Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 161/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.K., zastoupeného advokátem Mgr. V.E., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 1997, sp.zn. 1 To 43/97, mimo ústní jednání dne 2. 12. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 al. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), která co do formálních náležitostí splňovala podmínky stanovené zákonem (§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1, 2, 4 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel ve své trestní věci (4 KZv 60/94 Krajského státního zastupitelství v Ostravě) usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. března 1997 (sp. zn. 1 To 43/97) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud jako soud stížnostní porušil jeho ústavně zaručená základní práva daná ustanovením Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 2, čl. 36 odst. 1), a to tím, že jednak nevyhověl jeho stížnosti do rozhodnutí soudu I. stupně (šlo o posouzení důvodnosti vazby stěžovatele), jednak tím, že v napadeném rozhodnutí dostatečně neoznačil "dostatek konkrétních důkazů, které by odůvodňovaly existenci vazebních důvodů [§ 67 písm. a) tr. ř.]", když byl současně zcela
1
111. ÚS 161/97
opomenul jeho námitky směřující "proti postupu Krajského soudu v Ostravě, který je v rozporu s rozhodnutím Vrchního zemského soudu v Mnichově" (jímž byl stěžovatel vydán k trestnímu stíhání v České republice); protože tak ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu je "porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování", navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem vpředu označené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu vyplývá, že stěžovatel byl k trestnímu stíhání v České republice vydán na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu, na jehož základě byl zadržen policejními orgány SRN a posléze byl vzat do vazby rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. července 1995 (Nt 4150/94), a to z důvodu § 67 písm. a), b) tr. ř.; z výsledků dosavadního šetření (na které poukazuje stížnostní soud) pak plyne jednoznačný závěr, že stěžovatel útěkem do ciziny se pokusil zmařit trestní stíhání, přičemž v tomto záměru postupoval zvlášť promyšleně (používání padělaných dokladů, snaha utajit místo svého pobytu v SRN, opakované pokusy o utajení své skutečné identity apod.); tyto zcela konkrétní okolnosti, dostatečné a přesvědčivě zjištěné, vedly posléze stížnostní soud k závěru, že právě ony svou intenzitou a povahou (též s přihlédnutím k hrozícímu trestu pro inkriminovaný trestný čin ve smyslu § 250 odst. 4) tr. z. zakládají (bylo-li by stížnosti vyhověno) důvodnost obavy z případného stěžovatelova útěku [§ 67 písm. a) tr. ř.].
Těmto závěrům obecného soudu nelze ani z ústavně právních hledisek nic podstatného vytknout, zejména, jestliže tento soud své rozhodnutí také zákonným a zcela dostatečným způsobem odůvodnil (§ 134 odst. 2 tr. ř.); vznesená námitka stěžovatele stran porušení zákazu libovůle v rozhodování, stejně jako jeho odkazy na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 271/96 nejsou proto namístě.
Obdobně bylo třeba odmítnout i další tvrzení stěžovatele, totiž že dosavadní řízení proti němu vedené je jako celek nespravedlivé"; stěžovatel byl justičními orgány SRN (za okolností naznačených již dříve a v napadeném rozhodnutí dostatečně popsaných) vydán k trestnímu stíhání pro podezření ze skutků spáchaných na území České republiky, jejichž trestnost plyne jak z trestního zákona platného na tomto území (§ 250 tr. z. v přísnější právní kvalifikaci), tak obdobně i na území SRN (§ 263 StGB), přičemž až dosud o jeho vině stran inkriminovaných skutků nebylo pravomocně rozhodnuto; proto také jakékoli závěry v tomto
2
111. ÚS 161/97
směru by byly nejen předčasné, ale současně též nezákonné a protiústavní (§ 2 odst. 2 tr.ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Důvodně proto stížnostní soud, jemuž stěžovatelova věc byla předložena k rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí dotýkajícímu se toliko omezení osobní svobody, otázky spojené s úvahami o meritu věci (viny stěžovatele, příp. okolností spojených s jeho vydáním k trestnímu stíhání) až na další ponechal stranou. Ostatně, pokud jde o procesní vady (včetně těch, které mohou založit protiústavnost v řízení), Ústavní soud již dříve vyložil, jaký význam jim přikládá a jaký postup co do způsobu jejich nápravy - ze svého hlediska - pokládá za přiměřený a ústavně souladný (k tomu srov. např.
III. ÚS 62/95
- rozhodnutí č. 78 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996); postačí proto stěžovatele na tuto judikaturu Ústavního soudu odkázat.
Z takto rozvedených důvodů byla proto posuzovaná ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen samotnými důvody ústavní stížnosti, ale též, a to především, ustálenou praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.], jak ve znělce tohoto rozhodnutí se stalo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 2. 12. 1997
JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR