Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Štěpána Zeleného, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, č. j. 30 Cdo 617/2024-141, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2023, č. j. 54 Co 334/2023-116, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy ČR, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou podanou proti vedlejší účastnici domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku přestupkového řízení a na něj navazujícího soudního řízení formou finanční kompenzace ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobě zčásti vyhověl a uložil vedlejší účastnici, aby stěžovateli zaplatila částku 61 045 Kč s příslušenstvím. Ve zbylém rozsahu žalobu stěžovatele zamítl. Uzavřel, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Protože zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy nepovažoval obvodní soud za dostatečné, přiznal stěžovateli kompenzaci finanční.
2. Rozsudek obvodního soudu následně změnil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tak, že vedlejší účastnici povinnost k úhradě částky 61 045 Kč s příslušenstvím neuložil. Ve zbytku jej potvrdil. Ztotožnil se s obvodním soudem v tom, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Na rozdíl od obvodního soudu však dospěl k závěru, že význam řízení byl pro stěžovatele nepatrný, tudíž jako přiměřené zadostiučinění postačuje v dané věci konstatování porušení práva a omluva, které již vedlejší účastnice stěžovateli poskytla.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel v rozsahu svého požadavku na poskytnutí finanční kompenzace ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
4. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Napadené rozhodnutí popírá závěry judikatury Ústavního soudu o povinnosti obecných soudů zohlednit svou předchozí judikaturu a o podpůrné funkci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Dále je napadené rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými závěry, pro stěžovatele překvapivé, a v rozporu s principem právní jistoty, jelikož popírá závěry uvedené v totožné věci, jako je věc stěžovatele vedená u obvodního soudu pod sp. zn. 24 C 156/2021. Rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom v odkazované věci vydali dva členové senátu Nejvyššího soudu rozhodující i věc stěžovatele. Stěžovatel cituje judikaturu k vyvratitelné domněnce vzniku újmy nepřiměřeně dlouhým řízením.
6. Obecné soudy nesprávně uzavřely, že zastavení řízení bylo stěžovateli ku prospěchu. Jediným důkazem pro zahájení posuzovaného řízení byl exekutorský zápis, který byl získán nezákonně, a tudíž závěry z něj učiněné byly procesně nepoužitelné, a to nejenom v posuzovaném řízení, ale i v řízení o náhradě nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. K tomu stěžovatel cituje judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obecné soudy nerespektovaly skutečnost, že správní řízení je řízením trestního charakteru a má vždy pro poškozeného význam přesahující nepatrnost. Primárním odškodněním v takovém řízení je zmírnění trestu, což v posuzované věci nebylo možné, neboť stěžovatel nebyl shledán vinným z přestupku.
7. Stěžovatel dále namítá, že v řízení obecné soudy provedly nezákonné důkazy, a to přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., kterými se banka vyjadřovala k vlastnictví finančních prostředků na úschovním účtu advokáta - zástupce stěžovatele. Tyto důkazy nerespektují povinnost mlčenlivosti advokáta a banky. Výjimka z povinné mlčenlivosti advokáta je stanovena pouze ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení při oznamování podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti či financování terorismu, v dané věci tedy nebyla dána. Osoba, jejíž finanční prostředky byly na úschovním účtu advokáta, povinnosti mlčenlivosti banku nezprostila.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti části výroku II rozsudku městského soudu, kterým městský soud nevyhověl požadavku stěžovatele na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, nepřípustná. Stěžovatel totiž v tomto rozsahu nenapadl rozsudek městského soudu dovoláním, a tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky určené k ochraně jeho práv.
9. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
10. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
11. Ačkoliv stěžovatel napadá dvě různá rozhodnutí, směřuje své námitky shrnuté v bodu 5 tohoto usnesení obecně proti "napadenému rozhodnutí", aniž by přitom specifikoval, o které konkrétní rozhodnutí se v daném kontextu jedná. Četné citace judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stěžovatel nepropojuje s konkrétními závěry vyslovenými soudy v předchozích řízeních, a tak není vždy zcela zřejmé, co citovanými judikáty zpochybňuje. Ústavní soud se proto zaměřil jen na ty pasáže ústavní stížnosti, které jsou konkrétní kritikou napadených rozhodnutí obecných soudů.
12. Se stěžovatelem nelze souhlasit, že by obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí tím, že stěžovatel měl ze zastavení posuzovaného řízení prospěch. Obecné soudy pouze konstatovaly, že posuzované řízení skončilo zastavením v důsledku prekluze přestupku. Nehodnotily tedy, zda by byl stěžovatel shledán vinným a měl tedy ze zastavení řízení prospěch. Z exekutorského zápisu žádná skutková zjištění nečinily (bod 49 rozsudku obvodního soudu). Svá rozhodnutí obecné soudy nezaložily ani na skutečnosti, zda se stěžovateli dostalo přiměřeného zadostiučinění již v posuzovaném řízení formou zmírnění trestu. Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti se tak v této části míjí s obsahem napadených rozhodnutí.
13. Trestní charakter správního řízení obecné soudy zohlednily (bod 14 rozsudku městského soudu, bod 6 usnesení Nejvyššího soudu). To neznamená, že by přestupkové řízení mělo samo o sobě pro pachatele typově stejný význam, jako řízení trestní, tedy význam zvýšený (nález
sp. zn. IV. ÚS 2699/23
, bod 22). Obecné soudy již v několika obdobných věcech dovodily význam nepatrný a Ústavní soud považoval jejich závěry za ústavně souladné (např. nález
sp. zn. IV. ÚS 2699/23
, bod 22; usnesení
sp. zn. III. ÚS 1216/24
, body 11 a 12). V nyní posuzované věci městský soud svůj závěr o nepatrném významu řízení pro stěžovatele řádně odůvodnil nezájmem stěžovatele o průběh řízení a skutečností, že za něj pokutu a náklady správního řízení hradil jeho právní zástupce (bod 19 rozsudku městského soudu). Odůvodnění městského soudu není svévolné, a tedy neústavní.
14. Ani námitky stěžovatele, jimiž zpochybňuje zákonnost provedených důkazů, které se týkaly informací od banky, nejsou opodstatněné. Zákon o bankách upravuje její vlastní mlčenlivost a výjimky z ní. V souladu s § 38 odst. 3 písm. a) zákona o bankách může soud v občanském soudním řízení od banky bez dalšího vyžádat jako důkazní prostředek informace o bankovním účtu advokáta a o peněžitých prostředcích nacházejících se na tomto účtu, jež má banka k dispozici (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3305/2023). Tak se tomu stalo i v projednávané věci.
15. Lze proto shrnout, že obecné soudy svými rozhodnutími do ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele nijak nezasáhly. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu