Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti Lucie Šarišské, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem Slezská 1297/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 20 Cdo 66/2023-679 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2022 č. j. 35 Co 249/2018-629, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zastavení exekuce vedené pro částku 98 950 Kč s příslušenstvím na základě pravomocného rozhodčího nálezu ze dne 7. 6. 2013, č. j. 103 Rozh 1695/2013-7, vydaného rozhodcem Mgr. Janem Fišerem. Svůj návrh odůvodnila tím, že úvěrová smlouva je zjevně nespravedlivá, tudíž způsobuje neplatnost rozhodčí doložky. Rozhodčí smlouva nemůže být platná, neboť osoby v ní uvedené jakožto možní rozhodci byly na vedlejší účastnici ekonomicky závislé.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") exekuci zastavil. Proces sjednávání revolvingového úvěru vyhodnotil jako rozporný s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy na ochranu spotřebitele. Současně k námitce stěžovatelky o ekonomické závislosti rozhodce uvedl, že bez dalších konkrétních tvrzení nelze dovozovat předpoklad vyloučení rozhodce pouze proto, že opakovaně rozhoduje spory vedlejší účastnice.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Dovodil, že úvěrová smlouva ani kontraktační proces nejsou v souhrnu v rozporu s dobrými mravy. S námitkami stěžovatelky o ekonomické závislosti rozhodce se neztotožnil a dodal, že tuto námitku stěžovatelka uplatnila opožděně. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatelka podala proti usnesením městského a Nejvyššího soudu ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2736/19 (N 197/102 SbNU 247) konstatoval porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a usnesení obou soudů zrušil. Připomněl svůj nález v obdobné věci sp. zn. II. ÚS 1851/19 (N 149/95 SbNU 298) a dospěl k závěru, že městský soud opomněl provést důkaz svědeckou výpovědí rozhodce Mgr. Jana Fišera a tento postup nijak nezdůvodnil. Byť v mezidobí obecné soudy vytknutou vadu zhojily, musel i přesto Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušit.
4. Po zrušovacím nálezu Ústavního soudu městský soud doplnil dokazování o výpověď rozhodce Mgr. Jana Fišera, která tvrzení stěžovatelky o ekonomické závislosti rozhodce na vedlejší účastnici vyvrátila. Zároveň s ohledem na okolnosti dané věci nedovodil neplatnost úvěrové smlouvy s dobrými mravy. Z toho důvodu usnesení obvodního soudu opět změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Nejvyšší soud k dovolání stěžovatelky usnesení městského soudu zrušil. Uvedl, že zatížení stěžovatelky ve vztahu k úvěru ve výši 40 000 Kč úrokem ve výši 150,84% p. a. v kombinaci se zajištěním pohledávky smluvní pokutou 0,15% denně z půjčené částky vedle sankčních úroků z prodlení stěžovatelku postihovalo nepřiměřeně a usnesení městského soudu proto nemůže obstát. Zároveň dodal, že s ohledem na specifika zkoumané věci se nedomnívá, že by bylo možné dovodit neplatnost celé smlouvy.
5. Městský soud rozhodoval ve věci znovu a změnil usnesení obvodního soudu tak, že zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce v rozsahu jistiny co do částky 24 212 Kč, ve zbytku zastavení exekuce potvrdil. Ve shodě s Nejvyšším soudem konstatoval, že část smlouvy, jež zatěžuje stěžovatelku v souvislosti s úvěrem ve výši 40 000 Kč úrokem ve výši 150,84% p. a. v kombinaci se zajištěním pohledávky smluvní pokutou 0,15% denně z půjčené částky vedle sankčních úroků z prodlení, naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti vedoucí k neplatnosti této části úvěrové smlouvy.
Neplatnost celé smlouvy městský soud nedovodil, a to vzhledem k okolnostem dané věci, např. nemravnému jednání stěžovatelky. K ekonomické závislosti rozhodce městský soud zopakoval, že toto tvrzení bylo v řízení vyvráceno. Další důkazní návrhy stěžovatelky považoval za nadbytečné. Nadto dodal, že námitkou ekonomické závislosti rozhodce se zabýval i v druhém řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce, které je pravomocně skončeno. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
K otázkám stěžovatelky uvedl, že kritika smluvního úroku a pokuty není pro řešení věci rozhodná, neboť tyto nejsou předmětem exekučního vymáhání. Neprovedení důkazů navržených stěžovatelkou městský soud dostatečně odůvodnil. Podle Nejvyššího soudu je ústavně konformní a spravedlivé, aby po téměř deseti letech od vydání exekučního titulu byla exekučně vynucena alespoň zbylá část jistiny poskytnutého úvěru.
6. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Předně stěžovatelka upozorňuje, že předmětem dané věci není bagatelní částka, neboť nejde pouze o zastavení exekuce pro částku 24 212 Kč, ale i o náklady exekuce a řízení ve výši 104 020,50 Kč. První nedostatek řízení před obecnými soudy spatřuje stěžovatelka v opomenutí provést důkaz smlouvou o zajištění služeb rozhodců a výslechem členů představenstva vedlejší účastnice. Před obecnými soudy stěžovatelka tvrdila, že rozhodce, rozhodčí společnost a vedlejší účastnice uzavřeli tajnou dohodu, podle které rozhodčí řízení probíhalo, a rozhodce byl tajně odměňován. Tuto dohodu odmítají strany smlouvy soudu vydat. Druhou námitkou stěžovatelka nesouhlasí s vyslovením pouze částečné neplatnosti úvěrové smlouvy, a tedy i rozhodčího nálezu. Má za to, že úvěrová smlouva spolu s rozhodčí smlouvou jsou ve svém celku neplatné, proto je celý rozhodčí nález nicotný. K tomu stěžovatelka odkazuje na dvě rozhodnutí stejného senátu městského soudu, ve kterých městský soud zastavil exekuci v celém rozsahu. Městský soud rovněž nezdůvodnil, proč se odchýlil od judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a od své vlastní praxe.
8. Třetím důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je překročení pravomoci exekučního soudu, který převzal roli soudu nalézacího. Městský soud neodpověděl stěžovatelce na otázku, zda je rozhodčí nález nicotný či nikoliv. Stěžovatelka má za to, že nicotný je, jde proto o nezpůsobilý exekuční titul, pro který nemůže běžet exekuce ani částečně. Exekučnímu soudu nepřísluší, aby rozhodoval o nároku vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení. O tom může rozhodnout jen nalézací soud, před kterým by stěžovatelka mohla vznést námitku promlčení a podat opravný prostředek.
9. Začtvrté stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v nerovném zacházení s ní oproti vedlejší účastnici při zkoumání pasivity. Vedlejší účastnice vedla po celou dobu exekuci vědomě protiprávně, k čemuž městský soud nepřihlédl.
10. Konečně zapáté stěžovatelka namítá, že její dovolání neměl Nejvyšší soud odmítnout. Pro posouzení nicotnosti rozhodčího nálezu bylo nezbytné zabývat se i otázkou mravnosti úroků a smluvní pokuty.
11. K neprovedení některých stěžovatelkou navržených důkazů městským soudem lze uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily meze dané zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry.
K tomu v daném případě nedošlo. Městský soud řádně provedl důkaz, jehož provedení Ústavní soud označil za nezbytné (bod 36 jeho usnesení). Z něho a dalších důkazů učinil dostatečná skutková zjištění, aby mohl posoudit, zda byl rozhodce Mgr. Jan Fišer na vedlejší účastnici ekonomicky závislý, případně zda rozhodčí řízení nevykazovalo jiné vady, jak předestírá ve své ústavní stížnosti stěžovatelka. Jestliže proto městský soud vyhodnotil zbylé stěžovatelkou navrhované důkazy jako nadbytečné, není tento jeho závěr nijak nelogický či svévolný a pohybuje se v mezích zásady volného hodnocení důkazů.
Nelze odhlédnout ani od toho, že o námitce ekonomické závislosti rozhodce již městský soud pravomocně rozhodl svým rozhodnutím ze dne 18. 8. 2020, č. j. 35 Co 236/2020-414.
12. Námitku stěžovatelky dovolávající se neplatnosti celé úvěrové smlouvy a v tom důsledku i nicotnosti celého rozhodčího nálezu Ústavní soud nevyslyšel. Městský soud svůj závěr o pouze částečné neplatnosti dostatečně odůvodnil (bod 33 jeho usnesení). Vyšel přitom mimo jiné z dříve vysloveného názoru Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 2. 6. 2022 č. j. 20 Cdo 1464/2021-567, bod 20), kterému nelze vyčítat, že se již napodruhé k celkové neplatnosti smlouvy blíže nevyjadřoval a posuzoval dovolání pouze ve vztahu k nezastavené části exekuce.
Dovození pouze částečné neplatnosti úvěrové smlouvy přitom judikatura připouští (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, a ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 60/2021). Je-li úvěrová smlouva v části platná, byla i v této části zachována pravomoc rozhodce a vydaný rozhodčí nález může být částečně způsobilým exekučním titulem. Stěžovatelkou odkazovaná dvě rozhodnutí městského soudu možnost pouze částečného zastavení exekuce nijak nezohledňují, ač na ně oprávněná v jednom z nich poukazovala (usnesení ze dne 3.
12. 2019, č. j. 35 Co 330/2019-286, bod 4). Nejsou proto na danou věc aplikovatelná.
13. Má-li stěžovatelka za to, že městský soud překročil svou pravomoc, převzal roli nalézacího soudu a rozhodl o bezdůvodném obohacení vedlejší účastnice, mýlí se. Městský soud nerozhodoval o bezdůvodném obohacení, ale pouze konstatoval, že v části, kterou přiznal jistinu pohledávky, je rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Není ani pravdou, že by městský soud nezodpověděl otázku stěžovatelky, zda je rozhodčí nález nicotný. Z jeho rozhodnutí implicitně vyplývá, že rozhodčí nález je podle něj nezpůsobilým exekučním titulem, avšak pouze v části přiznávající úroky a smluvní pokutu, nikoliv v části přiznávající jistinu pohledávky (bod 33 jeho usnesení).
14. Konečně nerovné zacházení z rozhodnutí obecných soudů nijak neplyne. Městský soud dostatečně zohlednil, že vedlejší účastnice jednala částečně nemravně. Zároveň však nepřehlédl nemravné chování stěžovatelky, která v době, kdy si půjčila 40 000 Kč, byla schopna tuto částku splácet, ale tak nečinila a dosud větší část půjčené částky vedlejší účastnici nevrátila. Takovému neodpovědnému půjčování si peněz nemůže poskytnout ochranu ani Ústavní soud.
15. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích znaky svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani jiné vady, jimiž by obecné soudy porušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu