Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky AVIM Praha, s. r. o., se sídlem Sokolovská 352/23, Praha 8, a stěžovatele "HABEAS CORPUS", spolek, se sídlem Ocelkova 643/20, Praha 9, obou zastoupených JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem, se sídlem Záhřebská 562/41, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2024, č. j. 26 Cdo 3932/2023-273, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2023, č. j. 20 Co 144/2023-138, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. února 2023, č. j. 15 EXE 1452/2022-111, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v tomto usnesení zabývá otázkou, zda z ústavního hlediska obstojí napadená soudní rozhodnutí, která v souladu se všeobecně přijímaným a ustáleným právním závěrem vyloučila použití institutu vedlejšího účastenství v exekučním řízení.
2. Proti stěžovatelce byla zahájena exekuce vyklizením nebytových prostor. Před jednáním o jejím návrhu na zastavení této exekuce podal stěžovatel k soudu návrh na vstup do tohoto řízení v pozici vedlejšího účastníka na straně stěžovatelky. Návrh odůvodnil tím, že vede spor o vlastnictví nemovitostí, které mají být vyklizeny.
3. Obecné soudy však stěžovatelův vstup do řízení nepřipustily. Rozhodnutí odůvodnily tím, že podle ustálené rozhodovací praxe je vedlejší účastenství v exekučním řízení pojmově vyloučeno. Obvodní soud proto stěžovatelův návrh zamítl, městský soud toto rozhodnutí k odvolání obou stěžovatelů potvrdil a Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Proti všem těmto rozhodnutím podali stěžovatelé ústavní stížnost.
4. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelů porušila jejich práva a svobody zaručená: * Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3 až 4, čl. 4 a čl. 10), * Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2 až 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 až 2 a čl. 38 odst. 2), * Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 7, čl. 17 a čl. 29 odst. 1 až 3), * Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 až 14 a čl. 53) a Dodatkovým protokolem k Úmluvě (čl. 1), * Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (čl. 14 a 26) a * Listinou základních práv Evropské unie (čl. 41 a 47).
5. Stěžovatelé považují napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: * Zákon nevylučuje vstup vedlejšího účastníka do exekučního řízení. Toto vyloučení si uměle vytvořily soudy, aniž by pro to měly oporu v právní úpravě, čímž z této věci vyřadily občanský dozor. * Česká republika tímto výkladem udržuje protiústavní stav a soudy jím vyvolávají důvodné pochybnosti o své nezávislosti a nestrannosti. Soudy tento výklad zaujaly proto, že se zřejmě bojí odkrytí trestných činů z devadesátých let minulého století (kterých se týká i tento případ), anebo proto, že danou věc řešit nesmí. Pro soudy je snazší neřešit konkrétní problém a namísto toho "přikrývat" podvody, odkazovat na konstantní judikaturu či "pojmové vyloučení" a doufat, že se stěžovatelé s tímto protiústavním vysvětlením spokojí. * Česká republika nechrání majitele stěžovatelky ani její investice do nemovitostí a neustále zvýhodňuje oprávněného. Soudy ve stěžovatelčině věci narušují její psychickou i materiální rovnováhu a potlačují spravedlnost. * Obecné soudy paušálně odmítly předložené námitky, postupovaly přepjatě formalisticky a porušily svou povinnost řešit každý případ a každou námitku individuálně, nalézt spravedlivé řešení, vycházet z individuálních okolností případu a odchýlit se od doslovného znění zákona, pokud to vyžaduje jeho účel, historie, systematická souvislost či ústavní principy. * Soudy postupovaly v rozporu s nálezy Ústavního soudu (sp. zn. IV ÚS 690/01, I. ÚS 535/2000 , III. ÚS 258/99 , II. ÚS 404/98 ), rozsudky Soudního dvora (sp. zn. C-257/85, C-85/76, C-48/90, C-49/88, C-233/85, C-170/89, C-32-62, C-322/81, C-42/59-TO a 49/59-TO) a Tribunálu (sp. zn. T-9/89, T-7/93 R a T-9/93 R). * Obecné soudy nepostřehly, že návrh na zastavení exekuce byl uplatněn z titulu porušení mezinárodních smluv. Žalobami opřenými o vnitrostátní právo se totiž nelze domoci spravedlnosti. * České chápání pojmu "nezávislý a nestranný soud" je příliš úzké a neodpovídá jeho výkladu v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. * Obecné soudy porušily obecné zásady unijního práva a řádně se nevypořádaly se skutečností, že jim český právní řád odporuje.
6. Stěžovatelé k prokázání přípustnosti a důvodnosti ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud provedl jako důkaz některé písemnosti založené v soudním spise - jako například jejich dosavadní podání a plné moci či další dokumenty.
7. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel ověřit, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že zatímco ve vztahu ke stěžovatelce jsou procesní předpoklady řízení splněny, ve vztahu ke stěžovateli tyto předpoklady splněny nejsou.
9. Ústavní stížnost totiž může podat pouze ten, kdo byl účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jak je přitom vysvětleno v následující části tohoto usnesení, stěžovatel účastníkem ani vedlejším účastníkem tohoto řízení nebyl a ani být nemohl. Jeho ústavní stížnost je proto návrhem podaným někým zjevně neoprávněným [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
10. Podstatou řízení před obecnými soudy byla otázka, zda je v exekučním řízení přípustné vedlejší účastenství zakotvené v § 93 občanského soudního řádu. Zatímco soudy s odkazem na ustálenou rozhodovací praxi rozhodly, že použití tohoto institutu v exekučním řízení přípustné není, stěžovatelé považují tento závěr za protiústavní.
11. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavních stížnostech jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy). Napadené rozhodnutí může proto zrušit pouze tehdy, pokud má toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení vadu, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na námitky uvedené v ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že důvody k jejich zrušení dány nejsou.
13. Občanský soudní řád stanoví, že pokud se v jeho části o výkonu rozhodnutí neuvádí jinak, použijí se na výkon rozhodnutí ustanovení jeho předcházejících částí, tedy ustanovení § 1 až 250m (viz § 254 odst. 1 občanského soudního řádu, který se podle § 52 odst. 1 exekučního řádu přiměřeně použije i pro exekuční řízení). Nabízí se proto otázka, zda je v exekučním řízení přípustné tzv. vedlejší účastenství zakotvené v § 93 občanského soudního řádu. Právní nauka i praxe se jednoznačně shoduje na tom, že v exekučním řízení je použití tohoto institutu vyloučeno.
14. Tento závěr má oporu v dlouhodobé a ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a zastávají jej i odborníci na civilní proces (ze soudních rozhodnutí viz např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 1875/2015, 20 Cdo 4063/2010 či 20 Cdo 91/99 a z odborných textů viz např. Jirsa, J., Janek, K., Trebatický, P. § 93. In: Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení. Kniha I. 4. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2023, s. 603; Drápal, L. § 93. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 605; Macková, A. In: Winterová, A., Macková, A. a kol. Civilní právo procesní. Díl druhý. 3. vydání. Praha: Leges, 2022, s. 51; Svoboda, K. Exekuční řízení. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 45).
15. Závěr o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení přitom dosud nezpochybnil ani Ústavní soud, který se jím ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1683/23 , bod 6; I. ÚS 2838/22).
16. Ústavní soud souhlasí se stěžovateli v tom, že obvykle není přesvědčivé odmítnout určitý právní závěr pouze na základě tvrzení, že je "pojmově" či "z povahy věci" vyloučen (jako tak v otázce nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení činí např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 91/99, 26 Cdo 1875/2015 nebo nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu). Nelze však přehlížet ty prameny, které odůvodnění tohoto závěru rozvíjí (uvedené v bodě 14 tohoto usnesení). Podle nich je použití vedlejšího účastenství v exekučním řízení vyloučeno proto, že je přípustné pouze ve sporném řízení, jelikož účelem tohoto institutu je především podpora některého z účastníků sporu. Exekuční řízení však není sporným řízením a jeho účelem není rozhodnutí sporu, ale nucený výkon exekučního titulu. Podle některých navíc použití vedlejšího účastenství v exekučním řízení vylučují zvláštní ustanovení obsažené v části občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí.
17. Ústavní soud tedy shrnuje, že závěr napadených rozhodnutí o nepřípustnosti vedlejšího účastenství v exekučním řízení má jednoznačnou a dlouhodobou oporu v právní nauce i praxi. Ústavní soud přitom tento závěr ani jeho zdůvodnění nepovažuje za protiústavní. Požadavek na to, aby byla v exekučním řízení připuštěna účast vedlejšího účastníka, neplyne ani z Listiny základních práv a svobod ani jiné součásti ústavního pořádku či navazující judikatury. Žádnou konkrétní argumentaci, která by tento závěr podporovala, ostatně neobsahuje ani ústavní stížnost.
18. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani způsob, jakým je tento závěr odůvodněn v napadených rozhodnutích. Soudy v nich nastínily judikaturní východiska týkající se vedlejšího účastenství v exekučním řízení a přiléhavě je použily na daný případ (viz bod 2 rozhodnutí Nejvyššího soudu, bod 3 rozhodnutí městského soudu a body 7 až 8 rozhodnutí obvodního soudu). Námitky, že rozhodující soudci nebyli nestranní a nezávislí, že neřešili případ a jednotlivé námitky individuálně nebo že postupovali přepjatě formalisticky či jinak protiústavně, nejsou v ústavní stížnosti nijak konkrétně podloženy či rozvedeny. Podporu pro tyto námitky přitom v napadených rozhodnutích nespatřuje ani Ústavní soud.
19. Ústavní soud s ohledem na tvrzení uvedená v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že obecné soudy ani Ústavní soud se nevyhověním jejich podáním nesnaží vyhýbat řešení problému. Výše popsané závěry jsou teorií i praxí zastávány dlouhodobě a nejsou uplatňovány selektivně - ať už ve vztahu k osobám, které se vedlejšího účastenství domáhají, tak ve vztahu k povaze vymáhané povinnosti či exekučního titulu.
20. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelů odmítl - a to zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (viz bod 21 tohoto usnesení) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný (viz bod 22 tohoto usnesení).
21. Ve vztahu ke stěžovateli Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, protože stěžovatel nebyl a ani nemohl být účastníkem řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a část IV tohoto usnesení].
22. Ve vztahu ke stěžovatelce Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, protože obecné soudy neporušily její ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část V tohoto usnesení].
23. Ústavní soud dodává, že kromě písemností, které jsou stěžovatelé povinni v řízení o ústavní stížnosti doložit ze zákona, žádné další dokazování v řízení neprováděl. Nic totiž nenaznačuje tomu, že by obsah dalších stěžovateli navržených důkazů ověřoval jejich tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (k provádění důkazů v řízení o ústavní stížnosti blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/22 , bod 12; IV. ÚS 53/20, bod 28; III. ÚS 1824/18, bod 32).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. srpna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu