USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Š. Z.,
zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická
1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v
Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 77/2023, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2023, č. j. 54 Co
334/2023-116, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč s
příslušenstvím, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního
řízení vedeného Magistrátem hlavního města Prahy ve věci přestupku podle § 35
odst. 2 písm. w) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
pozdějších předpisů, a dále u Ministerstva dopravy, Odboru veřejné dopravy,
jako odvolacího správního orgánu, který projednával odvolání žalobce, a dále u
Městského soudu v Praze, na nějž se žalobce obrátil se správní žalobou. Po
kasačním zásahu Městského soudu v Praze byla věc vedena znovu u Ministerstva
dopravy a skončila zastavením řízení v důsledku prekluze přestupku.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.
9. 2023, č. j. 30 C 77/2023-30, uložil žalované zaplatit žalobci částku 61 045
Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 22. 3. 2023 do
zaplacení (výrok I), dále zamítl návrh žalobce, aby žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 138 955 Kč se zákonným úrokem z prodlení z
této částky od 26. 1. 2023 do zaplacení a též zákonný úrok z prodlení z částky
61 045 Kč od 26. 1. 2023 do 21. 3. 2023 včetně (výrok II), a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 11 389,60
Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že se žaloba o
zaplacení částky 61 045 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího
soudu), v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci nahradit
žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 1 800 Kč (výrok III
rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, přičemž z
obsahu dovolání vyplývá, že žalobce svým dovoláním napadá též výrok II
předmětného rozsudku, tedy v meritu věci, a to v rozsahu částky 100 000 Kč s
příslušenstvím, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz
čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se
odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při
přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného
zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp.
zn. 30 Cdo 5483/2015).
6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení
kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm.
e) OdpŠk], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v
judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem
odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný a
poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním
obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění
protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). I
odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1273/2016) uzavřel, že na
řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní
obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o
přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu
ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 82/07, ani od zmiňovaných rozsudků
Evropského soudu pro lidská práva, dále jen „ESLP“ (ze dne 2. 9. 1998, ve věci
Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec
proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu
proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Nicméně i v případech řízení s typově
zvýšeným významem, mezi které trestní řízení patří, dovodil Nejvyšší soud, že s
ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného
nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2595/2010, nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017). Odvolací soud
tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních
okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném
případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný a že
přiměřenou formou odškodnění žalobcovy újmy je konstatování porušení práva,
poskytnuté žalobci žalovanou již v rámci předběžného projednání (srov.
stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“ nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
7. Dovolací námitka, že žalobce neměl přislíbenu úhradu (správním
orgánem posléze uložené) pokuty ze strany třetí osoby, nemůže založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť jde o námitku proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu
posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit námitka
dovolatele stran nejistoty poškozeného, resp. extrémního nesouladu skutkových
zjištění a právních závěrů, ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy, neboť žalobci
negativní výsledek přestupkového řízení musel být znám již od jeho počátku.
Dovolatel zde zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, kdy vychází z
jiného než jím zjištěného skutkového stavu, tím se však fakticky vymezuje proti
skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací
důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v
řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v zásadě zpochybnit nelze. Dovolací
přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž zákonem předjímán výlučně pro řešení
otázek právních, proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá
dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29
Cdo 4097/2014). V rozporu s právem na spravedlivý proces mohou být pouze takové
právní závěry soudu, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
zjištěními (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III.
ÚS 84/94), o což se však v daném případě nejedná.
9. Co se týče dalších otázek formulovaných žalobcem v rámci zpochybnění
posouzení kritéria významu předmětu řízení (tj. zda je skutečnost, že se
poškozený kvalifikovaně brání proti správnímu rozhodnutí podáním správní
žaloby, skutečností významnou pro posuzování významu věci pro poškozeného v
kompenzačním řízení a zda je procesní aktivita poškozeného, která není
šikanózním výkonem práva, skutečností, kterou musí soud hodnotit jako
skutečnost vypovídající o významu věci pro poškozeného ve smyslu významu
přesahujícího nepatrnost), tak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí
a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č.
27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť žalobce, který je
povinen skutečnosti zvyšující význam řízení pro něj řádně tvrdit (srov. část IV
Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2800/2009), takovou argumentaci ve vztahu k posouzení tohoto kritéria v řízení
před soudy nižších stupňů nevznesl a nově ji uvádí až v dovolání.
10. Jestliže žalobce v dovolání namítal, že přípisy UniCredit Bank Czech
Republic and Slovakia, a. s., jsou nezákonně získanými dokumenty v řízení
vedeném u odvolacího soudu, nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost
dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací
soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné,
což v daném případě splněno není.
11. Dovolání dále obsahuje celou řadu kritických výhrad vůči napadenému
rozsudku, jež však nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť se omezují
na nekonkrétní kritiku, aniž by obsahovaly jednoznačně vymezený dovolací důvod
ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. To činí dovolání v daných partiích vadným.
12. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu