Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 7 Td 11/2025-621, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2025 č. j. 6 To 3/2025-612 a usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. prosince 2024 č. j. 6 To 263/2024-602, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují čl. 36 odst. 1, odst. 4 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 75/2022, v němž vystupuje jako obviněný, podal návrh podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), na odnětí věci Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně a přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl, že věc se Krajskému soudu - pobočce ve Zlíně neodnímá. Stěžovatel podal proti stejnému usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud pro nepřípustnost odmítl usnesením ze dne 15. 4. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1077/25 .
3. Současně stěžovatel podal návrh podle § 31 odst. 1 trestního řádu na vyloučení konkrétních soudců Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně z vykonávání úkonů trestního řízení. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným usnesením rozhodl o nevyloučení soudců z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podal stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Olomouci, který napadeným usnesením stížnost zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená usnesení obecných soudů byla přijata v neveřejném zasedání, o jejichž konání nebyl on ani jeho obhájce vyrozuměn. Stěžovatel rovněž namítá, že nebyl uvědomen o složení senátů obecných soudů, které o podaných návrzích stěžovatele rozhodovaly. Ze samotných vyhotovení usnesení obecných soudů není zřejmé, v jakém složení tyto soudy rozhodovaly. Z těchto důvodů nemohl podat návrhy na vyloučení soudců a stejně tak nemohl vznést námitku odnětí zákonnému soudci, v případě, že by měl za to, že v jeho věci rozhodovaly nepříslušné senáty obecných soudů. Nadto stěžovatel uvádí, že se obecné soudy nevypořádaly s veškerou argumentací stěžovatele obsaženou v podaných návrzích.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel nemusí být právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť je sám advokátem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost však není přípustná.
6. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti se Ústavní soud musel v první řadě vypořádat s tím, že stěžovatel v tomto řízení uplatňuje proti napadanému usnesení Nejvyššího soudu ty samé námitky, jež byly obsahem jeho předchozí ústavní stížnosti a k jejichž obsahu se Ústavní soud vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1077/25 , kterým tuto stížnost odmítl jako nepřípustnou. Podle § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem. Překážka věci rozhodnuté vyplývající z tohoto ustanovení se omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením. Ústavní soud je při novém posouzení věci oprávněn rozhodnout i nálezem, například pokud stěžovatel v (druhé) ústavní stížnosti rozvede a prohloubí ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud tak v nyní posuzované věci nemohl řízení o ústavní stížnosti odmítnout pro nepřípustnost z důvodu věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu zákona o Ústavním soudu, neboť jeho procesní úprava zakládá nepřípustnost jen v případě meritorních rozhodnutí [srov. usnesení ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. II. ÚS 2382/23 , bod 10, nebo nález ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 2959/20 (N 124/106 SbNU 339), body 11 a násl.].
7. V dané věci stěžovatel uplatnil proti napadanému usnesení Nejvyššího soudu pouze námitky, které byly obsažené již v jeho původní ústavní stížnosti. Svou argumentaci dále rozvedl, zejména pokud jde o důvody, proč mělo být vyhověno jeho návrhu na odnětí a přikázání věci dle § 25 trestního řádu, přičemž akcentoval svůj aktuální zdravotní stav doložený lékařskou zprávou. Tato rozšířená argumentace však nemění věcnou podstatu původních námitek. K těmto námitkám se Ústavní soud vyjádřil již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 1077/25 (srov. výše bod 6). Uvedl přitom, že projednání a rozhodnutí věci má být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednána a rozhodnuta soudem, kterým projednávána a rozhodnuta být neměla, resp. kterému měla být odňata. Trestní řád pro takové případy nabízí opravné prostředky a teprve po jejich vyčerpání se stěžovatel, bude-li se nadále domnívat, že neústavnost napravena nebyla a ochrana mu nebyla poskytnuta, může domáhat zásahu Ústavního soudu (v podrobnostech srov. sp. zn. IV. ÚS 1077/25 , body 6 a 7). Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani předložení nových lékařských zpráv. Jak uvedl Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1077/25 , stěžovatel může v dalším řízení svoji argumentaci uplatnit opakovaně, aniž by byla hodnocena jako obstrukční.
8. Ústavní soud se dále zabýval částí ústavní stížnosti, která směruje proti napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Vrchního soudu v Olomouci, jimiž bylo rozhodnuto o nevyloučení konkrétních soudců. Podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23 (č. 57/2023 Sb.) je ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ze zmiňovaného stanoviska zároveň vyplývá, že i v takových případech se může uplatnit výjimka v § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, přesahuje-li stížnost svým významem podstatně zájmy stěžovatele. Je věcí samotného stěžovatele, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury zdejšího soudu vyložil (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, bod 33). Takovým způsobem přesah zájmů stěžovatele v ústavní stížnosti tvrzen není a Ústavní soud proto neshledal důvody pro aplikaci této výjimky.
9. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09 ). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž k celému dosavadnímu průběhu řízení.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. června 2025
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj