Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 174/03
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, ve věci navrhovatelky P. Š., zastoupené JUDr. T. K., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 2003 sp. zn. 7 Tdo 208/2003 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002 sp. zn. 9 To 338/2002, t a k t o : Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka se domáhala zrušení výše označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčena v právech zakotvených v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky - když nebylo vyhověno jejímu odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. března 2002 sp. zn. 2 T 26/2002 a dovolání podanému k Nejvyššímu soudu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002 sp. zn. 9 To 338/2002.
Uvedla, že soudem I. stupně byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 2 trestního zákona a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podmíněně na zkušební dobu 18 měsíců. Podle jejího přesvědčení skutek popsaný v rozsudku neodpovídá shromážděným důkazům ani logice věci - soudy přistoupily k ní i k manželovi paušálně přesto, že účast na předmětném jednání, označeném jako naplnění skutkové podstaty trestného činu, byla zcela odlišná. Pokud během trestního řízení využila práva nevypovídat, bylo to proto, že se nijak jednání spojeného s převodem bytu neúčastnila, péče o malé dítě jí zabrala veškerý čas.
Poukázala na postup soudu I. stupně, který se její rolí řádně nezabýval, v rozporu s obsahem spisu pak uvažoval tak, jako by jednání s realitními agentkami či s jejich klientkou vedli s manželem oba společně, dále na to, že požadovaná finanční náhrada se týkala postoupení práv a povinností spojených s nájmem předmětného bytu, nikoliv zaplacení složené zálohy na jeho odkup - nešlo tedy o vylákání peněz údajně složených na účtu majitele bytu jako záloha.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření ze dne 15. července 2003 navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, když poukázal na důvody obsažené v dovolání, na znění § 265b trestního řádu a na odůvodnění rozhodnutí, kterým bylo dovolání odmítnuto. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze dne 29. července 2003 sdělila, že se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, poukázala na důkazy, týkající se podpisu postupní smlouvy, existence dodatku a přijetí zálohy, kterou odsouzená sama složila na budoucí koupi bytu a tuto převzala zpět, v dalším odkázala na obsah usnesení.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. února 2003 opodstatněně konstatoval, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, a proto je v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, když v odůvodnění rozhodnutí se s námitkami stěžovatelky vypořádal - vyčerpávajícím způsobem vyložil obsah podaného dovolání jakož i obsah § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu. Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo dne 11. září 2002 zamítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. března 2002 č. j. 2 T 26/2002-99, a to jak stěžovatelky, tak jejího obžalovaného manžela, nutno konstatovat, že soud II. stupně přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v souladu s § 254 odst. 1 trestního řádu, s námitkami uplatněnými v odvolání se zcela vypořádal, důvodně shledal, že soud učinil všechny potřebné důkazy a při jejich hodnocení postupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr.
řádu. Sám pak v odůvodnění rovněž vyložil, na základě kterých důkazů byl učiněn závěr o vině stěžovatelky a přiměřenosti uloženého trestu. Na toto odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 14. ledna 2004