Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Černého, zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2025 č. j. 28 Cdo 323/2025-807 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2023 č. j. 28 Co 224, 225/2022-598, ve znění opravného usnesení ze dne 10. prosince 2024 č. j. 28 Co 224, 225/2022-722, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce Mečeříž, sídlem Mečeříž 50, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Praze, ve znění opravného usnesení téhož soudu. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení a napadený rozsudek porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví jeho majetku ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se domáhal vydání bezdůvodného obohacení jako úplaty za bezesmluvní užívání pozemku a jeho vyklizení odvozem navezené deponované zeminy a tuhého komunálního odpadu. Vedlejší účastnice začlenila stěžovatelův pozemek do územního plánu jako veřejné prostranství. Podle stěžovatele přitom využívala jeho pozemek pro účely skládky odpadu. Učinila tak bez jeho předchozího souhlasu a vědomí, resp. jiného právního titulu k užívání, a také bez finanční nebo jiné materiální náhrady či kompenzace za omezení vlastnického práva stěžovatele. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") stěžovateli přiznal nárok na vydání bezdůvodného obohacení za využití pozemku jako veřejného prostranství. Požadavek na vyklizení pozemku okresní soud neshledal důvodným, protože stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že specifikovaný materiál na pozemek stěžovatele umístila vedlejší účastnice.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") konstatoval, že odvolání vedlejší účastnice i stěžovatele jsou částečně důvodná. Výrok rozsudku okresního soudu o vydání bezdůvodného obohacení zčásti potvrdil (za obohacení vzniklé umístěním skládky za mezi účastníky nesporné období), zčásti jej změnil tak, že žalobu zamítl (za obohacení, které mělo vzniknout pouze z titulu užívání pozemku jako veřejného prostranství) (výrok I.), a zčásti jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (za obohacení vzniklé umístěním skládky za mezi účastníky sporné období). Rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení i co do výroku, jímž byl zamítnut požadavek na vyklizení pozemku (výrok II.). Podle krajského soudu nebylo možné vyhovět žalobě na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku jako veřejného prostranství, neboť pozemek není veřejně přístupný. Stěžovatel sám uvedl, že pozemek je částečně oplocen a ihned po nabytí pozemku umístil na pozemek ceduli s nápisem "Soukromý pozemek, vstup zakázán." Již touto cedulí dal najevo, že pozemek není veřejně přístupný. Stěžovateli však částečně náleží bezdůvodné obohacení za umístění skládky, a to za období, ve kterém je mezi účastníky nesporné, že k užívání pozemku tímto způsobem docházelo. Užívání pozemku k umístění skládky v dalším období prokázáno doposud nebylo, přičemž rozsah potřebného dokazování přesahuje možnosti odvolacího řízení. Z tohoto důvodu i v rozsahu požadavku na vyklizení pozemku věc okresnímu soudu vrátil.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. I z argumentace stěžovatele plyne, že pozemek nikdy (navzdory jeho vymezení územním plánem) neplnil veřejně prospěšný účel, k němuž veřejné prostranství slouží, proto nelze pozemek považovat za veřejné prostranství a přiznat náhradu (bezdůvodné obohacení) z titulu jeho užívání vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že krajský soud svým rozhodnutím nepopřel, že za nucené vyvlastnění či omezení vlastnického práva přísluší vlastníku přiměřená (spravedlivá) náhrada.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nesprávnost postupu krajského soudu spočívající v tom, že krajský soud posoudil danou věc odlišně od okresního soudu. Krajský soud měl stěžovateli poskytnout možnost seznámit se s odlišným právním posouzením, aby na něj stěžovatel mohl reagovat. Rozsudek krajského soudu je proto překvapivý, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, rozporuplný a protichůdný, nemající oporu v skutkovém stavu, který byl zjištěn a prokázán. Stěžovatel rozporuje i posouzení pozemku jako veřejného prostranství. K oplocení pozemku přistoupil až poté, co obyvatelé obce pokračovali v navážce domovního komunálního odpadu.
6. Stěžovatel namítá, že soudy opomenuly jeho tvrzení, podle kterého vedlejší účastnice po celou dobu uplatňuje vůči stěžovateli šikanózní výkon práva. Vedlejší účastnice se dle tvrzení stěžovatele odvolává na zařazení sporného pozemku do územního plánu obce jako veřejného prostranství, brání stěžovateli v plnohodnotném užívání pozemku, zejména v napojení na vodovodní a kanalizační síť a v připojení na dodávku elektrické energie. Vedlejší účastnice bez uvedení jakýchkoliv relevantních důvodů odmítá vyhovět požadavku stěžovatele na zrušení zařazení pozemku jako veřejného prostranství v územním plánu obce a požadavku změny na pozemek stavební.
7. Podle stěžovatele posuzování správnosti nároku přiznané náhrady okresním soudem nemohlo být předmětem dovolacího řízení, když tento nárok mu byl přiznán, přičemž byl však rozhodnutím krajského soudu odmítnut jako nedůvodný. Navíc, Nejvyšší soud nesprávně konstatoval, že ve zbylém rozsahu (tj. nad rámec stěžovateli přiznané částky) byl rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z výroku I. rozsudku krajského soudu je zcela zřejmé, že žaloba stěžovatele byla v tomto rozsahu zamítnuta.
8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. V části výroku I. rozsudku krajského soudu, ve které se část rozsudku okresního soudu potvrzuje, byla ústavní stížnost podána osobou zjevně neoprávněnou, jelikož nárok byl v této části stěžovateli přiznán.
10. Ústavní stížnost je dále nepřípustná proti výroku II. rozsudku krajského soudu, jímž byla zrušena část rozsudku okresního soudu, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť řízení není dosud skončeno a stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
11. Ve zbytku je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 zák. o ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
13. Podstatou námitek stěžovatele je tvrzení, že krajský soud pochybil, když danou věc posoudil odlišně než okresní soud, aniž by stěžovatele na tuto odlišnost právního názoru předem upozornil a poskytl mu možnost se k ní vyjádřit. Stěžovatel má za to, že takový postup činí rozhodnutí krajského soudu překvapivým. Okolnost, že krajský soud na základě jiného právního náhledu změnil rozsudek okresního soudu, nečiní jeho rozhodnutí překvapivým ani nepředvídatelným. Překvapivým je pouze takové rozhodnutí, které nebylo možné předvídat na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu krajského soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016 sp. zn 23 Cdo 663/2015, nález ze dne 31. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 777/07
(N 134/50 SbNU 181)]. Stěžovatel měl možnost se seznámit s jiným právním posouzením a dostatečně se k němu vyjádřit. Otázka, zda stěžovatelův pozemek naplnil kritéria veřejného prostranství, totiž tvořila zásadní součást celého řízení před obecnými soudy a ostatně na ní vedlejší účastnice založila své odvolání. Stěžovateli tudíž muselo či mělo být zřejmé, které skutkové a právní otázky, budou pro řešení věci relevantní. Z tohoto důvodu nelze shledat jeho rozhodnutí jako překvapivé.
14. Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti rozporuje hodnocení skutkového stavu a právní posouzení provedené krajským soudem. Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit [§ 157 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.)] a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takovéto rozhodnutí považovat za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy [srov. shodně nález ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 94/97
(N 85/8 SbNU 287); nález ze dne 17. 5. 2000 sp. zn. II. ÚS 215/99
(N 69/18 SbNU 115)].
15. V daném případě Ústavní soud nespatřuje, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Jak napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak napadený rozsudek krajského soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že pozemek jako nemovitá věc je užívána jako veřejné prostranství. Jeho vlastníku za takových okolností přísluší náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení [srov. nálezy ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21
(N 6/110 SbNU 61), bod 30, nebo ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11
(N 89/65 SbNU 203)]. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatelův pozemek nebyl v rozhodném období užíván jako veřejné prostranství. To zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatel pozemek částečně oplotil a umístil na něm ceduli s nápisem "soukromý pozemek, zákaz vstupu", čímž jasně vyjádřil svoji vůli zamezit veřejné přístupnosti pozemku a tudíž i veřejnému užívání. Tento závěr nelze považovat za jakýmkoliv způsobem excesivní ve smyslu výše citované judikatury, aby mohl vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
16. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ani jeden ze soudů v řízení nevypořádal jeho námitku týkající se šikanózního výkonu práva. Vedlejší účastnice totiž odmítá plnohodnotné využívání pozemku a jeho napojení na vodovodní a kanalizační síť a připojení na dodávku elektrické energie a změnu zařazení pozemku v územním plánu obce na stavební pozemek. Právu na soudní ochranu skutečně odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se vypořádat s argumenty uplatněnými účastníky řízení [srov. např. nálezy ze dne 23. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05
(N 70/40 SbNU 691]. Z judikatury Ústavního soudu však zároveň vyplývá, že se požaduje přiměřená míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04
(N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000
(N 224/39 SbNU 369)]. Není tedy porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález ze dne 12. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 989/08
(N 26/52 SbNU 247), bod 68, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13
(N 57/73 SbNU 125), bod 19]. Soudy své rozhodnutí v posuzovaném případě odůvodnily dostatečně, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Vypořádání stěžovatelem vznesené námitky tvrzeného šikanózního výkonu práva by nemělo vliv na posouzení charakteru pozemku, a tudíž ani na rozhodnutí o nepřiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí tedy, byť se nevypořádaly se všemi argumenty stěžovatele, ve světle výše uvedené judikatury dostály.
17. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho nárok byl okresním soudem přiznán, a tudíž nemohl být předmětem přezkumu v dovolacím řízení. Sám však nevysvětluje, jak se tato okolnost projevila v jeho právní sféře. Podle judikatury Ústavního soudu přitom platí, že neústavnost nastává i v případech, kdy procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku [srov. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1339/14
(N 195/79 SbNU 213)]. Ostatně z usnesení Nejvyššího soudu ani nevyplývá, že by při svém přezkumu jakýmkoliv způsobem vykročil z rozsahu daného dovoláním a zákonnými ustanoveními.
18. Na výše uvedeném nic nemění ani údajná nesprávnost konstatování, že ve specifikovaném rozsahu nároku stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení bylo rozhodnutí okresního soudu zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Nárok stěžovatele byl zamítnut v rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu existence veřejného prostranství. V rozsahu nároku na obohacení vzniklé umístěním skládky za mezi účastníky sporné období byla věc vrácena k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku krajského soudu a body 23 a násl. jeho odůvodnění). To odpovídá odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl zčásti specifikované v bodě 9 jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], z části specifikované v bodě 10 jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona] a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu