USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Janem Houserem, advokátem se sídlem v Praze 8, Kundratka 1897/2, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Jozefem Barátem, advokátem se sídlem v Praze 6, Bachmačské náměstí 310/2, o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 269/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 23 Co 242/2024-98, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 9. 2024, č. j. 23 Co 242/2024-98, odmítl odvolání žalované do výroku I o zamítnutí návrhu na přerušení řízení (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s opravným usnesením) ve výroku o věci samé II a v nákladovém výroku III (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Dovolání žalované (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
4. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Dovolatelka odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) mimo jiné vytýká, že se nezabýval otázkou, z jakého právního titulu nemovitost užívá, a má za to, že při řešení této otázky se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání ale není patrné, od které konkrétní judikatury se měl odvolací soud odchýlit, a dovolání je tak v této části vadné (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.).
6. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky „za jakých podmínek lze vydržet služebnost bytu“, kterou dovolatelka pokládá za dovolacím soudem dosud neřešenou. Tvrzení o vydržení služebnosti bytu v předmětné nemovitosti totiž poprvé zmínila až v dovolání, čímž zároveň uplatnila tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.).
7. Na (neurčitě formulované) otázce „rozsahu vyklizení, pokud se v nemovitosti nacházejí i věci třetích osob“, kterou dovolatelka pokládá rovněž za dovolacím soudem dosud neřešenou, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí). Dovolatelka nezpochybňuje, že předmětnou nemovitost užívá, namítá pouze, že se v ní nacházejí také movité věci dosud nevypořádané v probíhajícím dědickém řízení. Nesplní-li dovolatelka svou povinnost nemovitost vyklidit (tj. neodstraní-li z ní své věci a neodevzdá-li ji oprávněné osobě např. předáním klíčů), způsob, jakým bude výkon rozhodnutí proveden, vyplývá z § 341 o. s. ř. V soudní praxi přitom není pochyb, že nařízený výkon rozhodnutí se nevztahuje na osoby, které byt užívají na základě vlastního práva, jež není odvozeno od práva povinného. Nebude-li exekuční titul směřovat proti všem (údajným) rušitelům vlastnického práva, bude na oprávněném, aby si opatřil i proti nim rozhodnutí o vyklizení, bude-li chtít dosáhnout úplného vyklizení bytu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1983, sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněné pod č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro řešení této otázky proto nemůže být dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka „poskytnutí bytové náhrady“, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Povinnost zajistit bytovou náhradu vyklizovaným osobám pro vlastníka nemovitosti z předpisů hmotného práva nevyplývá. Občanský zákoník pojem bytových náhrad (náhradního bytu a náhradního ubytování) z předchozí právní úpravy v § 712 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále opět jen „obč. zák.“) nepřevzal a jejich poskytování neupravuje (s výjimkou stanovenou v § 768 odst. 2 o. z., která na projednávaný případ nedopadá). Užívá-li někdo nemovitost (její část) bez právního důvodu, nelze mu v souvislosti s jeho vyklizovací povinností přiznat právo na zajištění bytové náhrady, a to ani za použití analogie zákona. Judikaturu, která byla za účinnosti obč. zák. přijata k otázce vázanosti vyklizení na bytovou náhradu, nelze v poměrech občanského zákoníku aplikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3745/2019).
9. Pro úplnost lze dodat, že uložil-li odvolací soud dovolatelce povinnost nemovitost vyklidit bez vázanosti na zajištění bytové náhrady (o jejíž přisouzení ostatně ani nežádala) za situace, kdy dovolatelka za její užívání (bez právního důvodu) po relativně dlouhou dobu (nejméně od října 2022) neposkytuje žalobci odpovídající (resp. žádné) protiplnění, vyřešil otázku namítaného rozporu výkonu práva s dobrými mravy v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 119/2017).
10. Dovolatelka podává dovolání výslovně i do výroku III napadeného rozsudku o nákladech (odvolacího) řízení, v této části však není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.] – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu