USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. Č., zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem se sídlem v Praze 10, Bělocerkevská 1301/26, proti žalované obci Mečeříž, identifikační číslo osoby 005 09 043, se sídlem v Mečeříži 50, zastoupené Mgr. Miroslavem Gejdošem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, o zaplacení 195 170 Kč s příslušenstvím a vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 20 C 175/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2023, č. j. 28 Co 224, 225/2022-598, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Co 224, 225/2022-772, t a k t o :
Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2022, č. j. 20 C 175/2020-540, Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně) uložil žalované zaplatit žalobci 195 170 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost (ve výroku blíže konkretizovaná) uvést do původního stavu pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY a jeho upravenou a vyklizenou (ve výroku označenou) část předat žalobci (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV), včetně nákladů vzniklých sátu (výrok V, ve znění usnesení ze dne 17. 6. 2022, č. j. 20 C 175/2020-545).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 1. 2023, č. j. 28 Co 224, 225/2022-598 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2024, č. j. 28 Co 224, 225/2022-772) rozsudek soudu prvního stupně změnil v části o zaplacení 193 170 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (tak, že v uvedeném rozsahu se žaloba zamítá) a potvrdil co do částky 318 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); ve zbylém rozsahu výroku I a ve výrocích II – V byl odvoláními napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dovolatel) dovoláním v jeho výroku I v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto (zamítnutím žaloby) o požadavku na zaplacení částky 193 170 Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání vymezuje argumentem, že se odvolací soud zpronevěřil závěrům plynoucím z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (z níž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017), neboť vydal překvapivé rozhodnutí a zasáhl tak do žalobcova práva na spravedlivý proces. V dovoláním napadeném výroku I považuje dovolatel rozsudek odvolacího soudu současně i za nesrozumitelný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, rozporuplnost a protichůdnost se skutkovým stavem [žalobce v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu (správně Nejvyššího správního soudu) ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 As 92/2009-65]; namítá, že ačkoliv odvolací soud akceptoval soudem prvního stupně učiněný „skutkový náhled“, že předmětný žalobcem vlastněný pozemek je veřejným prostranstvím, nepřiznal žalobci za jeho užívání náhradu z titulu bezdůvodného obohacení, resp. nevysvětlil, jak dospěl k částce toliko 318 Kč, kdy jím přijaté závěry dle mínění dovolatele kolidují i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016. Dovolatel považuje za nesprávné i odvolacím soudem učiněné posouzení, zda je předmětný pozemek veřejným prostranstvím (maje za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval závěry plynoucí z odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu i co do znaků veřejného prostranství, jež byla vydána v řízeních s odlišným předmětem). K tomu dovolatel formuluje podotázky, které považuje za dovolacím soudem dosud nevyřešené a jež se týkají naplnění definičních znaků veřejného prostranství ve vazbě na v dané věci učiněná zjištění (územní plán obce, částečné oplocení pozemku jeho novým vlastníkem, potencialita náhrady z titulu bezdůvodného obohacení), eventuelně i co do výše případně vzniklého bezdůvodného obohacení. V průběhu dovolacího řízení, podáním z 10. 2. 2025, pak dovolatel dále doplnil a rozvinul svou dovolací argumentaci (včetně odkazů na další judikaturu dovolacího soudu a Ústavního soudu) v otázce definičních znaků veřejného prostranství (i s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023) a bezdůvodného obohacení za užívání veřejného prostranství (odkazuje zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020). Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí (usnesení) vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
9. Výtkou, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné (a souvisejícími výhradami o jeho údajné nesrozumitelnosti a nedostatečném či rozporném odůvodnění), dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (nejde o kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení by záviselo napadené rozhodnutí), nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nadto uplatněnou námitku nelze považovat ani za důvodnou, a to ve světle měřítek přezkoumatelnosti rozhodnutí definovaných rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Odvolacím soudem učiněné závěry (co do řešení pro rozhodnutí relevantních otázek, totiž je-li předmětný pozemek veřejným prostranstvím, potažmo náleží-li žalobci jím požadovaná náhrada z titulu bezdůvodného obohacení) jsou logické a srozumitelné a případné (dílčí) nedostatky odůvodnění rozhodnutí nebyly, jak vyplývá i z obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. Poukazuje-li pak dovolatel na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž bylo rozhodnuto o jeho nároku na náhradu (bezdůvodné obohacení) za užívání předmětného pozemku v rozsahu 100 m2 (jde-li o přisouzenou částku 318 Kč), jde (předně) o námitky připínající se k té (hodnotově nepatrné) části rozhodnutí odvolacího soudu, která nebyla dovoláním napadena a jíž bylo žalobě v tam uvedené části vyhověno, přičemž i argumentace dovolatele (že mu byla za užívání takto dotčené části pozemku přiznána náhrada patrně jen 1,59 Kč/m2/rok) je zjevně nesprávná, vychází-li z užívání (zmíněných 100 m2 pozemku) po dobu dvou let, zatímco odvolací soud shledal bezdůvodné obohacení žalované pouze za dobu od 12.
6. 2019 do 5. 9. 2019 a ve zbylém rozsahu nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání zmíněné části pozemku, tj. za dobu od 6. 9. 2019 do 13. 6. 2021, byl pak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zrušen a i v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, jde-li o naposled zmíněnou část pozemku o výměře 100 m2 , přitom není založen na tom, že jde o veřejné prostranství (jak dovolatel mylně dovozuje), nýbrž na zjištění, že jde o vymezenou část pozemku reálně dotčenou bezesmluvním užíváním ze strany žalované jako skládka.
10. Relevanci (z hlediska přípustnosti dovolání), ovšem i důvodnost postrádá také dovolatelem vznesená námitka, že odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí. Okolnost, že odvolací soud na základě jiného právního náhledu změnil rozsudek soudu prvního stupně, nečiní jeho rozhodnutí překvapivým či nepředvídatelným. Překvapivým je jen takové rozhodnutí, které nebylo možné předvídat na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a doposud přednesených tvrzení účastníků (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 663/2015, uveřejněný pod číslem 36/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod číslem 33/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30. 6. 2023, sp. zn. 29 Cdo 2304/2022, uveřejněný pod číslem 49/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O uvedený případ v dané věci nejde, neboť odvolací soud vyhodnotil odlišně právní otázku, kterou se soud prvního stupně zabýval (jednalo se o posouzení pozemku jakožto veřejného prostranství), přičemž skutkový stav věci byl již v řízení spolehlivě zjištěn (odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění, jež považoval za správná a úplná, kdy otázka, již vyřešil odlišně, totiž má-li pozemek definované znaky veřejného prostranství, je otázkou právního posouzení). Za daného stavu, přistoupil-li k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně pro jiné řešení již dříve nastolené otázky, se odvolací soud nezpronevěřil ani další odkazované judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, včetně nálezů ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 287/05, a ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2087/08.
11. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelem současně předkládané otázky hmotného práva týkající se posouzení, je-li předmětný pozemek veřejným prostranstvím (a přísluší-li tak žalobci peněžitá náhrada z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemku), neboť vymezením znaků veřejného prostranství se vrcholné soudy – Nejvyšší soud nevyjímaje – věnovaly ve své rozhodovací praxi opakovaně. Konkluzím, jichž bylo dosaženo (a na které bude poukázáno), se napadené rozhodnutí neprotiví.
12. Nelze než zopakovat, že institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků podle § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), či podle § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1472/2020, nebo jeho usnesení ze dne 27.
10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2442/2021). Prvním z nich je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží.
Jde především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1498/2014). Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím i Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb. je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22.
3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02). Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká.
Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3158/2009, nebo i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 252/2022, a ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022).
13. Odvolací soud (v intencích výše uvedené rozhodovací praxe) posoudil faktický charakter předmětného pozemku a – ve světle relevantních kritérií – dospěl k závěru, že se ve smyslu soukromoprávním o veřejné prostranství nejedná, a to nikoliv jen z důvodu částečného oplocení pozemku a umístění cedule „soukromý pozemek, vstup zakázán“ (osazených jeho vlastníkem), ale též vzhledem k samotným žalobcem opakovaně uváděným skutečnostem svědčícím o neužívání a nemožnosti obecného užívání předmětného pozemku ze strany veřejnosti.
Příčina (popř. její původce), pro níž předmětný pozemek charakter veřejného prostranství nemá, není pro posouzení dané věci podstatná [k otázkám pod písmeny a) a b)]. Vzhledem ke shora uvedeným judikatorním závěrům pak neobstojí ani v dovolání nastíněná úvaha, že žalované vzniká na úkor žalobce bezdůvodné obohacení již jen tím, že pozemek – ačkoliv není veřejným prostranstvím (nenaplňuje veškeré jeho znaky) – je takto (stále) evidován v územním plánu, konkrétně jako plocha veřejné zeleně [tolik k otázce pod písmenem c)].
Jelikož odvolací soud uzavřel, že žalobci nelze přiznat jím uplatněný požadavek na peněžní plnění (již co do jeho základu), na řešení otázek týkajících se stanovení jeho výše rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a tudíž přípustnost dovolání založit nemohou.
14. Na rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nelze usuzovat ani z další argumentace dovolatele, která je obsažena v jím provedeném doplnění dovolání (pod písm. a/) a z níž také vyplývá mimo jiné, že předmětný pozemek nikdy (navzdory jeho vymezení územním plánem) neplnil veřejně prospěšný účel, k němuž veřejné prostranství slouží (nehledě na odvolacím soudem současně reflektované zjištění o absenci prvního znaku veřejného prostranství v důsledku oplocení pozemku jeho vlastníkem); rozhodnutí se tak nepříčí ani další v dovolání odkazované judikatuře, včetně dovolatelem silně akcentovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023 (v bodech 12 až 15 odůvodnění jen odkazujícího na konstantní judikaturu týkající se znaků veřejného prostranství a náhrady za jeho užívání). A nejde-li pak o veřejné prostranství, není napadený rozsudek v kontradikci ani s dovolatelem současně odkazovanou judikaturou (pod písm. b/ doplnění dovolání) týkající se náhrady (bezdůvodného obohacení) z titulu užívání předmětného pozemku obcí jako veřejného prostranství (při naplnění jeho znaků), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp zn. 28 Cdo 3483/2020, nevyjímaje. K současně uplatněné ústavněprávní argumentaci nelze než uvést, že odvolací soud svým rozhodnutím nikterak nepopřel, že za nucené vyvlastnění či omezení vlastnického práva přísluší vlastníku přiměřená (spravedlivá) náhrada (jak se podává i z odkazovaného nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 20/22); o takový případ zde ovšem nejde [resp. za tu část žalobcem vlastněného pozemku, jež byla – dle soudy učiněných zjištění – reálně dotčena bezesmluvním užíváním (coby skládka), i podle odvolacím soudem učiněného závěru žalobci náhrada přísluší; tento nárok (jeho část) ovšem není předmětem dovolacího řízení].
15. Ve světle učiněných zjištění nejsou pak odvolacím soudem přijaté závěry v rozporu ani s dovolatelem odkazovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3159/2016, a v něm shrnutou judikaturou o předpokladech vzniku bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizího pozemku a výši peněžité náhrady za takto získané bezdůvodné obohacení.
16. Shora uvedeným je odůvodněn závěr o nepřípustnosti podaného dovolání (není-li naplněno žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř., jelikož se odvolací soud napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení).
17. Pro úplnost lze dodat, že proti té části výroku I, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (žalobě bylo ohledně tam uvedené částky vyhověno), není žalobce k podání dovolání subjektivně legitimován [ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7] a proti výroku II, jímž byl v tam uvedeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. k) o. s. ř. Ostatně, z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) lze dovodit, že v těchto výrocích dovolatel rozsudek odvolacího soudu ani nenapadá.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se řízení nekončí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
19. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 4. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu