Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky P. R., zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 6 Tz 8/2025-480 ze dne 9. dubna 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 12/2021 ze dne 28. června 2021 byl vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť jako řidič autobusu MHD z nedbalosti srazil na přechodu pro chodce stěžovatelku a způsobil jí těžkou újmu na zdraví. Tímto rozsudkem byla vedlejšímu účastníkovi uložena mj. povinnost nahradit stěžovatelce škodu ve výši 50 041 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 343/2021 ze dne 3. listopadu 2021 byl rozsudek obvodního soudu zrušen mj. ve výroku o náhradě škody stěžovatelce a na základě odvolání stěžovatelky byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost uhradit stěžovatelce náhradu škody a nemajetkovou újmu v celkové částce 174 055 Kč. Se zbytkem svého nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Následně obecné soudy rozhodovaly o nároku stěžovatelky na náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu újmy. Usnesením obvodního soudu č. j. 1 T 12/2021-444 ze dne 16. dubna 2024, jež bylo vydáno v návaznosti na nález sp. zn. II. ÚS 244/23 ze dne 7. února 2024, byl stěžovatelce tento nárok přiznán ve výši 103 808,32 Kč.
5. Ministr spravedlnosti podal proti rozsudku městského soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podstatou stížnosti byla námitka, že vedlejší účastník se dopustil trestného činu jako zaměstnanec a nebylo zjištěno, že by se dopustil excesu mimo rámec svých pracovních úkolů. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil výše uvedený rozsudek městského soudu v části adhezního výroku, jímž byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost uhradit stěžovatelce na náhradě škody a nemajetkové újmy celkovou částku 174 055 Kč a jímž byla poškozená se zbytkem svých nároků odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem porušil zásadu právní jistoty a předvídatelnosti, přičemž nerespektoval nález sp. zn. II. ÚS 244/23 ze dne 7. února 2024. Má za to, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s její argumentací, která se opírá o rozhodnutí o zaplacení náhrady nákladů spojených s její účastí v trestním řízení. Tvrdí, že závěry Nejvyššího soudu jsou nepřezkoumatelné a založené na svévolném výkladu, resp. že ji Nejvyšší soud svým výkladem trestního práva poškozuje a neúměrně chrání odsouzeného. Uvádí, že legitimně očekávala, že jí odsouzený uhradí vzniklou újmu a náklady zmocněnce, pokud bude v adhezním řízení úspěšná.
7. Stěžovatelka dále namítá, že trestní řád neklade překážky pro to, aby poškozený mohl uplatnit své nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení proti obviněnému v případech uvedených v § 2914 věty prvé občanského zákoníku, resp. aby soud mohl takové nároky přiznat. Domnívá se, že není povinností poškozeného posuzovat v trestním řízení pracovněprávní či jiné obdobné soukromoprávní vztahy obviněného s jeho zaměstnavatelem, vztahy nadřízenosti a podřízenosti, plnění jeho úkolů, a celkově činit komplikovaný výklad nejednoznačného ustanovení § 2914 občanského zákoníku.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17)]. O takovou situaci však zde nejde.
10. Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem porušil zásadu předvídatelnosti a právní jistoty. Mimořádné opravné prostředky, mezi které patří i stížnost pro porušení zákona, na jejímž podkladě Nejvyšší soud v dané věci rozhodoval, obecně představují průlom do právní jistoty spojené s pravomocným rozhodnutím. Jde však o průlom zákonem předvídatelný, který nemůže být a priori považován za porušení principů vyplývajících z práva na spravedlivý proces.
11. Napadený rozsudek nevykazuje žádné známky nepřezkoumatelnosti či svévolného výkladu trestního práva, jak tvrdí stěžovatelka. Napadený rozsudek, resp. zrušení adhezního výroku vztahujícího se ke stěžovatelce, jenž byl součástí výše uvedeného rozsudku městského soudu, ostatně nevychází z interpretace trestněprávních norem, nýbrž z interpretace relevantních ustanovení § 2914 občanského zákoníku a § 250 odst. 1 zákoníku práce (srov. body 13 až 17 napadeného rozsudku). Ústavní soud tuto interpretaci neshledává v rovině ústavního práva vadnou a podotýká, že ani stěžovatelka ji vlastně v konkrétnosti nijak nerozporuje a neuvádí žádné důvody, proč by v posuzované věci byla z ústavního hlediska vyloučena aplikace a interpretace uvedených ustanovení občanského zákoníku a zákoníku práce tak, že za újmu, která jí byla způsobena, neodpovídá vedlejší účastník, ale jeho zaměstnavatel.
12. Stěžovatelka má samozřejmě pravdu v tom, že trestní řád neklade žádné překážky tomu, aby poškozený mohl uplatnit své nároky na náhradu škody či nemajetkové újmy v trestním řízení proti obviněnému v případech uvedených v § 2914 věty prvé občanského zákoníku, resp. aby soud mohl takové nároky přiznat. Nárok poškozeného na náhradu škody či nemajetkové újmy však i v trestním řízení musí soud posuzovat podle relevantních ustanovení civilního práva, a pokud podle nich obviněný za újmu způsobenou jím spáchaným trestným činem neodpovídá, trestní soud mu nemůže uložit povinnost takovou újmu poškozenému nahradit.
13. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že výklad § 2914 občanského zákoníku skutečně není jednoduchý a jednoznačný, jak stěžovatelka připomíná. Stačí k tomu odkázat na letošní usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 68/2025-992 ze dne 26. února 2025 o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu právě z důvodu lišících se právních výkladů zmíněného ustanovení. Obtížnost výkladu § 2914 občanského zákoníku sama o sobě nemohla představovat okolnost, která by z ústavního hlediska bránila Nejvyššímu soudu rozhodnout tak, jak napadeným rozhodnutím rozhodl.
14. I ve výše zmíněném usnesení se přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2021 ze dne 26. října 2021, který byl publikovaný pod č. 51/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a proti kterému podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/22 ze dne 22. března 2022. Nejvyšší soud v posuzované věci aplikoval § 2914 občanského zákoníku v duchu zmíněného sbírkového rozhodnutí a dospěl k závěru, že stěžovatelka svůj adhezní nárok uplatnila vůči nesprávnému subjektu (tj. vůči vedlejšímu účastníkovi).
15. Ústavní soud dodává, že napadený rozsudek nemůže být v rozporu s nálezem sp. zn. II. ÚS 244/23 ze dne 7. února 2024, neboť ten se týkal jiné, byť související záležitosti. Šlo o otázku náhrady nákladů potřebných k účelnému uplatnění adhezního nároku, přičemž Ústavní soud při jejím řešení logicky vycházel z toho, že obecné soudy stěžovatelce pravomocně tento nárok přiznaly. Nejvyšší soud však na základě stížnosti pro porušení zákona přezkoumával samotný adhezní výrok, takže závěry vyplývající z uvedeného nálezu nemohly mít při tomto přezkumu vliv. To ostatně Nejvyšší soud v bodě 18 napadeného usnesení srozumitelně vysvětlil.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. června 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu