K extrémnímu nesouladu právních závěrů trestních soudů s přijatými skutkovými zjištěními; porušení principu presumpce neviny
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka - ze dne 30. května 2017
sp. zn. I. ÚS 1501/16
ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou, se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. dubna 2015 č. j. 24 T 163/2014-887 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2015 sp. zn. 7 To 247/2015, jimiž byl stěžovatel uznán vinným z přečinu nadržování, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 8 Tdo 1504/2015, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, spojené s návrhem na přednostní projednání věci, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení.
Odůvodnění
I. Vymezení věci argumentace stěžovatele
1. Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl nespravedlivě uznán vinným z přečinu nadržování podle ustanovení § 366 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měl dopustit jednáním blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku, aniž by byly naplněny zákonné podmínky. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Usnesením odvolacího soudu bylo odvolání stěžovatele zamítnuto podle ustanovení § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní řád"). V zákonné lhůtě podal stěžovatel proti rozsudku nalézacího soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 č. j. 8 Tdo 1504/2015-978 odmítnuto. Stěžovatel rozhodnutí připojil k podané ústavní stížnosti, ale v petitu nenavrhl jeho zrušení.
3. Stěžovatel se domnívá, že interpretace zákona, kterou provedly trestní soudy v jeho případě, je v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces tím, že byl postižen za jednání, které nemá trestněprávní aspekty, které byly účelově ovlivněny. Soudy jeho věc nesprávně právně posoudily, dokazování bylo neúplné, když neprovedly řadu navržených zásadních důkazů toliko s odkazem na jejich nadbytečnost, a to výslech svědků J. K., P. Ch., prokázání poznámky na listině z 31. 10. 2013, výpis České spořitelny, a. s., o zaúčtování obratů E. Ch., neposoudily důvěryhodnost výpovědi poškozené K., existenci soukromých peněz na pracovišti atd. Trestní soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávné právní závěry a jejich rozhodnutí jsou vadná pro absenci podstatných náležitostí a jasných závěrů k hodnocení důkazů. Stěžovatel zdůraznil, že vytvořená komise neměla za úkol zjistit pachatele krádeže peněz poškozené, ale celou záležitost korektně vyřídit. V trestním řízení nebylo prokázáno, že stěžovatel pomáhal obviněnému Ch., aby proti němu nebylo trestní stíhání zahájeno pro krádež 360 000 Kč, a nesplnil oznamovací povinnost Policii České republiky.
4. Stěžovatel nesouhlasil se závěry trestních soudů a vyslovil přesvědčení, že trestní řízení od samého počátku neprobíhalo v souladu s procesními předpisy (vyšetřování věcně i místně nepříslušných útvarem Policie České republiky, nestandartní a protizákonné získání důkazů, vyloučení policisté vstupovali do trestního řízení, poškozené radili, konzultovali věc se zpracovateli, získávali informace ze spisového materiálu, svévolná výpověď poškozené na hlavním líčení dne 15. 12. 2014 po opuštění jednání atd.). Shodně jako v uplatněné obhajobě stěžovatel tvrdil, že se jednalo o vykonstruované obvinění policejních orgánů (pomsta řediteli odboru auditu Ministerstva vnitra za zjištěné předchozí nedostatky v hospodaření). Stěžovatel dále uvedl, že v rámci návrhu na obnovu řízení argumentoval i audiozáznamem Generální inspekce bezpečnostních sborů dle § 158d odst. 1 a 3 trestního řádu, který podporuje jeho obhajobu o účelově vykonstruované trestní věci.
5. Stěžovatel poukázal na výsledek důkazního řízení před trestními soudy a na vyvozené právní závěry, které jsou s nimi v extrémním rozporu. Dále stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní projednání své ústavní stížnosti z důvodu medializace jeho odsouzení a negativního dopadu na dobrou pověst celé jeho rodiny. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí napadená ústavní stížností.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si pro účely tohoto řízení vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 163/2014 a vyzval účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření ze dne 14. prosince 2016, podepsaném předsedkyní příslušného senátu, uvedl, že v ústavní stížnosti stěžovatel vytýká soudu nalézacímu i odvolacímu obdobné vady, které již uváděl v odvolání a dovolání. Stěžovatel nesouhlasí především se skutkovými zjištěními nalézacího a odvolacího soudu a hodnocením důkazů ve věci svého zavinění. Zejména těmito námitkami se podrobně zabýval odvolací soud, pro stručnost na tyto dále odkázal, aniž by vznesl návrh, jak má být rozhodnuto Ústavním soudem.
8. Městský soud v Praze dne 8. 12. 2016 sdělil, že nevyužívá možnosti se vyjádřit k ústavní stížnosti stěžovatele.
9. Nejvyšší soud se dne 30. 1. 2017 sp. zn. 8 Tdo 1504/2015 vyjádřil předsedou senátu tak, že vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost je opakováním výhrad stěžovatele k průběhu dokazování před soudem prvního stupně a námitek k učiněným skutkovým zjištěním, které již uvedl v odvolání a dovolání. Dle přesvědčení Nejvyššího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který nevyužil svého práva a ve stanovené lhůtě na ně nereagoval.
11. Ve smyslu § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
19. Je vhodné shrnout konkrétní námitky stěžovatele, který byl ředitelem odboru interního auditu a kontroly Ministerstva vnitra a svou vinu od počátku trestního řízení popírá. Stěžovatel tvrdil, že v jeho případě došlo ze strany soudů obou stupňů ke zjištění takového skutkového stavu, který je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Popřel, že by se skutku, jímž byl uznán vinným, dopustil, a uvedl, že nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku ani po objektivní, ani po subjektivní stránce. K objektivní stránce rozvedl, že nevyvinul "aktivním svalovým pohybem žádná jednání směřující k zahlazení stop činu", nesjednával ani nevyvíjel žádnou činnost, která by mohla vést k mírnějšímu právnímu posouzení jednání obviněného V. Ch. nebo k uložení mírnějšího trestu jmenovanému, stejně jako neukrýval jeho majetek, naopak inicioval vytvoření komise k prošetření údajné ztráty peněžní hotovosti poškozené. Komise mu nedoporučila, aby podával trestní oznámení, takové doporučení adresovala poškozené L. K. (dále též jen "poškozená").
20. Stěžovatel zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by činil jakékoli poznámky na písemnost ze dne 31. 10. 2013, předmětný text poškozené nediktoval, vedl s ní pouze jednání, avšak k ničemu ji nenutil, nijak ji nestrašil a záznamové zařízení bylo účelově upraveno. S poukazem na to, že v době, kdy mělo dojít k údajnému odcizení hotovosti, byl mimo území České republiky, následně na školení, a tudíž všechny informace měl zprostředkované po zřízení komise, takže průběh celé kauzy neovlivňoval a ani tak činit nemohl. Soudům vytkl, že naprosto nekriticky uvěřily výpovědi poškozené a nezabývaly se otázkou její věrohodnosti (např. přestože tato žádným hodnověrným způsobem neprokázala, že by měla svou soukromou peněžní hotovost uloženu v prostorách svého zaměstnavatele ani její výši, nedošlo k ohledání skříně KOVONA, sejmutí otisků prstů, nikdo z vyslechnutých svědků neviděl trezůrek, v němž peníze měly být, k otevření si vyžádala přítomnost svědka), stejně jako otázkou, proč poškozená čekala s nahlášením krádeže až po jeho návratu z dovolené a školení, když jí nic nebránilo, aby tuto ohlásila hned při jejím zjištění; poškozená navíc uvedla, že ji opakovaně, nejméně pětkrát vyzýval, aby věc oznámila orgánům činným v trestním řízení.
21. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že ve výroku o vině stěžovatele je uvedeno, že poškozenou měl přinutit sepsat a nadiktoval jí text dne 31. 10. 2013 (č. l. 119), že odcizenou částku 360 000 Kč nalezla, přestože věděl, že to není pravdivé, tímto způsobem vytvořil důkaz, který měl zabránit trestnímu stíhání V. Ch. Vyslovil přesvědčení, že V. Ch. se nemohl skutku, jímž byl uznán vinným, dopustit a nikdy se mu ke krádeži nepřiznal, i když přísahal, že peníze, které neukradl, vrátí. Dle tvrzení stěžovatele za přečin nadržování nelze považovat to, že požadoval vrácení hotovosti odsouzeným poškozené, čímž nemohl naplnit subjektivní stránku daného trestného činu.
22. Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr soudů o tom, že ze strany stěžovatele byla naplněna skutková podstata přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku, jednoznačně a bez důvodných pochybností ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Tím se vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo a právem na spravedlivý proces zaručující fair proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 trestního řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž tato zásada, podle níž, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pro uvedené nelze než konstatovat, že soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině tzv. podústavního práva pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo dle § 2 odst. 2 a 6 trestního řádu [k tomu srov. nález
sp. zn. III. ÚS 1104/08
ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Nemá-li však toto právo zůstat toliko formálním, je nezbytné, aby soud, který o opravném prostředku rozhoduje, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání stěžovatele uvedené.
23. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že skutkový děj tak, jak byl soudem prvního stupně naznačen, nebyl soudem přesvědčivě zrekonstruován a dostatečně neobjasnil, zda se stěžovatel skutečně jednání dopustil. Z tohoto pohledu odůvodnění odsuzujícího rozsudku potvrzeného odvolacím soudem není možné označit za přesvědčivé v souladu s ustanovením § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu, neboť zvážením všech okolností případu nelze bez pochybností dovodit jednoznačný soulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něj vyvozenými právními závěry. Veškeré důkazní návrhy i námitky stěžovatele odmítly trestní soudy vcelku paušálním způsobem jako nadbytečné a nepodstatné bez bližšího odůvodnění. Odvolací soud sice vytkl soudu prvního stupně, že z odůvodnění rozhodnutí (str. 6) není zřejmé, proč v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 trestního řádu nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, ale vady řízení nenapravil. Odvolací soud se omezil na konstatování, že hodnocení důkazů nevybočuje ze zákonného rámce ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu a dle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl.
24. Za této situace se orgány činné v trestním řízení včetně soudů měly náležitě věnovat zjišťování dalších přímých či nepřímých důkazů, které by podporovaly závěr o tom, že stěžovatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu nadržování. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku i usnesení soudu odvolacího Ústavní soud seznal, že oba soudy obhajobu stěžovatele v určité míře bagatelizovaly, bez návaznosti na skutečnou důkazní situaci. Ústavní soud si je vědom toho, že dokazování je v této oblasti náročné, nicméně je třeba trvat na naplnění všech znaků zákonné konstrukce přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku.
25. Ústavní soud proto z výše uvedeného dospěl k závěru, že provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu. Ve věci tudíž došlo k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť vzniklé pochybnosti bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele [srov. nález
sp. zn. III. ÚS 2042/08
ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377) nebo
sp. zn. I. ÚS 375/06
ze dne 17. 12. 2007 (N 225/47 SbNU 951)]. Obecné soudy s náležitou pečlivostí nehodnotily obhajobu stěžovatele a jejich postup neodpovídal zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a odůvodnění ustanovení § 125 odst. 1, resp. § 134 odst. 2 trestního řádu. Vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných okolností dospěl Ústavní soud k závěru o porušení práv a svobod stěžovatele plynoucích z čl. 36 Listiny a porušení práva být stíhán jen zákonným způsobem dle čl. 8 odst. 2 věty prvé Listiny.
26. Ústavní soud vyslovil přesvědčení, že v následujícím trestním řízení bude možné řádně doplnit dokazování stěžovatelem navrženými důkazy a jednoznačně zjistit skutkový stav, a to např. návrhem na konfrontaci stěžovatele s poškozenou, výslechem svědků J. K., P. Ch., listinou z 31. 10. 2013 k prokázání poznámky, výpisem České spořitelny, a. s., o zaslání 360 000 Kč poškozené E. Ch., posouzením důvěryhodnosti poškozené K., existence soukromých peněz na pracovišti a jejich výše atd. Trestní soudy z provedených důkazů budou moci získat nové informace k odstranění rozporů ve výpovědích stěžovatele a poškozené vyplývajících z předchozího neúplného dokazování. Za této situace považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele, které byly i podstatou jím podaných opravných prostředků.
27. Z pohledu Ústavního soudu byl odvolací soud povolán se v plném rozsahu zabývat argumentací a námitkami stěžovatele, neboť vyjadřovaly závažné pochybnosti, zda stěžovatel spáchal přečin nadržování podle ustanovení § 366 odst. 1 trestního zákoníku. Nelze mít za to, že vznesené námitky stěžovatele byly bezobsažné či zjevně redundantní, tedy takové, kterými by se odvolací soud právem nemusel hlouběji zabývat. V projednávané věci se s ohledem na výše řečené proto nelze spokojit s odůvodněním odvolacího soudu, který toliko lakonicky konstatoval správnost rozhodnutí soudu prvního stupně a odmítl veškeré návrhy na přehodnocení jeho postupu jako irelevantní. V dané věci tak odvolací soud nepostupoval zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do té míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní.
28. Nejvyšší soud se věcí meritorně odmítl zabývat, neboť dovolání považoval za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Ústavní soud toto usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 sp. zn. 8 Tdo 1504/2015 zrušil již z toho důvodu, že jeho existence by při zrušení jemu předcházejících rozhodnutí ? na která přitom procesně navazovalo ? postrádala rozumný smysl. Ústavní soud proto již blíže nezkoumal, zda ústavně zaručená práva stěžovatele v posuzované věci byla rozhodnutím Nejvyššího soudu porušena. Ústavní soud přesto považuje za nutné poukázat na trvalou platnost závěrů Ústavního soudu ohledně dovolacích důvodů v trestním řízení, jak byly vysloveny v nálezu
sp. zn. I. ÚS 55/04
ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187): Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud proto postupoval dle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu a rozhodnutí zrušil. Bude na soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle § 314h a násl. trestního řádu. Otevírá se tím prostor též pro eventuální doplnění dokazování a možnost nového hodnocení důkazů.
29. Pokud se týká návrhu stěžovatele na přednostní projednání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že o žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) již výslovně nerozhodoval, jelikož jí po skončení řízení o návrhu na obnovu řízení fakticky vyhověl.