Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Vejsadou, advokátem, sídlem Michalská 39/4, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 30 Cdo 3922/2016-458, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2016 č. j. 55 Co 396/2015-422 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. května 2015 č. j. 12 C 81/2013-386, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud si za účelem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 12 C 81/2013, z něhož se podává, že se stěžovatel žalobou u obvodního soudu domáhal po vedlejší účastnici náhrady nemajetkové újmy ve výši 4 000 000 Kč vzniklé nezákonným trestním stíháním. Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, a to od 23. 6. 2004 až do 12. 10. 2011, kdy byl Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") vynesen zprošťující rozsudek.
3. V důsledku sedmiletého trestního stíhání měla stěžovateli podle jeho tvrzení vzniknout nemajetková újma, proto se v kompenzačním řízení domáhal jejího zadostiučinění, a to v souladu s § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"]. Svůj nárok uplatnil nejprve žádostí u Ministerstva spravedlnosti (dále jen "ministerstvo"), které však jeho nárok odmítlo z důvodu promlčení, neboť žádost stěžovatele o náhradu nemajetkové újmy byla ministerstvu doručena dne 30. 5. 2012, přičemž šestiměsíční promlčecí lhůta započala stěžovateli běžet již dnem 13. 10. 2011, návrh tedy bylo možno podat toliko do 12. 4. 2012.
4. Stěžovatel se se svým nárokem obrátil na obvodní soud, neboť námitku promlčení ze strany ministerstva považoval za nemravnou. Obvodní soud však námitku promlčení nároku stěžovatele shledal důvodnou a žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu následně potvrdil. Stěžovatel se proto dovolal k Nejvyššímu soudu, který však jeho dovolání jako nepřípustné odmítl.
5. Stěžovatel je toho názoru, že námitka promlčení byla vedlejší účastnicí uplatněna v rozporu s dobrými mravy a soudy neměly, vzhledem ke specifičnosti konkrétní situace, této námitce vyhovět. Tyto specifické okolnosti stěžovatel spatřuje především v jednání vedlejší účastnice, které podle jeho tvrzení vedlo mimo jiné ke zhoršenému psychickému i fyzickému stavu stěžovatele zapříčiněnému právě dlouhotrvajícím trestním stíháním a jednáním orgánů činných v průběhu trestního řízení vůči němu. Uvádí, že ho vedlejší účastnice prostřednictvím osob jednajících za stát v trestním řízení nejen nezákonně stíhala a nijak nepřihlížela k argumentům obhajoby vysvětlujícím nezávadnost jeho jednání, ale některé orgány navíc obhajobu ztěžovaly (například nařizováním soudních jednání na 8 hodin ráno v Ostravě, ačkoliv bydliště stěžovatele je v Kl.). Nepřiměřená doba trestního stíhání byla podle názoru stěžovatele způsobena právě jednáním vedlejší účastnice, proto stěžovatel hodnotí námitku promlčení jeho nároku vznesenou vedlejší účastnicí jako odporující dobrým mravům.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále vyjmenovává sféry svého života, které byly nepřiměřeně dlouhým a nezákonným trestním stíháním vedeným proti jeho osobě dotčeny a poškozeny (namátkově vztahy s nejbližší rodinou, obchodní vztahy, investice peněz, ztráta volného času určeného k relaxaci a zajištění psychické rovnováhy, nedostatek času na chalupaření a zchátrání rekreačního objektu apod.). Dále stěžovatel zdůrazňuje, že v průběhu trestního stíhání mu bylo usilováno o život (v roce 2008 na něm měla být spáchána nájemná vražda, v roce 2011 byl zamýšleným cílem pokusu o atentát, jemu i jeho rodině bylo vyhrožováno). Tyto životní situace stěžovatel taktéž počítá k negativním projevům trestního stíhání, neboť v důsledku tohoto stíhání neměl dostatek energie a sil, aby rozhodněji bránil sebe a svou rodinu.
7. Ve špatném psychickém stavu byl stěžovatel podle svého tvrzení i při jednání krajského soudu, který stěžovatele zprostil obvinění. Stěžovatel v důsledku nevolnosti opustil jednací místnost ještě před vyhlášením rozsudku, následně nebyl nějakou dobu schopen kontaktu ani se svou rodinou, ani s obhájcem, od psychiatra měl nařízen klidový režim, ocitl se ve značném psychickém útlumu, který trval několik měsíců. Nicméně právě v této době mu běžela ona šestiměsíční lhůta pro uplatnění práva na náhradu nemajetkové újmy. Vzhledem ke svému špatnému psychickému stavu však stěžovatel objektivně nebyl schopen v předmětné době uplatňovat svá práva a adekvátně se zabývat možnými důsledky právě skončeného řízení. Dne 1. 12. 2011 bylo stěžovateli doručeno písemné vyhotovení rozsudku. Nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním stěžovatel uplatnil dne 30. 5. 2012, tedy v šestiměsíční lhůtě od okamžiku, kdy se dozvěděl o výsledku svého trestního stíhání.
8. Obecné soudy se podle stěžovatele nedostatečně vypořádaly s jeho námitkou, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, a tedy nelze uplatnit promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Domnívá se, že soudy naznačený postup, který měl on sám zvolit, totiž dát přednost vymáhání odškodnění před svým zdravotním stavem, vede k porušení jeho práva na zachování lidské důstojnosti a práva na ochranu zdraví.
9. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že lhůtu pro uplatnění nemajetkové újmy vůči státu považuje samu o sobě za nepřiměřeně krátkou a vznesenou námitku promlčení tím spíše za nemravnou, když stát nezákonně stíhal stěžovatele po celých dlouhých sedm let a sám mu stanoví lhůtu pro uplatnění práva jako šestiměsíční, navíc nepočítanou od doby, kdy se stěžovatel dozvěděl o výsledku trestního řízení, ale od doby vyhlášení rozsudku, bez ohledu na fakt, že tomuto vyhlášení stěžovatel vůbec nebyl přítomen.
10. Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
11. Obvodní soud ve svém vyjádření uvedl, že k porušení jakéhokoli ústavně zaručeného práva stěžovatele nedošlo a že v odůvodnění rozsudku jsou seznatelné úvahy, kterými se soud prvního stupně zabýval, jakož i to, o jaké důkazy opřel svá zjištění.
12. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že argumentací stěžovatele k námitce promlčení se v tomto rozsudku již zabýval. Vznesenou námitku promlčení jako odporující dobrým mravům neshledal.
13. Nejvyšší soud ve svém vyjádření nejdříve stručně zrekapituloval předchozí průběh trestního řízení stěžovatele. Upozornil, že stěžovatel ve svém dovolání nezpochybnil takové řešení hmotného práva, podle kterého promlčecí lhůta počíná běžet právní mocí zrušovacího rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že řešení této otázky nebylo v rámci dovolání Nejvyššímu soudu předestřeno, nemohl se dovolací soud řešením této právní otázky zabývat. Je-li řešení této otázky předkládáno až následně Ústavnímu soudu v rámci ústavní stížnosti, pak dle Nejvyššího soudu není splněna podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Závěrem Nejvyšší soud zopakoval, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním vzniká již právní mocí zrušovacího rozhodnutí (zprošťujícího rozsudku) a následné doručení jeho písemného vyhotovení nemá již na vznik nároku, jeho výši či splatnost žádný vliv.
14. Vzhledem k tomu, že se ve vyjádřeních účastníků řízení neobjevila žádná nová relevantní tvrzení, Ústavní soud nepovažoval za nutné zaslat tato vyjádření na vědomí a k případné replice stěžovateli.
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
16. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Námitku týkající se počátku běhu promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, resp. nepřiměřenost délky této lhůty, stěžovatel v řízení před obecnými soudy ani jednou nevznesl, a soudy se jí proto ani nemohly zabývat. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98
(N 160/16 SbNU 181),
III. ÚS 117/2000
(N 111/19 SbNU 79) a
IV. ÚS 430/05
(N 182/38 SbNU 457), usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000 ,
I. ÚS 269/02 a
I. ÚS 1324/08 a řadu dalších rozhodnutí dostupných na http://nalus.usoud.cz] jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
19. Otázkou posuzování námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí se v průběhu řízení zabýval obvodní soud, městský soud i soud dovolací. Ústavní soud přitom nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se obecné soudy s touto námitkou nevypořádaly dostatečně. Obvodní soud se souladem námitky promlčení s dobrými mravy věnuje na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí a Ústavní soud neshledává nic, co by této argumentaci vytknul. Obvodní soud přiléhavě vysvětlil, v jakém případě by vznesená námitka promlčení mohla odporovat dobrým mravům, tedy že by tato námitka musela být výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by zánik nároku za takové situace byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Obvodní soud správně vyhodnotil, že stěžovatel neprokázal takové skutečnosti, na jejichž základě by institut dobrých mravů bylo možno nadřadit nad princip právní jistoty ohledně stanovení promlčecí lhůty. Stěžovatel se aktivně účastnil celého řízení proti němu vedeného, u posledního veřejného zasedání dokonce přednesl závěrečný návrh. Nadto obvodní soud konstatoval, že stěžovatel měl v řízení dva obhájce, kteří nebyli nijak psychicky či fyzicky omezeni v tom, aby hájili práva svého klienta (navíc jedním z obhájců byl syn stěžovatele).
20. Námitku týkající se dopadu trestního stíhání na život stěžovatele Ústavní soud hodnotí jako irelevantní, tvrzené útoky na život a zdraví stěžovatele a jeho rodiny nemají žádný význam pro posouzení jeho nároku v řízení před obecnými soudy či před Ústavním soudem, neboť je nelze přičítat na úkor postupu obecných soudů v odškodňovacím řízení.
21. Ústavní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatele, že jej obecné soudy svým postupem nutily, aby upřednostnil právo na vymáhání nemajetkové újmy před svým zdravím, což podle stěžovatele vedlo k porušení jeho práva na zachování lidské důstojnosti a práva na ochranu zdraví. Ani s tímto tvrzením se Ústavní soud nemůže ztotožnit. Z žádného z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by obecné soudy zaujaly uvedený postoj. Obecné soudy, aniž by podceňovaly psychické potíže stěžovatele, pouze konstatovaly, že zdravotní stav stěžovatele objektivně nebyl tak vážný, aby mu znemožnil po dobu šesti měsíců podat předmětný návrh, zvláště v situaci, kdy byl stěžovatel zastoupen hned dvěma obhájci.
22. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích ústavně konformním způsobem vypořádaly i se zbývajícími argumenty stěžovatele. Ústavní soud nepokládá za nutné je opakovat a pro stručnost na ně odkazuje.
23. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nejsou svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu