Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Města Pelhřimov, se sídlem Masarykovo náměstí 1, Pelhřimov, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Dominikánské náměstí 656/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. února 2025, č. j. 15 Co 352/2024-1223, a výroku IV usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. října 2024, č. j. 12 C 58/2017-1210, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení a VHS stavby, a. s., se sídlem Bánskobystrická 114/26, Liberec, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se pro stěžovatele zavázala zhotovit stavbu kompostárny. Dílo však zhotovila vadně, protože kompostárna nezvládla zpracovat požadovaný objem odpadu.
2. Stěžovatel podal proti vedlejší účastnici žalobu, kterou se domáhal zaplacení nákladů na odstranění vady díla a smluvní pokuty v souhrnné výši 13 970 508,60 Kč.
3. Okresní soud vydal mezitímní rozsudek, kterým rozhodl, že je právní základ stěžovatelem uplatňovaných nároků opodstatněný a že jejich výši a otázku náhrady nákladů řízení posoudí v konečném rozsudku. Mezitímní rozsudek obstál v přezkumu před krajským soudem, Nejvyšším soudem i Ústavním soudem.
4. Stěžovatel a vedlejší účastnice následně uzavřeli smír. V něm se dohodli na tom, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli částku 7 500 000 Kč. Účastníci v návrhu na schválení smíru zároveň navrhli, aby žádnému účastníkovi nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení a aby bylo stěžovateli podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích vrácena část zaplaceného soudního poplatku.
5. Okresní soud schválil smír (I. výrok), žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. až III. výrok) a zamítl návrh na vrácení části zaplaceného soudního poplatku, jejíž výše činí 558 820,80 Kč (IV. výrok). Krajský soud rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vrácení části soudního poplatku potvrdil.
6. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti IV. výroku rozhodnutí okresního soudu a rozhodnutí krajského soudu - tedy proti rozhodnutím o zamítnutí jeho návrhu na vrácení části soudního poplatku.
7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví (čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).
8. Mezitímní rozsudek není z materiálního hlediska rozhodnutím ve věci samé, protože není způsobilý řízení ukončit a chybí mu normativní, povinnostní obsah. Jeho výrok nelze vykonat a nezavazuje vedlejší účastnici k plnění. Rozsudek přinesl pouze obecnou informaci, že jsou uplatněné nároky v neurčeném rozsahu důvodné. Sazebník poplatků rozlišuje mezi "rozhodnutím soudu ve věci samé" a "rozhodnutím soudu, kterým bylo rozhodováno jen o základu předmětu řízení". Pokud zákonodárce činí toto rozlišení v příloze k zákonu, není důvod, aby od něj na jiném místě upouštěl. Pojem "rozhodnutí ve věci samé" je v této věci třeba vykládat především z ustanovení zákona o soudních poplatcích.
9. Pokud by byl mezitímní rozsudek rozhodnutím ve věci samé, pozbyla by právní význam věta druhá § 10 odst. 7 o "obdobném" použití při částečném smíru. Zatímco procesně úspěšný žalobce je za smírné ukončení sporu trestán nevrácením soudního poplatku, procesně neúspěšný žalovaný není zatížen žádným poplatkem za odvolání proti mezitímnímu rozsudku. Smír uzavřený po mezitímním rozsudku stále vede k odpadnutí podstatné části nákladů na vedení řízení. Mezitímní rozsudek navíc vytváří prostor pro jednání, protože až jeho vydání může postavit najisto, že je účelné věc řešit smírně.
10. Krajský soud nevypořádal stěžovatelovy klíčové námitky ohledně absence normativního obsahu mezitímního rozsudku, jeho nezpůsobilosti řízení ukončit a rozlišování mezi rozhodnutím ve věci samé a mezitímním rozsudkem v přílohách zákona o soudních poplatcích.
11. Podstatou tohoto řízení je otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly, že stěžovatel nemá nárok na vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve smyslu § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
12. Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelovy námitky a dospěl k závěru, že jeho ústavně zaručená práva či svobody porušena nebyla.
13. Předmětem sporu je v této věci výklad § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích ve znění: "Soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, v případě schválení smíru mezi účastníky řízení před tím, než je ve věci samé rozhodnuto. Byl-li smír schválen pouze v části předmětu řízení, vrátí soud odpovídající část poplatku; věta první se použije obdobně."
14. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel nárok na vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle tohoto ustanovení nemá - a to ze dvou hlavních důvodů (body 7 až 11 rozhodnutí krajského soudu a bod 5 rozhodnutí okresního soudu).
15. Zaprvé, vrácení části soudního poplatku by podle soudů odporovalo znění § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích, které stanoví jako podmínku pro vrácení to, že ke schválení smíru dojde "před tím, než je ve věci samé rozhodnuto". Mezitímní rozsudek - který byl před schválením smíru vydán - přitom rozhodnutím ve věci samé je. Podle § 152 občanského soudního řádu má být rozsudkem rozhodnuto "o celé projednávané věci" a v případě účelnosti "jen o její části" nebo "jen o jejím základu". Mezitímní rozsudek staví najisto, zda má žalobce na požadované plnění právo. Mezitímní rozsudek je závazný pro soud i účastníky a je vyloučeno, aby otázky, které se týkají základu nároku, soud znovu řešil při rozhodování o výši nároku.
16. Zadruhé, vrácení části soudního poplatku by odporovalo smyslu § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Cílem tohoto ustanovení je motivovat účastníky ke smírnému vyřešení sporu. Smírné řešení sporu je totiž - kromě jiného - časově a finančně úsporné a snižuje zatížení soudů. Tohoto cíle však ve většině případů není dosaženo tehdy, pokud soud ve věci rozhodne mezitímním rozsudkem, na jehož vydání již vynaložil značné úsilí i náklady, a účastníkům najisto postavil, že je nárok žalobce dán. Soud musel v mezitímním rozsudku vyřešit všechny otázky, které z uplatněných nároků vyplývají (kromě výše škody), a skutkově i právně posoudit důvodnost nároku z hlediska jeho základu, a to na základě provedeného dokazování. Těmito otázkami se přitom v řízení musel zabývat nejen okresní soud, ale i krajský soud a Nejvyšší soud.
17. Ústavní soud nepovažuje tyto závěry ani jejich odůvodnění za protiústavní. Otázka, zda je mezitímní rozsudek rozhodnutím "ve věci samé" ve smyslu zákona o soudních poplatcích, je především otázkou výkladu podústavního práva - konkrétně § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích.
18. Výklad podústavního práva přitom náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Rozhodnutí o nevrácení části soudního poplatku je navíc rozhodnutím o nákladech řízení, k jejichž přezkumu Ústavní soud přistupuje o to zdrženlivěji. Ke zrušení výroku či rozhodnutí o náhradě nákladů řízení proto Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2086/23 , bod 25; I. ÚS 3281/22, bod 15; IV. ÚS 105/23, bod 23).
19. Ústavní soud opakovaně uvádí, že do rozhodnutí o nákladech řízení zasáhne zpravidla až tehdy, pokud je toto rozhodnutí projevem svévole či libovůle nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. rozhodnutí citovaná v nálezech sp. zn. IV. ÚS 3048/24 , bod 26; II. ÚS 3252/24, bod 23; III. ÚS 2045/24, bod 22).
20. Žádnou takovou vadu napadená rozhodnutí nemají. Výklad obecných soudů respektuje znění i smysl § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Závěr, že mezitímní rozsudek je rozhodnutím ve věci samé, má oporu v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2602/2023, bod 57 až 58, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10/2024; stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2024, bod 40). Ústavní soud považuje za ústavně obhajitelný i závěr, že vydáním mezitímního rozsudku je smysl vrácení části soudního poplatku značně oslaben. Rozhodnutí tedy zaujímají přiměřený a odůvodněný výklad podústavního práva, který nejeví znaky libovůle či extrémního rozporu s principy spravedlnosti a ani jinak nepřekračuje meze ústavnosti. Napadená rozhodnutí jsou navíc srozumitelně, logicky a dostatečně podrobně odůvodněná.
21. O protiústavnosti napadených rozhodnutí nesvědčí ani stěžovatelovy námitky. Ústavní soud nepopírá, že má stěžovatelův výklad a jeho argumenty své ratio. Rolí Ústavního soudu však není posuzovat to, zda je výklad podústavního práva zaujatý obecnými soudy jediný možný, ale zda je ústavně souladný. Výklad obecných soudů přitom i přes stěžovatelovy námitky protiústavní není.
22. Ústavní soud si je vědom toho, že krajský soud nevypořádal několik stěžovatelových námitek (námitky týkající se absence normativního obsahu mezitímního rozsudku, jeho nezpůsobilosti řízení ukončit a rozlišování mezi rozhodnutím ve věci samé a mezitímním rozsudkem v přílohách zákona o soudních poplatcích). Žádná z uvedených námitek však nemá potenciál změnit výrok rozhodnutí založený na výše uvedených úvahách (viz body 7 až 11 rozhodnutí krajského soudu a bod 5 rozhodnutí okresního soudu, a body 13 a 14 tohoto rozhodnutí). Smyslem zásahu Ústavního soudu není přimět obecný soud k sepsání podrobnějšího a právně perfektního odůvodnění, aniž by se to projevilo na výroku jeho rozhodnutí (usnesení sp. zn. IV. ÚS 76/24 , bod 10; III. ÚS 2709/23, bod 22). Tento zdrženlivý přístup platí o to víc při přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení, k jejichž zrušení Ústavní soud přistupuje jen ve výjimečných případech (bod 16 výše).
23. Ústavní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí neporušila stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svobodu. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu