Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupeného Mgr. Ivem Tichovským, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. března 2023, č. j. 6 To 5/2023-62, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 30 Nt 1861/2022-43, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 10 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 30 T 1/2014. V ní byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. a) a j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), zločinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Za spáchání těchto trestných činů mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 27 let. Těžištěm návrhu na povolení obnovy řízení byla podstatná vada původního řízení spočívající podle stěžovatele v porušení zásady speciality. Stěžovatel byl toho názoru, že v původním řízení byl odsouzen za spáchání jiných trestných činů, než jaké byly uvedeny v evropském zatýkacím rozkazu, na jehož základě byl do České republiky vydán.
3. Krajský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že stěžovatel nepředložil žádný nový důkaz a neuvedl žádnou novou skutečnost, která by mohla vést k rozhodnutí soudu o povolení obnovy řízení. Již z původního spisu podle krajského soudu vyplývá, že stěžovatel se při vydání do České republiky nevzdal zásady speciality. Následně proběhlé trestní řízení bylo přezkoumáno několika soudy (včetně Nejvyššího soudu) a nebylo shledáno žádné procesní pochybení. Vydávací řízení se podle krajského soudu vede o skutku a nikoliv o jeho právní kvalifikaci. Došlo-li tedy v trestním řízení k následnému překvalifikování stěžovatelova jednání, nejedná se o postup rozporný se zásadou speciality. I kdyby se takový postup krajskému soudu jevil protiprávní, nelze jej napravit v řízení o povolení obnovy řízení.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Podle jeho názoru nejsou v dané věci splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. Rovněž vrchní soud dospěl k závěru, že předmětem vydávacího řízení je konkrétní skutek a nikoliv jeho právní kvalifikace. Tato stěžovatelova námitka se navíc míjí s podstatou institutu obnovy řízení, jímž je odstranění skutkových nedostatků trestního řízení. Hypoteticky by takové námitky mohly být předmětem stížnosti pro porušení zákona. Podnět k jejímu podání stěžovatel podal, avšak ministerstvo spravedlnosti jej odložilo. Dále soud zohlednil, že trestné činy nedovoleného ozbrojování a omezování osobní svobody jsou bagatelní v porovnání se zvlášť závažným zločinem vraždy.
5. Stěžovatel namítá, že v dané věci byly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení. V trestním řízení došlo k závažnému procesnímu pochybení, proti kterému přísluší stěžovateli podle Úmluvy účinný prostředek nápravy. Tím není stížnost pro porušení zákona, neboť tu může (avšak nemusí) podat pouze ministr spravedlnosti. V tomto směru stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 99/2003, podle kterého je podstatná procesní vada důvodem pro obnovu řízení, odmítl-li ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatele není ani nutné vyčkat na rozhodnutí ministra, neboť podstatná vada v řízení je důvodem pro obnovu řízení přímo podle čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který musí mít (jakožto součást mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy) aplikační přednost před zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dále stěžovatel odmítá tvrzení vrchního soudu, že trestné činy nedovoleného ozbrojování a omezování osobní svobody jsou bagatelní.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, že v daném řízení nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu, který stanoví: "Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu".
9. Skutečnosti, které ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uvedl stěžovatel, nejen nejsou skutkové povahy, nýbrž nejde ani o právní skutečnosti soudu dříve neznámé, neboť průběh celého vydávacího řízení (přecházejícího hlavnímu líčení) byl všem soudům v původním řízení znám. Stěžovatelova snaha označit jako novou skutečnost sdělení justičních orgánů Slovenské republiky o tom, že české státní orgány v mezidobí nepodaly žádost o dodatečný souhlas s jeho trestním stíháním za další trestné činy, je zjevnou snahou obejít zákonné podmínky povolení obnovy řízení.
Soudy si byly této skutečnosti v původním řízení vědomy a její "odsouhlasení" slovenskými orgány z ní nečiní skutečnost "dříve neznámou". Stěžovatelovu návrhu tedy obecné soudy nemohly vyhovět, čehož si stěžovatel měl být vědom, neboť byl v minulosti opakovaně poučen o podstatě řízení o povolení obnovy řízení (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2029/21 ze dne 30. 8. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). Další závěry obecných soudů, jimiž polemizují se stěžovatelovými dalšími irelevantními námitkami, chápe Ústavní soud jako obiter dictum napadených rozhodnutí a nepovažuje za nutné je hodnotit.
10. Pro úplnost je nutné odmítnout stěžovatelovu argumentaci, podle níž by oprávněnost jeho návrhu na povolení obnovy řízení měla vyplývat z čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Tento závěr mohl v minulosti vyplývat z některých rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. stěžovatelem citované usnesení ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 99/2003), avšak byl následně jakožto nesprávný výslovně překonán. Například v nálezu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02
(N 31/32 SbNU 281), Ústavní soud k aplikaci zmíněného ustanovení uvedl, že "čl. 4 odst. 2 tedy není možno interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu o další podmínku "nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení", nýbrž je třeba z tohoto ustanovení dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě" [obdobně rovněž usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)]. Úmluva podmínky pro povolení obnovy řízení nikterak nerozšiřuje nad rámec vnitrostátních zákonných předpisů.
11. Zároveň je nutné odmítnout stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 13 Úmluvy, podle kterého "každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností". Je-li stěžovatel toho názoru, že jeho práva byla porušena výše popsaným způsobem, měl v původním řízení celou řadu opravných prostředků, jejichž prostřednictvím se mohl domoci nápravy. Ustanovení čl. 13 Úmluvy však nezakládá právo na časově neomezené uplatnění opravných prostředků (obdobně srov. čl. 36 odst. 4 Listiny).
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu