Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Kodadové, zastoupené Mgr. Jozefem Barátem, advokátem, sídlem Bachmačské náměstí 310/2, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2025 č. j. 26 Cdo 222/2025-116, výroku II a III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2024 č. j. 23 Co 242/2024-98 a výroku II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. května 2024 č. j. 28 C 269/2023-69 ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. července 2024 č. j. 28 C 269/2023-82, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Melichara, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu (na spravedlivý proces) zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že byl porušen i čl. 90 Ústavy.
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 269/2023 se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem obvodního soudu byl zamítnut návrh stěžovatelky na přerušení řízení do doby pravomocného skončení řízení o dědictví po (stěžovatelčině matce) Marcele Kodadové, vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 32 D 1299/2022 (výrok I), stěžovatelce (jako žalované) bylo uloženo vyklidit ve výroku blíže specifikovaný rodinný dům na pozemku v katastrálním území X (dále jen "nemovitost") (výrok II) a zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) na náhradě nákladů řízení částku 8 712 Kč (výrok III).
3. Obvodní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník se stal vlastníkem nemovitosti na základě kupní smlouvy a usnesení soudního exekutora o příklepu, že ji stěžovatelka užívá k vlastnímu bydlení, aniž by jí svědčil titul, který by ji k tomu opravňoval, a že nebyla tvrzena ani prokázána poctivá držba ani to, že by něco za užívání nemovitosti hradila. Následně uzavřel, že stěžovatelka brání vedlejšímu účastníkovi ve výkonu vlastnického práva, a že je tudíž jeho žaloba důvodná.
4. V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") odmítl odvolání stěžovatelky do výroku I rozsudku obvodního soudu, ve výrocích II a III ho potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), odmítl, a to dílem pro vady, které nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem z toho důvodu, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Stěžovatelka vytýká Nejvyššímu soudu, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a že se dostatečně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi, a to konkrétně vydržením služebnosti bytu (zejména okolnostmi, za kterých k němu může dojít) a tím, zda je takové vydržení předběžnou otázkou, kterou musí soudy posuzovat z moci úřední. Má za to, že obecné soudy měly zkoumat, zda má k užívání nemovitosti platný právní titul. Podle stěžovatelky nejde o nepřípustnou novotu, ale o předběžnou otázku, kterou je soud povinen řešit z moci úřední. V dovolání přitom formulovala právní otázku, kterou se měl dovolací soud zabývat, a odmítnutí dovolání z důvodu, že chybí údaj o tom, od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, považuje za nesprávné.
7. K tomu stěžovatelka doplňuje, že v dovolání poukázala na to, že téměř celý život žila v nemovitosti se svou matkou, a to minimálně od roku 1987 (kdy ji matka nabyla do svého vlastnictví) do roku 2019. Užívala samostatnou jednotku a s matkou nevedla společnou domácnost. Byla tak poctivým držitelem této služebnosti bytu, resp. věcného břemene bydlení, neboť vůlí její matky vždy bylo, aby i ona (stěžovatelka) v nemovitosti strávila celý svůj život. Došlo tudíž podle ní k vydržení služebnosti užívání (§ 1260 ve spojení s § 1095 občanského zákoníku). Otázka, zda lze vydržet služebnost bytu (za jakých okolností), dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Protože soudy měly tuto otázku řešit z moci úřední jako otázku předběžnou, považuje stěžovatelka odmítnutí dovolání z důvodu, že jde o nepřípustnou novotu, za překvapivé.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že nezohlednil sociální aspekt věci. Způsob, jakým vedlejší účastník nemovitost nabyl, označuje za rozporný s dobrými mravy, protože opakovaně došlo ke zneužití práva. Soudní exekutor po dobu několika měsíců zadržoval vymožené finanční prostředky z nedobrovolné dražby spoluvlastnického podílu o velikosti 1/4 původně ve vlastnictví jejího bratra, a teprve až když zemřel, byly vyplaceny do dědictví. Nedošlo tak k úhradě sporné pohledávky původního věřitele - Českomoravské stavební spořitelny, a. s., což vedlo k dalšímu nezákonnému vymáhání a nakonec i k prodeji spoluvlastnického podílu její matky o velikosti 3/4. Matka i bratr v roce 2019 po dražbě marně žádali o vyčíslení zůstatku exekuce za účelem úhrady celé dlužné částky, následně utrpěl bratr pracovní úraz, po němž se stal imobilním. Soudní exekutor tuto situaci zneužil a včas nevyplatil zajištěného věřitele, po skončení exekuce neprovedl řádné vyúčtování a bez právního důvodu si ponechal částku 200 000 Kč.
9. K dalšímu pochybení došlo v insolvenčním řízení vedeném s její matkou jako dlužnicí, neboť insolvenční správce nepostupoval správně, jestliže došlo k prodeji podílu o velikosti 3/4, ač zástavním právem byl zajištěn pouze podíl o velikosti 1/4. Insolvenční správce pohledávku nepopřel, ačkoliv její matka poukazovala na nesrovnalosti ohledně její výše a rozsahu zajištění, nezaslal jí (matce) rozhodnutí, kterým bylo schváleno oddlužení a od kterého se odvíjela lhůta pro podání incidenční žaloby, a bezdůvodně odmítl její žádost o možnost úhrady dluhu.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (viz ale sub 14 a 17).
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že je povinností dovolatele vymezit dovolací důvod tak, že specifikuje právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a současně vyloží, v čem má spočívat jeho nesprávnost, a to tak, aby se z něho podávala právní otázka, jakou má dovolací soud řešit (pakliže ji sám dovolatel nenaformuluje). Vždy v souvislosti s tou kterou právní otázkou pak dovolatel uvede, který z důvodů (předpokladů) přípustnosti dovolání, jež jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., považuje za splněný a (v závislosti na dovolacím důvodu) zdůvodní, proč tomu tak má být [k tomu blíže bod 17 nálezu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17
(N 47/88 SbNU 633)].
13. Stěžovatelka v bodě I a III dovolání avizuje splnění dvou předpokladů přípustnosti dovolání, a to, že napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Z bodu I lze dále vyvodit, že druhý z předpokladů přípustnosti vztahuje k otázce, za jakých podmínek lze vydržet služebnost bytu. V bodě III dovolání pak stěžovatelka vytýká městskému soudu, že se nezabýval tím, z jakého titulu nemovitost užívá, a tvrdí, že tuto otázku měl zkoumat z moci úřední. V tomto ohledu se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou však stěžovatelka nijak nespecifikovala. Současně argumentuje, že vydržela služebnost užíváním nemovitosti a že otázka (podmínek) vydržení nebyla v rozhodování soudu dosud vyřešena.
14. Po posouzení obsahu dovolání Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelka v souvislosti s otázkou, zda odvolací soud měl povinnost zkoumat její užívací titul, resp. vydržení z moci úřední, žádnou konkrétní judikaturu neuvedla, a tudíž je dovolání v této části vadné (bod 5 usnesení). Stěžovatelka takové posouzení označuje za nesprávné, nicméně z ústavní stížnosti neplyne, v čemž by (ústavně relevantní) pochybení Nejvyššího soudu mělo spočívat, a není to zřejmé ani Ústavnímu soudu. Ústavní stížnost v tomto bodě nelze než označit jako zjevně neopodstatněnou.
15. Dovozovala-li stěžovatelka v dovolání, že byly naplněny předpoklady vydržení, šlo podle § 241a odst. 6 o. s. ř. o nepřípustné skutkové novoty (bod 6 usnesení). Stěžovatelka netvrdí, že by tuto skutečnost v předchozím řízení uplatnila; oponuje Nejvyššímu soudu tím, že se touto otázkou měly soudy zabývat z moci úřední. Tento argument se však míjí s důvodem, na němž je napadené usnesení postaveno. Na doplnění lze uvést, že sice (i) podle judikatury Ústavního soudu je soud povinen přihlédnout k vydržení z moci úřední [viz bod 18 nálezu ze dne 14. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1404/13
(N 96/73 SbNU 581)], nicméně by musel být zjištěn skutkový stav, který vůbec možnosti vydržení nasvědčoval, čemuž tak ale nebylo, a tudíž se zde přiměřeně uplatní závěry Ústavního soudu plynoucí z usnesení ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1259/24
. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom plyne, že stěžovatelka užívala nemovitost na základě svého osobního vztahu s matkou, a s ohledem na to, že její matka zemřela, dospěly s ohledem na zjištěný skutkový stav (vcelku logicky) k závěru, že (již) nemá k nemovitosti žádný užívací titul (čímž implicitně vyjádřily, že zde ani nedošlo k vydržení).
16. Byť se stěžovatelka výslovně domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, z obsahu ústavní stížnosti lze dále vyvodit, že napadá rovněž rozsudky soudů nižších stupňů. Vzhledem však k tomu, že se nijak nevymezuje proti výroku I uvedeného rozsudku obvodního soudu a výroku I rozsudku městského soudu (týkajícího se návrhu na přerušení řízení), Ústavní soud konstatuje, že v tomto rozsahu tyto rozsudky napadeny ústavní stížností nejsou.
17. Jak patrno z obsahu dovolání, stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje svou argumentaci, kterou uplatnila v jeho bodě III. Jde-li o otázku, zda se obecné soudy z moci úřední měly zabývat případným užívacím titulem, konkrétně vydržením služebnosti bytu, ústavní stížnost v tomto bodě není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, neboť stěžovatelka řádně nevyčerpala dovolání. Podle posledně uvedeného ustanovení není ústavní stížnost (materiálně) přípustná ani v té části, kde stěžovatelka tvrdí, že vydržela služebnost bytu, neboť v řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnila (a uplatnila ji až v dovolání, což však zákon nepřipouští - viz sub 14).
18. Stěžovatelka také vytýká obecným soudům, že nezohlednily sociální aspekt věci, a v této souvislosti poukazuje na okolnosti, které nabytí nemovitosti vedlejším účastníkem předcházely (zejména mělo jít o zneužití práv soudním exekutorem a insolvenčním správcem). Vzhledem k tomu, že tvrzené zneužití práv nelze přičítat vedlejšímu účastníkovi, který získal nemovitost v dražbě, Ústavní soud nemá, co by mohl obecným soudům vytknout, jestliže je pro posouzení dané věci nepovažovaly za relevantní.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu