Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vodičky, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem Trojanova 12, Praha 2, směřující proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, SKPV, Odboru daní, ze dne 10. 10. 2014, č.j. OKFK-3459-81/TČ-2014-251202-C, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, č.j. 3 To 12/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2015, č.j. 3 To 12/2015, bylo o stížnosti stěžovatele proti usnesení o zajištění finančních prostředků jako náhradní hodnoty rozhodnuto tak, že tato stížnost byla podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl vystaven libovůli ze strany orgánů veřejné moci. Již odůvodnění usnesení o zajištění peněžních prostředků bylo podle stěžovatele nedostatečné a nadto rozporné s výrokem tohoto usnesení. V rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků podle stěžovatele policejní orgán zcela opomenul relevantní úvahy stran odůvodněnosti rozsahu tohoto zajištění a toho, jaké dopady bude mít zajištění na situaci stěžovatele. Charakter zásahu do práva na pokojné užívání majetku je podle stěžovatele silně blokační a znemožňuje mu faktické nakládání se zajištěnými prostředky, když v důsledku provedeného zajištění je již po dobu více než sedmi měsíců finančně ochromen.
Ještě závažněji se však stěžovateli jeví ta skutečnost, že Vrchní soud v Praze jeho stížnost podanou proti postupu orgánů činných v trestním řízení řádně nepřezkoumal. Stěžovatel namítá, že vrchní soud v usnesení argumentuje situací týkající se zcela jiných subjektů, když ve svém rozhodnutí odkazuje na usnesení státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 12. 2014, kterým bylo omezeno zajištění peněžních prostředků ve prospěch pohledávek zaměstnanců a státu vůči společnosti QUANTO CZ s.r.o. Stěžovatel nechápe, proč soud ve svém rozhodnutí o zamítnutí jeho stížnosti tuto skutečnost vůbec zmiňuje a domnívá se, že tento postup svědčí o nekvalitním posouzení jeho stížnosti.
Usnesení Vrchního soudu v Praze je podle stěžovatele nezákonné také pro rozpor s § 134 odst. 2 trestního řádu, když jeho odůvodnění není dostatečné, resp. je toliko obecné, formální a nadto zmatečné, a nelze z něj dovodit, proč vlastně vrchní soud k zamítnutí stížnosti stěžovatele dospěl. Námitkami stěžovatele se podle jeho názoru vrchní soud nezabýval buď vůbec, nebo byly posouzeny nedostatečně a toto posouzení nebylo řádně odůvodněno. Stížnost tak zůstává podle mínění stěžovatele nadále nepřezkoumána a dosud o ní nebylo rozhodnuto. Na podporu tohoto svého tvrzení pak stěžovatel předestírá podrobný přehled argumentace uplatněné ve stížnosti proti usnesení o zajištění finančních prostředků.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
sp. zn. II. ÚS 2475/08
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1935/09
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1054/12
, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 941/14
a další, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 941/14
ze dne 4. 6. 2014, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 948/14
ze dne 23. 6. 2014).
Ústavní soud v minulosti konstatoval, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o výluku z ochrany vlastnictví, která je legitimní. Připomněl, že z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nereparovatelné zásahy do vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají ex offo, zda důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty pominuly, a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení
sp. zn. I. ÚS 3074/08
ze dne 7. 1. 2009 nebo usnesení
sp. zn. II. ÚS 3779/12
ze dne 5. 2. 2014).
Požadavky, které jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 379/03
ze dne 23. 10. 2003). Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci, když při naplnění výše uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 3201/13
ze dne 27. 2. 2014).
Bezpochyby také platí, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má i jisté časové limity. Při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, když zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Pokud by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 642/07
ze dne 30. 1. 2008, nález
sp. zn. III. ÚS 1396/07
ze dne 19. 3. 2009).
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z usnesení policejního orgánu dále vyplývá, že stěžovatel je jednatelem a společníkem společnosti QANTO CZ s.r.o. a je také jednatelem společnosti VONET CR s.r.o. jejímž společníkem je obchodní společnost QUANTO CZ s.r.o. Obě společnosti mají sídlo na shodné adrese a majetková a personální provázanost společností je zřejmá z dostupných databází i z obchodní činnosti a realizovaných plateb. Zjištěné skutečnosti přitom nasvědčují tomu, že na účty společností QUANTO CZ s.r.o., VONET CR s.r.o. přicházejí finanční prostředky od společností, kterým distribuují tabákové výrobky, které jsou deklarovány jako zboží určené k dodání do jiného členského státu, ale místo toho jsou dodány ke spotřebě na daňovém území České republiky. Vzhledem k tomu, že z výpisu z účtu stěžovatele není možné specifikovat jednotlivé platby, kterými je účet kreditován, a tedy jedná-li se konkrétně o finanční prostředky pocházející z výnosu z trestné činnosti, bylo rozhodnuto o zajištění finančních prostředků jako náhradní hodnoty na blíže specifikovaných bankovních účtech stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti také uvádí své výhrady vůči délce trvání zajištění finančních prostředků. Časový aspekt trvání zajištění však nelze vnímat izolovaně, naopak je třeba vzít v potaz specifické okolnosti každého trestního řízení. V daném případě je nezbytné vzít v úvahu komplikovaný charakter a také závažnost trestné činnosti. Při zohlednění těchto skutečností přitom nelze délku trvání zajištění označit za nepřiměřenou okolnostem případu a průběhu vyšetřování.
Ve vztahu k usnesení vrchního soudu lze pak souhlasit se stěžovatelem v tom směru, že toto usnesení je poměrně stručné. Ústavní soud nicméně nesdílí názor stěžovatele, že by odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo nedostatečné a zmatečné, ani tvrzení stěžovatele o tom, že k přezkumu usnesení policejního orgánu ze strany vrchního soudu v podstatě vůbec nedošlo.
Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Zmíněnému pojmu "adekvátně" je nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, kdy lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (viz např. nález
sp. zn. III. ÚS 961/09
ze dne 22. 9. 2009, usnesení
sp. zn. II. ÚS 3142/13
ze dne 23. 10. 2013, usnesení
sp. zn. II. ÚS 3176/13
ze dne 26. 2. 2014, usnesení
sp. zn. IV. ÚS 2855/13
ze dne 2. 7. 2014 a mnohá další).
Z výše uvedeného vyplývá, že i přes jistou stručnost není možno označit odůvodnění usnesení za nedostatečné pouze z toho důvodu, že se vrchní soud nevypořádal s každou jednotlivou námitkou stěžovatele zvlášť. Vrchní soud v Praze usnesení o zajištění finančních prostředků přezkoumal v kontextu námitek stěžovatele jako celek a s podstatnými námitkami stěžovatele se vypořádal. Z rozhodnutí je také zřejmé, že vrchní soud uváděl ve svém usnesení informace o dalších subjektech nikoliv z důvodu nižší pečlivosti při zpracování rozhodnutí, ale zcela záměrně z důvodu blízkého majetkového a personálního provázání se stěžovatelem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Vladimír Kůrka v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu