částečné úhrady nemajetkové újmy za dovolací řízení v rámci jiného jím vedeného
souvisejícího řízení a z toho důvodu ponížil výchozí částku také o tuto
náhradu. Žalobci tak bylo odvolacím soudem přiznáno peněžité zadostiučinění v
celkové výši 33 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I, o věci
samé, avšak jen co do částky 100 000 Kč dovoláním, v němž uvedl, že 1) postupem
odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv, což je podle judikatury
Ústavního soudu přípustným důvodem dovolání, 2) odvolací soud se v rozporu s
blíže označenou judikaturou Nejvyššího soudu nevypořádal s průtahy v
posuzovaném řízení zaviněnými soudem, kombinovanými navíc se zmatečným postupem
ve věci rozhodujícího soudce (zrušení prvostupňového rozhodnutí pro
nepřezkoumatelnost, nevyměření soudního poplatku, prodlení dovolacího soudu s
vrácením spisu, nesprávné vyměření soudního poplatku a navazující prodlení s
vlastním rozhodnutím o dovolání nad rámec tehdy občanským soudní řádem
stanovené lhůty), 3) nesprávně a opět v rozporu s judikaturou dovolacího soudu
měla být podle dovolatele posouzena i celková délka posuzovaného řízení, když
nebyla „kompenzována doba, po kterou bylo řízení přerušeno“, 4) oproti ustálené
judikatuře Nejvyššího soudu odvolací soud nesprávně přistoupil ke krácení
kompenzace po dobou „přerušení posuzovaného řízení“ a pominul tím samostatnost
obou sporů, což bylo umocněno dále tím, že obě řízení (posuzované i to, jež
bylo důvodem přerušení, tedy řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp.
zn. 15 C 47/2020) je třeba podle jeho náhledu posuzovat izolovaně. K uvedené
otázce dovolatel předkládá subotázky, dle něj dosud rovněž judikatorně
neřešené, a to: 4.1) zda se do celkové délky (posuzovaného) řízení započítává
doba přerušení řízení a 4.2) „zda kompenzace nepřiměřené délky řízení totožného
poškozeného, avšak za jiné než předmětné řízení, které bylo přerušeno z důvodů
rozhodování o otázce důležité i pro toto jiné řízení, vylučuje kompenzaci za tu
část předmětného řízení, ve kterém byla řešena otázka důležitá i pro jiné
řízení?“. Dále je k řešení Nejvyššímu soudu žalobcem předestřena otázka 5)
přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, který podle něho nevysvětlil
poměr mezi hlediskem sdílené újmy a zákonným kritériem významu (posuzovaného)
řízení pro poškozeného, přičemž tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud.
6) Odvolací soud se podle žalobce dále náležitě nevypořádal ani s kritériem
významu řízení pro účastníka, když pominul značnou hodnotu sporu v posuzovaném
řízení a tím se odchýlil od ustálené judikatury, kterážto výhrada platí i pro
žalobcovu otázku 7) vytýkající odvolacímu soudu nesprávné zohlednění tzv.
sdílené újmy, jež navíc měla být posouzena i v rozporu s blíže označenou
judikaturou Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí není podle dovolatele ani v
souladu s požadavkem proporcionality jednotlivých kritérií určujících formu a
výši odškodnění nemajetkové újmy, jak se podávají kupř. z rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Dovolatel nakonec obsáhle
brojil i proti způsobu výpočtu nákladů řízení a závěrem navrhoval, aby Nejvyšší
soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a za splnění
podmínky uvedené v § 241 odst. 1 o. s. ř.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Ohledně námitky 1), že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo
zasaženo do (blíže nikterak neupřesněných) základních práv žalobce trpí
dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-
li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených
hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv,
neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby
dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené
judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele
odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobce v
projednávaném dovolání neučinil, když žádnou konkrétní otázku (důvod dovolání)
v té souvislosti náležitě nevymezil.
14. Dovolání nebylo podle § 237 o. s. ř. shledáno přípustným u otázky
pod bodem 3) neboť celkovou délku řízení posoudil odvolací soud zcela v souladu
se závěry ustálené soudní praxe, a to od okamžiku doručení žaloby v rámci
posuzovaného řízení poškozenému do doby právní moci druhého rozsudku soudu
prvního stupně, jež v posuzovaném řízení již nebyl napaden odvoláním (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Namítá-
li potom žalobce, že odvolací soud nekompenzoval dobu, po kterou bylo
(posuzované) řízení přerušeno, nejde o nesprávné právní posouzení otázky
celkové délky řízení, nýbrž daná námitka se již obsahově upíná k dovolatelovým
výhradám na adresu nesprávného posouzení účinků přerušení řízení [obsaženou v
samostatné otázce 4)].
15. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí [otázka 5)
dovolání] Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu
prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na
náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem
účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto
rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv
odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje
všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění práv dovolatele“. Vztaženo do poměrů projednávané věci je zřejmé, že
žalobce byl s to i v rozsahu tvrzené nepřezkoumatelnosti kvalifikovaně proti
rozsudku odvolacího soudu brojit, a proto daná otázka není způsobilá vést k
závěru o přípustnosti dovolání, jak má na mysli § 237 o. s. ř.
16. V projednávané věci žalobce dovoláním, soudě podle jeho obsahu,
nepřímo napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
17. Dovolání je naopak přípustné pro posouzení otázky 2), 4), 6) a 7),
tedy zda při vyšším počtu současně vedených řízení je třeba nemajetkovou újmu
vzniklou poškozenému považovat za újmu jedinou, nebo za újmu vzniklou mu v
každém z namítaných řízení zvlášť, zda bylo dostatečně zohledněno hledisko
významu posuzovaného řízení pro poškozeného ve vazbě na navazující závěr
odvolacího soudu o sdílené újmě a též pro otázku hodnocení postupu orgánu
veřejné moci v posuzovaném řízení a jeho vztahu ke kritériu složitosti řízení.
Uvedené otázky totiž dovolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu
dovolacího.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle
tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
21. K otázce pod bodem 2) týkající se složitosti řízení: Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, uvedl, že „jednotlivé
důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k
porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o
snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z
nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009)“. Zohlednění skutečnosti,
na kolika stupních soudní soustavy se řízení odehrává, „vyjadřuje zásadu, že
délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o
dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné
posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v
řízení, je ospravedlnitelná [srov. bod IV. písm. a) stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „stanovisko“], zároveň je však třeba přihlédnout k tomu, z
jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z
důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších
stupňů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1112/2011). Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci
zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení
projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci)“, srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, jímž se
ovšem odvolací soud explicitně v důvodech napadeného rozhodnutí nezabýval.
22. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší
soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné
moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v
řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z
důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu
postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními
předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení
zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu
veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné
moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
23. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (respektive soudu
prvního stupně jím v tomu odpovídajícím rozsahu převzaté) však postrádá
podrobnější skutková zjištění týkající se toho, proč došlo ke zrušení prvního
rozsudku okresního soudu v rámci posuzovaného řízení, soudy obou stupňů důvod
jeho zrušení v odůvodnění jimi vydaných rozhodnutí nikterak neidentifikovaly,
přestože uvedené zjištění bylo právně významné ve vztahu k tvrzení žalobce
obsaženého v doplnění žaloby, že „v meritu věci bylo jeho první rozhodnutí
zrušeno pro zmatečnost“ (viz č.l. 19 spisu). Z obsahu výše uvedeného zákonného
ustanovení ale vyplývá, že by mohlo jít o případ chybného rozhodnutí soudu, jak
nyní tvrdí dovolatel (zapříčiňujícího ve svém důsledku prodloužení celkové
délky řízení, tedy průtah), jež je v kompenzačním řízení ve smyslu § 31a odst.
3 písm. b) a d) OdpŠk přičitatelné státu. V případě, kdy je ze skutkového
zjištění kompenzačního soudu možné dovodit výše uvedený důvod prodloužení
projednávání věci, je na soudu, aby věc v tomto směru podrobil bližšímu
hodnocení. Jelikož odvolací soud ve vztahu k posouzení kritérií složitosti
řízení a postupu orgánů veřejné moci během řízení takový postup v poměrech nyní
projednávané věci nezvolil, je jeho právní posouzení neúplné, a tedy i
nesprávné. V dalším však již odvolací soud (soud prvního stupně) věc v rozsahu
kritéria postupu orgánu veřejné moci posoudil zcela správně, neboť okolnosti
akcentované dovolatelem (prodlevy při předkládání spisu, nesprávné vyměřování
soudního poplatku, nepřiměřená délka dovolacího řízení) do svých úvah náležitě
promítl, když i na základě těchto explicitně připomenutých skutečností dospěl k
závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení ústící nakonec v úvahu o
existenci základu uplatněného nároku.
24. K otázce vytyčené v dovolání pod bodem 4) týkající se nesprávného
posouzení souběžných řízení Nejvyšší soud odkazuje na svou konstantní
judikaturu, podle které je účelem náhrady nemajetkové újmy kompenzace stavu
nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení
uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, nebo část V. Stanoviska). Z toho vyplývá, že
nemajetková újma poškozenému zásadně vzniká v každém jednotlivém nepřiměřeně
dlouze vedeném řízení zvlášť a účelem ustanovení § 31a OdpŠk je poškozenému
takto vzniklou újmu kompenzovat.
25. Výjimku vztahující se na tzv. souběžná řízení, jež jsou specifická
tím, že spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z
nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, přičemž újmu
utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení je třeba v
rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 13. 7.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), nelze bez dalšího extenzivně rozšiřovat na
další řízení, která sice probíhají (alespoň zčásti) současně, avšak svým
předmětem úzce vůbec nesouvisejí (průběh jednoho z nich není bezpodmínečně
závislý na druhém řízení a vice versa). Judikaturou vyžadovanou úzkou
souvislost předmětů několika řízení nelze spatřovat pouze ve skutečnosti, že v
současně probíhajících řízeních vystupuje stejný žalobce, popř. i žalovaný,
který uplatňuje nároky, jež jsou shodně či obdobně právně kvalifikovány (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, proti
němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 1.
2017, sp. zn. III. ÚS 2509/16).
26. Vztaženo na posuzovaný případ to znamená, že i když měl být žalobce
(podle ne zcela zřetelně artikulovaných zjištění odvolacího soudu; srov. odst.
16 napadeného rozsudku) odškodněn za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v
době od 31. 10. 2016 do 31. 8. 2019 již v rámci předchozího kompenzačního
řízení týkajícího se nepřiměřeně dlouhého řízení před Okresním soudem v Hradci
Králové pod sp. zn. 33 C 93/2012 (kompenzační řízení mělo zřejmě probíhat před
Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 47/2020), šlo zcela zřetelně o
jiné řízení, než nyní posuzované. V intencích shora zmiňované judikatury nejde
o řízení souběžná, nýbrž o řízení o samostatných nárocích. Je proto namístě
držet se výkladového pravidla, podle něhož mají být výjimky vykládány
restriktivně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30
Cdo 2751/2020). Skutková podobnost těchto věcí mohla pouze zakládat důvodné
očekávání dotčených účastníků, že jejich věc bude rozhodnuta obdobně jako věci
předchozí a že případná odchylka bude přesvědčivě odůvodněna (srov. § 13 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
27. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že po dobu trvání těchto
řízení (jejich částí) vznikla žalobci jediná nemajetková újma, není jeho právní
posouzení správné.
28. Důvodné je dovolání žalobce ohledně navzájem propojených otázek 6) a
7) týkajících se významu řízení pro poškozeného ovlivňovaného sdílenou újmou.
Kritériem významu řízení pro poškozeného se odvolací soud výslovně v důvodech
napadeného rozsudku nezabýval a lze tak mít za to, že ji implicitně vyřešil
shodně, jako soud prvního stupně, na jehož závěry v převážném rozsahu odkázal.
Ten sice zmínil „do určité míry zvýšený význam“ daný částkou, o níž se v
posuzovaném řízení vedl spor (šlo o částku 1 157 131 895 Kč s příslušenstvím),
avšak za dané kritérium významu řízení základní částku nezvýšil neboť “žalobce
byl jedním ze žalobců (správně žalovaných – poznámka Nejvyššího soudu), kteří v
řízení vystupovali ve společné shodě a jejichž procesní aktivita byla v
zásadních otázkách společná“.
29. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§ 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk], tedy to, co je pro něj v sázce, je zásadně nejdůležitějším kritériem
pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou
délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením
poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro
poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo
242/2016). Soud prvního stupně sice přihlédl k extrémní výši žalované částky v
rámci posuzovaného řízení, nicméně ji ve výsledku návazně zcela vytěsnil s tím,
že je takto konkrétně zvyšovaný význam posuzovaného řízení na straně druhé
snižován tzv. sdílenou újmou.
30. Ovšem i v posouzení otázky sdílení újmy žalobcem s dalším poškozeným
vystupujícím vedle něj na jedné procesní straně v posuzovaném řízení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud na
základě tohoto kritéria základní částku zadostiučinění bez podrobnějšího
vysvětlení snížil. Dovolací soud již v minulosti judikoval, že při úvaze o
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je
třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení
nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak
význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální
nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, či ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo
2531/2016). K tomu dále Ústavní soud doplnil v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp.
zn. III. ÚS 3369/17, na nějž je opodstatněně poukazováno v dovolání, že koncept
sdílené újmy lze použít zejména v situaci, kdy jednotliví poškození mohou
objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné
odškodnění újmy vlastní (typicky se to týká osob příbuzných nebo společníků
právnických osob). Nevyplývá-li bez dalšího ze skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů, že by se odčinění každého z poškozených mělo projevit ve
sféře ostatních poškozených (včetně nynějšího žalobce), není, alespoň prozatím,
v souladu s výše uvedenou judikaturou závěr odvolacího soudu, jenž na základě
uvedeného kritéria základní částku snižoval. Ani zde proto není právní
posouzení ze strany odvolacího soudu úplné a tedy ani správné.
31. Za situace, kdy žalobce dovoláním účinně zpochybnil některá ze
zákonných kritérií pro stanovení formy a výše zadostiučinění, je za současné
procesní situace zjevně předčasné, aby se Nejvyšší soud zabýval
proporcionalitou promítnutí jednotlivých kritérií do výsledného stanovení
odškodnění ze strany odvolacího soudu [otázka 8) uplatněná v dovolání].
32. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nároku na náhradu
nemajetkové újmy co do právního posouzení kritérií složitosti řízení, postupu
orgánu veřejné moci během řízení, významu řízení pro poškozeného a hodnocení
tzv. souběžných řízení nesprávné (§ 31a odst. 3 OdpŠk), Nejvyšší soud vzhledem
k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části ohledně částky 100
000 Kč s příslušenstvím podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to
včetně navazujícího výroků o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud po zhodnocení všech kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk znovu posoudí, jaké zadostiučinění odpovídá
závažnosti újmy vzniklé žalobci v posuzovaném řízení. Neopomene se přitom
zabývat ani námitkou žalované, směřující k tomu, že kritérium významu
posuzovaného řízení se v čase měnilo.
34. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2021
JUDr. David Vláčil
předseda senátu