KSPH 71 INS 18101/2015 75 ICm 4140/2020 29 ICdo 84/2022-106
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně M. S., proti žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. Petrem Škopkem, advokátem, se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 59, PSČ 269 01, o určení vykonatelné pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 75 ICm 4140/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 71 INS 18101/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2022, č. j. 75 ICm 4140/2020, 101 VSPH 815/2021-75 (KSPH 71 INS 18101/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) dne 3. prosince 2020 se žalobkyně (M. S.) domáhala vůči žalovanému (V. P., dále též jen „dlužník“) určení pravosti a výše pohledávky co do jistiny ve výši 3 388 366 Kč a co do příslušenství ve výši 3 388 366 Kč a pravosti, výše a pořadí pohledávky jako podřízené co do jistiny ve výši 1 541 207,60 Kč a příslušenství ve výši 7 063 017,35 Kč. Tvrdila, že dne 26. listopadu 2020 jí bylo doručeno vyrozumění o popření pravosti a výše její přihlášené (nevykonatelné) pohledávky č. P1 dlužníkem. Zdůraznila, že pohledávka je nyní vykonatelná, neboť o ní rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. února 2011, č. j. 49 Cm 20/2000-338, který potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2019, č. j. 6 Cmo 423/2012-713.
2. Rozsudkem ze dne 10. srpna 2021, č. j. 75 ICm 4140/2020-44, insolvenční soud určil, že žalobkyně má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 15 380 956,95 Kč, přičemž co do částky 8 604 224,95 Kč jako pohledávku podřízenou, s tím, že na jistině činí pohledávka 4 929 573,60 Kč (co do částky 1 541 207,60 Kč jako pohledávka podřízená) a na příslušenství činí pohledávka 10 648 567,60 Kč (co do částky 7 063 017,35 Kč jako pohledávka podřízená) [bod
3. Insolvenční soud, odkazuje na § 198 odst. 1 a 3, § 199 odst. 2 a § 410 odst. 5 a 6 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), konstatoval, že přihlášená pohledávka č. P1 byla žalobkyni přiznána pravomocným a vykonatelným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2011, který potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2019. Výrok tohoto rozhodnutí je pro insolvenční soud závazný. Na tom nic nemění ani podání mimořádného opravného prostředku, ani žalovaným vznesené námitky podjatosti. Dodal, že žalovaný v řízení opakoval argumentaci uplatněnou již v „řízení o existenci pohledávky“.
4. Dále insolvenční soud uvedl, že žalovaný neprokázal zánik pohledávky „v rámci platby na tuto pohledávku v insolvenčním (exekučním) řízení jeho manželky“. Jím navržené listinné důkazy nemohly objasnit zánik pohledávky, neboť se vztahovaly „pouze k prokázání vedení těchto řízení, nikoli k vyplacení vymoženého plnění žalobkyni“. Z insolvenčního rejstříku nebylo zjištěno, že žalobkyni bylo na její pohledávku cokoliv vyplaceno.
5. K námitce započtení insolvenční soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017. K tomu doplnil, že byť je přesvědčen o neexistenci pohledávky žalovaného, dospěl k závěru, že „povinnost žalovaného plnit na pohledávku žalobkyně nezanikla ani započtením pro nekompenzabilitu“.
6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud předeslal, že neshledal důvod pro předložení věci Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o návrhu žalovaného na přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Tento návrh považoval za nedůvodný a obstrukční, neboť žalovaný z obdobných důvodů podává návrhy na delegaci opakovaně. Přitom žádný z jeho návrhů nebyl shledán opodstatněným. Podle odvolacího soudu nejsou ve věci dány podmínky pro delegaci nutnou ani pro delegaci vhodnou.
8. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy (vyjmenovanými v bodě 9. odůvodnění jeho rozhodnutí), a odkazuje na označenou judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl k následujícím závěrům:
9. Správný je závěr insolvenčního soudu, že žaloba byla podána včas (byla zachována lhůta dle § 410 odst. 5 insolvenčního zákona) a vůči pasivně legitimované osobě.
10. V řízení bylo nepochybně doloženo, že pohledávka žalobkyně má povahu pohledávky vykonatelné. K námitce, jíž žalovaný zpochybňoval vykonatelnost pohledávky, odvolací soud (zejména s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 144/2017) uvedl, že otázka vykonatelnosti pohledávky může být účinně vyřešena až v incidenčním sporu, který je ohledně pohledávky veden. K účinnému popření vykonatelné pohledávky žalovaným mohlo dojít za splnění popěrných důvodů uvedených v § 410 odst. 6 insolvenčního zákona.
11. V incidenčním sporu není soud oprávněn pro účely posouzení, zda je pohledávka vykonatelná, přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, které vykonatelnost pohledávky zakládá. Proto odvolací soud nevyhověl návrhu žalovaného na doplnění dokazování námitkou podjatosti soudce JUDr. Stanislava Bernarda, kterou žalovaný vznesl v řízení vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cmo 423/2012. Podstatné přitom není ani to, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2019 podal žalovaný dovolání a žalobu pro zmatečnost.
12. K popěrnému úkonu žalovaného odvolací soud uvedl, že v přezkumném listu je uvedeno, že dlužník popřel pohledávku co do pravosti, výše a pořadí, ale ve skutečnosti byla pohledávka dlužníkem účinně popřena pouze co do pravosti (a pořadí), nikoliv co do výše. Žalovaný měl totiž skutečnou výši pohledávky za nulovou a veškeré jeho námitky se týkaly existence pohledávky (dle žalovaného úvěr nebyl poskytnut, pohledávka byla České spořitelně, a. s., uhrazena, pohledávka zanikla započtením, respektive je promlčena). Mohl být tedy posuzován pouze základ nároku, nikoli jeho výše. Určení pořadí pohledávky se žalobkyně nedomáhala.
13. Námitka žalovaného, že sporná pohledávka nikdy nevznikla, neboť nedošlo k realizaci úvěrové smlouvy, je neopodstatněná. Vybočuje totiž z mezí způsobilých důvodů popření vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím soudu. Stejně tak je neopodstatněná i námitka, že došlo ke „splnění pohledávky“ (ohledně čehož žalovaný disponuje kvitancemi). Tato sporná skutečnost byla posuzována nalézacími soudy, které shledaly, že kvitance se vztahovaly k jiným pohledávkám.
14. Neobstojí ani námitka, že pohledávka byla částečně uspokojena v insolvenčním řízení manželky žalovaného L. P. (dále též jen „L. P.“). V insolvenčním řízení vedeném na majetek L. P. pod sp. zn. KSPH 71 INS 18103/2015 je aktuálně řešeno zpeněžování majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužnice a zatím k jeho zpeněžení nedošlo. Není zde tedy žádný výtěžek zpeněžení, s nímž by mohl insolvenční správce nakládat způsobem předvídaným v § 296 a § 298 insolvenčního zákona. Správný je závěr insolvenčního soudu, že v insolvenčním řízení L. P. nebyla pohledávka žalobkyně (ani částečně) uspokojena.
15. Pohledávka nezanikla ani započtením. Žalovaný namítal, že vůči žalobkyni má pohledávku ve výši 36 500 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové a majetkové újmy z roku 2018 (jež mu měla být způsobena v důsledku žalobkyní zahájeného sporu a kterou požadoval jako zadostiučinění, náhradu škody vzniklé na majetku, náhradu ušlého zisku z podnikání a náhradu ušlé mzdy), kterou započetl vůči sporné pohledávce žalobkyně. Pochybnost pohledávky žalovaného použité k započtení je objektivně dána již skutečností, že žalobkyně byla úspěšná v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 20/2000. Žalobkyně navíc pohledávku považuje za vyfabulovanou a neuznává ji. Za této situace jde o pohledávku, jež se vymyká možnosti započtení pro svou nezpůsobilost ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).
16. Neopodstatněná je rovněž žalovaným vznesená námitka promlčení. Nebylo sporu o tom, že jde o pohledávku ze smlouvy o úvěru č. 138-121-97, která byla uzavřena mezi Českou spořitelnou, a. s., a POLAR EXPRES, s. r. o., dne 23. prosince 1997. Za úvěr převzali manželé P. ručitelský závazek dne 17. prosince 1998. Dne 21. ledna 2000 (tedy v průběhu čtyřleté promlčecí lhůty) bylo u Městského soudu v Praze zahájeno řízení, v němž se žalobkyně domáhala proti žalovanému a jeho manželce (v pozici ručitelů) zaplacení pohledávky z úvěrové smlouvy; ve smyslu § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), došlo ke stavení promlčecí doby. Řízení bylo pravomocně skončeno 15. dubna 2019. V době, kdy běželo soudní řízení (od 21. ledna 2000 do 15. dubna 2019), žalovanému nesvědčila námitka promlčení. Tuto námitku by mohl uplatnit po skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze, nikoli však v situaci, kdy žalobkyně pohledávku (v mezidobí) uplatnila přihláškou podanou dne 13. července 2015 v insolvenčním řízení vedeném na majetek žalovaného. Nelze přijmout výklad, podle něhož by žalobkyně mohla zabránit promlčení pohledávky ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. jen tehdy, kdyby (navzdory tomu, že ji přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek žalovaného) podle § 408 odst. 2 obch. zák. podala návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). Exekuční řízení by sice mohlo být zahájeno, ale exekuci by nebylo možno provést s ohledem na § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona.
17. K námitce neurčitosti částečného zpětvzetí přihlášky odvolací soud podotkl, že částečné zpětvzetí přihlášky ze dne 3. prosince 2020 insolvenční soud shledal určitým procesním úkonem. Usnesením ze dne 16. prosince 2020 pak postavil najisto, jaká konkrétní pohledávka zůstala v insolvenčním řízení uplatněna a v jakém právním režimu.
18. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
19. Přípustnost dovolání dovolatel vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, jakož i na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud řešena dovolacím soudem.
20. Podle dovolatele je závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti pohledávky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 29 Odo 245/2004, a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2006“)]. Dovolatel zopakoval, že žalobkyně měla pro případ vykonatelnosti pohledávky doplnit o tuto skutečnost přihlášku pohledávky ve lhůtě dvou měsíců od zveřejnění usnesení o úpadku dlužníka, respektive do konce přezkumného jednání. Jestliže žalobkyně nedoložila vykonatelnost pohledávky do konce přezkumného jednání, pohledávka měla být v dalším řízení posuzována jako nevykonatelná. Takový postup je nezbytný nejen z hlediska právní jistoty dlužníka, který při přezkumném jednání musí formulovat své námitky a určit jejich okruh s ohledem na vlastnosti pohledávky, ale také z důvodu právní jistoty ostatních přihlášených věřitelů.
21. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho námitku o částečném uspokojení pohledávky posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3182/2014, podle něhož je soudní exekutor povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svou pohledávku) přihlásit do insolvenčního řízení. V tomto ohledu poukazuje na insolvenční řízení vedené na majetek L. P., kdy soudní exekutor nevydal do majetkové podstaty žádné vymožené plnění do zjištění úpadku L. P. Ze srážek ze mzdy L. P. byla v době do zahájení insolvenčního řízení hrazena pohledávka žalobkyně; obdobně pak i v průběhu celého insolvenčního řízení. Na podporu tvrzení o zániku pohledávky (do výše 824 407,34 Kč ke dni 10. července 2021) dovolatel navrhl několik listinných důkazů, s nimiž se však odvolací soud (i insolvenční soud) nevypořádal ani nezdůvodnil, proč se jimi nezabýval; výhradně se (totiž) zaměřil na zpeněžování majetku v insolvenčním řízení L. P. a nezabýval se užitím srážek ze mzdy. Bez zprávy insolvenčního správce L. P. (zejména o užití srážek ze mzdy) nemůže obstát závěr, že pohledávka žalobkyně nemohla být ani částečně uspokojena.
22. K řečenému dovolatel doplňuje, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když mezi skutkovými zjištěními o tom, že pohledávka nebyla ani částečně uspokojena, a odvolacím soudem (respektive insolvenčním soudem) provedenými důkazy je extrémní rozpor.
23. Dovolatel má dále za to, že otázku zániku pohledávky žalobkyně započtením posoudil odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, a ze dne 9. září 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020 [jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 37/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 37/2021“)]. Uvádí, že „v případě jím namítaného započtení skutková otázka (způsobilost pohledávky žalovaného k započtení a otázka pochybnosti pohledávky žalovaného) s ohledem na jeho průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, respektive usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15“. Mezi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor a hodnocení důkazů odvolacím soudem je založeno na libovůli. Neztotožňuje se se závěrem, že „pochybnost pohledávky žalovaného použité k započtení je objektivně dána již jen skutečností, že byla žalobkyně v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 49 Cm 20/2000 úspěšná“. Podstatné je, že dosud nebylo rozhodnuto o mimořádných opravných prostředcích, zejména o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 2019 (který dle dovolatele trpí vadou). Navíc odvolací soud k této otázce neprováděl důkazy, které navrhl dovolatel. S odkazem na R 37/2021 dovolatel namítá, že odvolací soud se nezabýval tím, že žalobkyně (jako věřitel pohledávky, proti které je započítáváno) se nedovolala relativní neplatnosti právního jednání (jednostranného zápočtu).
24. Dovolatel dále tvrdí, že pohledávka je promlčena. Namítá, že jako ručitel „měl být vyzván k plnění dne 13. října 1999“ a žalobkyně podala přihlášku do insolvenčního řízení v roce 2015. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od závěru Nejvyššího soudu obsaženého v usnesení ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 1471/2012, podle něhož, nemůže-li dlužník (povinný) uplatnit námitku promlčení v exekučním řízení, nelze ohledně stejného práva tuto námitku uplatnit ani v konkursním řízení probíhajícím v době, kdy exekuční řízení není skončeno.
25. Podle mínění dovolatele se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2008, sp. zn. 29 Nd 201/2008 [jde o usnesení uveřejněné pod číslem 2/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2009“)], při posouzení návrhu na přikázání věci jinému soudu. Návrh na delegaci není obstrukční, když dřívější návrhy na delegaci učinil v insolvenčním řízení L. P. a pouze jeden návrh (založený na jiném skutkovém základě) učinil v rámci insolvenčního řízení
26. Za dovolacím soudem neřešenou považuje dovolatel otázku neurčitosti částečného zpětvzetí přihlášky. K tomu namítá, že není zřejmé, jakou část pohledávky vzala žalobkyně zpět, dodávaje, že neměl právo podat odvolání proti usnesení ze dne 16. prosince 2020, jímž insolvenční soud rozhodl o částečném zpětvzetí přihlášky ze dne 3. prosince 2020; proto je oprávněn vznést námitku neurčitosti částečného zpětvzetí přihlášky v tomto incidenčním sporu.
27. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
28. Dovolatel výslovně uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku. V rozsahu, v němž odvolací soud tímto (prvním) výrokem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodě II. výroku o nákladech řízení, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., jelikož přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
29. Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání, pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
30. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
31. V jednotlivostech činí Nejvyšší soud k nepřípustnosti dovolání ve vazbě na dovolací námitky následující závěry: K námitce o nevykonatelnosti pohledávky.
32. V projednávané věci ze zjištění obou soudů plyne, že v době podání přihlášky (13. července 2015) žalobkyně nedisponovala vykonatelným titulem, neboť řízení o zaplacení pohledávky bylo pravomocně skončeno dne 15. dubna 2019, účinky zjištění úpadku dlužníka nastaly k 14. lednu 2020 a žalobu o určení pohledávky (vykonatelné) žalobkyně podala dne 3. prosince 2020. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v poměrech ustavených insolvenčním zákonem nemá zjištění, že přihlášená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, vliv na pravost, výši ani na pořadí pohledávky; srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 25/2011, uveřejněného pod číslem 105/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěr odvolacího soudu, že jde o pohledávku vykonatelnou (u které je popírající dlužník omezen v důvodech popření) je plně v souladu s dikcí § 198 odst. 3 insolvenčního zákona (která vyvrací představu dovolatele, že v průběhu incidenčního sporu nelze vybočit z mezí ustavených co do závěru, že šlo o pohledávku nevykonatelnou, při jejím přezkumu). Srov. obdobně (pro případ, že v průběhu incidenčního sporu vyjde najevo, že pohledávka přezkoumaná jako vykonatelná, vykonatelnou není) např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 ICdo 4/2017, uveřejněného pod číslem 130/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozpor s dovolatelem označenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem sp. zn. 29 Odo 245/2004 a R 45/2006) pak není dán již proto, že šlo o rozhodnutí vykládající jiný předpis (zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). Důvod připustit dovolání pro řešení této otázky tedy Nejvyšší soud neměl. K námitce částečného uspokojení pohledávky.
33. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že při
úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 34. Námitka částečného uspokojení pohledávky má ve světle těchto judikaturních závěrů (nepřípustný) skutkový rozměr a vybočuje ze skutkového stavu, z nějž vychází napadené rozhodnutí; nadto dovolatel k námitce formuluje vlastní (nepřípustná) zjištění z exekučních řízení vedených na majetek L. P. Lze doplnit, že žalobkyně nerozporovala tvrzení dovolatele o částečném vymožení plnění na uspokojení její pohledávky v exekučním řízení vedeném proti L. P.; přitom zdůraznila, že vymožené částky v přihlášce pohledávky neuplatnila a na výši přihlášené pohledávky nemají žádný vliv. 35. K polemice dovolatele o hodnocení důkazů soudů obou stupňů srov. srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle nichž platí, že samotné hodnocení důkazů nelze (se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. ? úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem). 36. Námitkou, že odvolací soud neprovedl (dovolatelem navržený) důkaz zprávou insolvenčního správce dlužnice L. P., dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Se zřetelem k § 241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, však nejsou způsobilým dovolacím důvodem nejen vyjmenované zmatečnostní vady řízení [označené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.], ale ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (pouze) u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. 37. Ustálenou judikaturou k výkladu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněný pod číslem 83/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2019“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. 38. Z R 39/1999, R 71/2009 a R 83/2019 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné). Napadené rozhodnutí je s těmito závěry v souladu. 39. Přitom insolvenční soud v odůvodnění svého rozhodnutí (bod 15.) vysvětlil, proč nevyhověl návrhu dovolatele na provedení listinných důkazů, a odvolací soud rovněž hodnotil důkazy provedené v odvolacím řízení k případnému částečnému uspokojení pohledávky (bod 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí). 40. Současně Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli). Srov. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod číslem 45/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z obsahu dovolání ostatně vyplývá, že extrémní rozpor dovolatel spatřuje v rozporu mezi provedenými důkazy (a z nich vyplývajícími skutkovými zjištěními soudu) a vlastními skutkovými tvrzeními. 41. Zbývá dodat, že námitkou, že odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces, dovolání zjevně cílí k tzv. zmatečnostní vadě řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. (z obsahového hlediska ji vystihuje). Taková vada ale podle § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. Srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K námitce zániku pohledávky započtením. 42. Napadené rozhodnutí, v němž odvolací soud uzavřel, že pohledávka použitá k započtení proti pohledávce žalobkyně se vymyká možnosti započtení pro svou nezpůsobilost ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., přičemž vzal v úvahu (mimo jiné) stanovisko žalobkyně a skutkové vymezení pasivní pohledávky (bod 24. odůvodnění napadeného rozhodnutí), je v mezích uvážení odvolacího soudu souladné se závěry R 37/2021. Důvod připustit dovolání k řešení otázky zániku pohledávky započtením tak dán není. K námitce promlčení pohledávky. 43. Závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně není promlčena (a úvahy odvolacího soudu obsažené v bodě 31. odůvodnění napadeného rozhodnutí) jsou souladné se závěry obsaženými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 4091/2010, uveřejněném pod číslem 21/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1699/2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023, sp. zn. 29 Cdo 2556/2021. K námitce o delegaci vhodné. 44. Vzhledem k tomu, že přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, vystihuje dovolací námitka, podle které nebylo řádně rozhodnuto o návrhu na delegaci vhodnou, z obsahového hlediska zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř., která není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 věta druhá o. s. ř.), takže pro ni ani nelze připustit dovolání. Totéž platí pro argumentaci na téma podjatosti označeného soudce. Co do závěru o obstrukční povaze návrhu přitom napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí ustálené judikatury představované např. důvody R 2/2009. 45. Důvod připustit dovolání nemá Nejvyšší soud ani pro posouzení rozsahu částečného zpětvzetí pohledávky, když odpověď na tuto otázku nemá vliv na výsledek sporu v rozsahu, v němž soudy rozhodovaly o sporné pohledávce meritorně. 46. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel doplnil dovolání podáním datovaným 16. října 2024 (po uplynutí dovolací lhůty). S námitkami, které vychází z textu původního dovolání, se Nejvyšší soud vypořádal v odůvodnění tohoto rozhodnutí. K novým (dalším) argumentům v tomto podání uvedeným však nelze přihlédnout. Srov. § 242 odst. 4 o. s. ř. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2022, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněný pod číslem 101/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 47. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 1. 2025
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu