Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. E., zastoupeného Mgr. Milanem Fritzem, advokátem, sídlem Masarykova 65/3, Holešov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 15. února 2018 č. j. 58 Co 364/2017-251, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. března 2018 č. j. 58 Co 364/2017-265, a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. září 2017 č. j. 0 P 257/2017-169, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a R. E., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 257/2017, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 9. 2017 č. j. 0 P 257/2017-169 byl zamítnut návrh vedlejší účastnice (dále jen "matka"), kterým se domáhala změny rozsudku okresního soudu ze dne 24. 10. 2016 č. j. 47 Nc 1039/2016-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2017 č. j. 59 Co 453/2016-93. Rozsudkem krajského soudu ze dne 15. 2. 2018 č. j. 58 Co 364/2017-251 byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že nezletilá A. se svěřuje do péče matky, nezletilí L. a T. se svěřují do střídavé péče rodičů, a to v době od pátku sudého kalendářního týdne od 17:00 hodin do následujícího pátku lichého kalendářního týdne do 17:00 hodin do péče matky a v době od pátku lichého kalendářního týdne od 17:00 hodin do následujícího pátku sudého kalendářního týdne do 17:00 hodin do péče stěžovatele. Dále soud upravil režim styku o vánočních svátcích a letních prázdninách. Stěžovateli bylo uloženo platit na výživu nezletilé výživné 3 200 Kč měsíčně, na výživu každého z nezletilých synů výživné 1 400 Kč měsíčně.
3. Krajský soud dospěl k závěru, že změny poměrů (zejména nesouhlas stěžovatelky se společnou péčí a její odstěhování v říjnu 2017) podle § 909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen občanský zákoník"), odůvodňují změnu původního rozhodnutí, jímž byli nezletilí svěření do společné péče rodičů. Krajský soud uvedl, že nezletilí mají se střídavou péčí dlouhodobou osobní zkušenost, neboť rodiče ji fakticky praktikovali již v době původního rozhodnutí soudu o úpravě péče.
Zatímco nezletilým synům tato forma péče vyhovuje, je pro ně přínosná, neznamená pro ně zátěž a oba si tuto úpravu přejí i do budoucna, nezletilá se střídáním z důvodu neshod se stěžovatelem a vázanosti na matku nesouhlasí a dlouhodobě a důrazně ji odmítá s tím, že chce být ve výlučné péči matky a se stěžovatelem se chce pouze stýkat. Z psychologických vyšetření nezletilé krajský soud zjistil, že situace vzniklá po rozpadu rodiny pro ni byla výraznou psychickou zátěží a zdrojem stresu, v důsledku čehož se u ní začaly projevovat neurotické příznaky a patologické rituály.
Nezletilá má ráda oba rodiče, matka je však pro ni, na rozdíl od otce, osobou, které důvěřuje, a vzhledem k vývojovému období, ve kterém se nachází, je příklon k matce i přirozený. Vztah nezletilé ke stěžovateli je také ovlivněn tím, že byla svědkem fyzického násilí mezi rodiči, pro které byl stěžovatel následně odsouzen. Dle zpráv psycholožky nezletilá potřebuje je svému zdravému vývoji klidnou a stabilní atmosféru, což střídavou péči vylučuje. Krajský soud vzal v úvahu i odtržení sourozenců a konstatoval, že s ohledem na upravený rozsah střídavé péče a styku nezletilé se stěžovatelem bude toto pouze krátkodobé, neboť sourozenci spolu budou společně vždy, když budou chlapci v péči matky a když bude nezletilá v lichém týdnu realizovat víkendový styk se stěžovatelem.
Za této situace dle krajského soudu k narušení sourozeneckých vazeb nedojde a jejich částečné odtržení odlišné úpravě péče nebrání.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že krajský soud napadené rozhodnutí založil na důkazně nepodložené fikci, že desetiletá dcera nesouhlasí se střídavou péčí a "chce být u maminky". Krajský soud dle stěžovatele zcela opominul tvrzené skutečnosti, že matka je psychicky labilní, sama byla týrané a zneužívané dítě, pokusila se o sebevraždu a nyní si léčí své komplexy tím, že požaduje opakované psychiatrické vyšetření pro svou dceru. Stěžovatel dále namítá, že soudy nevyslechly nezletilé samy, ale pouze prostřednictvím opatrovníka, resp. vůbec. Stejně tak soud bezdůvodně odmítl otcovy návrhy na doplnění dokazování znaleckým posudkem, který by alespoň v základních rysech objektivně zhodnotil výchovné možnosti obou rodičů a vůli dětí. Stěžovatel se taktéž domnívá, že rozsudek krajského soudu byl nepředvídatelný, vycházel z extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, a obsahoval smyšlené závěry z nich vyvozenými, jež byly s rozhodnutím okresního soudu zcela nekonzistentní. Stěžovatel tvrdí, že soudy nejednaly v nejlepším zájmu dětí, neboť bez jakékoli zákonné opory či odůvodnění založeného na provedeném dokazování a v rozporu s vyjádřením nezletilých učiněným při pohovoru s opatrovníkem upřednostnily u nezletilé výlučnou péči jednoho z rodičů před střídavou péčí. Další porušení zásady nejlepšího zájmu dítěte stěžovatel shledává v tom, že soudy nerespektovaly dohodu rodičů o střídavé péči, následně pouze matkou byla tato dohoda v soudních řízeních negována (z důvodu nevypořádání společného jmění manželů), avšak fakticky střídavou péči praktikovali. Stěžovatel tvrdí, že objektivně neexistují překážky, které by bránily navrhované střídavé péči, a pro které by měl být vyloučen z možnosti podílet se na výchově nezletilé stejnou měrou, jakou se na ní podílí jejich matka, a rozhodnutí soudů jsou tak založena pouze na ničím neodůvodněném předpokladu, že ponechání nezletilé dcery ve výlučné péči matky bude v jejím zájmu. Soud se dle stěžovatele také nezabýval fungováním vztahů mezi dětmi a zcela narušil jejich vzájemné rodinné vazby tím, že dvě děti svěřil do střídavé péče rodičů a jedno do výlučné péče matky. Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že mu krajský soud napadeným rozhodnutím fakticky zabránil ve styku s nezletilou, když ji svěřil do výlučné péče matky, aniž by stěžovateli umožnil jakýkoli styk s ní, resp. rozsah styku nechal na libovůli matky, ačkoli věděl, že matka opakovaně proti stěžovateli brojí.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v napadeném rozsudku vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatel polemizuje se závěry krajského soudu, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, včetně rozsahu styku druhým rodičem, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li tedy nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit jeho postup jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, kdy soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování; to platí pro rozhodnutí okresního soudu i krajského soudu, byť každý ze soudů ve snaze dostát nejlepšímu zájmu nezletilých akcentoval jiné skutečnosti a soudy proto dospěly k odlišným závěrům.
9. Ústavní soud setrvale judikuje, že mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte [srov. též odst. 52 a násl. Obecného komentáře č. 14 Výboru pro práva dítěte č. 14 z 29. 5. 2013 o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem (General comment No. 14 on the right of the child to have his or her best interests taken as primary consideration), 2003, CRC/C/GC/14.].
10. Pokud jde o (ne)svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů za situace, kdy již dříve soudy o úpravě výchovných poměrů dítěte rozhodly či kdy již dříve schválily dohodu rodičů o výkonu jejich rodičovských práv a povinností, je také podstatné, zda došlo k dostatečné změně okolností a zda je v souvislosti s touto změnou nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života.
11. V posuzované věci krajský soud vyšel z dokazování provedeného okresním soudem, zopakoval dokazování zprávami opatrovníka a doplnil dokazování výslechy obou rodičů, aktuálními zprávami opatrovníka, zprávami zaměstnavatelů rodičů, základní školy a psychologů. Z provedeného dokazování krajský soud zjistil, že nezletilá střídavou péči odmítá již od samotného počátku sporu mezi rodiči, své stanovisko logicky zdůvodňuje a opakovaně prezentuje před opatrovníkem, soudem i psychology, a proto měl soud za to, že není nikým ovlivněna a její stanovisko vychází vlastního přesvědčení. Krajský soud taktéž zdůraznil, že nezletilá je již ve věku téměř jedenácti let, kdy je třeba k jejímu přání přihlédnout a s ohledem na něj také posuzovat její nejlepší zájem.
12. Z výše uvedeného je zřejmé, že krajský soud důkladně zkoumal, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla svěřena do péče matky či do střídavé péče rodičů. Není přínosné na tomto místě konstatovat ve věci provedené důkazy a opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř."). Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s ním sám neztotožňoval.
Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, jestliže by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud bylo-li by možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav nebyl v posuzované věci zjištěn.
13. Namítal-li stěžovatel, že krajský soud nedostatečně zjistil skutkový stav, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další]. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily v nyní posuzované věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
V odůvodnění napadeného rozsudku přitom krajský soud odůvodnil, že opatrovníkem navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru psychologie na posouzení výchovných kompetencí rodičů z důvodu nadbytečnosti neprovedl, neboť z jím provedeného dokazování a skutkových závěrů okresního soudu měl oba rodiče za výchovně kompetentní.
14. K tvrzení stěžovatele, že krajský soud nevycházel při svých závěrech z názoru a přání nezletilé, Ústavní soud uvádí, že konstantně považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť ústavní pořádek ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III.
ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Ústavní soud setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Ostatně na nález sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. 12. 2014 (N 235/75 SbNU 617), který uvedené konstatoval, odkázal krajský soud v odůvodnění svého rozsudku [stejně tak jako na nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)], nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu ohledně svěření nezletilých do střídavé péče.
Ústavní soud ve své judikatuře vymezil taktéž řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění jeho věku, rozumové a emocionální vyspělosti, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503 či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především nepřímými otázkami (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, učiní-li tak obecný soud prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého.
V nálezu sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247) Ústavní soud výslovně uvedl, že "nelze tak a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let (obdobně srov. citovaný nález sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2482/13 ) ... obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.)".
15. Ze zprávy opatrovníka ze dne 1. 11. 2017 a 21. 12. 2017 vyplývá, že od července 2016, kdy nezletilá do protokolu vypověděla, že byla svědkem stěžovatelova hrubého chování k matce, a uvedla, že jí praktikovaná střídavá péče nevyhovuje, nadále setrvává na tomto svém stanovisku. S nezletilou byl proveden na základě dožádání soudu opatrovníkem pohovor, při kterém uvedla, že nyní je situace klidnější, protože se odstěhovali k babičce, chtěla by ale stále zůstat s matkou a ke stěžovateli chodit pouze na víkendové pobyty. S nezletilými T. a L. bylo hovořeno samostatně, oba však uvedli, že jim střídání u rodičů nevadí. Namítá-li stěžovatel, že názor nezletilých byl zjištěn pouze prostřednictvím opatrovníka, Ústavní soud již dříve konstatoval, že výslech dětí před soudem je poměrně značně stresující zážitek, a lze-li vůli dítěte zjistit jinak, není od věci jej této zkušenosti ušetřit (usnesení sp. zn. IV. ÚS 528/15 ze dne 16. 4. 2015). Ústavní soud je toho názoru, že názor nezletilých byl ve věci dostatečně zjištěn, a to prostřednictvím pohovoru s opatrovníkem. Tento postup je i v souladu s § 100 odst. 3 o. s. ř., podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ostatně, jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, nezletilá byla vyslechnuta okresním soudem při jednání dne 21. 10. 2016, v řízení vedeném pod sp. zn. 47 Nc 1039/2016, ve kterém bylo vydáno původní rozhodnutí o péči - rozsudek ze dne 24. 10. 2016 č. j. 47 Nc 1039/2016-59, jímž byli nezletilí svěření do střídavé péče rodičů (k odvolání matky pak byl uvedený rozsudek rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 4. 2017 č. j. 59 Co 453/2016-93 změněn tak, že se nezletilí svěřují do společné péče rodičů). Při účastnické výpovědi nezletilá uvedla, že by preferovala výlučnou péči, s matkou je větší klid, cítí se s ní dobře, za stěžovatelem by šla třeba jednou za čtrnáct dní. Kdyby soud rozhodl, že má žít se stěžovatelem, cítila by se "trochu hrozně", protože stěžovatel křičí.
16. Ústavní soud nemůže souhlasit se stěžovatelem ani v tom, že by se soudy nezabývaly vzájemnými vztahy sourozenců a bez dalšího je oddělili. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud konstatoval, že s ohledem na upravený rozsah střídavé péče a styku nezletilé se stěžovatelem bude odtržení sourozenců pouze krátkodobé, neboť sourozenci spolu budou společně vždy v týden, kdy budou chlapci v péči matky a vždy, když bude nezletilá uskutečňovat víkendový styk s otcem, k narušení sourozeneckých vazeb tak nedojde.
17. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí krajského soudu pro něj bylo překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým odvolací soud buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak učiní tak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví při tom právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla zruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost bránit se právní i skutkovou argumentací [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 218/95 ze dne 11. 12. 1997 (N 160/9 SbNU 381), nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. 9. 1998 (N 106/12 SbNU 93) a další]. Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Krajský soud po doplnění dokazování vyhodnotil relevanci (obecně známých) kritérií rozhodných pro svěření nezletilých do péče, a rozhodl o meritu věci odlišným způsobem než okresní soud. Vzhledem ke skutečnosti, že svěření nezletilé do výlučné péče matky navrhovala matka i opatrovník, a na podporu svých návrhů předkládali soudu tvrzení a důkazy, ke kterým se stěžovatel mohl vyjádřit, což také činil, nelze z tohoto pohledu hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli výše uvedená judikatura Ústavního soudu.
18. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že krajský soud pochybil, když v napadeném rozsudku nestanovil rozsah jeho styku s nezletilou. Z obsahu spisu nevyplývá, že by se úpravy styku domáhal a předložil návrh ohledně jeho konkrétního rozsahu. Nedohodne-li se stěžovatel s matkou nezletilé na rozsahu styku, je oprávněn obrátit se v budoucnu na soud s návrhem na úpravu styku, z úřední povinnosti soud o styku s nezletilými nerozhoduje.
19. Ústavní soud uzavírá, že žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouholetý spor rodičů, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu, je tedy na rodičích, aby se snažili dosáhnout shody v alespoň v základních otázkách péče o nezletilé přirozenou cestou bez zásahu státu, přičemž je vždy třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny bezesporu představuje. Ústavní soud má za to, že v posuzované věci obecné soudy nastíněným kritériím dostály, neboť odůvodnění svých rozhodnutí založily na upřednostnění zájmu nezletilé, podloženého závěry psycholožky i opatrovníka. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy výchovy a styku s nezletilými. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
20. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. července 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu