33 Cdo 60/2021-118
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci
žalobkyně VENOLI Solution s. r. o., se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66,
identifikační číslo osoby 021 52 797, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem
se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalované J. J., bytem XY, o
zaplacení 224.062,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově
pod sp. zn. 20 C 134/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 9. 9. 2020, č. j. 25 Co 132/2020-69, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 9. 2020, č. j. 25 Co 132/2020-69, a
rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 1. 2020, č. j. 20 C 134/2019-39,
ve výroku II., jímž zamítl žalobu o zaplacení 80.135,12 Kč s 12 % úrokem ročně
z částky 260.000 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení poskytnuté jistiny 260.000 Kč a
o úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 282.784 Kč od 12. 9. 2018 do 15.
9. 2018, z částky 124.764 Kč od 16. 9. 2018 do 10. 12. 2018, z částky 124.764
Kč od 11. 12. 2018 do 23. 1. 2019, z částky 124.764 Kč od 24. 1. 2019 do 15. 4.
2019, z částky 120.320,56 Kč od 16. 4. 2019 do 14. 5. 2019, z částky 110.797,45
Kč od 15. 5. 2019 do 28. 6. 2019, z částky 102.640,90 od 29. 6. 2019 do 9. 8.
2019, z částky 94.228,12 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení a o 117.927 Kč a 26.000
Kč, jakož i ve výroku III. o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 20 C 134/2019-39,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 158.020 Kč s 9 % úroky z prodlení
ročně z částky 158.020 Kč od 16. 9. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu o zaplacení 80.135,12 Kč s 12 %
úroky ročně z částky 260.000 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení jistiny 260.000 Kč
a o zaplacení úroků z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 282.784 Kč od 12. 9. 2018 do 15. 9. 2018, z částky 124.764 Kč od 16. 9. 2018 do 10. 12. 2018, z
částky 124.764 Kč od 11. 12. 2018 do 23. 1. 2019, z částky 124.764 Kč od 24. 1. 2019 do 15. 4. 2019, z částky 120.320,56 Kč od 16. 4. 2019 do 14. 5. 2019, z
částky 110.797,45 Kč od 15. 5. 2019 do 28. 6. 2019, z částky 102.640,90 od 29. 6. 2019 do 9. 8. 2019, z částky 94.228,12 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení a o
zaplacení 117.927 Kč a 26.000 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok III.). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 25 Co 132/2020-69,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve
výrocích II. a III., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že dne 30. 1. 2018 uzavřely žalovaná
(dlužnice) a VITACREDIT s. r. o. (věřitelka) smlouvu o úvěru č. 5918000015, na
jejímž základě žalovaná čerpala spotřebitelský úvěr ve výši 260.000 Kč, který
zajistila zástavou - nemovitostí ve svém výlučném vlastnictví. Ve smlouvě byl
sjednán poplatek za sjednání úvěrové smlouvy v částce 26.000 Kč, který žalovaná
uhradila z čerpaného úvěru, a účastnice se dohodly na zápůjční úrokové sazbě ve
výši 12 % z celé jistiny za každý kalendářní rok s tím, že úroky jsou pevné po
celou dobu sjednané délky trvání úvěru a jsou splatné měsíčně podle splátkového
kalendáře. V ujednání o způsobu úročení je uvedeno, že se jedná o metodu
jednoduchého úročení, které nezohledňuje splátky jistiny, s čímž je žalovaná
srozuměna a vyjadřuje s tím souhlas. Smlouva obsahuje vysvětlení, že vzhledem k
tomu, že se nejedná o anuitní splátky a že z pravidelných měsíčních splátek
budou hrazeny nejprve úroky a až následně jistina, činí zápůjční úroková sazba
v prvním období, kdy jsou podle splátkového kalendáře splátkami hrazeny pouze
úroky 26,29 % ročně, v přelomové splátce, kterou je hrazena zbývající část
úroku a část jistiny, činí zápůjční úroková sazba 9,01 % ročně a ve zbývající
části roku je splátkami hrazena již pouze jistina, tj. zápůjční úroková sazba
činí 0 %. Žalovaná se takto zavázala uhradit úvěrovému věřiteli (kromě poplatku
26.000 Kč) celkem 478.400 Kč v 84 měsíčních splátkách po 5.632 Kč. Nad rámec
ujednání o smluvních úrocích se účastnice dohodly, že v případě prodlení
dlužníka (žalované) má věřitel nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů,
které mu vznikly v souvislosti s prodlením dlužníka, na zákonné úroky z
prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s jejíž úhradou je v
prodlení, nejvýše však 130.000 Kč. Protože žalovaná ani po výzvě věřitele
neplnila splátky podle úvěrové smlouvy, došlo podle smluvního ujednání k
zesplatnění celého úvěru k datu 11. 9. 2018.
Dopisem z 2. 1. 2019 oznámila
věřitelka dlužnici (žalované), že téhož dne postoupila svoji pohledávku z
předmětné úvěrové smlouvy společnosti VENOLI Solution s. r. o. (žalobkyni). Na podkladě těchto zjištění soudy obou stupňů shledaly smlouvu o úvěru
neplatnou pro rozpor ujednání o smluvních úrocích a způsobu splácení úvěru s
dobrými mravy i se zákonem (§ 580 odst. 1 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, v rozhodném znění, /dále jako „o. z.“/). Soud prvního stupně uzavřel, že „absolutní neplatnost smlouvy jako celku
způsobuje ujednání o úročení a o způsobu splácení úvěru“; dohodnutou výši úroků
totiž shledal nepřiměřeně vysokou. Akcentoval, že se jednalo o spotřebitelskou
smlouvu adhezního typu a žalovaná měla omezenou možnost vyjednávat o obsahu
jednotlivých ujednání. Výše sjednaných úroků sice na první pohled nepůsobí, že
by byla v rozporu s limitem stanoveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (tedy trojnásobkem průměrné úrokové sazby
úvěru pro domácnosti určeného na spotřebu, bydlení a ostatní v rozhodném
období), avšak žalovaná byla ve smlouvě zavázána hradit smluvní úroky
přednostně před úhradou jistiny poskytnutého úvěru a nadto vždy vypočítané z
původní jistiny, tj. i v případě, kdy by věřitelce (resp. její právní
nástupkyni) dlužila pouhou korunu. Bez ohledu na možné prodlení žalované však
shledal nadlimitní i úročení jistiny úvěru splaceném v řádné lhůtě, neboť
oproti anuitnímu způsobu úročení, kdy by celkový úrok činil 125.560 Kč za 84
měsíců, se žalovaná v konečném důsledku zavázala za jistinu 260.000 Kč uhradit
úroky v obdobné výši (celkem se zavázala zaplatit 478.400 Kč). Dovodil, že
sjednané úroky převýšily průměrnou úrokovou sazbu úvěrů pro domácnosti určených
na spotřebu, bydlení a ostatní více než třikrát. Zdůraznil rovněž, že žalovaná
přitom uhradila z jistiny úvěru poplatek 26.000 Kč za jeho sjednání; s touto
částkou nadále nedisponovala, ale platila z ní smluvní úroky po celou dobu
splácení úvěru. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního
stupně. Nad jejich rámec se podrobně zabýval tzv. „zastropováním“ smluvní
pokuty v § 122 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném
znění (dále „zákon o spotřebitelském úvěru“); konstatoval, že zákon o
spotřebitelském úvěru ani občanský zákoník sice nelimitují možnost sjednání
úroků v jakékoliv výši, avšak způsob, jakým byly v předmětné úvěrové smlouvě
sjednány smluvní úroky, de facto obchází ustanovení omezující výši sankcí
souvisejících s prodlením úvěrového věřitele. Proto označil ujednání, v němž se
žalovaná zavázala platit úroky z celé poskytnuté jistiny nepřetržitě až do
jejího úplného splacení, za neplatné i pro rozpor se zákonem, neboť v případě
prodlení se smluvní úroky stávají nepřiměřenou sankcí nad rámec omezení
stanoveného v § 122 zákona o spotřebitelském úvěru (přestože úroky z prodlení i
ze smluvní pokuty je možné požadovat jen z doposud nesplacených částek).
Doplnil, že věřitelka nedostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost
dlužnice (žalované) a úvěr s nestandardními ujednáními a podmínkami splácení jí
přesto poskytl. S ohledem na dovozené závěry soudy obou stupňů vypořádaly
vztahy mezi účastnicemi jako bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.)
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost
usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva
(posouzení platnosti úvěrové smlouvy, resp. jejího ujednání o smluvních úrocích
a způsobu splácení úvěru), „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tuto otázku měl odvolací
soud posoudit jinak“. V prvé řadě zpochybňuje zjištění, která odvolací soud
učinil o obsahu inkriminovaného ujednání o smluvních úrocích a způsobu jeho
splácení. Prosazuje, že z úvěrové smlouvy nevyplývá, že by se žalovaná zavázala
hradit smluvní úroky 12 % z celé jistiny ročně až do úplného splacení jistiny
(i v případě prodlení s jednotlivými splátkami). Připomíná, že možnost sjednání
smluvních úroků pevnou částku připouští i judikatura Nejvyššího soudu,
konkrétně např. rozsudky ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3777/2016, a ze dne
19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012. Názor, že smluvní úroky nebyly
nepřiměřeně vysoké, podpořila argumentací, že v posuzovaném případě se
nejednalo o úvěr sjednaný za účelem bydlení, nýbrž o úvěr částečně bezúčelový a
částečně účelový (žalovaná jím mínila uhradit svůj dluh vůči S. G.) a
jednalo-li se půjčku na spotřebu, měly soudy poměřovat sjednanou výši úroku
trojnásobkem průměrného tržního úroku (tj. třikrát výše úroku 8.76 % ročně) v
rozhodném období, kdy byla smlouva uzavřena. V rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s jeho rozsudky ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2017, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 33 Cdo 2029/2018, odvolací
soud nerespektoval zásadu oddělitelnosti právních jednání, jestliže jako
neplatnou vyhodnotil úvěrovou smlouvu jako celek, ačkoliv ve skutečnosti
shledal neplatným pouze její ujednání o úrocích a o způsobu jejich splácení. Jako dosud dovolacím soudem neřešenou žalobkyně formuluje otázku podřazení
určité úvěrové smlouvy pod příslušný úvěrový typ podle skutečného a nikoliv ve
smlouvě deklarovaného účelu. Další pochybení odvolacího soudu pak spatřuje v
překvapivosti jeho závěru o neplatnosti úvěrové smlouvy pro absenci zkoumání
úvěruschopnosti žalované. Odvolací soud (ani před ním soud prvního stupně) se
nezabýval tím, zda žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, řádně zkoumala
bonitu žalované, nevyzval žalobkyni, aby v tomto směru doplnila svá žalobní
tvrzení. Zatížil proto řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a porušil jak zaručená ústavní práva žalobkyně (k tomu
cituje nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10), tak
ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně např. jeho rozsudky ze
dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23
Cdo 1241/2011. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu stejně jako dotčené části předcházejícího rozsudku
soudu prvního soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Námitkou, že odvolací soud dospěl k nesprávnému zjištění stran obsahu ujednání
o splatnosti smluvního úroku, resp. nutnosti splácet smluvní úrok z jistiny ve
výši 12 % ročně z celé jistiny až do doby jejího skutečného splacení,
dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká
nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr, že ujednání
o úročení úvěru a způsobu jeho splácení je neplatné. Nejvyšší soud již
mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu
projevu vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. (nyní § 555 odst. 1, § 556 odst. 1 o. z.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 46/2002). Pokud jde o inkriminované smluvní ujednání, prosazuje
žalobkyně jeho odlišné právní hodnocení výhradně na podkladě vlastní (od
odvolacího soudu odlišné) prezentace obsahu úvěrové smlouvy. Skutkový základ
sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je
v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li
kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel
odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Ze stejného důvodu neobstojí ani dovolací námitka, že odvolací soud
nesprávně zjistil skutečný účel, za kterým byla smlouva o úvěru sjednána. Nad rámec uvedeného je třeba uvést, že žalobkyní připomínané rozsudky
Nejvyššího soudu na uvedenou věc nedopadají. V rozsudku ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3777/2016, se Nejvyšší soud vyjadřoval k situaci, kdy odvolací soud
učinil závěr o neplatnosti ujednání o výši úroků pouze na základě zjištění, že
úroky byly sjednány pevnou částkou nezávisle na splácení úvěru a aktuální výši
jistiny, aniž by porovnal obvyklou úrokovou míru s úroky sjednanými nebo
konfrontoval výši sjednaných úroků s výší jistiny a sjednanou dobou splatnosti
a výší jednotlivých splátek. Je zřejmé, že šlo o odlišný skutkový terén a
přijaté závěry nelze na nyní projednávanou věc vztáhnout. V rozsudku ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, se Nejvyšší soud vyjadřoval k ujednání
obsaženému ve smlouvě o půjčce, v němž byla sjednána paušální odměna 550.000
Kč, kterou shledal odvolací soud pro neurčitost neplatnou, aniž se pokusil
odstranit nejasnosti ujednání pomocí výkladu projevu vůle. Opodstatněnou dovolací soud shledal námitku žalobkyně, že odvolací soud
nerespektoval zásadu oddělitelnosti právních jednání, posoudil-li jako
neplatnou úvěrovou smlouvu jako celek, ačkoliv ve skutečnosti shledal neplatným
pouze její ujednání o úrocích a způsobu jejich splácení. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního
jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato
část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části,
rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ve své dosavadní judikatuře k ustanovení § 41 obč. zák., jejíž závěry lze plně
vztáhnout na § 576 o.
z., Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že v
citovaném ustanovení se promítá obecné pravidlo, podle něhož je na právní úkony
(nyní právní jednání) nutné hledět spíše jako na platné než jako na neplatné
(nyní doslovně upraveno v § 574 o. z.). Je-li důvodem neplatnosti postižena jen
část právního úkonu, má být za neplatnou považována toliko tato (důvodem
neplatnosti dotčená) část. Pouze tehdy, vyplývá-li z povahy právního úkonu, z
jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo, že tuto část nelze oddělit
od ostatního obsahu, je neplatným celý právní úkon. Závěr o (ne)oddělitelnosti
(důvodem neplatnosti dotčené) části právního úkonu od zbytku právního úkonu by
měl respektovat vůli účastníků právního úkonu (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 31 Cdo
3534/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2020). V rozsudku ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, pak
Nejvyšší soud konkrétně uzavřel, že případná neplatnost ujednání o úrocích ve
smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V případě závěru o neplatnosti ujednání o úrocích pak soud určí zápůjční
úrokovou sazbu podle § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jako repo
sazbu uveřejněnou Českou národní bankou platnou v den uzavření smlouvy o
spotřebitelském úvěru. Ke své dosavadní judikatuře Nejvyšší soud doplňuje, že
ačkoliv by se mohlo zdát, že ustanovení § 41 obč. zák. svým zněním neodpovídá
doslovně § 576 o. z. (který obsahuje rovněž předpoklad, že dotčené ujednání je
oddělitelné pouze tehdy, pokud by k právnímu jednání došlo i bez neplatné
části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas), není tomu tak. Jak totiž
vyplývá ze shora citovaných rozhodnutí, Nejvyšší soud vždy zdůrazňoval nutnost
respektovat v případě závěru o (ne)oddělitelnosti části právního jednání od
jeho celku vůli účastníků. Ačkoliv odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) v projednávané
věci zdůraznil, že absolutní neplatnost smlouvy jako celku způsobuje její
ujednání o úročení a o způsobu splácení úvěru, z jeho rozhodnutí se nepodává,
že by shledal neplatným jakékoliv další ujednání smlouvy o úvěru, ani že by se
zabýval (ne)oddělitelností inkriminovaného ujednání od zbytku úvěrové smlouvy v
souladu se shora uvedenými kritérii. Ustáleně je dovozováno, že případná
neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě
neplatnost smlouvy o úvěru jako celku. V tomto směru tak lze přisvědčit
dovolatelce, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy jako celku z
důvodu absence zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany úvěrového věřitele
nelze než - jak bude níže zdůvodněno - označit za překvapivý. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je dovolací soud v případě, že shledá
dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., povinen přihlédnout k vadám uvedeným
v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a / a b/ a § 229 odst. 3 o. s.
ř., jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože existence vad ze spisu nevyplývá, zabýval se dovolací soud jen výtkou
dovolatelky, že odvolací soud rozhodl překvapivě (nepředvídatelně), jestliže
posoudil úvěrovou smlouvu jako neplatnou s odůvodněním, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně správně
namítla, že uvedený závěr byl v řízení nový, odvolací soud v tomto směru
nedisponoval podklady pro relevantní skutková zjištění a ani ji nevyzval k
jejich doložení (neučinil výzvu podle § 118a odst. 2 o. s. ř.). Zatížil tak v
tomto směru řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012,
nebo ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného
skutkového stavu předvídat, tedy tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na
skutečnostech, které účastníkům nebo některým z nich nebyly známy, nebo o nichž
sice věděli, ale nepovažovali je (podle dosavadních výsledků řízení) za
rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/2004). Občanský soudní řád stojí na zásadě
předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Předvídatelné může být jen takové
rozhodnutí, kterému předchází předvídatelný postup soudu při jednání a
dokazování. Zákon jasně sděluje, že účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným
právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti
významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání
důkazy. Smyslem ustanovení § 118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla žaloba
zamítnuta proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že břemeno
tvrzení má a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl
důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). V posuzované věci odvolací soud při prvním jednání ve věci vyslechl
argumentaci, kterou žalobkyně uplatnila v odvolání, aby následně bez dalšího
dokazování potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Teprve z odůvodnění
napadeného rozsudku odvolacího soudu se žalobkyně dozvěděla, že odvolací soud
shledal úvěrovou smlouvu neplatnou proto, že předchůdkyně žalobkyně nedostála
své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost žalované, když z obsahu spisu
vyplývá, že žalovaná čerpala i další úvěry, které řádně nesplácela; tento závěr
přitom doplnil úvahou, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně se zjevně
spoléhala na zajištění úvěru zástavním právem.
Neplatností úvěrové smlouvy jako
celku se přitom soud prvního stupně vůbec nezabýval a nic nenasvědčovalo tomu,
že takový závěr učiní odvolací soud, aniž by žalobkyni upozornil, že bude
zkoumat platnost úvěrové smlouvy rovněž z hlediska (ne)zkoumání úvěruschopnosti
žalované a neumožnil tak žalobkyni, aby soudu předložila příslušná skutková
tvrzení, případně důkazy k jejich prokázání. Zjevně tedy nerespektoval shora
citované závěry dovolacího soudu a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jen pro úplnost dovolací soud doplňuje, že řádným vymezením přípustnosti
dovolání v režimu § 237 o. s. ř. není žalobkyní uváděný důvod, že odvolací soud
měl otázku platnosti ujednání o smluvním úroku a způsobu splácení úvěru
„posoudit jinak“, neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již
dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Protože závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy jako celku, který odvolací soud
učinil na základě hodnocení (ne)platnosti ujednání o smluvním úroku a způsobu
jeho splácení, je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a dále
proto, že odvolací soud zatížil při přijetí závěru o neplatnosti úvěrové
smlouvy jako celku pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované ze strany
předchůdkyně žalobkyně řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nejen
přípustné, ale i důvodné; Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu
a rozsudek soudu prvního stupně v dotčené části, tj. ve výroku, jímž soud
prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 80.135,12 Kč s 12 % úrokem ročně z
částky 260.000 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení poskytnuté jistiny 260.000 Kč a o
úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 282.784 Kč od 12. 9. 2018 do 15. 9. 2018, z částky 124.764 Kč od 16. 9. 2018 do 10. 12. 2018, z částky 124.764 Kč
od 11. 12. 2018 do 23. 1. 2019, z částky 124.764 Kč od 24. 1. 2019 do 15. 4. 2019, z částky 120.320,56 Kč od 16. 4. 2019 do 14. 5. 2019, z částky 110.797,45
Kč od 15. 5. 2019 do 28. 6. 2019, z částky 102.640,90 od 29. 6. 2019 do 9. 8. 2019, z částky 94.228,12 Kč od 10. 8. 2019 do zaplacení a o zaplacení 117.927
Kč a 26.000 Kč, včetně nákladového výroku (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc
vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V novém rozhodnutí ve věci soud prvního stupně posoudí oddělitelnost ujednání o
výši a způsobu splatnosti smluvního úroku obsažených v úvěrové smlouvě od
zbytku smlouvy, zváží rovněž ve smyslu § 576 o. z., lze-li předpokládat, že by
k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana
neplatnost včas. Na základě toho znovu rozhodne o (ne)platnosti smlouvy jako
celku, nebo učiní definitivní závěr o oddělitelnosti inkriminovaného ujednání o
výši úroku a pak žalobkyni namísto toho přisoudí úrok podle § 110 odst. 1
zákona o spotřebitelském úvěru.
Současně vyzve žalobkyni, aby doplnila svá
tvrzení a důkazy k prokázání toho, zda její předchůdkyně zkoumala
úvěruschopnost žalované, a na základě nově získaných zjištění posoudí platnost
úvěrové smlouvy jako celku v souladu s § 86 a 87 zákona o spotřebitelském
úvěru. Dovolací soud připomíná, že pro případný závěr o neplatnosti úvěrové
smlouvy jako celku postačuje jen jeden z uvedených důvodů. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, věta první,
§ 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2022
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu