Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 37/2023 ze dne 6. dubna 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka je česká obchodní společnost, jejíž jediný jednatel a společník je belgický občan, proti němuž je v České republice v součinnosti s Úřadem evropského veřejného žalobce vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání rozsáhlé přeshraniční daňové trestné činnosti.
2. Stěžovatelce byly usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru daní, 3. oddělení (dále jen "policejní orgán") ze dne 20. 2. 2023 zajištěny peněžní prostředky na bankovních účtech. Policejní orgán peněžní prostředky zajistil na základě vyžádání španělského evropského pověřeného žalobce prostřednictvím české evropské pověřené žalobkyně dle čl. 30 odst. 1 písm. d) Nařízení Rady (EU) 2017/1939 ze dne 12. 10. 2017, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (dále jen "nařízení EPPO"). Jednalo se o zajištění náhradní hodnoty podle ustanovení § 79g ve spojení s § 79a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád).
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") stížnost, v níž namítala, že policejní orgán zajistil náhradní hodnotu v rozporu s čl. 30 nařízení EPPO. Podle stěžovatelky obsahuje nařízení EPPO taxativní výčet vyšetřovacích úkonů a jiných opatření, které může policejní orgán učinit. Evropský pověřený žalobce má dle čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO pravomoc nařídit nebo vyžádat mj. zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti, nikoli však zajištění náhradní hodnoty tak, jak je zná trestní řád v § 79g. Náhradní hodnota je zcela samostatný institut a zajištění náhradní hodnoty nelze podřadit pod institut čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO. Z tohoto důvodu stěžovatelka namítá, že policejní orgán vůbec nedisponoval zákonným oprávněním, aby náhradní hodnotu zajistil. Pokud měl vrchní soud o výkladu nařízení EPPO pochybnosti, měl podle stěžovatelky položit předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"), které ostatně sama naformulovala.
4. Vrchní soud stížnost stěžovatelky napadeným usnesením zamítl. Uvedl, že v postupu policejního orgánu nezjistil žádné procesní vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Při výkladu a aplikaci musí být zohledněn celý obsah nařízení, a proto nelze čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO vykládat restriktivně tak, že evropský pověřený žalobce má méně práv a možností než vnitrostátní žalobce v podobném řízení. S odkazem na preambuli nařízení EPPO vrchní soud uvedl, že členský stát by měl udělit evropským pověřeným žalobcům přinejmenším stejné pravomoci jako vnitrostátním žalobcům (bod 33 preambule) a že kromě minimálního souboru vyšetřovacích úkonů uvedených v nařízení by evropští pověření žalobci měli mít právo požadovat nebo nařizovat jakékoli úkony, což v podobných vnitrostátních případech mohou činit vnitrostátní žalobci (bod 71 preambule).
Vrchní soud měl za zřejmé, že čl. 30 nařízení EPPO nepředstavuje taxativní výčet pravomocí evropských pověřených žalobců, ale jen minimální rozsah pravomocí, které jim musí být svěřeny. Ve vztahu k návrhu stěžovatelky na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru vrchní soud uzavřel, že o výkladu nařízení EPPO nemá pochybnosti a nepřistoupí k jejímu položení.
5. Proti usnesení vrchního soudu podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá porušení svého práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny, práva na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a vlastnického práva dle čl. 11 Listiny ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení těchto práv stěžovatelka shledává v nesplnění povinnosti vrchního soudu přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku ohledně výkladu relevantního ustanovení unijního práva.
Stěžovatelka argumentuje především rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT (ECLI:EU:C:1982:335), který stanoví tři výjimky z povinnosti soudů poslední instance pokládat předběžné otázky. Dle stěžovatelky nebyla jí navržená předběžná otázka v řízení před vrchním soudem ani nerelevantní (první výjimka), ani vyřešená existující judikaturou (druhá výjimka), ani zcela jasná (třetí výjimka), a proto měl vrchní soud povinnost předběžnou otázku položit. Tím, že se na Soudní dvůr neobrátil, podle stěžovatelky pochybil.
Obsahem předběžné otázky mělo být to, zda mohl policejní orgán podle nařízení EPPO zajistit i náhradní hodnotu, nebo pouze nástroje a výnosy z trestné činnosti. Stěžovatelka se domnívá, že nařízení EPPO umožňuje zajištění pouze nástrojů a výnosů, a proto nebyl dán pro zajištění náhradní hodnoty zákonný podklad. Stejně tak se stěžovatelka domnívá, že nařízení EPPO neumožňuje zajišťovat její majetek, jelikož sama není podezřelou osobou.
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a návrh je přípustný.
7. Jedná se o věc identické problematiky a identické stěžovatelky jako ve věci sp. zn. I. ÚS 1675/23
, kterou Ústavní soud zamítl nálezem dne 19. 9. 2023. Jediný rozdíl spočívá ve skutečnosti, že ve výše uvedené věci byly zajištěnou náhradní hodnotou nemovitosti, a nikoliv peněžní prostředky na účtech. Vzhledem k jinak stejnému obsahu ústavní stížnosti proto Ústavní soud v detailech odkazuje na odůvodnění citovaného nálezu.
8. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění nástrojů trestné činnosti, výnosů z trestné činnosti či náhradní hodnoty podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím zachovává maximální zdrženlivost (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 267/03
,
I. ÚS 331/04
,
I. ÚS 155/06
,
I. ÚS 105/07
,
II. ÚS 2475/08
,
,
IV. ÚS 1054/12
,
II. ÚS 2531/22
,
IV. ÚS 258/22
,
IV. ÚS 258/22
,
I. ÚS 797/23
a další). Rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) musí splňovat tři podmínky: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13
ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 42)].
9. Policejní orgán zajistil peněžní prostředky na účtech stěžovatelky postupem podle § 79g odst. 1 ve spojení s § 79a odst. 1 trestního řádu jako náhradní hodnotu, jelikož se stěžovatelka mohla podílet na legalizaci majetku pocházejícího z trestné činnosti svého jediného jednatele, který je podezřelý ze spáchání rozsáhlé přeshraniční daňové trestné činnosti. Mezi účty podezřelého a jím ovládaných obchodních společností docházelo k transakcím, které se jeví jako podezřelé z daňových úniků.
10. Stěžovatelka namítá porušení jen zákonného podkladu, tedy první podmínky. Podle stěžovatelky totiž čl. 30 nařízení EPPO umožňuje zajištění výnosů z trestné činnosti, což odpovídá § 79a trestního řádu, nikoliv však zajištění náhradní hodnoty ve smyslu § 79g trestního řádu. Jak Ústavní soud rozvede v další části (body 19 až 22), nařízení EPPO však umožňuje i zajištění náhradní hodnoty. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že všechny podmínky ústavnosti zajištění majetku stěžovatelky byly v tomto případě splněny. Policejní orgán v zajišťovacím usnesení byť stručně, ale řádně, odůvodnil svůj postup ve věci a z ústavněprávního hlediska tak samotnému zajištění není co vytknout. Stěžovatelka nenapadá usnesení policejního orgánu a nenamítá protiústavní zásah do svých ústavně zaručených práv v důsledku samotného zajištění jejího majetku. Napadá pouze usnesení vrchního soudu, v jehož postupu shledává porušení svých procesních práv, a v důsledku toho rovněž práv majetkových.
11. K námitce stěžovatelky, že napadené usnesení ignoruje omezující podmínku dle čl. 30 odst. 1 písm. d) nařízení EPPO, neboť stěžovatelka není osobou podezřelou a není u ní předpoklad, že by mařila výkon rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že pro použití majetkového zajišťovacího institutu není rozhodné, je-li vedeno trestní řízení proti osobě, jejíž majetkové hodnoty jsou dotčeny, anebo je z trestné činnosti podezřelá osoba jiná. Majetkové zajišťovací instituty se totiž ukládají ve vztahu k věci a není podstatný vztah osoby, které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1829/15 ze dne 21. 7. 2015).
12. Ohledně nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, ze které vyplývá, že v některých případech může být důsledkem porušení ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); nepoložení předběžné otázky může být rovněž porušením čl. 6 Úmluvy, jak ve své judikatuře opakovaně uvedl i Evropský soud pro lidská práva [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 108/89 SbNU 593), body 69 a 70 a judikatura tam citovaná].
13. Judikatura Soudního dvora zmiňuje tři výjimky z této povinnosti soudů poslední instance (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 1982 ve věci 283/81 CILFIT, srov. též potvrzení této doktríny v rozsudku ze dne 6. 10. 2021 ve věci C-561/19 Consorzio Italian Management). Vnitrostátní soudy poslední instance se nemusí obrátit na Soudní dvůr, jestliže: 1. dotyčná otázka unijního práva není významná pro řešení daného případu; 2. již existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce (tzv. acte éclairé); a 3. výklad a správná aplikace unijního práva jsou natolik zřejmé, že nedávají žádný prostor pro rozumné pochybnosti (tzv. acte clair; srov. nález sp. zn. II. ÚS 1854/20 ze dne 18. 10. 2021, bod 55 a judikatura tam citovaná).
14. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva přitom plyne, že rozsah a kvalita odůvodnění nepoložení předběžné otázky mají odrážet relevanci předběžné otázky pro správné rozhodnutí ve věci [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2607/17 ze dne 4. 9. 2018 (N 149/90 SbNU 433) či nález sp. zn. I. ÚS 2839/21 ze dne 22. 11. 2022, body 36 a 37 a tam citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva]. Nestačí pouhé konstatování soudu poslední instance, že výklad unijního práva považuje za zřejmý; zejména takové konstatování nestačí v nynější situaci, pokud některý z účastníků řízení názoru soudu oponuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), bod 22, či nález sp. zn. I. ÚS 865/20 ze dne 24. 11. 2020 (N 217/103 SbNU 234), bod 16]. Zároveň však platí, že pouhé tvrzení účastníka řízení, že vyvstala potřeba položení otázky, samo o sobě nestačí k tomu, aby byla založena povinnost soudu ve smyslu čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU"), toto tvrzení musí soud přijmout jako důvodné (srov. výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 1434/17 , bod 72, či II. ÚS 1854/20 , bod 57).
15. V projednávané věci rozhodoval vrchní soud o stížnosti stěžovatelky jako soud poslední instance ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU. Zároveň stěžovatelka soudu položení předběžné otázky navrhovala, dokonce ji ve své stížnosti i sama naformulovala. Za této situace měl vrchní soud pouze dvě možnosti: buď předběžnou otázku Soudnímu dvoru položit, nebo v napadeném rozhodnutí pečlivě vysvětlit, která z výše uvedených tří výjimek formulovaných v judikatuře Soudního dvora byla v dané věci naplněna. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky by ze strany soudu mohlo dojít dvěma způsoby: 1. pokud by se s jejím návrhem na položení předběžné otázky nevypořádal vůbec; 2. pokud by se s jejím návrhem sice vypořádal, avšak jeho odůvodnění by bylo neudržitelné či svévolné.
16. Vrchní soud k odůvodnění nepoložení předběžné otázky uvedl, že nemá pochybnosti o výkladu relevantních ustanovení vnitrostátního práva ani použitých ustanovení Nařízení a dalších předpisů Unie, proto nespatřuje důvod k přerušení řízení a předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie, ani ve znění navrhovaném stěžovatelkou, ani ve znění jiném (bod 42 napadeného usnesení). I přes stručnost této argumentace nelze konstatovat, že by se soud s návrhem stěžovatelky nevypořádal vůbec.
17. Ke druhé možnosti porušení, tedy neudržitelnému či svévolnému odůvodnění, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně odkazuje na pojetí německého Spolkového ústavního soudu, podle něhož lze za svévoli považovat, jestliže: 1. soud měl sám pochybnosti ohledně správného výkladu unijního práva, ale přesto se na Soudní dvůr neobrátil; 2. soud se úmyslně odchýlil od ustáleného výkladu dané otázky Soudním dvorem, aniž by zahájil řízení o předběžné otázce; nebo 3. v situaci, kdy neexistovala (nebo zatím neexistuje) ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo tato judikatura nepokrývala celou problematiku, soud překročil míru svého uvážení a vyložil unijní právo bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost unijního práva (srov. výše citované nálezy sp. zn. II. ÚS 1009/08 , bod 23; I. ÚS 1434/17, bod 73; II. ÚS 3432/17, bod 28; či II. ÚS 1854/20 , bod 58).
18. První z uvedených situací v projednávané věci nenastala, neboť vrchní soud ohledně výkladu čl. 30 nařízení EPPO sám pochybnosti neměl, což je zřejmé z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ani druhou z uvedených situací nelze na projednávanou věc vztáhnout, neboť Soudní dvůr se doposud výkladem čl. 30 nařízení EPPO nezabýval, a proto se od ní vrchní soud nemohl úmyslně odchýlit. Zbývá tedy posoudit, zda vrchní soud překročil míru svého uvážení a vyložil čl. 30 nařízení EPPO bez položení předběžné otázky, ačkoli bylo třeba jednoznačně upřednostnit jiný výklad tohoto ustanovení.
19. Ústavní soud nepovažuje unijní právo za součást ústavního pořádku a není proto povolán k jeho výkladu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357), bod 17]. Někdy však může být ustanovení unijního práva "tak zřejmé, že neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost o způsobu vyřešení položené otázky," kterou pak lze označit za acte clair, jak uvedl Soudní dvůr ve výše citovaném rozsudku CILFIT. Z dalších bodů rozsudku CILFIT plyne, že tento závěr musí vnitrostátní soud posuzovat v závislosti na 1. specifických rysech unijního práva a zvláštních metodách jeho výkladu; 2. porovnání různých jazykových verzí unijního práva s přihlédnutím k jeho autonomní terminologii; a 3. výkladu předmětného ustanovení v jeho celkové souvislosti.
20. V nyní projednávané věci výklad nařízení EPPO skutečně neponechává prostor pro žádnou rozumnou pochybnost. Pokud totiž čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO stanoví, že evropští pověření žalobci "mají pravomoc vyžádat si nebo nařídit ve svých členských státech vedle úkonů uvedených v odstavci 1 jakákoli další opatření, která jsou podle vnitrostátního práva v podobných případech státním zástupcům dostupná," pak nelze výklad provedený vrchním soudem označit za neudržitelný.
21. Neudržitelná je naopak interpretace nabízená stěžovatelkou, podle níž je nutné výčet vyšetřovacích úkonů v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO považovat za taxativní. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že "pokud by měl být výklad opačný, postačilo by v čl. 30 Nařízení explicitně zmínit, že lze požadovat dále jakékoliv vyšetřovací úkony dle vnitrostátního práva členského státu." Přesně to však nařízení EPPO v čl. 30 odst. 4 činí, pokud umožňuje nařídit i jakákoli další opatření. Zatímco tedy čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO explicitně zmiňuje možnost zajištění nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní (§ 79a trestního řádu), institut zajištění náhradní hodnoty (§ 79g trestního řádu) je příkladem dalšího opatření podle čl. 30 odst. 4 nařízení EPPO. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu mají všechny stejný smysl a účel: napomáhat objasňování závažné, zejména hospodářské kriminality prostřednictvím omezení dispozičního práva s majetkovými prostředky tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití.
22. Ústavní soud zohlednil rovněž další jazykové verze nařízení EPPO a dospěl k závěru, že nic nenasvědčuje tomu, že by se česká verze nařízení od ostatních jazykových verzí jakkoli lišila. I z verze anglické, francouzské, německé, slovenské či polské totiž plyne stejný závěr: že unijní normotvůrce nezamýšlel, aby byl výčet v čl. 30 odst. 1 nařízení EPPO taxativní, neboť v čl. 30 odst. 4 explicitně umožňuje využít i jakákoli další opatření, která jsou podle vnitrostátního práva v podobných případech státním zástupcům dostupná. Na tomto místě tak lze uzavřít, že pokud vrchní soud považoval předmětnou otázku za acte clair, nelze jeho právní názor považovat za ústavně neakceptovatelné překročení míry jeho uvážení.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu