Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele O. F., zastoupeného Mgr. Janem Špačkem, advokátem, se sídlem Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2024 č. j. 11 Tdo 6/2024-372, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení ústavně garantovaného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 8. 2023 č. j. 1 T 51/2023-279 uznán vinným ze spáchání trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tím, že přes výslovné opakované odmítnutí povalil svoji bývalou přítelkyni na postel, zalehl ji a vykonal na ní nechráněnou soulož, přičemž poškozená se po několika marných pokusech přestala stěžovateli bránit pro obavu, že by jí mohl ublížit, a i z důvodu studu se nesnažila přivolat pomoc. Za tento trestný čin byl odsouzen k devíti měsícům trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtrnácti měsíců a byla mu rovněž uložena povinnost zaplatit poškozené 20 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 10. 2023 č. j. 11 To 309/2023-313 tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b trestního řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele stran provedeného dokazování a hodnocení důkazů nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť jde pouze o polemiku se skutkovými závěry prvoinstančního soudu. Ani v námitkách vůči právní kvalifikaci nedal Nejvyšší soud stěžovateli za pravdu, neboť jimi podle Nejvyššího soudu stěžovatel jen zastírá další předkládání vlastní skutkové verze jako protipólu zjištěného skutkového stavu a nijak se nevymezuje vůči právní kvalifikaci jako takové. Nejvyšší soud dodal, že v postupu okresního i krajského soudu neshledal žádné nedostatky.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo podle stěžovatele dojít tím, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho dovolacími námitkami a namísto toho dovolání odmítl jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu, čímž stěžovateli odepřel přístup k soudu. Stěžovatel v dovolání namítal, že nebyla naplněna subjektivní stránka stíhaného trestného činu. Tuto námitku je podle něj možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [pozn. ÚS: stěžovatel zde zřejmě zamýšlel odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu v účinném znění], neboť se může jednat o nesprávné právní posouzení skutku, pokud není zavinění náležitě vyjádřeno v odpovídajících skutkových zjištěních. Nejvyšší soud měl proto dovolání přezkoumat přinejmenším z hlediska subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti stěžovatel opakuje konkrétní důkazy, které podle něj svědčí o jeho subjektivním poměru k věci. Závěrem stěžovatel vyjadřuje lítost nad zvolenou strategií obhajoby a uvádí, že v případném novém řízení před obecnými soudy by již poskytl celou výpověď včetně odpovědí na dotazy soudu a státního zástupce.
6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že o dovolání stěžovatele rozhodl zcela v souladu s trestním řádem. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, rozsudkem soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jeho vydání, konstatoval, že dovolací námitky stěžovatele neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům. V ústavní stížnosti stěžovatel vznáší v podstatě totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
7. Vedlejší účastník ve svém vyjádření konstatoval, že v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledává žádné deficity dosahující intenzity porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Stěžovatel svoji obsahově totožnou obhajobu uplatňoval již v předcházejících fázích trestního řízení a soudy se s ní přijatelným způsobem vypořádaly. Zavinění stěžovatele bylo náležitě vyjádřeno v odpovídajících skutkových zjištěních. V bodě 49 napadeného usnesení se Nejvyšší soud zaviněním stěžovatele zabýval. I pokud by Nejvyšší soud případně stěžovatelovy námitky formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, nutně by musel dospět k závěru o jejich zjevné neopodstatněnosti.
8. Stěžovatel v replice vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že by ústavní stížností pouze opakoval námitky předestřené v trestním řízení. Ústavněprávní přesah věci podle něj spočívá v tom, že Nejvyšší soud odmítl meritorně přezkoumat jeho dovolání, přestože pro to byly splněny zákonné podmínky. Námitky zpochybňující subjektivní stránku trestného činu lze v dovolání uplatnit s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Podle stěžovatele zavinění není náležitě vyjádřeno v odpovídajících skutkových zjištěních, neboť soudy nijak nezohlednily několik svědeckých výpovědí, které potvrzovaly jeho stanovisko. K vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatel uvedl, že odmítnutí meritorního přezkumu nemůže být zhojeno konstatováním o zjevné neopodstatněnosti námitek obhajoby.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s odůvodněním napadeného usnesení a obsahem spisu vedeného Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 1 T 51/2023, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)].
12. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na přístup k soudu v postupu, kterým Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, aniž by se jím věcně zabýval. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval prizmatem práva na spravedlivý proces.
13. Ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
14. Podmínkou věcného projednání dovolání v trestním řízení je mimo jiné řádné označení dovolacího důvodu, o něž je dovolání opřeno, a předložení argumentace, kterou lze pod takový dovolací důvod podřadit. Stěžovatel v nyní posuzované věci založil své dovolání na dovolacích důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (v jeho první alternativě uplatněné stěžovatelem) je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle judikatury Nejvyššího soudu pro naplnění citovaného dovolacího důvodu nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem (viz např. usnesení ze dne 28. 2. 2023 sp. zn. 4 Tdo 132/2023, přiměřeně usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). To vyplývá i z povahy dovolacího řízení a postavení Nejvyššího soudu, jehož úkolem není přehodnocování důkazů a vyvozování vlastních skutkových závěrů, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně, případně soudu odvolacího.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Pro naplnění citovaného dovolacího důvodu musí stěžovatel tvrdit, že došlo k vadnému uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
17. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že argumentace stěžovatele uvedená v jím podaném dovolání ani jeden z uvedených dovolacích důvodů nenaplňuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména zdůraznil, že stěžovatel se v dovolání primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinil soud prvního stupně, a v důsledku toho též změny skutkových zjištění, zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování dovozoval až sekundárně. Stejně tak námitku nesprávného právního posouzení skutku založil na vlastní skutkové verzi, kterou vystavěl na odlišném hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy prvního a druhého stupně. Ústavní soud se seznámil s obsahem podaného dovolání a shledal, že závěry přijaté Nejvyšším soudem jsou přiléhavé a nevybočují z rámce stanoveného ústavněprávními předpisy.
18. Ústavní soud se neztotožnil s nynějším tvrzením stěžovatele, že jeho námitky vztahující se k subjektivní stránce trestného činu směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Pakliže stěžovatel v dovolání namítal, že nelze dovodit závěr o tom, že jednal zaviněně, zcela zjevně nerespektoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a vyjádřený ve výroku jeho rozsudku. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu jednoznačně vyplývá, na základě jakých skutečností obecné soudy dospěly k závěru o úmyslném zavinění na straně stěžovatele, což řádně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Závěr soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu stěžovatel napadal v návaznosti na vlastní hodnocení důkazů, což ovšem deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, jak správně dovodil Nejvyšší soud v nyní posuzovaném rozhodnutí.
19. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí řádně odůvodnil, při výkladu zákonných ustanovení upravujících podmínky projednání dovolání nepostupoval svévolně, a navzdory tomu, že dovolání odmítl z procesních důvodů, vyjádřil se více než dostatečně k námitkám stěžovatele. Nejvyšší soud především konstatoval, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, rozsudek je dostatečně odůvodněný a obsahuje rovněž přesvědčivou argumentaci týkající se hodnocení věrohodnosti poškozené, jakož i ostatních provedených důkazů. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího. Ústavnímu soudu nepřísluší tyto závěry jakkoliv zpochybňovat, a to již s ohledem na rozsah přezkumu vymezeného projednávanou ústavní stížností. Úkolem Nejvyššího soudu, ani soudu Ústavního, není v úplnosti přezkoumávat polemiku stěžovatele se skutkovými závěry soudu prvního stupně.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu