Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fiala a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Margity Balajové a Miroslava Balaji, zastoupených JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2019 č. j. 29 Cdo 3280/2016-366, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2016 č. j. 15 Co 66/2015-263 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. listopadu 2014 č. j.
5 C 134/2010-194, vedené pod sp. zn. III. ÚS 1523/19 , a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Květoslavy Ondrušové, Margity Balajové a Petra Ondruše, zastoupených tímtéž advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019 č. j. 29 Cdo 5459/2017-294, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2017 č. j. 38 Co 144/2016-234 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. listopadu 2015 č. j. 5C 135/2010-145, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2120/19 , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STAPRIN servis s.
r. o., sídlem Na Pančavě 1502, Bzenec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 1523/19 a sp. zn. III. ÚS 2120/19 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 1523/19
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené dvě ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelé domáhají, zrušení v záhlaví konkretizovaných usnesení Nejvyššího soudu, rozsudků Krajského soudu v Brně a rozsudků Okresního soudu v Hodoníně.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Z předmětných ústavních stížností Ústavní soud zjistil, že obě jsou v zásadě obsahově shodné a obě jsou založeny na tvrzení o nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejší účastnice. Z těchto důvodů je - z důvodu hospodárnosti a efektivity - podle uvedených ustanovení spojil ke společnému řízení.
3. V souladu s rozvrhem práce pro rok 2019 č. Org. 30/19 je soudcem zpravodajem v této věci soudce Jiří Zemánek.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu
14. A právě tyto premisy obecné soudy v napadených rozhodnutích vzaly v úvahu, když dovodily, že vedlejší účastnici řízení nešlo vytýkat, že by při nabývání sporných nemovitostí jednala v rozporu se zákonem, že by vědomě porušila konkursním soudem určené podmínky prodeje, příp. že by se zřetelem ke všem okolnostem nebyla při nabývání sporných nemovitostí v dobré víře. Jakkoliv totiž mohla nastat pochybení při prodeji sporných nemovitostí mimo dražbu [např. vyloučení stěžovatelů 1) a 2) z nabytí sporných nemovitostí v rozporu s § 67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání], nebylo možno tato pochybení primárně přičítat vedlejší účastnici řízení. Navíc soudy správně poukázaly na to, že v době nabytí sporných nemovitostí vedlejší účastnicí řízení nebyla judikatura k § 67b odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání jednotná. V řízení byla vyvrácena i námitka, že by konkursním soudem nebyl dán souhlas k prodeji všech sporných nemovitostí, nýbrž jen jejich části, jak tvrdili stěžovatelé. Z těchto důvodů dospěly obecné soudy k závěru, že kupní smlouva, na jejímž základě nabyla vlastnictví sporných nemovitostí vedlejší účastnice řízení, není absolutně neplatná. Ústavní soud v uvedené souvislosti odkazuje i na pravidlo, vycházející z povahy soukromoprávních vztahů, že je namístě hledat spíše důvody pro platnost právního úkonu než pro jeho neplatnost (potius valeat actus quam pereat) vyjádřené např. v nálezu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. I. ÚS 625/03 (N 84/37 SbNU 157; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
15. Ze strany stěžovatelů jde tak především o polemiku s použitím a výkladem podústavního práva a hodnocením důkazů provedených obecnými soudy. Jak bylo naznačeno výše, Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Co se týče hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, nemá Ústavní soud důvodu zasahovat do jejich jurisdikční činnosti a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
16. Ústavní soud rovněž nepovažuje za důvodnou námitku spočívající v délce trvání dovolacího řízení ve věci sp. zn. 5 C 134/2010. To proto, že jak již Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně vyložil, samotná námitka spočívající v kritice délky celého, v meritu věci již uzavřeného a skončeného soudního řízení, nemůže zpravidla vést k odstranění rozhodnutí vydaných v takovém řízení, neboť ani případné zjištění průtahů není zásadně způsobilé založit odlišný výsledek sporu. Ústavní stížností lze totiž napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatel tímto zásahem musí být již nebo ještě postižen.
Procesním prostředkem k ochraně práva narušeného v již skončeném soudním řízení neodůvodněnými průtahy je od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), žaloba o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle jeho § 31a. V této souvislosti nelze přehlédnout, že stěžovatelé 1) a 2), jak se podává z vyžádaného spisu sp. zn. 5 C 134/2010, právě v průběhu dovolacího řízení žádost o náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup z důvodů průtahů v řízení u Ministerstva spravedlnosti uplatnili.
V jejím důsledku pak došlo i z důvodu poskytnutí spisu okresního soudu sp. zn. 5 C 134/2010 k vyřízení jejich žádosti příslušným orgánům k neúměrnému prodloužení dovolacího řízení. Lze se tedy jen pozastavit nad jednáním stěžovatelů, kteří na jedné straně využívají svého práva k uplatnění nároků za průtahy řízení, v jejichž důsledku pak dochází v řízení k dalším průtahům, na straně druhé těmito i kvůli nim vzniklými průtahy argumentují v ústavní stížnosti.
17. Ústavní soud nesdílí ani námitku, že došlo k porušení práva na zákonného soudce v dovolacím řízení, když v jeho průběhu byla jejich věc přeřazena ze senátu 22 Cdo do senátu 29 Cdo. Jak vyplývá ze sdělení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 (viz č. l. 301 spisu sp. zn. 5 C 134/2010) k žádosti stěžovatelů o vysvětlení důvodů změny senátu, byla věc původně zařazena nesprávně do senátu 22 Cdo, který byl podle rozvrhu práce účinného v době nápadu dovolání stěžovatelů 1) a 2) příslušný k rozhodování o dovoláních ve věcech sporů z věcných práv, bezpodílového spoluvlastnictví manželů a společného jmění manželů s výjimkou věcí, jež jsou v působnosti jiných senátů. Avšak vzhledem k tomu, že podstatou dovolací argumentace stěžovatelů 1) a 2) byla argumentace k předpokladům zpeněžení majetku mimo dražbu podle § 27 zákona o konkursu a vyrovnání, musela být věc přeřazena do senátu 29 Cdo, který podle rozvrhu práce rozhodoval ve věcech týkajících se konkursu, vyrovnání nebo insolvenčního řízení, včetně sporů jimi vyvolaných nebo s nimi souvisejících. Z tohoto pohledu bylo tedy právu na zákonného soudce učiněno zadost. Tato změna v zařazení do příslušného senátu byla navíc učiněna v řádu několika málo dnů od napadnutí věci Nejvyššímu soudu. Tvrzení stěžovatelů o možném ovlivnění sporu v důsledku změny senátu jsou pak pouhou ničím nepodloženou spekulací.
18. Co se týče námitek stěžovatelů 1) a 2) stran nákladů řízení ve věci sp. zn. 5 C 134/2010 odůvodněných tím, že soudy měly zvažovat použití § 150 o. s. ř., Ústavní soud poukazuje předně na to, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 ]. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
19. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle § 150 o. s. ř., který obsahuje zvláštní zmírňovací oprávnění soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto oprávnění však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro použití § 150 o. s. ř. naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle [srov. nález ze dne 17. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145)].
20. V nyní posuzované věci krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu, který o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a úspěšnému vedlejšímu účastníkovi řízení přiznal jejich plnou náhradu, tak, že s ohledem na osobní a majetkové poměry (starobní důchodci, přiznané osvobození od soudních poplatků) stěžovatelů 1) a 2) shledal, že z důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 150 o. s. ř.) je na místě nepřiznat vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů v plné výši, nýbrž pouze z jedné poloviny. Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud se použitím § 150 o. s. ř. zabýval a hodnotil poměry stěžovatelů 1) a 2), přičemž svoji úvahu náležitě odůvodnil. Ani v tomto směru nelze spatřovat nějaké pochybení obecných soudů, které by mělo vést Ústavní soud ke kasačnímu zásahu. Případné přepočítávání jednotlivých úkonů právní služby z hlediska jejich účelnosti a z nich následně vyplývající stanovení výše náhrady nákladů řízení pak rozhodně není úkolem Ústavního soudu.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Vzhledem k tomu se stal návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. března 2020
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu