Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 7 Td 11/2025-621, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel v řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 4 T 75/2022, v němž vystupuje jako obviněný, podal návrh podle § 25 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na odnětí věci Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně a přikázání věci Krajskému soudu v Hradci Králové. Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl, že věc se Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně neodnímá. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu) domáhá zrušení tohoto usnesení s tvrzením, že Nejvyšší soud jím a postupem předcházejícím jeho vydání porušil čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Úmluvu OSN o právech osob se zdravotním postižením.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje několik okruhů námitek. Vytýká, že ve věci rozhoduje podjatý soudce Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně JUDr. Radomír Koudela, tentýž soud s ním v předchozím odvolacím řízení vůbec nekomunikoval a z jeho usnesení ze dne 3. 10. 2023 sp. zn. 6 To 143/2023 není zřejmé složení rozhodujícího senátu a ve Fakultní nemocnici Hradec Králové podstoupil kardiologické operace, takže v případě, že by jej u veřejného zasedání o odvolání postihly zdravotní obtíže, mohl by zde být opět hospitalizován, přičemž toto zdravotnické zařízení by mělo k dispozici potřebné informace o jeho zdravotním stavu.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesní předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který je účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel nemusí být právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, neboť je sám advokátem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je však nepřípustná.
4. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
5. Rozhodnutím podle § 25 trestního řádu, že se věc jinak příslušnému soudu neodnímá, trestní řízení nekončí. Námitky ohledně porušení zásad nestrannosti soudního rozhodování nebo podjatosti rozhodujících soudců může stěžovatel uplatnit v opravných prostředcích proti meritornímu rozhodnutí, kterým řízení končí. Ústavní stížnost proti usnesení o neodejmutí věci tak není přípustná (srov. usnesení ze dne 2. 11. 2015
sp. zn. III. ÚS 2963/15
, ze dne 20. 12. 2016
sp. zn. III. ÚS 2495/16
, ze dne 1. 9. 2020
sp. zn. IV. ÚS 2348/20
či ze dne 20. 2. 2024
sp. zn. IV. ÚS 150/24
). Obdobné platí i pro námitky ohledně způsobu vedení řízení i rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, byť, jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, tyto otázky striktně vzato ani skrze § 25 trestního řádu řešit nelze.
6. Podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nicméně Ústavní soud ústavní stížnost neodmítne, pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že tyto výjimečné okolnosti nastaly flagrantním porušením zásad spravedlivého procesu Nejvyšším soudem, neboť z jeho rozvrhu práce není zřejmá příslušnost senátu 7 Tdo k rozhodnutí o jeho návrhu, nebyl předem informován o jeho složení (v důsledku čehož mu byla odepřena možnost podat případně návrh na vyloučení rozhodujících soudců), Nejvyšší soud návrh neprojednal ve veřejném zasedání (což měl učinit se zřetelem ke zdravotnímu postižení stěžovatele), neinformoval stěžovatele o termínu rozhodování v neveřejném zasedání (čímž mu znemožnil případně doplnit podaný návrh) a nevypořádal se s předloženou argumentací (mimo jiné nesprávně označoval soudce JUDr. Radomíra Koudelu coby "JUDr. Radomíra Koudelku" a nezabýval se rizikem spojeným s případnou hospitalizací v jiném zdravotnickém zařízení než ve Fakultní nemocnici Hradec Králové).
7. Ústavní soud nicméně důvody pro použití § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neshledal. Je třeba v obecné rovině konstatovat, že projednání a rozhodnutí věci má být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednána a rozhodnuta soudem, kterým projednávána a rozhodnuta být neměla, resp. kterému měla být odňata. Jak se předznačuje výše, bude-li mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení pro nedostatek nestrannosti rozhodujících soudců bylo, nebo že rozhodnutí - bude-li mu nepříznivé - bylo vydáno soudci objektivně podjatými, nic nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že neústavnost napravena nebyla a ochrana mu nebyla poskytnuta, může se domáhat zásahu Ústavního soudu.
8. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že Nejvyšší soud nereagoval v napadeném usnesení výslovně na námitky odvíjející se z jeho zdravotního stavu, ačkoli je v rekapitulaci návrhu zmínil. Jejich povaha přitom nevylučuje odnětí a přikázání věci postupem podle § 25 trestního řádu (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2024 sp. zn. 7 Td 43/2024). Ani tato okolnost však nepředstavuje podklad pro úsudek, že je namístě aplikovat § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Aniž by se Ústavní soud vyjadřoval k věcné stránce této stěžovatelovy argumentace, není bez významu, že v řízení o ústavní stížnosti nepředložil lékařskou zprávu, ze které by se podávalo, že eventuální hospitalizace v odlišném zdravotnickém zařízení než v tom, kde podstoupil lékařské zákroky, představuje riziko, které otevírá prostor k uplatnění § 25 trestního řádu. Absence vypořádání těchto výhrad Nejvyšším soudem nevylučuje, aby stěžovatel svoji argumentaci uplatnil opakovaně, aniž by byla hodnocena jako obstrukční (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022 sp. zn. 7 Td 30/2022).
9. Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti jeden týden po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2025
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj