Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 1 Azs 30/2025-117, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2025 č. j. 69 A 9/2024-105, rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 11. října 2024 č. j. OAM-736-84/ZR-2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2, čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozhodnutím ze dne 1. 2. 2023 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "Ministerstvo vnitra") podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), zrušilo platnost povolení stěžovatele k trvalému pobytu a současně mu podle § 77 odst. 3 téhož zákona stanovilo k vycestování z území lhůtu 30 dnů od právní moci rozhodnutí. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Ministerstva vnitra žalobu, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") vyhověl a rozsudkem ze dne 12. 5. 2023 rozhodnutí Ministerstva vnitra zrušil. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2023 vyhověl kasační stížnosti Ministerstva vnitra. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatele rozsudkem ze dne 11. 12. 2023 zamítl.
3. Na základě kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2024 (dále jen "druhý rozsudek") zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 11. 12. 2023, i jemu předcházející správní rozhodnutí, a věc vrátil Ministerstvu vnitra k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v rozsudku konstatoval, že v souladu se Směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen "Směrnice") a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci pouze, když individuálně posoudí jeho konkrétní případ a shledají, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Ministerstvo vnitra se však zabývalo výhradně trestní minulostí stěžovatele, bez odůvodnění, v čem spatřuje v chování stěžovatele aktuální závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud také uvedl, že Ministerstvo vnitra dostatečně nezjistilo přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
4. Ministerstvo vnitra doplnilo ve věci dokazování a dne 11. 10. 2024 vydalo napadené rozhodnutí, jímž stěžovateli opětovně zrušilo povolení k trvalému pobytu (výrok I) a stanovilo mu povinnost k vycestování ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok II). Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou krajský soud napadeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že chování stěžovatele představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Zdůraznil, že se stěžovatel ze svých předchozích potrestání nepoučil a v porušování právních předpisů pokračoval i po uložených sankcích, přičemž jeho trestná činnost gradovala. Rozhodnutí Ministerstva vnitra podle krajského soudu není nepřiměřené z hlediska zásahu do soukromého a rodinného života, neboť ačkoliv stěžovatel žije v České republice již 25 let, nemá zde hlubší vazby a jeho rodiče nejsou jakkoliv odkázaní na jeho pomoc.
5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl pro nepřijatelnost, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
6. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo nezákonným způsobem zasaženo do jeho práva na soudní ochranu, neboť Ministerstvo vnitra a krajský soud se neřídily závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v druhém rozsudku. Nejvyšší správní soud v druhém rozsudku jednoznačně konstatoval, že na případ stěžovatele se vztahuje Směrnice. Aplikace Směrnice se pak projevuje požadavkem, aby byla hodnocena prognóza chování žalovaného v budoucnosti, nikoliv pouze to, zdali v minulosti došlo k opakovanému narušení veřejného pořádku. Naproti tomu Ministerstvo vnitra v napadeném rozhodnutí konstatovalo, "že účastník řízení nedisponuje statusem dlouhodobě pobývajícího rezidenta, postačí "pouze" opakované narušení veřejného pořádku a není nutné toto posuzovat ve vztahu k možnému vztahu do budoucna..." Ze strany Ministerstva vnitra se tak jednalo o nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu. Krajský soud se toto pokusil "zhojit" vlastní argumentací, o kterou rozhodnutí Ministerstva vnitra "doplnil".
7. Stěžovatel tvrdí, že jeho kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta bez meritorního projednání, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky § 104a s. ř. s., neboť Ministerstvo vnitra a krajský soud nerespektovaly nejen ustálenou a jasnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, ale dokonce nerespektovaly předešlý právní názor Nejvyššího správního soudu, který pro ně byl v dané věci kasačně závazný.
8. Stěžovatel dále namítá, že Ministerstvo vnitra i správní soudy nesprávně posoudily veškeré skutečnosti a tím pádem způsobily nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Nesprávné posouzení spočívá v chybném poměření proti sobě stojících zájmů: zájmu státu na ochraně veřejného pořádku na straně jedné a zájmu stěžovatele v oblasti práva na respektování soukromého a rodinného života na straně druhé. V řízení nebylo vůbec zohledněno, že všechna odsouzení stěžovatele byla zahlazena. I kdyby však tato odsouzení zahlazena nebyla, ani v jednom případě nebyl nařízen výkon trestu odnětí svobody, ve všech případech stěžovatel řádně vykonal alternativní tresty (obecně prospěšné práce, peněžitý trest) a ke dni vydání rozhodnutí Ministerstva vnitra uplynula dlouhá doba od osvědčení se ve zkušební době. První tři odsouzení byla z let 2013 až 2015. Stěžovatel se však poučil a pro další trestný čin byl odsouzen až s delším časovým odstupem, tedy v roce 2021, přičemž se jednalo o nedbalostní čin v autodopravě (ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku).
9. O míře integrace stěžovatele do české společnosti svědčí také to, že jeho bývalá manželka i současná družka jsou státními občankami České republiky. Jak vyplynulo z výslechů rodičů stěžovatele, držitelů povolení k trvalému pobytu, stěžovatel pomáhá svému otci s provozem hotelu v X, jelikož došlo u jeho otce k výskytu cukrovky a souvisejícímu zdravotnímu omezení při výkonu výdělečné činnosti. Oba rodiče stěžovatele rovněž potvrdili, že v zemi původu rodina nemá žádné sociální, ekonomické ani rodinné zázemí a že vazby stěžovatele i jeho rodičů na zemi původu jsou již téměř vymizelé.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.
12. Ústavní soud především připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21 ). Je totiž věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17 (N 189/91 SbNU 329), bod 53, nebo ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07 (N 218/51 SbNU 709), bod 37].
13. Z judikatury SDEU vyplývá, že pojem "veřejný pořádek" předpokládá v každém případě kromě samotného narušení společenského pořádku, které představují všechna porušení práva (včetně trestního odsouzení), existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti (rozsudek SDEU ze dne 28. 10. 1975 ve věci C-36/75 Rutili, § 28; či rozsudek SDEU ze dne 29. 4. 2004 ve spojených věcech C-482/01 a C-493/01 Orfanopoulos a Oliveri, § 66). Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku mohou být odůvodněná jen tehdy, jsou-li založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby (rozsudek SDEU ze dne 13.
9. 2016 ve věci C-165/14 Rendón Marín, § 59). Osobní chování představující skutečné a aktuální ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nebo hostitelského členského státu zásadně znamená, že se u dotyčného jednotlivce může předpokládat, že se bude protiprávně chovat i v budoucnu (rozsudek SDEU ze dne 22. 5. 2012 ve věci C-348/09 P. I., § 30; či rozsudek SDEU ze dne 13. 7. 2017 ve věci C-193/16 E., § 23). Lze tedy uzavřít, že při zkoumání existence skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že jednotlivec byl v minulosti odsouzen pro spáchaný trestný čin, ale je dále třeba vzít v úvahu další aspekty, a to zejména zákonem stanovený a uložený trest, míru zapojení do trestné činnosti, rozsah škody a tendenci jednotlivce k opakování trestné činnosti (rozsudek SDEU ze dne 23.
12. 2010 ve věci C-145/09 Tsakouridis). Nejvyšší správní soud judikaturu SDEU zohlednil v rozsudku ze dne 8. 2. 2024 č. j. 10 Azs 292/2023-53, kterým napravil dosavadní nejednotnost judikatury týkající se ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., které mají vztah k veřejnému pořádku jako směrnicovému důvodu pro zamítnutí či neudělení postavení dlouhodobého rezidenta. Nejvyšší správní soud konstatoval nutnost eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy při odejmutí povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku, pročež správní orgán musí shledat, že osobní chování je pro veřejný pořádek nejen hrozbou skutečnou a dostatečně závažnou, ale i hrozbou aktuální.
14. Ministerstvo vnitra i správní soudy těmto judikatorním závěrům v posuzované věci dostály. Shodně rozhodly, že stěžovatel opakovaně závažně narušil veřejný pořádek, přičemž zohlednily povahu trestních odsouzení (r. 2013 - trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku, r. 2014 - přečin přechovávání omamné a psychotropní látky podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku, uložen zákaz řízení všech motorových vozidel, 2015 - přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, r.
2021 - přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku), závažnost následků protiprávních činů stěžovatele (reálné ohrožení životů, zdraví a majetku účastníků provozu, zranění jiné osoby), ignorování předchozích zákazů a rozhodnutí soudů (maření výkonu úředního rozhodnutí), časovou souslednost a opakovaný charakter jeho činů. Při posouzení závažnosti narušení veřejného pořádku vycházely správní soudy i správní orgán z individuálních skutkových okolností posuzované věci a reflektovaly, že se stěžovatel, mimo výše uvedené trestné činnosti, od roku 2005 kontinuálně dopustil 27 přestupků v silniční dopravě a jednoho přestupku proti zákonu o návykových látkách (r.
2018). Nelze také pominout, že některých přestupků se stěžovatel dopustil i po zahájení správního řízení. Po zvážení výše uvedeného jednání stěžovatele Ministerstvo vnitra i správní soudy uzavřely, že stěžovatel setrvale, opakovaně a zásadně porušuje základní právní normy, přičemž nerespektuje soudní ani správní zákazy. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelem páchaná trestná činnost nebyla jednorázovým přešlapem, ale opakovaným vědomým porušováním zákona a zájmů státu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2025 sp. zn. II. ÚS 2213/24 ).
15. Ústavní soud konstatuje, že přestože Ministerstvo vnitra v odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledalo nutnost posuzovat narušení veřejného pořádku ve vztahu k možnému vztahu do budoucna (viz str. 6), přesto fakticky doplnilo dokazování v souladu s druhým rozsudkem a aktuálnost hrozby chování stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí posoudilo, což je pro naplnění základních práv stěžovatele rozhodující. Přezkum (ne)aktuálnosti hrozby chování stěžovatele pro veřejný pořádek podrobně provedl i krajský soud v bodech 117-139 napadeného rozhodnutí. Ústavní soud si je vědom toho, že úkolem správních soudů není nahrazovat nedostatky odůvodnění napadených správních rozhodnutí tak, aby jejich výrok obstál, neboť soudní řízení správní není pokračováním správního řízení. Pokud tak ale správní soudy činí s tím, že nedostatky odůvodnění správního rozhodnutí nemají vliv na jeho zákonnost a že formální kasace by vedla pouze k prodloužení řízení, nikoliv změně jeho výsledku, nelze tomu v obecné rovině z ústavního hlediska nic vytýkat (ústavní pořádek blíže nepředpisuje povahu soudní kontroly veřejné správy, což se na podústavní úrovni projevuje mimo jiné tím, že soudní kontrola veřejné správy může probíhat jak ve formě přezkumu rozhodnutí podle soudního řádu správního, tak nalézání práva podle části páté občanského soudního řádu) (viz nález ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 3006/15 , bod 16). I přes naznačené dílčí pochybení Ministerstva vnitra, Ústavní soud nemá za to, že by v jeho důsledku došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť toto pochybení nemohlo mít vliv na výsledek řízení [srov. např. nález ze dne 10. 5. 2012 sp. zn. II. ÚS 458/10 (N 98/65 SbNU 317), usnesení ze dne 13. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 155/24 ].
16. Z napadených rozhodnutí je patrné, proč Ministerstvo vnitra a správní soudy považovaly zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele za přiměřený (z hlediska rodinných vazeb, zdravotního stavu, ekonomických poměrů, společenských a kulturních vazeb ke státu původu i k České republice), a tudíž ústavně souladný. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat, neboť neshledává nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Negativní chování stěžovatele nepřeváží ani délka jeho pobytu, ani to, že má v České republice družku a rodiče. Stěžovatel si v době páchání trestné činnosti musel být vědom následků svého jednání, a to i s ohledem na to, že byl za svou činnost opakovaně pravomocně shledán vinným. Stěžovatel namítá, že všechna jeho odsouzení byla již zahlazena. Avšak ve své argumentaci opomíjí, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu aprobovanou Ústavním soudem (např. usnesení ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 916/23 , ze dne 3. 2. 2025 sp. zn. II. ÚS 2213/24 ), v případě zrušení či neudělení trvalého pobytu z důvodu narušení veřejného pořádku cizincem lze přihlédnout též k zahlazeným odsouzením.
17. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od své vlastní judikatury, neboť napadené usnesení nesplňuje judikatorně stanovená kritéria pro možnost odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost. Ústavní soud takové pochybení neshledal. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích § 104a odst. 1 s. ř. s., ve znění účinném od 1. 4. 2021, a v souladu se svou ustálenou judikaturou (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2006 č. j. 1 Azs 13/2006-39 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 As 83/2021-28). Podle uvedeného ustanovení platí, že kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle § 31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatele) odmítne Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost, nepřesahuje-li svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud řádně vysvětlil, proč je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a tedy věcně neprojednatelná. Zhodnotil, že krajský soud posoudil věc stěžovatele zcela v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou správních soudů, hrubě nepochybil při výkladu práva a nejsou tu ani jiné důvody pro přijetí kasační stížnosti, tj. právní otázka řešená judikaturou nedostatečně, rozporně nebo nesprávně. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 28. 2. 2020 č. j. 8 Azs 297/2019-49, ze dne 8. 2. 2024 č. j. 10 Azs 292/2023-53, ze dne 11. 3. 2024 č. j. 5 Azs 12/2024-56), i v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko odůvodnil.
18. Rozhodnutí správního orgánu bylo na základě žaloby stěžovatele přezkoumáno ve správním soudnictví, a to v souladu s požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Skutečnost, že se stěžovatel s napadenými rozhodnutími neztotožňuje, není důvodem k jejich zrušení, neboť obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny není garance úspěchu v řízení. Ministerstvo vnitra i správní soudy řádně osvětlily, jakými úvahami se řídily při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce jejich úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.
19. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu