Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Pucholta, zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, sídlem Sadová 2446, Rakovník II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2025 č. j. 29 NSČR 1/2025-B-219, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2024 č. j. 4 VSPH 845/2024-B-196 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2024 č. j. KSPH 71 INS 18101/2015-B-182, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AAA INSOLVENCE OK, v. o. s., insolvenční správkyně stěžovatele, sídlem Vranovská 1169/108, Brno - Husovice, a JUDr. Michaely Strnadové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy porušily jeho vlastnické právo podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i "zákonné oprávnění mocenských orgánů" ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud" či "insolvenční soud") napadeným usnesením jednak vyslovil souhlas, aby první vedlejší účastnice (dále jen "insolvenční správkyně") vydala z majetkové podstaty stěžovatele druhé vedlejší účastnici jako zajištěné věřitelce č. 1 (dále jen "zajištěná věřitelka") částku 1 820 062,65 Kč z čistého výtěžku zpeněžení zajištěného majetku uvedeného v soupisu ze dne 26. 11. 2020 v položce n1, a to spoluvlastnického podílu stěžovatele k blíže specifikovaným nemovitým věcem v katastrálním území S., jednak schválil náklady spojené se správou zajištění ve výši 30 136,22 Kč a náklady spojené se zpeněžením zajištění ve výši 118 652,50 Kč (výrok I), insolvenční správkyni přiznal zálohu na odměnu v částce 156 148,62 Kč včetně daně z přidané hodnoty s tím, že se odměna uspokojí z výtěžku zpeněžení uvedeného předmětu zajištění (výrok II), a insolvenční správkyni uložil provést vydání výtěžku zpeněžení, zapsat do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěné věřitelky, jaká částka na ni byla vyplacena, event. jaká její zbývající část se vypořádá při rozvrhu, a podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku (výrok III).
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, načež je Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ve výroku I potvrdil, odvolání proti výrokům II a III podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl s tím, že směřovalo proti rozhodnutím vydaným při výkonu dohlédací činnosti (§ 11 odst. 1 insolvenčního zákona), které nelze odvoláním napadnout (§ 91 insolvenčního zákona).
4. Proti napadenému usnesení Vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl. Dospěl k závěru, že odmítl-li vrchní soud stěžovatelovo odvolání proti výroku II a III usnesení krajského soudu, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a ve zbývajícím rozsahu není přípustné podle § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatel namítá, že insolvenční soud selhal ve své dohlédací činnosti nad postupem insolvenční správkyně, jež vedl ke zpeněžení výše uvedených nemovitých věcí v dražbě. K tomu uvádí, že v době vydání usnesení o příklepu ze dne 25. 10. 2023 č. j. 158 ED 2/22-288 neexistovala podepsaná smlouva o další činnosti soudního exekutora, což má být patrno z řazení a datování dokumentů v insolvenčním rejstříku. Před nařízeným jednáním o vydání výtěžku zpeněžení se zde sice objevila smlouva ze dne 26. 6. 2023, která je za insolvenční správkyni elektronicky podepsána, ale v záhlaví datové zprávy je uvedeno, že podpis nelze ověřit, protože certifikát vypršel. Především nebyla tato smlouva účinná, protože ji neschválil věřitelský výbor, resp. insolvenční soud (§ 289a odst. 2 insolvenčního zákona). Výklad tohoto ustanovení soudy nižších stupňů, podle nichž v daném případě nebylo schválení třeba, označuje stěžovatel za svévolný.
6. Navíc má být podle stěžovatele tato smlouva neurčitá, neboť sama neobsahuje, jak má být postupováno, uvádí-li se v ní, že má být draženo podle pokynu zajištěného věřitele. Pokyn zajištěné věřitelky, že má být draženo za 2/3 ceny znaleckého posudku, považuje stěžovatel za rozporný se zásadami plynoucími z § 1 a 5 insolvenčního zákona, a tvrdí, že znalecký posudek stanovil cenu nemovitých věcí značně pod cenou obvyklou, což má plynout z toho, že tento majetek insolvenční správkyně pojistila na podstatně vyšší částku. V této souvislosti namítá, že ze znaleckého posudku není zřejmé, "jak znalec dovodil indexaci a stanovení obvyklé ceny".
7. Stěžovatel upozorňuje i na to, že uvedené nemovité věci i další nemovité věci v majetku jeho i manželky vydražila jediná osoba, jež je propojena se zástavní věřitelkou (neboť ta je členkou dozorčí rady obchodní společnosti K 42, a. s., která je společnicí vydražitelky obchodní společnosti Horizont Finance, s. r. o., a v nich je předsedou představenstva a jednatelem tatáž osoba).
8. Uvedl-li vrchní soud, že proti samotnému rozvrhu nic nenamítal, neodpovídá to skutečnosti, neboť po celou dobu tvrdil, že rozhodnutí o zpeněžení je předčasné pro nezákonný postup insolvenčního soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani s výkladem vrchního soudu týkající se právních závěrů plynoucích z usnesení krajského soudu ze dne 4. 5. 2021 č. j. KSPH 71 INS 18101/2015-B-73, a tvrdí, že nebyl povinen, resp. nemohl vydat insolvenční správkyni svůj spoluvlastnický podíl, protože je předmětem zástavy. Oponuje přitom, že podřízená pohledávka nemůže být předmětem zajištění a že v této věci bylo podáno dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, a navíc má být z majetkové podstaty "vymáháno i u jiných pohledávek".
9. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že výroky II a III napadeného usnesení krajského soudu jsou subsidiární k výroku I, takže je nelze napadat jinak než dovoláním. V souvislosti s výrokem I tomuto soudu vytýká, že se z velké části nezabýval jím podaným dovoláním (zde konkrétně zmiňuje svou námitku, že není povinen, resp. že nemůže svůj spoluvlastnický podíl vydat, jakož i interpretací § 289a odst. 2 insolvenčního zákona) a že se jen okrajově zabýval otázkou stržených prostředků a svévolným výkladem procesních norem [zde stěžovatel konkrétně zmiňuje smlouvu (patrně o další činnosti exekutora), resp. možnost její změny, pokyn zajištěné věřitelky, provázanost vydražitelky se zajištěnou věřitelkou a probíhající žaloby na neplatnost dražby)].
10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 2025 stěžovatel předložil rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře vydané ve věci jeho manželky o žalobách na neplatnost dražby a předtím na určení nepřípustnosti prodeje nemovitých věcí v dražbě a upozornil, že soudy konstatovaly, že je to insolvenční soud, jenž je oprávněn vyslovit neplatnost úkonů insolvenčního správce. Ten však podle stěžovatele nezákonné jednání insolvenčního správce a exekutora posvětil, konkrétně schválením nízkého výtěžku a neschválením smlouvy. Z toho má být patrno, že Nejvyšší soud rezignuje na sjednocování rozhodovací praxe soudů.
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. V části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení výroku II a III usnesení krajského soudu a rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo odvolání proti těmto výrokům, je však ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť jak již uvedl Nejvyšší soud, uvedené rozhodnutí vrchního soudu lze podle § 229 odst. 4 o. s. ř. napadnout žalobou pro zmatečnost. Uvádí-li stěžovatel, že dovolání lze podat i proti výroku II a III usnesení krajského soudu, a to pro jejich "subsidiaritu", Ústavní soud připomíná, že dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), a dodává, že samostatně tyto výroky stěžovatel nenapadl a řešit otázku jejich akcesority nebylo třeba, neboť ke kasaci výroku I usnesení krajského soudu přistoupeno nebylo (k důvodům viz níže).
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, z jeho odůvodnění lze vyvodit, že námitkou nesprávného výkladu § 289a odst. 2 insolvenčního zákona a nízkého ocenění a možnosti zpeněžení za vyšší částku se věcně nezabýval, protože tyto otázky nepovažoval za relevantní (body 10 a 11). Vyšel přitom ze své judikatury, podle níž (ani) vydání výtěžku zpeněžení zajištěnému věřiteli nebrání, že probíhá řízení o neplatnost veřejné dražby (bod 9).
15. Byť v posuzované věci šlo o dražbu prováděnou soudním exekutorem v rámci jeho tzv. další činnosti podle § 74 a násl. exekučního řádu, při níž se postupuje podle uvedeného předpisu a o. s. ř. (§ 52 odst. 1 exekučního řádu), uvedený závěr lze vztáhnout na posuzovanou věc, tedy že vydání výtěžku nebrání řízení o odvolání proti usnesení o příklepu. Možno dodat, že dlužník není oprávněn takové odvolání podat, neboť účastníkem dražby není (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022 sp. zn. 29 Cdo 2652/2020, bod 29 a 30, i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023
sp. zn. II. ÚS 238/23
, bod 5); slouží-li k přezkumu zákonnosti dražby zvláštní řízení, lze usuzovat, že v takovém případě již nelze tuto otázku řešit v insolvenčním řízení, konkrétně rozhoduje-li insolvenční soud o vydání výtěžku zajištěnému věřiteli. O "předčasnosti" usnesení o vydání výtěžku by tudíž nebylo možné hovořit, i kdyby zde takové řízení probíhalo; v posuzované věci však dražba byla v době rozhodování insolvenčního soudu pravomocně ukončena.
16. U ostatních otázek (výslovně je zmíněn způsob zpeněžení zajištěného majetku, uspokojení pohledávek zajištěných věřitelů a střet zájmů soudního exekutora), Nejvyšší soud konstatoval jejich soulad se svou předchozí judikaturou. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti není patrno, proč by úvahy Nejvyššího soudu ohledně právní relevance položených otázek či souladu usnesení odvolacího (vrchního) soudu s jím specifikovanou nebo citovanou judikaturou dovolacího soudu, z nichž byl vyvozen závěr o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., nemohly obstát.
17. Soudy nižších stupňů se zabývaly jednotlivými námitkami stěžovatele směřujícími proti postupu insolvenční správkyně (a případně soudního exekutora) při zpeněžování zajištěného majetku v dražbě [§ 286 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona] a důsledně se s nimi vypořádaly. Stěžovatel tyto námitky v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje, maje za to, že jsou přesto důvodné, a domáhá se tak jejich opětovného posouzení Ústavním soudem, jako by byl onou superrevizní soudní instancí v systému obecné justice (viz výše).
18. Ústavní soud v souvislosti s námitkou neústavní intepretace § 289a odst. 2 insolvenčního zákona dodává, že soudy nižších stupňů řádně vysvětlily, proč se s ohledem na smysl a účel uvedeného ustanovení požadavek schválení smlouvy věřitelským výborem, resp. insolvenčním soudem neuplatní (viz bod 23, ad 9. 6. usnesení vrchního soudu). Tyto úvahy mají oporu rovněž v odborné literatuře (srov. Molák, S., Krejsta, J., Jaroš, V., Kocinec, J., Kühn, Z., Štika, M., Toman, A., Vaculík, L., a Wolfová, J.: Exekuční řád. Komentář. Systém ASPI, Wolters Kluwer, § 76 odst. 2 či Sprinz, P., Jirmásek, T., Řeháček, O., Vrba, M., Zoubek, H., a kol.: Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání (4. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, § 289a odst. 2). Především pak není tato otázka, jak uzavřel Nejvyšší soud, pro rozhodnutí o vydání plnění zajištěnému věřiteli právně významná.
19. Stejně tak vrchní soud v bodě 23 vysvětlil, proč námitky podjatosti soudního exekutora či námitky proti průběhu dražby nejsou (s ohledem na její pravomocné skončení) relevantní, a nadto na ně zareagoval i meritorně a neshledal je důvodnými (viz ad 9.2, 9.4). Náležitě se vypořádal jak s poukazem na usnesení č. j. 4 VSPH 271/2021-B-69, z něhož stěžovatel vyvozuje, že nebyl povinen (oprávněn) nemovité věci vydat (ad 9.5), tak s intepretací výsledku sporu (C-10) o pravost, výši nebo pořadí zajištěné pohledávky (ad 9.8 a 9.9).
20. V této souvislosti je možno ještě zmínit, že dovolací řízení, na které stěžovatel v odvolání poukazoval, skončilo usnesením ze dne 8. 1. 2025 č. j. 29 ICdo 84/2022-106, kterým bylo dovolání odmítnuto, a namítl-li stěžovatel, že podřízená pohledávka nemohla být předmětem zajištění a že z majetkové podstaty bylo vydáváno "i u jiných pohledávek" (to v reakci na konstatování vrchního soudu, že výtěžek zpeněžení činil více než nepodřízená část zajištěné pohledávky), blíže takové vydání nespecifikoval (nekvantifikoval). Dostatečně vypořádána byla rovněž námitka propojení zajištěné věřitelky s vydražitelkou (ad 9.12). Ústavní soud neshledal žádný důvod, proč dané závěry nemohly z hlediska ústavnosti obstát, není-li v ústavní stížnosti ani přesvědčivě vysvětleno, proč mají být z věcného hlediska zásadně nesprávné.
21. Totéž platí i pro další závěry obecných soudů. Ze skutečnosti, že smlouva o další činnosti exekutora ze dne 26. 6. 2023, opatřená elektronickými podpisy smluvních stran z téhož dne, byla do insolvenčního rejstříku vložena až dne 13. 2. 2024 (B-156) či že k tomuto datu nešlo elektronický podpis jedné ze stran ověřit, protože mezitím platnost certifikátu vypršela, není oporou pro závěr, že by tato smlouva nebyla platně uzavřena, zvláště za stavu, kdy smluvní strany nejen její uzavření nezpochybnily, a naopak ji zcela naplnily. Stejně tak na neplatnost pokynu zajištěné věřitelky ze dne 26. 3. 2023 nelze usuzovat z toho, že byl do insolvenčního rejstříku vložen dne 25. 1. 2024 (B-153), ani z toho, že stanovuje nejnižší podání minimálně ve výši 2/3 z ceny určené znaleckým posudkem (viz § 336e odst. 1 o. s. ř.). Ústavnímu soudu není rovněž zřejmé, proč by měla být neurčitá, je-li v ní uvedeno, že draženo bude na základě podle pokynu zajištěné věřitelky a nejnižší podání bude stanoveno podle tohoto pokynu; tento pokyn se tak stal její součástí.
22. K námitce, že Nejvyšší soud neplní svou úlohu spočívající ve sjednocování rozhodovací činnosti, Ústavní soud uvádí, že např. v (přiloženém) rozsudku ze dne 29. 6. 2023 č. j. 8 C 82/2022-173 se Okresní soud v Kutné Hoře vyjádřil k účastenství dlužníka v dražbě prováděné soudním exekutorem v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a uvedl-li obecně, že "úpadce se může přezkumu postupu insolvenčního správce domáhat pouze v rámci insolvenčního řízení u insolvenčního soudu", nelze z toho vyvozovat, že by dlužník měl např. právo domáhat se v insolvenčním řízení přezkoumání zákonnosti dražby, resp. usnesení o příklepu.
23. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu