Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. T., zastoupeného Mgr. Pavlou Brennan Kahounovou, advokátkou, sídlem Ostrovní 126/30, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 sp. zn. 8 Tdo 467/2017 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2016 sp. zn. 9 To 53/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel svojí argumentací napadá i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 , dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125) podrobil ústavnímu přezkumu i toto rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho návrhu.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 12. 2015 sp. zn. 47 T 7/2010 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což byl podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozené Kanadě - kanadskému velvyslanectví v Praze částku 19 191 120 Kč s příslušnými úroky.
4. K odvolání stěžovatele vrchní soud napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek § 250 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, který mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let, přičemž mu podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložil povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil způsobenou škodu.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, opřené o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. řádu, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 8 Tdo 467/2017 podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel v podstatě namítá, že soudy provedené důkazy jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými a právními závěry, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho důkazními návrhy a porušily též jeho ústavně zaručené právo na zákonného soudce.
7. Podle přesvědčení stěžovatele soudy usuzují na údajnou zpronevěru finančních prostředků poškozené z účtu VISA toliko na základě neprůkazného tvrzení kanadského velvyslanectví v Praze, aniž by důsledně zvážily možnost, že tato zpronevěra vznikla pouze nezaúčtováním finančních prostředků v účetní evidenci. Vyslovuje názor, že nebylo prokázáno, že by se žalovaný skutek stal. Pouze bylo prokázáno, že finanční prostředky neprocházely účetní evidencí spravovanou účetním oddělením, na kterém v danou dobu působil, což však neprokazuje, že zmizely nebo byly zpronevěřeny. Poukazuje na to, že nelze zjistit počáteční ani konečný stav pokladní hotovosti v předmětné době a že pokladna nikdy nebyla předmětem inventury a není jediný důkaz, který by prokazoval, kolik finančních prostředků se po jeho odchodu z velvyslanectví v hotovosti nacházelo. Výše nezaevidovaných peněz v trezoru po jeho odchodu je přitom zásadní k určení viny za zmizení předmětných finančních prostředků z 24 výběrů z VISA účtu či pro určení případné výše škody. Tvrdí, že účetnictví nebylo zcela přehledné, což dokládá existence účtu k financování akce Terryho Foxe stojícího mimo účetní evidenci spravovanou účetním oddělením, u něhož docházelo k opakovaným vkladům hotovosti pod názvem "mimoemisní vklady". Oním vkladatelem mohla být poškozená, která k tomu logicky musela použít prostředky neprocházející účetní evidencí. Bylo prokázáno, že účetní evidencí procházely pouze dva účty, jeden vedený v měně kanadského dolaru, který měl na starosti stěžovatel, druhý v českých korunách. Tyto však nejsou jedinými účty (viz např. účet vedený k akci Terryho Foxe). Účetní evidencí neprocházely ani finanční prostředky vyhrazené na další akce pořádané kanadskou ambasádou. Není ani zřejmé, z jakých prostředků bylo financováno kanadské velvyslanectví v Bratislavě. Stěžovatel proto vyslovuje domněnku, že pořádané akce a bratislavská pobočka mohly být financovány z prostředků předmětných 24 výběrů z VISA účtu. Stěžovatel upozorňuje i na existenci tzv. černých peněz ve výdajové i příjmové stránce účetnictví, čímž znovu poukazuje na zásadní nesrovnalosti v účetnictví.
8. Stěžovatel uvádí, že v souvislosti se vzniklými nesrovnalostmi v účetnictví předložil odvolacímu soudu znalecký posudek, v němž byly uvedeny zcela nové informace vyplývající ze znaleckého zkoumání účetnictví poškozené o existenci nezaúčtovaných příjmových a výdajových pokladních dokladů. Vrchní soud však tento důkaz nepřipustil, přičemž stěžovatel považuje jeho postup za formalistický, porušující jeho právo na soudní ochranu. V této souvislosti polemizuje se závěry soudem opatřeného revizního znaleckého posudku mimo jiné o důvodech přerušované číselné řady dokladů zaznamenaných v tzv. pomocné účetní knize, které označuje za nesprávné a spekulativní.
9. Stěžovatel je přesvědčen, že byly zjištěny skutečnosti a provedeny důkazy, které vyvolávají důvodné pochybnosti o tom, že byl spáchán trestný čin a že by se vůbec dopustil protiprávního jednání. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je vyžadováno, aby každý případ vyvolávající sebemenší důkazní pochybnosti, byl vyložen ve prospěch obviněného. Dospěl-li tedy městský soud k závěru o jeho trestní odpovědnosti, takový závěr porušuje zásadu in dubio pro reo.
10. V další části ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje porušením práva na zákonného soudce. Má pochybnosti, zda přísedící senátu městského soudu byli vybráni v souladu s platným rozvrhem práce. Cituje závěry nálezů Ústavního soudu zdůrazňující zachování zásady pevného přidělování soudní agendy a vylučující výběr soudů a soudců (i přísedících) "ad hoc". V jeho věci nebylo v příslušném rozvrhu práce upraveno, který konkrétní přísedící bude přidělen pro rozhodnutí v senátní věci. Ze spisu rovněž nevyplývá, kdo a proč rozhodl, že přísedící budou Josef Aksenov a Jiří Čejchan. Má za to, že o způsobu výběru přísedících v jeho věci rozhodla vlastní úvaha nezjištěné osoby, nikoli pevně stanovená pravidla s možností kontroly jejich dodržování. Vrchní soud se však uvedenými aspekty obsazení senátu městského soudu nezabýval a rozhodl spekulativně bez důkazní opory. Za věcně správné a přiléhavé stěžovatel nepovažuje ani přidělení věci po skončení funkce soudkyně JUDr. Mileny Němcové předsedovi senátu JUDr. Alexandru Sotolářovi podle bodu I. odst. 8 příslušného rozvrhu práce, přičemž za přiléhavou označuje aplikaci bodu I. odst. 11 tohoto rozvrhu práce, případně jeho bodu I. odst. 12.
11. V poslední části ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti výroku o náhradě škody. Dle jeho názoru městský soud tento výrok odůvodnil velmi stručně a nepřezkoumatelným způsobem, neboť není patrné, zda a kdy se poškozený se svým nárokem připojil, nebyl k tomu proveden důkaz. Uvádí, že s poukazem na popis skutku vznesl námitku promlčení tohoto nároku. Dle něj by běh tzv. objektivní promlčecí lhůty skončil dne 4. 9. 2009, nikoli dne 1. 10. 2009, jak konstatoval vrchní soud. Uvedl-li pak vrchní soud, že běh dvouleté tzv. subjektivní promlčecí lhůty mohl vůči poškozenému započít dnem 13. 7. 2005, kdy bylo stěžovateli sděleno obvinění, stěžovatel má za to, že takový závěr je nesprávný a v rozporu se soudní judikaturou, podle níž počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty nastává v okamžiku, kdy poškozený má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité osoby dostatečně pravděpodobnou. Stěžovatel poukazuje na to, že poškozená disponovala informacemi, že škůdcem je stěžovatel, což vyvozuje z interního vyšetřování na kanadském velvyslanectví a z informací v jí předložené zprávě. Podle jeho přesvědčení tak dvouletá subjektivní promlčecí doba uplynula dávno před připojením poškozené se svým nárokem k trestnímu řízení.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
14. Stěžovatel především argumentuje porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít v řízení před městským soudem tím, že jeho trestní věc rozhodoval v rozporu s platným rozvrhem práce senát složený z předsedy senátu JUDr. Alexandra Sotoláře a přísedících Josefa Aksenova a Jiřího Čejchana. V této souvislosti brojí proti rozsudku vrchního soudu, který se s uvedenou námitkou vypořádal (viz str. 6 a 7 rozsudku) poté, co si za tímto účelem vyžádal podrobné vyjádření JUDr. Alexandra Sotoláře a místopředsedkyně městského soudu ke způsobu a pravidlům, jakými bylo postupováno při sestavování předmětného trestního senátu. Stěžovatel zároveň pomíjí, že uvedený postup městského soudu znovu podrobně přezkoumal k jeho dovolací námitce také Nejvyšší soud (viz str. 16 až 20 usnesení), který se se závěrem vrchního soudu o nedůvodnosti této námitky zcela ztotožnil. Jeho argumentaci nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout.
15. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, jež mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v § 41 až § 45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§ 41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§ 42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích].
16. Ústavní soud v minulosti vyložil obsah práva na zákonného soudce tak, že toto právo na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen ? pro různé důvody a rozličné účely ? výběr soudů a soudců "ad hoc". Toto právo není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají z ústavního pořádku pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [viz nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71), ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463)].
17. V nyní posuzované věci měl městský soud v rozvrhu práce stanovena pravidla pro určení konkrétních přísedících přidělených k jednotlivým senátům. Přesto si vrchní soud vyžádal vyjádření městského soudu ke způsobu, jakým byl veden postup při sestavování senátu v předmětné věci, a předseda příslušného senátu mu podrobně vyložil, jak byl senát sestaven a obsazen. Z tohoto vyjádření zjistil, že věc byla původně projednána v senátu, jemuž předsedala JUDr. Milena Němcová a jehož členy byli přísedící Josef Aksenov a Zdeněk Janů. V tomto složení byl vynesen odsuzující rozsudek, který vrchní soud zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V mezidobí původní předsedkyně senátu JUDr. Milena Němcová se funkce soudce vzdala a odešla do důchodu, takže věc byla přidělena v souladu s pravidly rozvrhu práce JUDr. Alexandru Sotolářovi. Ten hodlal věc projednat se stejnými přísedícími, avšak přísedící Zdeněk Janů byl pro dlouhodobou nemoc omluven, takže byl ve shodě s rozvrhem práce přizván podle abecedního pořadí a vytíženosti přísedících Jiří Čejchan. Vrchní soud tak shledal, že takovým postupem nedošlo k porušení práva na zákonného soudce. Zabýval se i výhradami k přidělení věci předsedovi senátu JUDr. Alexandru Sotolářovi, vyšel z rozvrhu práce a vyjádření místopředsedkyně městského soudu, přičemž její postup akceptoval a vysvětlil, proč nelze použít pravidlo rozvrhu práce, na něž stěžovatel odkazoval, které se vztahuje na případy přechodné nepřítomnosti soudce, nikoliv na ukončení funkce soudce.
18. Jak již bylo uvedeno výše, ke způsobu sestavení předmětného senátu se znovu velmi podrobně a s odkazem na příslušné pasáže rozvrhu práce městského soudu na dané období a na stanoviska předsedy senátu JUDr. Alexandra Sotoláře a místopředsedkyně městského soudu vyjádřil i Nejvyšší soud, neboť stěžovatel v dovolání znovu namítl, že jako přísedící neměl být přizván Jiří Čejchan, a že byl nesprávně určen nový předseda senátu. Jeho závěru, že městský soud měl pevný systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, nikoli systém nahodilý a účelový, jak tvrdil stěžovatel, a že předseda senátu JUDr. Alexandr Sotolář byl určen podle platného rozvrhu práce, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť odpovídá zjištěním vyvozeným z provedeného dokazování a není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Namítá-li stěžovatel v této souvislosti, že o přidělení věci novému předsedovi senátu měl rozhodnout předseda městského soudu, nikoliv jeho místopředseda, Nejvyšší soud případně upozornil na tu část rozvrhu práce, podle níž předseda soudu pověřil místopředsedu pro věci trestní mimo jiné tím, aby koordinoval práci všech soudců a oddělení trestního úseku, včetně personálních záležitostí, a řídil práci trestních senátů. Na základě takového pověření byl místopředseda pro věci trestní oprávněn rozhodnout o přidělení věci novému předsedovi senátu.
19. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti provádění a hodnocení důkazů a skutkovým a právním závěrům soudů z nich vyvozeným Ústavní soud připomíná, že ochrana právům, v trestním soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 579/03 (N 91/33 SbNU 377)].
20. Maje na zřeteli uvedená východiska a meze přezkumné činnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti a směřující proti způsobu provádění a hodnocení důkazů (kterými je zpochybňována transparentnost vedení účetnictví kanadského velvyslanectví v Praze, neprokázaný původ tzv. mimoemisních vkladů na účtu vedeném v souvislosti s akcí Terryho Foxe, počáteční a konečný stav pokladny ke dni jeho odchodu, financování kanadského velvyslanectví v Bratislavě) nemohou obstát.
Jde o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem uplatněných opravných prostředků zabývaly vrchní soud i Nejvyšší soud, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Žádnou z uvedených skutkových námitek, kterými stěžovatel napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů i správnost skutkových zjištění, nelze označit za důvodnou, neboť soudy prováděly a hodnotily důkazy v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5 a 6 tr.
řádu, a to i s ohledem na obsáhlost důkazního materiálu, což přesvědčivě vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí, v němž též podrobně vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a z jakých důvodů jí neuvěřily. Stěžovatel sice namítá, že soudy opřely jeho vinu toliko o neprůkazné tvrzení kanadského velvyslanectví v Praze, z rozsudků se však podává, že jeho trestněprávní odpovědnost založily na řadě důkazů, zejména na usvědčující výpovědi nástupce stěžovatele ve funkci hlavního účetního M.
Č., výpovědi spolupracovnice stěžovatele R. K., výpovědi svědkyně P. K. a výpovědích dalších zaměstnanců kanadského velvyslanectví v Praze, dále na závěrech revizního znaleckého posudku z oboru ekonomiky a zprávě vyšetřovatele podvodů kanadského Ministerstva zahraničních věcí a mezinárodního obchodu. Tyto důkazy vypovídaly v neprospěch stěžovatele, takže soudy mohly spolehlivě uzavřít, že jeho vina byla bez důvodných pochybností prokázána.
21. Považuje-li stěžovatel za formalistický postup vrchního soudu, který nepřipustil jako důkaz jím předložené znalecké posudky prokazující nesrovnalosti v účetnictví, Ústavní soud odkazuje na obsáhlou pasáž odůvodnění rozsudku vrchního soudu, v níž soud vysvětlil, z jakých důvodů neshledal potřebným provést další "revizní znalecké posudky" předložené obhajobou k revizi zjištění vyvozených ze závěrů revizního posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, zpracovaného Vysokou školou ekonomickou v Praze, Institutem oceňování majetku.
Zdůraznil, že městský soud podrobil revizní znalecký posudek detailnímu přezkumu a s ohledem na obhajobou uplatněné obsáhlé námitky zadával zpracovatelkám tohoto posudku postupně další otázky a oblasti zkoumání tak, aby se mohl zodpovědně vypořádat se všemi výhradami stěžovatele. Obě zpracovatelky také k jim učiněným závěrům vždy podrobně vyslechl a obhajobě tak dal široký prostor k dotazům, o čemž svědčí obsah protokolů z hlavních líčení. Postupně tak získal odborná stanoviska ke všem námitkám stěžovatele, takže závěrům znaleckého zkoumání nelze vytýkat neúplnost nebo povrchnost.
Podstatné je, že z obsahu revizního znaleckého posudku, jeho tří dodatků a z výpovědí zpracovatelek je možno učinit nesporný závěr, že posudek byl zpracován na potřebné vysoké odborné úrovni zcela fundovaně, a že zpracovatelky své závěry podrobně vysvětlily a obhájily a přiléhavě reagovaly na řadu doplňujících otázek obhajoby, přičemž jejich odpovědi nevzbuzují pochybnosti o správnosti znaleckých závěrů. Městský soud z nich proto mohl oprávněně vycházet. Vrchní soud se též zabýval vypovídací hodnotou posudků postupně předkládaných obhajobou a vysvětlil, proč je považoval za nepřesvědčivé, odborně nedostatečně podložené a naprosto kuse vyargumentované, jednostranně preferující stanovisko obhajoby.
Neshledal-li potřebným doplnění dokazování ani o další znalecké posudky předložené obhajobou krátce před odvolacím jednáním, vysvětlil, proč jejich zpracovatel není oprávněn podávat revizní znalecké posudky, pro něž je vyžadována nejvyšší znalecká odbornost, a kterou tento zpracovatel postrádá, i další důvody, pro něž tyto posudky, vycházející z jednostranně poskytnutých informací, nepřijal. Z hlediska ústavního je významné, že revizní znalecký posudek zpracovaný na žádost soudu činí závěry, odpovídající všem zásadním zjištěním obsaženým v původním auditu, ve zprávě kanadského speciálního vyšetřovatele a ve znaleckém posudku Mgr.
Jany Řehákové.
22. Nelze tak přisvědčit námitce o opomenutých důkazech. Ústavní soud odkazuje na svůj právní názor vyslovený v nálezu ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 19), podle něhož zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a nevyhoví-li jim, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti vrchní soud v dané věci dostál. Není proto možno dospět k závěru, který činí stěžovatel, že byly jeho důkazní návrhy opomenuty.
23. Konkrétní argumenty stěžovatele směřující proti zjištěnému skutkovému stavu vypořádal i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů však neshledal, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách z těchto zjištění vycházel. Nedospěl tak k závěru, že by rozhodnutí vrchního soudu a jeho postup byly v rozporu s požadavky kladenými ústavněprávními normami na spravedlivý proces.
24. Nejvyšší soud přezkoumal také stanovisko vrchního soudu k námitce stěžovatele o promlčení nároku poškozené na náhradu škody a s poukazem na svou judikaturu se s ním zcela ztotožnil. Jeho závěr, že běh tzv. subjektivní dvouleté promlčecí lhůty podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák."), mohl započít nejdříve od 13. 7. 2005 (kdy bylo proti stěžovateli vzneseno obvinění), tj. od doby, kdy měl poškozený prokázanou vědomost o vzniklé škodě a osobě, která za ni odpovídá, je ústavně akceptovatelný.
Odkazuje-li stěžovatel na zprávu Kanadské jízdní policie z konce roku 2001, z níž má být zřejmé, že již v této době měla poškozená určitou představu o výši škody i o tom, kdo ji způsobil, Nejvyšší soud vysvětlil, že informace obsažené v této zprávě nelze považovat za okamžik rozhodný pro určení počátku běhu subjektivní lhůty, neboť účelem této zprávy bylo pouze umožnit vyšetřování zmizelých finančních prostředků a zahájit trestní stíhání proti stěžovateli. Policejní orgán však nenabyl přesvědčení o tom, že je nutné trestní stíhání zahájit a trestní věc ve fázi prověřování odložil.
I s ohledem na toto konkrétní zjištění, z něhož vyplývá, že samy orgány činné v trestním řízení měly pochybnosti o tom, že možným pachatelem je stěžovatel, soudy nepochybily, když počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty vázaly až na okamžik následného vznesení obvinění proti stěžovateli, kdy již orgány činné v trestním řízení měly prokázanou vědomost nejen o vzniklé škodě, ale i o osobě, která za ni odpovídá, a teprve z jejich poznatků mohla poškozená čerpat relevantní informace. Tento závěr není v rozporu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 551/2005, na něž stěžovatel poukazuje, ani s další konstantní soudní judikaturou.
Uplatnila-li tedy poškozená svůj nárok ve dnech 25. 8. 2006 a 30. 1. 2007, učinila tak včas i v rámci tzv. objektivní desetileté promlčecí lhůty, neboť trestný čin byl dle zjištění soudu dokonán dne 30. 9. 1999.
25. Ústavní soud neshledal, že by z obsahu rozhodnutí městského soudu a zejména pak vrchního soudu vyplýval dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Argumentace stěžovatele tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené, takže není na místě námitka stěžovatele, že mělo být přihlédnuto k zásadě in dubio pro reo.
26. Ústavní soud nezjistil ve výsledku žádný kvalifikovaný exces či libovůli ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v soudním řízení, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
27. S ohledem na brzké rozhodnutí o ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně a v předstihu nerozhodoval o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu