Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, sídlem Čimelice 112, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 8 Tdo 45/2022-607, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 25. srpna 2021 č. j. 14 To 121/2021-560 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 24. března 2021 č. j. 8 T 68/2017-501, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Písku, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále též "okresní soud") ze dne 24. března 2021 č. j. 8 T 68/2017-501 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a odsouzen podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a stěžovateli bylo uloženo zaplatit poškozené společnosti X částku 1 239 452 Kč. Zločin zpronevěry měl spáchat u svého zaměstnavatele, společnosti X (dále též "poškozená"), v období od 1. srpna 2015 do 27. srpna 2016 na pozici obsluhy čerpací stanice tak, že platby v hotovosti přijaté od zákazníků za odběr pohonných hmot nebo zboží nezadal do pokladního systému jako platby v hotovosti, ale jako bezhotovostní platby, tj. jako platby kartou v režimu platebního terminálu offline, a přijatou finanční hotovost si ponechal pro vlastní potřebu. Okresní soud konstatoval, že skutek byl prokázán zejména na základě přehledu plateb kartou v režimu platebního terminálu offline jak ve dnech, kdy měl stěžovatel směnu, tak i v jiných dnech, neboť z důkazů vyplynulo, že i v takových dnech stěžovatel na benzínovou čerpací stanici docházel a obsluhoval zákazníky jako zástup za kolegy. Okresní soud neuvěřil stěžovatelově obhajobě, že prohlášení o uznání dluhu ze dne 27. srpna 2016, ve kterém potvrdil, že v době výkonu práce prodavače úmyslně nesprávným postupem zúčtování prodeje zboží poškozené škodu ve výši 2 774 604 Kč, podepsal pod nátlakem.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále též "odvolací soud") ze dne 25. srpna 2021 č. j. 14 To 121/2021-560 byl rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatele podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e) a f) trestního řádu zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto, že stěžovatel se uznává vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a je odsouzen podle § 206 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců a stěžovateli bylo uloženo zaplatit poškozené částku 977 234,30 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že z provedeného dokazování nebylo bezpečně zjištěno, že se stěžovatel nacházel na benzínové čerpací stanici i v dny, kdy měl volno. V tomto směru nebylo možné pochybnosti odstranit dalším dokazováním, proto podle odvolacího soudu nebylo možné stěžovatele z těchto dílčích jednání v souladu se zásadou in dubio pro reo uznat vinným; některá jednání v konkrétně určených dnech tak nebyla zakomponována do popisu skutku a byla upravena výše škody.
3. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 8 Tdo 45/2022-607 bylo dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že provedené dokazování nesvědčí o libovůli, jelikož bylo prováděno věcně se zřetelem k objasňované materii i obhajobě obviněného a bylo v potřebné míře obsažné; z napadeného rozhodnutí okresního soudu vyplývá dostatečné zachycení a porovnání jak jednotlivých důkazů, tak i jejich vzájemná propojenost, případně rozpornost, s níž se okresní soud vypořádal.
Podle Nejvyššího soudu i odvolací soud logicky vysvětlil své úvahy směřující k závěru o ustálení skutkového stavu v podobě, kterou vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí. Nejvyšší soud dále konstatoval, že pro závěr o vině je nerozhodná námitka, že bylo zavinění na straně zaměstnavatele, který neprováděl dostatečnou kontrolu. Ani posouzení stěžovatelova chování při odhalení jeho trestné činnosti nevykazuje podle Nejvyššího soudu vady při vytváření skutkových závěrů. Závěr odvolacího soudu ohledně dílčích útoků ve stěžovatelem uvedených konkrétních dnech má oporu v provedeném dokazování, stejně tak závěr o výši způsobené škody.
Nejvyšší soud neshledal vady ani v neprovedení některých stěžovatelem navrhovaných důkazů, neboť soudy odůvodnily, proč nepokládaly za nutné tyto důkazy provádět. Ohledně stěžovatelovy námitky, že mu při dvou hlavních líčeních nebyl dán prostor vyjádřit se k provedeným důkazům, Nejvyšší soud konstatoval, že dle údajů za spisu byl stěžovatel poučován o svém právu vyjádřit se k prováděným důkazům, čehož však nevyužil, k listinným důkazům se však opakovaně vyjadřoval jeho obhájce. Ohledně námitky stěžovatele, že poslední dílčí útok ze dne 27.
srpna 2016 ve vztahu k částce 13 380,70 Kč se nestal, Nejvyšší soud potvrdil závěr nalézacích soudů, že výpovědi svědků i kamerový záznam dokonání tohoto dílčího útoku potvrdily.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Stěžovatel předně namítá, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jelikož mu nebylo umožněno, aby se vyjádřil ke všem provedeným důkazům, a to zejména při hlavním líčení konaném dne 1. července 2020. Ačkoliv odvolací soud i Nejvyšší soud uvedly, že stěžovateli byla po celou dobu řízení dána možnost se vyjádřit, stěžovatel poukazuje na § 214 trestního řádu, podle něhož měl být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření mělo být zapsáno do protokolu. S odkazem na komentář k uvedenému ustanovení trestního řádu (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013) upozorňuje, že soud je povinen se obžalovaného dotázat po provedení každého důkazu, zda se chce k němu vyjádřit, i když se případně k předešlému důkazu nevyjádřil.
6. Stěžovatel dále tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obecné soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny. Podle stěžovatele soudy pomíjí skutečnost, že svědci, jejichž výpovědi vedly k vyslovení viny, k sobě mají blízký vztah, byli domluveni na postupu vůči stěžovateli a že dvě svědkyně navíc mají majetkový zájem na celé věci. Domluvený postup spočívá podle stěžovatele v jeho "uvěznění" na benzínové čerpací stanici, donucení k podpisu uznání dluhu na mnohonásobně vyšší částku, než jaká pak byla předmětem trestního řízení, a v předem připravených výpovědích, které nekorespondují s ostatními důkazy (mezi zajištěnými vozidly není žádné drahé vozidlo, žádné vozidlo neparkoval pod mostem).
Dokumenty předložené svědkyněmi R. a V. nekorespondují s výpovědí účetní H. a dalších zaměstnanců ohledně docházky, dohody o provedení práce nekorespondují s ostatními skutečnostmi. Stěžovatel je toho názoru, že soudy si byly vědomy rozporů mezi důkazy, ale nezohlednily je při hodnocení důkazů. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly zejména se skutečností, že čas kamerového záznamu nekoresponduje s časem na přehledu paragonů, a spokojily se s vysvětlením policejního orgánu ohledně časového posunu mezi oběma záznamy.
Orgány činné v trestním řízení si podle stěžovatele vyrobily důkaz v jeho neprospěch, aby účelově překlenuly jeho námitky.
7. Stěžovatel dále namítá, že dokumenty dodané poškozenou nejsou identifikovatelné ke konkrétní provozovně, kde údajně měla vzniknout škoda. Zpochybnil-li stěžovatel obsah a pravost soukromých listin dodaných poškozenou, měly je soudy posoudit nikoliv jako usvědčující materiál. Docházka obsahovala údaje o přítomnosti stěžovatele na pracovišti v časech, kdy se tam prokazatelně nevyskytoval, a byla zpracována dodatečně, stejně jako dohody o provedení práce a dohody o hmotné odpovědnosti, které jsou navíc v rozporu se skutečnostmi uvedenými v obchodním rejstříku.
Není proto podle stěžovatele postaveno najisto, že skutek (dílčí útoky) spáchal on. Podle něj se soudy nevypořádaly s rozporem, že k platebním operacím v režimu offline docházelo i v případech, kdy byl stěžovatel prokazatelně mimo benzínovou čerpací stanici, což svědčí o manipulaci s doklady. Odvolací soud vypustil ze seznamu skutků ty dílčí útoky, kdy stěžovatel neměl směnu, nebo prokázal, že přítomen být nemohl; stěžovatel tak musel dokazovat svoji nevinu, namísto toho, aby mu byla prokázána vina.
8. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. března 2004, nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. června 1995, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. listopadu 1995, nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. února 2016, nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. července 2014) jsou podle stěžovatele závěry soudů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a lze je považovat za nepřezkoumatelné, neboť se nevypořádávají s argumentací obhajoby. Stěžovatel cituje z nálezu sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. února 2016 části týkající se povinnosti soudů detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit, z nálezu sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. března 2017 části ohledně principu presumpce neviny a z nálezu sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. května 2017 části týkající se volného hodnocení důkazů, přesvědčivého odůvodnění a extrémního nesouladu s provedenými důkazy.
9. Stěžovatel namítá, že soudy argumentují jeho sběratelskou vášní k veteránům, nikdy však hodnotu těchto veteránů nezjišťovaly a vycházely pouze z účelového tvrzení svědků; hodnota vozidel dosahuje v jeho případě řádu tisíců. Ohledně konstatování Nejvyššího soudu, že z přisvojených finančních prostředků hradil dluhy za svého otce, stěžovatel namítá, že tento závěr je v rozporu s provedeným dokazováním a nemá oporu ve spise.
10. Stěžovatel namítá, že ohledně dílčího útoku dne 27. srpna 2016 se soudy dopustily nesprávného právního posouzení, neboť stěžovatele u uvedeného jednání nikdo neviděl, nemohou je prokázat svědci, z kamerového záznamu je patrné, že všechny prostředky dává do pokladny, hotovost u něj nebyla nalezena. Tvrzení soudů, že peněžní prostředky nevložil do trezoru, ale ponechal si je, je neprokázanou skutečností. Stěžovatel tvrdí, že pokud špatně zadával platbu, tak tato skutečnost sama o sobě neznamená, že si prostředky ponechával.
11. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. března 2010 a nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. července 2016 a tvrdí, že soudy pouze předpokládaly a dovozovaly stěžovatelův úmysl, ačkoliv měly povinnost jej prokázat
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen. Do jejich rozhodovací činnosti je z podnětu individuální ústavní stížnosti oprávněn zasahovat jen tehdy, došlo-li postupem soudu k zásahu do základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti. Z tohoto pravidla jsou připuštěny výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185)]. Extrémní rozpor je dán zejména tehdy, nemají-li skutková zjištění soudů žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nebo když hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela schází (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 928/20 ze dne 5. 1. 2021). S tím je úzce spojen také zákaz deformace důkazů, tedy zákaz vyvozování takových skutkových zjištění, která z provedených důkazů při jejich rozumném a logickém zhodnocení vyplývat nemohou [nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1291/12 ze dne 7. 5. 2013 (N 77/69 SbNU 311)].
14. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelově námitce spočívající v tvrzeném porušení práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům při hlavním líčení konaném dne 1. července 2020. Odvolací soud v odst. 8 napadeného rozhodnutí uvedl, že při předmětném hlavním líčení se k předloženým listinám detailně a obsáhle vyjádřil obhájce stěžovatele a lze předpokládat, že pokud by měl v úmyslu se k těmto důkazům vedle svého obhájce vyjádřit i sám stěžovatel, učinil by tak. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval v odst. 38 napadeného rozhodnutí, kde konstatoval, že soud reagoval na požadavky obhájce, který se opakovaně vyjadřoval k předkládaným důkazům. Ústavní soud odkazuje na protokol o hlavním líčení konaném dne 1. července 2020 (č. l. 468 - 469), podle něhož měl stěžovatel zjevně možnost se k výsledkům dokazování vyjádřit a své právo na obhajobu realizovat. Při uvedeném hlavním líčení byly z velké části prováděny listinné důkazy předložené stěžovatelovým obhájcem a jím komentované, k čemuž se mohl vyslovit i stěžovatel. Ústavní soud tak shledává námitku porušení ústavního práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům za zjevně neopodstatněnou.
15. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou týkající se hodnověrnosti svědků, kteří byli podle stěžovatele domluveni na společném postupu proti němu. Okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (odst. 42) uvedl, že P. a H. byli sice známí svědkyně R., tato skutečnost však nesnižuje věrohodnost jejich výpovědi. S námitkou o tvrzeném nátlaku, pod kterým měl stěžovatel podepsat uznání dluhu, se okresní soud vypořádal vysvětlením, že v případě tvrzeného nátlaku by do něj nebyla zainteresována další nezávislá osoba - advokát H., který se následně dostavil za účelem ověření podpisu na uznání dluhu.
Podle okresního soudu jej mohl stěžovatel jako nezávislou osobu případně informovat o tom, že byl k podpisu dluhu donucen, a naopak svědek H. by si případného rozrušení stěžovatele musel všimnout. Okresní soud rovněž uvedl, že nevěří tvrzení stěžovatele ohledně jeho nezkušenosti a nevědomosti o tom, co uznání dluhu znamená, neboť v té době byl ve věku 23 let. Ohledně námitky stěžovatele, že byl nucen uznat dluh ve vyšší částce (2 774 604 Kč), než který pak uplatňovala poškozená, lze odkázat na vysvětlení svědkyně R.
(odst. 3 napadeného rozhodnutí okresního soudu a č. l. 327 trestního spisu), že nejprve vycházela z chybné částky, jelikož vytiskla celý rok 2015 včetně měsíců leden až květen, kdy byla nájemcem benzínové čerpací stanice jiná společnost, která měla zapnutý bankovní terminál jiné banky v jiném portu. Ohledně hodnověrnosti svědků odvolací soud konstatoval (odst. 9 napadeného rozhodnutí), že okresní soud si mohl na podkladě bezprostředního dojmu z výslechu stěžovatele a svědků vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit, a že dokazování provedené okresním soudem považuje za plně postačující pro učinění spolehlivých skutkových i právních závěrů.
16. Co se týče stěžovatelem tvrzených nesrovnalostí ohledně dohod o provedení práce a dohod o hmotné odpovědnosti předložených v nalézacím řízení poškozenou, je třeba uvést, že okresní soud konstatoval (odst. 46 napadeného rozhodnutí), že není rozhodné, zda stěžovatel měl či neměl uzavřené dohody či smlouvu, neboť zcela nepochybně věděl, že pracuje na benzínové čerpací stanici jako její obsluha a že platby, které přijímá od zákazníků, mu nenáleží. Odvolací soud k tomu dodal (odst. 14 napadeného rozhodnutí), že nepochybně došlo k uzavření minimálně ústní dohody o výpomoci na benzínové čerpací stanici a že i taková dohoda zakládá platný pracovněprávní vztah. Z tohoto důvodu upravil odvolací soud skutkovou větu tak, že z ní vypustil výslovné uvedení dohod o provedení práce z 1. ledna 2015 a 1. ledna 2016 a dohod o hmotné odpovědnosti z 1. ledna 2015 a 1. ledna 2016. Pokud stěžovatel předkládal k doplnění dokazování dohodu o provedení práce z 1. srpna 2015 k prokázání svého tvrzení, že dohoda o provedení práce z 1. ledna 2015 předložená poškozenou je dodatečně vyhotovená a neplatná, Ústavní soud poznamenává, že jak při hlavním líčení konaném 27. listopadu 2017 (č. l. 211), tak i při opakovaném hlavním líčení dne 12. září 2018 z důvodu změny v obsazení senátu (č. l. 322), stěžovatel naopak tvrdil, že u vedlejší účastnice pracoval na základě ústní dohody, pracovní smlouvu ani dohodu o provedení práce nikdy žádnou nepodepsal.
17. Ústavní soud dále konstatuje, že námitkami ohledně času kamerového záznamu, který nekoresponduje s časem na přehledu paragonů, se zabýval okresní soud (odst. 37 napadeného rozhodnutí). Vysvětlil, že podle úředního záznamu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, územního odboru Písek ze dne 7. února 2020 bylo zjištěno, že čas není synchronizován, ale čas kamerového systému je asi o 2:19 až 3:00 minuty před časem přehledu paragonů za směnu. Z uvedeného úředního záznamu (č. l. 446) je patrný postup, jakým policejní orgán dospěl k závěru o časovém posunu obou systémů.
18. Lze uvést, že k tvrzeným rozporům ohledně evidence docházky, okresní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl (odst. 43), že k platbám v režimu offline docházelo v drtivé většině v době, kdy měl stěžovatel směnu. Jelikož podle okresního soudu z výslechu svědků vyplynulo, že stěžovatel byl na benzínové stanici přítomen velice často i mimo svoji směnu a mohl obsloužit zákazníky, uznal ho okresní soud vinným i v dny, kdy podle evidence docházky směnu neměl. Odvolací soud však dospěl k závěru (odst. 13 napadeného rozhodnutí), že z provedeného dokazování nebylo bezpečně zjištěno, že se stěžovatel dostavil na benzínovou čerpací stanici a vypomáhal tam i ve svém volnu. Proto jej uznal vinným pouze z dílčích jednání ve dnech, kdy měl mít směnu. Ústavní soud z této skutečnosti zjistil, že kromě tří dní v srpnu 2015, jednoho dne v červenci 2016 a jednoho dne v srpnu 2016 se vždy jednalo o sobotu nebo neděli. Skutečnost, že stěžovatel míval směny většinou o sobotách a nedělích, vyplývá i z výpovědi svědkyně P. (č. l. 366). Z těchto dní pak odvolací soud vyloučil ty dny, kdy stěžovatel prokázal, že se nacházel jinde nebo že byl nemocen. Pokud stěžovatel namítá, že k platbám v režimu offline docházelo i ve dnech, kdy neměl směnu, Ústavní soud konstatuje, že v tyto dny docházelo k platbám v režimu offline vždy pouze jednou za den a jednalo se ve většině případů o položky v řádu stokorun. Největší objem plateb v režimu offline proběhl v dny, kdy měl stěžovatel směnu, a jednalo se o platby řádově ve výši desítek tisíc korun. Počet plateb kartou v režimu offline uvedl okresní soud v odst. 33 napadeného rozhodnutí. Od 1. srpna 2015 do 31. prosince 2015 bylo provedeno 181 těchto plateb ve výši 156 052,30 Kč, přičemž ve dnech směn stěžovatele to bylo 142 plateb ve výši 138 727,90 Kč. Za období od 2. ledna 2016 do 27. srpna 2016 bylo provedeno 1867 těchto plateb ve výši 1 184 791,50 Kč, přičemž ve dnech směn stěžovatele to bylo 1848 plateb ve výši 1 175 156,70 Kč.
19. Ohledně tvrzení stěžovatele o neopodstatněné argumentaci sběratelskou vášní Ústavní soud konstatuje, že tuto zkratku použil Nejvyšší soud v odůvodnění svého stěžovatelem napadeného rozhodnutí (bod 32), když konstatoval, že se soudy zabývaly důvodem zpronevěry. Ústavní soud k tomu poznamenává, že skutečnosti o nákupu vozidel vyplývají jak z výpovědi svědků, tak z registru motorových vozidel, ze kterého vycházel okresní i odvolací soud při vydání usnesení o zajištění motorových vozidel jak ve vlastnictví stěžovatele, tak ve vlastnictví jeho bratra, na kterého stěžovatel některá vozidla převedl. Co se týče tvrzení Nejvyššího soudu, že byla prokázána úhrada dluhů za jeho otce (odst. 32 napadeného rozhodnutí), lze souhlasit se stěžovatelem, že tento závěr zní příliš kategoricky, neboť úhradu dluhů otce zmínila ve své výpovědi pouze svědkyně P. Tato skutečnost však nemůže mít v kontextu dalších skutkových zjištění a jejich právního hodnocení vliv na celkové hodnocení postupu zúčastněných soudů.
20. Co se týče stěžovatelovy námitky ohledně posledního dílčího útoku dne 27. srpna 2016, Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl (odst. 41 a 42), že výpověďmi svědků a kamerovým záznamem bylo prokázáno, že si stěžovatel v dílčích 21 útocích při přebírání hotovosti od zákazníků vždy převzaté finanční prostředky ponechal; nevložil je do pokladního systému jako platby v hotovosti, jak bylo jeho povinností, ale ponechal si je. K tomu Ústavní soud poznamenává, že hodnocení dílčích útoků z toho dne nijak nevybočuje z hodnocení ostatních útoků v jiných dnech, neboť ani u jiných útoků stěžovatele přímo nikdo neviděl, přesto soudy dospěly na základě zjištěného skutkového stavu k závěru o jeho vině.
21. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud i oba soudy nižších stupňů se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2022
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu