Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti YBN CONSULT - Znalecký ústav, s. r. o., sídlem Krakovská 583/9, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2025 č. j. 29 Cdo 2006/2024-281 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2024 č. j. 23 Co 353/2023-250, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PETRONEL, spol. s r. o., sídlem Riedlova 919, Desná, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 17. 10. 2023 č. j. 30 C 351/2021-190, uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejší účastnici částku 271 400 Kč s příslušenstvím.
3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 20. 12. 2002 uzavřená mezi vedlejší účastnicí a Národní stavební společností, a. s., podle níž vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo ke specifikovaným nemovitostem, je platná, když sjednaná a uhrazená kupní cena byla cenou obvyklou, ačkoliv nebyla určena posudkem znalce jmenovaného soudem. Vycházel přitom ze závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 31 Cdo 3986/2009. Tento rozsudek změnil judikaturu tak, že byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obchodního zákoníku sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Odvolací soud konstatoval, že skutečnost, že žaloba o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty Národní stavební společnosti, a. s. byla v době před vydáním výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu zamítnuta, nic nemění na tom, že vedlejší účastnice měla k výtěžku zpeněžení nemovitostí v rozsahu žalované částky lepší právo než stěžovatelka, jíž byl výtěžek zpeněžení v konkursním řízení vyplacen. Stěžovatelce, která se na úkor vedlejší účastnice bezdůvodně obohatila, vznikla povinnost toto bezdůvodné obohacení jí vydat. Odvolací soud dále konstatoval, že pokud jde o výklad § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, neshledal v posuzované věci žádný důvod, pro který by neměla být aplikována aktuální judikatura. Pouhá skutečnost, že stěžovatelka, popř. další konkursní věřitelé byli přesvědčeni o oprávněnosti nabytí výtěžku z prodeje nemovitostí, nemohla být důvodem pro zamítnutí žaloby, přičemž nebyl prokázán ani úmysl vedlejší účastnice obcházet zákon nebo její nepoctivý záměr ve smyslu § 6 občanského zákoníku.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem odmítl pro nepřípustnost.
5. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že v posuzované věci se měla uplatnit výjimka z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů. Namítá, že vedlejší účastnice jednala protiprávně, neboť uzavřela smlouvu v rozporu s § 196a odst. 3 obchodního zákoníku. Stěžovatelka má za to, že v posuzované věci mělo mít přednost její legitimní očekávání před zájmem vedlejší účastnice, jíž svědčí nová judikatura, která však nic nezměnila na tom, že její jednání bylo v rozporu s právem.
6. Stěžovatelka dále namítá, že v průběhu řízení o dovolání před Nejvyšším soudem došlo ke změně senátu příslušného k projednání dovolání. Tímto postupem mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Pokud jde o první námitku stěžovatelky týkající se výjimky z tzv. incidentní retrospektivy u působení judikatury, Ústavní soud předně konstatuje, že závěr odvolacího a dovolacího soudu odpovídá ustálenému právnímu názoru Ústavního soudu. Judikatura Ústavního soudu vychází z principiálního východiska, že i nové závěry judikatury dopadají na řízení teprve probíhající, ačkoliv rozhodné skutkové okolnosti nastaly v době, kdy ještě tyto nové závěry známy nebyly (srov. např. nález
sp. zn. IV. ÚS 3500/18
,
II. ÚS 1955/15
, usnesení
sp. zn. I. ÚS 2228/22
či
II. ÚS 802/17
). Nejvyšší soud při hodnocení této otázky upozornil také na to, že stěžovatelce byla vyplacena příslušná část výtěžku zpeněžení nemovitosti v konkursním řízení Národní stavební společnosti, a. s., až v době po změně judikatury Nejvyššího soudu. V této souvislosti upozornil též na konzistentní posouzení této otázky v dalších řízeních před obecnými soudy.
10. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud porušil její právo na zákonného soudce, Ústavní soud k tomu uvádí, že stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že právo na zákonného soudce je významným procesním ústavně zaručeným právem. Nelze jí však přisvědčit v tom, že jakmile byla věc jednou přidělena senátu, který je podle rozvrhu práce oprávněn o ní rozhodnout, není možné věc přidělit jinému senátu, a pokud se tak stane, představuje tento postup automaticky porušení práva na zákonného soudce. Při přezkumu, zda došlo k porušení tohoto práva, je totiž nutné posuzovat účel a smysl této ústavní záruky, kterou je zabránění účelového či svévolného přidělování věcí jednotlivým soudcům. Při použití kritéria spočívajícího v posouzení hmotněprávní či procesněprávní kvalifikace sporné právní otázky může být v určité míře přítomna úvaha soudu, kterou je nutno učinit poté, co příslušná věc soudu napadne, a to zejména u věcí z právního pohledu složitějších. I rozvrh práce jako souhrn pravidel pro přidělování věcí nutně podléhá soudcovské interpretaci. Samotnou možnost této interpretace, tedy možnost spornou otázku právně kvalifikovat, je-li v rozvrhu práce možnost této interpretační úvahy předem připuštěna, nelze a priori považovat za rozpornou s požadavkem předvídatelnosti a transparentnosti rozvrhu práce (srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 1589/13
či usnesení
sp. zn. II. ÚS 1157/24
).
11. V posuzované věci Ústavní soud ve změně senátu svévolný postup neshledal. Přidělení věci senátu 29 Cdo bylo důsledkem racionální soudcovské interpretace rozvrhu práce, resp. charakteru sporné právní otázky. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že otázku platnosti specifikované kupní smlouvy ze dne 20. 12. 2007 rozhodoval i v případech jiných žalobců senát 29 Cdo.
12. Současně je třeba uvést, že z nálezu Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 1098/24
, na který stěžovatelka na podporu své argumentace odkazuje, nevyplývá neústavnost přidělení věci senátu 29 Cdo v této věci. Ve věci pod uvedenou spisovou značkou šlo o situaci, kdy věc byla přidělena jinému senátu až poté, co původní senát prostudoval spis a vydal usnesení o odkladu vykonatelnosti rozsudku krajského soudu, tedy sice po předběžném, ale již věcném posouzení pro potřeby rozhodování odkladu vykonatelnosti, čímž vyhodnotil, že je k rozhodování o dovolání stěžovatele příslušný. Právě tato skutečnost byla zásadním důvodem pro závěr o porušení práva na zákonného soudce v dané věci. Na tuto odlišnost ostatně poukazuje i stěžovatelka v ústavní stížnosti. Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzované věci změnou rozhodujícího senátu Nejvyššího soudu nedošlo k porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu