Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2023, č. j. 30 Cdo 3857/2022-493, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2022, č. j. 54 Co 57/2022-435, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. listopadu 2021, č. j. 25 C 218/2017-398, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. Z ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), sp. zn. 25 C 218/2017, zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.
4. Stěžovatel byl trestně stíhán pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě, trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele a pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, spáchané v jednočinném souběhu a ve spolupachatelství s dalšími dvěma osobami. Trestní stíhání stěžovatele pravomocně skončilo zproštěním obžaloby s tím, že stíhaný skutek nebyl trestným činem.
5. Následně se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení nemajetkové újmy ve výši 4 725 000 Kč s příslušenstvím sestávající z částky 4 500 000 Kč jakožto nároku za nezákonné trestní stíhání, a z částky 225 000 Kč jakožto nároku za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání (4 roky a 9 měsíců). Své nároky stěžovatel předběžně uplatnil u vedlejší účastnice, která uznala důvodným pouze požadavek na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání (nezákonné rozhodnutí) ve výši 60 000 Kč, kterou následně uhradila.
6. Obecné soudy nejprve přiznaly stěžovateli částku ve výši 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, co do délky řízení považovaly nárok za nedůvodný. Jejich rozhodnutí následně zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3271/20 . Ústavní soud obecným soudům uložil povinnost dostatečným způsobem zohlednit veškeré klíčové a jedinečné okolnosti posuzovaného případu a svá rozhodnutí odůvodnit způsobem, který nebude vykazovat ústavněprávní nedostatky.
7. Obvodní soud proto rozhodoval znovu a napadeným rozsudkem řízení o žalobě v rozsahu částky 60 000 Kč zastavil, neboť tuto částku již vedlejší účastnice uhradila, vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 340 000 Kč s úrokem z prodlení, a ve zbytku žalobu zamítl. Stěžovateli podle obvodního soudu náleží zadostiučinění za nezákonné stíhání v celkové výši 400 000 Kč. Tato výše odpovídá srovnatelným případům, a to zejména případu spoluobviněné J. H., které soudy přiznaly odškodnění ve výši 180 000 Kč. Tuto částku soud u stěžovatele zvýšil, neboť přihlédl k tomu, že stěžovatel byl oproti spoluobviněné v produktivním věku, trestní stíhání výrazně zasáhlo do jeho profesního života a do financí rodiny, stíhání nesla těžce manželka stěžovatele, spolu se stěžovatelem odkládala početí druhého potomka. Stěžovateli též došla výzva od Úřadu vlády ČR k zaplacení 77 000 000 Kč, což byla částka pro rodinu likvidační. Jako nedůvodný shledal obvodní soud nárok stěžovatele na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, jelikož trestní stíhání nebylo nepřiměřeně dlouhé. Význam řízení byl pro stěžovatele sice zvýšený, ale orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule a řízení bylo složité.
8. Městský soud v Praze v odvolacím řízení (dále jen "městský soud") poté, co doplnil dokazování o pět dalších srovnatelných případů s případem stěžovatele, rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel namítá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na projednání věci bez zbytečných průtahů. Rovněž tvrdí, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na náhradu škody ze strany soudu či jiného státního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, jelikož mu za nezákonné rozhodnutí nebylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění.
10. Stěžovatel primárně nesouhlasí s výší zadostiučinění poskytnutého mu obecnými soudy v rámci odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Namítá, že se obecné soudy neřídily závazným názorem vysloveným Ústavním soudem v jeho věci, jelikož stanovily výši zadostiučinění na základě libovůle a nepřihlédly ke všem okolnostem daného případu. Dále tvrdí, že v řízení před odvolacím soudem neměl možnost reagovat na závěr soudu o nesrovnatelnosti jeho věci s případy, kdy bylo poškozeným přiznáno i vyšší měsíční imateriální odškodnění, neboť s ním byl seznámen až v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Celková doba trestního řízení přesáhla přiměřenou délku, přestože věc týkající se jeho osoby nebyla nikterak složitá, přičemž není podstatné, zda se v řízení vyskytovaly průtahy či nikoliv. Z tohoto titulu mu tudíž rovněž náleží přiměřené zadostiučinění.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem [ovšem vyjma té části, ve které napadá výroky I a II rozsudku obvodního soudu a výrok I rozsudku městského soudu, neboť tyto výroky nejsou způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní soud si vyžádal soudní spis, vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení a repliku stěžovatele. IV. 1. Vyjádření Nejvyššího soudu
13. Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout. K tomu dodal, že stěžovatelovy dovolací otázky k jeho nároku na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání se zakládaly na odlišném skutkovém základě, než z jakého vycházely obvodní a městský soud. Nejvyšší soud by se mohl zabývat dovolací otázkou, ve které by stěžovatel namítal exces ve skutkových zjištěních, avšak pouze za předpokladu, že by tuto otázku stěžovatel vznesl a ve vztahu k ní vymezil některý z důvodů přípustnosti dovolání. Stěžovateli přiznané zadostiučinění je v poměrech České republiky spíše vyšším. Obecné soudy respektovaly předchozí kasační nález Ústavního soudu. Okolnost, že byla určitá osoba zproštěna obžaloby, neboť stíhaný skutek není trestným činem, na straně jedné zpravidla umocňuje její újmu, jen z toho však nelze mechanicky dovozovat na potřebu určité výše peněžité satisfakce. Nelze totiž ve všech případech činit apriorní a potud zjednodušující závěr, že již v průběhu přípravného řízení, popř. při podání obžaloby, muselo být všem orgánům činným v trestním řízení na první pohled zřejmé, že dané jednání znaky skutkové podstaty určitého trestného činu nenaplňuje.
14. Námitky stěžovatele proti rozdílnosti porovnávaných případů by byly obecně uplatnitelné proti jakémukoliv srovnání, neboť žádné dva případy odehrávající se v reálném světě nemohou být totožné a šlo by mezi nimi teoreticky najít takřka nekonečné množství odlišností. Stěžovatel se proto touto námitkou fakticky vymezuje proti metodě, kterou soudy pro určení zadostiučinění obecně používají. Tato metoda je ale racionální. Stěžovatel byl navíc i po zrušení věci Ústavním soudem procesně primárně pasivní, neboť kromě případu P. L. žádné jiné vhodné případy neoznačil. Obecné soudy nijak nebagatelizovaly pracovní zařazení stěžovatele. Pozice ředitele jednoho z více odborů Úřadu vlády však není souměřitelná s pozicí policejního prezidenta. Nelze opomenout ani skutečnost, že stěžovatel ukončil svůj pracovní poměr u X a stal se o své vůli advokátním koncipientem ještě předtím, než vůči němu bylo zahájeno trestní stíhání a než, jak sám uvedl, začal pociťovat újmu z toho plynoucí. Námitku k neprovedení náležitého srovnání újem, které vznikly jednotlivým poškozeným, a uplatněný případ znalce D. stěžovatel neuplatnil v dovolání. Závěr, že zvýšení odškodnění oproti srovnatelným věcem obecně neopodstatňuje medializace trestní věci, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Obvodní soud k medializaci přesto přihlédl. Co se týká délky trestního řízení, stěžovatel kritérium složitosti bagatelizuje. V dané trestní věci šlo o skupinovou věc, extrémní rozsáhlost spisového materiálu, značný počet svědků, potřebu reagovat v řízení před soudem na mnohá podání účastníků, projednání věci na dvou instancích, apod. IV. 2. Vyjádření městského soudu
15. Městský soud v zaslaném vyjádření uvádí, že ústavní stížnost směřující proti jeho rozhodnutí považuje za nedůvodnou. Zdůrazňuje, že stěžovatel svou procesní aktivitu omezil výhradně na porovnání svého případu s případem policejního prezidenta P. L. Tento případ však není s případem stěžovatele srovnatelný, navíc v tomto případě byla výše vyplacené finanční náhrady výsledkem dohody uzavřené s Ministerstvem spravedlnosti, a nikoliv výsledkem soudního projednání. S případy, které při svém rozhodování městský soud použil, obě procesní strany podrobně seznámil ještě před vydáním konečného rozhodnutí. Ve zbylém rozsahu městský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. IV. 3. Vyjádření obvodního soudu
16. Obvodní soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. IV. 4. Vyjádření vedlejší účastnice
17. Vedlejší účastnice uvedla, že napadená rozhodnutí akceptovala a nově stanovenou výši zadostiučinění uhradila. Obecné soudy ve svých rozhodnutích vycházely ze srovnatelných případů, která se co do shodných znaků shodovaly s případem stěžovatele a své závěry řádně odůvodnily. Případ bývalého policejního prezidenta P. L. není s případem stěžovatele srovnatelný. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost zamítnout a přiznat vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení za 1 úkon právní služby. IV. 5. Replika stěžovatele
18. V replice na vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že obecné soudy při srovnání případu stěžovatele s obdobnými případy přihlédly pouze k pracovnímu zařazení stěžovatele, nikoliv k jiným podstatným okolnostem. Vyjádření Nejvyššího soudu je vnitřně rozporné a kritérium pracovního zařazení využívá vždy jen v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel dále předkládá několik případů, ve kterých jiní poškození dostali odškodnění vyšší.
19. Městský soud vyčítá stěžovateli neoprávněně pasivitu. Pokud měl městský soud za to, že je třeba některá tvrzení či důkazy v řízení doplnit, měl stěžovatele vyzvat a poučit k jejich doplnění. Stejně tak mohl to učinit obvodní soud. Stěžovatel nevytýká soudu, že jeho případ srovnával s rozhodnutími známými mu z úřední činnosti, ale nesouhlasí s tím, jak byla tato komparace provedena a odůvodněna.
20. K vyjádření vedlejší účastnice stěžovatel uvedl, že obecné soudy nevyhodnocovaly všechny podstatné znaky srovnatelných případů, ale zaměřily se pouze na kritérium pracovního zařazení a medializaci. Obecné soudy sice podrobně zjišťovaly dopady do osobního, rodinného a profesního života stěžovatele, avšak tato zjištění nijak nepromítly do svých rozhodnutí a přiznaného zadostiučinění. Náklady řízení před Ústavním soudem by Ústavní soud vedlejší účastnici přiznávat neměl.
21. V případě přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se odškodnění za nezákonné trestní stíhání je úkolem Ústavního soudu posoudit, zda soudy při úvaze o výši peněžité náhrady za jednoznačně vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním) nevyložily příslušná ustanovení zákona o odpovědnosti státu za škodu ústavně neslučitelným způsobem, zda svá rozhodnutí řádně odůvodnily a zohlednily individuální okolnosti každého posuzovaného řízení a jeho důsledků do sféry stěžovatele způsobem naplňujícím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [nález sp. zn. I. ÚS 2551/13
(N 71/73 SbNU 305), bod 14]. Obzvláště důsledně musí obecné soudy zohlednit všechny nepříznivé následky způsobené nezákonným trestním řízením, dotýkající se zejména osobní integrity stěžovatele, včetně jeho rodinného a pracovního života a jeho finanční sféry. Podobné případy musí soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu posuzovat důsledně a individualizovaně tak, aby rozsah odškodnění zásadně co nejvíce odpovídal způsobené újmě. Nemohou postupovat paušálně a mechanicky bez přihlédnutí k okolnostem konkrétního případu a zájmům konkrétní posuzované osoby (srov. nález sp. zn. II. ÚS 417/21 , bod 35). Přitom platí, že stát nesmí závažnost nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním bagatelizovat přiznáním nepřiměřeně nízké nebo dokonce jen symbolické náhrady [nález sp. zn. IV. ÚS 3183/15
(N 183/82 SbNU 773), bod 49].
22. Žádné ze zmíněných vad Ústavní soud v dané věci neshledal. Obecné soudy napravily nedostatky, které jim předtím Ústavní soud vytkl. Zohlednily mimo jiné, že nezákonné trestní stíhání velmi citelně zasáhlo do soukromého, rodinného i pracovního života stěžovatele, a to tím, že zvýšily přiznávané zadostiučinění oproti tomu, které obdržela spoluobžalovaná úřednice (body 35 a 36 rozsudku obvodního soudu, bod 25 rozsudku městského soudu). Rovněž řádně zdůvodnily, proč případ stěžovatele není srovnatelný s případem P.
L. (bod 36 rozsudku obvodního soudu, bod 25 rozsudku městského soudu). Na jejich závěru, že profesní zařazení stěžovatele bylo oproti P. L. jiné, a z toho důvodu nejde o případy srovnatelné, nevidí Ústavní soud nic nelogického, svévolného či bagatelizujícího pracovní zařazení stěžovatele. Nelze přitom pominout, že kromě tohoto případu, stěžovatel za celou dobu řízení jiný případ neoznačil. Tento nedostatek nemůže stěžovatel dohánět v řízení před Ústavním soudem a jím tvrzená srovnatelnost s případy znalce D., političky P.
a ostatními označenými v jeho replice není námitkou materiálně přípustnou [nález sp. zn. I. ÚS 4022/17
(N 110/89 SbNU 631), bod 22].
23. Ani námitka stěžovatele, že jej odvolací soud dopředu neseznámil s případy, ve kterých bylo poškozeným za nezákonné trestní stíhání přiznáno i vyšší měsíční imateriální odškodnění, není opodstatněná. Jak Ústavní soud ověřil ze zvukového záznamu jednání ze dne 12. 4. 2022, předseda senátu účastníky obeznámil jmenovitě s rozsudky Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 91/2018 a sp. zn. 23 Co 185/2020 (viz 30. minuta záznamu) a k těmto měli možnost se vyjádřit. Stěžovatel (jeho zástupce) nevznesl vůči provedeným důkazům žádné výhrady, při jednání nic nenamítl.
Obdobně se k této námitce ostatně ve svém usnesení vyjádřil již Nejvyšší soud. Při odůvodnění nesrovnalosti těchto případů s případem stěžovatele uvedl městský soud podobně jako u případu P. L., že poškození v těchto případech na rozdíl od stěžovatele měli zcela výjimečné společenské postavení podmíněné předchozím desítky let trvajícím nadstandardním plněním pracovních a služebních povinností. Jak již Ústavní soud uvedl výše, neshledává na tomto závěru nic, co by pracovní postavení stěžovatele bagatelizovalo, jakož ani nic svévolného a tudíž neústavního.
24. Dalším odděleným okruhem námitek stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, že jeho trestní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé.
25. Při posuzování přiměřenosti délky řízení není zpravidla možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou. Vždy je třeba zvážit konkrétní okolnosti daného případu. Od toho je samozřejmě nutné odlišit situace, v nichž zákon orgánu veřejné moci ukládá povinnost provést úkon či vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě. V těchto případech se neuplatní obecná úvaha o přiměřenosti celkové doby řízení. Jinak je nutné při zvažování přiměřenosti délky řízení vždy přihlédnout ke kritériím, mezi které patří složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů a význam předmětu řízení pro poškozeného (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010).
26. Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že řízení může být nepřiměřeně dlouhé, aniž by bylo stiženo průtahy. Tento závěr judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4584/2010) však stěžovatel zřejmě nechápe správně. Z uvedeného závěru totiž neplyne, že by průtahy v řízení neměly obecné soudy při posuzování přiměřenosti délky řízení hodnotit vůbec. Plyne z něj, že obecné soudy musí nejprve stanovit celkovou dobu trvání dotčeného řízení a až poté posoudit, zda se jednalo o dobu přiměřenou individuálním okolnostem.
Mezi tyto okolnosti bezpochyby patří i postup příslušných orgánů, v rámci něhož se mimo jiné hodnotí, zda orgány postupovaly plynule či v řízení docházelo k neodůvodněným průtahům. Jelikož nejde o kritérium jediné, může být jako nepřiměřeně dlouhé vyhodnoceno i takové řízení, ve kterém k žádným průtahům nedošlo. V souladu s tím rozhodovaly obecné soudy ve věci stěžovatele, neboť nejprve zjistily celkovou dobu řízení a až následně posuzovaly její přiměřenost, a to nejenom podle plynulosti trestního řízení, ale i podle jiných kritérií, jako je význam řízení pro stěžovatele a složitost řízení.
Uvedenému postupu soudů Ústavní soud nemůže nic vytknout, naopak, soudy postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou.
27. Stěžovatel dále nesouhlasí s postupem obecných soudů, které posuzovaly složitost řízení ve vztahu k celému trestnímu řízení s více spoluobviněnými, namísto toho, aby zkoumaly složitost řízení pouze ve vztahu ke stěžovateli. Tvrdí, že konkrétně jeho trestní řízení složité nebylo, neboť z odůvodnění trestních rozsudků vyplynulo, že skutková zjištění, o která se opíralo následné zproštění stěžovatele, byla známa již na samém počátku trestního řízení.
28. K tomu lze uvést, že obvodní soud dospěl na rozdíl od stěžovatele k závěru, že trestní řízení bylo i vůči stěžovateli složité, neboť byl obžalován ze skutkově komplikovaných trestných činů (soud se musel vypořádat s množstvím skutkově vymezených jednání deseti obžalovaných, které měly naplňovat znaky řady trestných činů). Městský soud následně převzal skutková zjištění obvodního soudu a potvrdil závěr obvodního soudu o nedůvodnosti žalovaného nároku. Skutečnost, že v dané trestní věci byla skutková zjištění, o která se opíralo následné zproštění stěžovatele, známa již na samém počátku trestního řízení, žádný ze soudů nezjistil. Lze proto uzavřít, že stejně jako své dovolání, i ústavní stížnost stěžovatel zakládá na jiném skutkovém stavu, než k jakému dospěly obvodní i městský soud.
29. I zde je přitom nutné stěžovateli vytknout procesní pasivitu před městským soudem. Ani ve svém odvolání, ani v průběhu odvolacího řízení stěžovatel nevymezil odvolací důvody, pro které by měl být rozsudek obvodního soudu v části zamítající nárok stěžovatele na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přezkoumán (v bodu 18 sice městský soud odvolací důvod stěžovatele k tomuto nároku vymezil, ten je ale zjevně zkopírován z předchozího rozsudku č. j. 54 Co 265/2019-295 a neodpovídá nově podanému odvolání stěžovatele, navíc ani důvod zde vymezený se netýká přímo složitosti řízení).
Přestože městský soud mohl přezkoumat rozsudek obvodního soudu i z důvodu, který nebyl v odvolání uplatněn (§ 212a odst. 1 o. s. ř.), tedy např. zda byla skutková zjištění k otázce složitosti dostatečná, bylo to spíše jeho právem, nikoliv povinností (SVOBODA, K. Opravné prostředky. Civilní proces z pohledu účastníka. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 109). Primární odpovědnost za to, že městský soud skutkový stav k otázce složitosti nepřezkoumal, nese stěžovatel sám. Svůj nedostatek procesní aktivity nemůže napravit až v řízení o ústavní stížnosti, která je subsidiárním prostředkem k ochraně základních práv [nález sp. zn. I.
ÚS 4022/17
(N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Proto je i tato jeho námitka zjevně neopodstatněná.
30. K žádosti vedlejší účastnice o zaplacení nákladů řízení Ústavní soud uvádí, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Ze znění tohoto ustanovení tedy vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V nyní posuzované věci nicméně neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti vedlejší účastnice netvrdila a neidentifikoval je ani sám Ústavní soud.
31. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími stěžovatelova základní práva neporušily. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu