Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Aloise Humpolíka, zastoupeného JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem, se sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. října 2023 č. j. 54 Co 123/2023-104 a proti usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. května 2023 č. j. 16 EXE 747/2022-59, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Střední školy Brno, Charbulova, příspěvkové organizace, se sídlem Charbulova 1072/106, Brno-Černovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 7 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i jejich příloh, se podává, že Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným usnesením rozhodl o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na § 1987 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") shledal důvodnou námitku neplatnosti jednostranného započtení, kterou vznesla vedlejší účastnice jako oprávněná, když pohledávku, kterou stěžovatel započetl vůči jí vymáhané pohledávce v tomto exekučním řízení, považoval za nejistou. V dané souvislosti okresní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 26 Cdo 564/2020 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz), v souladu s nímž při aplikaci pojmu jistota a určitost pohledávky právě ve smyslu § 1987 občanského zákoníku zohlednil stav jiného soudního řízení vedeného mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Zároveň okresní soud nepovažoval exekuční návrh vedlejší účastnice za šikanózní, když ke splnění vymáhané povinnosti nebylo zapotřebí součinnosti vedlejší účastnice, kterou by stěžovateli neposkytla; naopak stěžovateli zaslala předexekuční výzvu, než přistoupila k podání exekučního návrhu.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") usnesení okresního soudu potvrdil. Zdůraznil, že v dané věci není sporu o tom, že se vede jiné soudní řízení o existenci a výši pohledávky stěžovatele vůči vedlejší účastnici, kterou stěžovatel užil k započtení. Proti takovému právnímu jednání (tedy proti aktu započítání, který dlužník použije proti svému věřiteli) se věřitel může bránit dovoláním se relativní neplatnosti takového jednostranného započtení; přesně tak vedlejší účastnice podle krajského soudu postupovala.
Dále krajský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soudní řízení, jehož podstatou je pohledávka, kterou stěžovatel vůči pohledávce vedlejší účastnice užil k započtení, doposud nebylo skončeno ani před soudem prvního stupně. Za dané situace tedy okresní soud podle krajského soudu postupoval správně, pokud na ochranu vedlejší účastnice aplikoval právě ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku. Protože vedlejší účastnice vznesla námitku relativní neplatnosti jednostranného započtení, musel se okresní soud zabývat právě tím, zdali je stěžovatelem uplatňovaná pohledávka jistá a určitá, tedy způsobilá přivodit svým započtením zánik vedlejší účastnicí uplatněné pohledávky.
V rámci exekučního řízení by naopak soud mohl oprávněnost námitky započtení posuzovat jen tehdy, pokud by pohledávka užitá jedním z účastníků řízení k započtení vůči pohledávce druhého účastníka řízení byla zcela nepochybná. Taková situace však v krajským soudem posuzovaném případě nenastala, neboť o stěžovatelem uplatněné pohledávce (tzv. aktivní pohledávce) probíhalo jiné soudní řízení. Vedlejší účastnicí zahájené exekuční řízení podle krajského soudu není šikanózním postupem, a to i s ohledem na závěry uvedené v nálezu ze dne 17.
12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3216/14
[(N 218/79 SbNU 503); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel totiž svůj dluh vůči vedlejší účastnici dobrovolně neuhradil, a to ani přes jí formulovanou předexekuční výzvu. Vedlejší účastnice naopak návrh na nařízení exekuce podala až poté, kdy stěžovatel proti ní uplatnil jím tvrzenou pohledávku, tedy v okamžiku, kdy již bylo zřejmé, že stěžovatel svůj závazek vůči vedlejší účastnici dobrovolně platit nebude. Vedlejší účastnice nemůže být nucena ani k tomu, aby bez dalšího vůči stěžovateli započetla své pohledávky, a to už i s ohledem na to, že by se tak vystavovala nebezpečí vznesení námitky relativní neplatnosti takového započtení ze strany stěžovatele.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že mezi ním a vedlejší účastnicí se vedl mimo jiné spor o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která mu byla dána vedlejší účastnicí. Protože se stěžovatel v jiném soudním řízení domáhal vůči vedlejší účastnici uhrazení dlužných platů ve výši 103 860 Kč, mohla naopak vedlejší účastnice snadno započíst jí uplatňovanou pohledávku ve výši 10 844,40 Kč, vzniklou jako dluh stěžovatele s úhradou náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastnice tak pro tuto bagatelní částku neměla vůči stěžovateli podávat návrh na nařízení exekuce. Stěžovatel se návrhu na nařízení exekuce bránil podáním návrhu na její zastavení, a to s tvrzením, že vymáhaná pohledávka zanikla započtením podle § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen "o. s. ř."). Dále měla být podle stěžovatele na něj nařízená exekuce zastavena i proto, že exekuční návrh vedlejší účastnice je nutno podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. považovat za šikanózní. Obecné soudy návrhu stěžovatele na zastavení exekuce nevyhověly a stěžovatel považuje zejména rozhodnutí okresního soudu za nepřezkoumatelné. Neurčitost pohledávky stěžovatelem použité k započtení, (resp. skutečnost, že pohledávka má být nejistá) krajský soud dovodil jen z toho, že nahlédl do aplikace Infosoud.cz, aby se přesvědčil, v jakém stavu se jiné soudní řízení o takto stěžovatelem uplatněné pohledávce nachází. Uvedený důkaz byl ovšem k posouzení možnosti započtení pohledávky ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku zcela nepostačující.
5. Povinností obecných soudů naopak podle stěžovatele bylo posoudit možnost započtení existujících pohledávek. Pokud za dané situace odkazovaly na běžící jiné soudní řízení, jehož předmětem byla právě stěžovatelem k započtení použitá pohledávka, postupovaly nesprávně (a dopustily se svévole) už proto, že toto jiné soudní řízení trpí průtahy (prvostupňový soud v něm například v této souvislosti pochybil, pokud nařídil k vyřešení sporu zcela neúčelnou mediaci). Zároveň bylo možné správnost jednostranného započtení provedeného stěžovatelem posoudit i jen z listinných důkazů, které měly soudy v exekučním řízení k dispozici. Podle stěžovatele proto v řízení musí být dána skutečná objektivní nejistota o pohledávce uplatňované k započtení a není možné, aby soud k námitce započtení nepřihlédl a tím řízení jen zdržoval.
6. Okolnost, že vedlejší účastnice jednostranné započtení ze strany stěžovatele neakceptovala, resp. také sama nepřistoupila k započtení, svědčí ve skutečnosti o jejím šikanózním jednání. Stěžovateli totiž vyplácela pravidelně plat, od něhož si mohla jí uplatňovanou pohledávku v příslušném rozsahu započíst. Podání exekučního návrhu bylo za uvedeného stavu vyloučeno již s odkazem na § 1911 občanského zákoníku. K šikanózní povaze vedlejší účastnicí podaného návrhu na nařízení exekuce stěžovatel opětovně odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 . Tím, že se vedlejší účastnice zcela nelogicky rozhodla vymáhat vůči stěžovateli svoji pohledávku v rámci exekučního řízení, zasáhla rovněž do stěžovatelova práva na ochranu soukromí a nedotknutelnosti osoby, neboť stěžovatelovo jméno se objevilo mimo jiné v Centrální evidenci exekucí. V dané souvislosti pak stěžovatel ještě odkazuje například na nález ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 2833/21 s tím, že podle judikatury Ústavního soudu je možné dokonce rozhodnout o opětovném zastavení již skončeného exekučního řízení, které již bylo jednou zastaveno.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud může svou pravomoc naplňovat výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94
(N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Ke stěžovatelově argumentaci pak Ústavní soud především uvádí, že v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se obecné soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly (to platí i pro stěžovatelem opakovaně uplatňované odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu). Stěžovatel tak i v ústavní stížnosti poněkud jednostranně vychází z toho, že je nesporné, že jak on tak vedlejší účastnice mají vůči sobě vzájemné neuhrazené pohledávky. V době, kdy obecné soudy vedly řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, však vedlejší účastnice takový výklad odmítala a poukazovala na souběžně běžící spor o (ne)platnosti výpovědi z pracovního poměru. Proto ji, jak již ostatně uvedly oba obecné soudy, nebylo možno nutit (a ani trestat), aby na vzájemné započtení pohledávek přistoupila.
11. V napadených rozhodnutích - zvláště v rozhodnutí krajského soudu - je vysvětleno, že vlastní dokazování, respektive právní posouzení toho, zda v daném případě bylo možno započtení realizovat či nikoliv, by přesahovalo rámec exekučního řízení. Z pohledu Ústavního soudu tedy zcela obstojí závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelem uplatňovaná pohledávka byla ve smyslu § 1987 odst. 2 občanského zákoníku neurčitá a nejistá; proto také neobstojí tvrzení stěžovatele o údajné nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí okresního soudu. Toto odůvodnění je podle Ústavního soudu sice stručnější, ale obsahuje věcnou a relevantní argumentaci.
12. Není rovněž pravda, že by exekuční soudy v daném řízení posuzovaly otázku neurčitosti či nejistoty ohledně stěžovatelem aktivně započtené pohledávky jen podle formálního stavu řízení v rámci pracovněprávního sporu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Okolnost, zda je stěžovatelem uplatňovaná pohledávka neurčitá (nejistá) posuzovaly zejména s ohledem na argumentaci obou účastníků řízení. Naopak na stav řízení podle aplikace Infosoud.cz podle Ústavního soudu odkázaly zcela případně, když z této aplikace zjistily už jenom to, že pracovněprávní spor v době jejich rozhodování nebyl rozhodnut ještě ani soudem prvního stupně.
Za dané situace, vzhledem ke spornosti vzájemných nároků stěžovatele a vedlejší účastnice, pak exekučním soudům nepříslušelo - jak již bylo vysvětleno shora - aby samy v rámci exekučního řízení posuzovaly oprávněnost nároků stěžovatele nebo vedlejší účastnice, o nichž se přitom vede spor v jiném soudním řízení. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelem prezentované východisko, že pracovněprávní spor byl stižen průtahy; proti nim se stěžovatel mohl bránit opravnými prostředky, které mu právní řád za tím účelem poskytuje.
Navíc - a toliko pro doplnění - Ústavní soud upozorňuje, že samotný postup soudu v řízení, byť s ním účastník řízení nesouhlasí, nemůže být hodnocen jako průtah v řízení. To Ústavní soud uvádí potud, pokud stěžovatel průběh pracovněprávního sporu před soudem napadá například tím, že zde rozhodující soud prvního stupně podle něj nařídil neúčelnou mediaci.
13. Už jen z výše uvedeného je zřejmé, že nemůže obstát tvrzení stěžovatele, že by exekuční soudy k námitce započtení ze strany stěžovatele nepřihlédly bez dalšího. Obecné soudy ve věci stěžovatele rovněž nemohly automaticky vycházet ze stěžovatelem odkazovaného ustanovení § 1911 občanského zákoníku, neboť ten se netýká eventuální možnosti započtení vzájemných pohledávek (nadto ve fázi běžícího řízení o výkonu rozhodnutí), ale vzájemné podmíněnosti plnění smluvních stran ze smlouvy mezi nimi uzavřené.
14. Obecné soudy také vysvětlily, proč návrh na nařízení exekuce ze strany vedlejší účastnice nelze hodnotit jako šikanózní; v této souvislosti se rovněž vypořádaly se stěžovatelovým odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14
. S interpretací, zvolenou obecnými soudy ve vztahu k tomuto nálezu, se přitom Ústavní soud zcela ztotožňuje. Nález totiž vychází ze zcela jiných skutkových okolností případu, kdy věřiteli bylo zřejmé, že dlužník svůj dluh sám uhradí, přesto věřitel využil návrhu na nařízení exekuce. V nyní posuzovaném případě naopak stěžovatel pohledávku vedlejší účastnice uhradit nechtěl (a to ani přes výzvu vedlejší účastnice), když naopak přistoupil k jednostrannému započtení své pohledávky ve vztahu k pohledávce uplatňované vedlejší účastnicí, když ale jeho pohledávku vedlejší účastnice neuznávala.
15. Za takové situace pak nemůže obstát ani stěžovatelovo tvrzení o tom, že zahájením exekučního řízení vedlejší účastnice zasáhla do jeho práva na soukromí a nedotknutelnost jeho osoby. Bylo totiž na stěžovateli, aby pohledávku vedlejší účastnice dobrovolně uhradil; to zvláště za situace, kdy nešlo o pohledávku nikterak velkou, což ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí. Nepřípadný je konečně i odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 2833/21 , neboť v nyní posuzovaném případě nedošlo k tomu, že by exekutor běžící exekuční řízení zastavil mimo svoji rozhodovací pravomoc za tím účelem, aby sebe, respektive i oprávněnou osobu uchránil před nutností platit povinnému náhradu nákladů řízení (srov. k tomu také nález ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1536/21 ).
16. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu