Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. června 2024 č. j. 6 Azs 66/2024-38, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2024 č. j. 29 A 97/2021-108, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. června 2021 č. j. MV-65226-5/SO-2021 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 15. února 2021 č. j. OAM-3378-34/ZR-2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou nyní posuzovaného případu je otázka správnosti postupu a rozhodnutí správních orgánů a soudů, které stěžovateli zrušily oprávnění k trvalému pobytu. Orgány veřejné moci při posuzování podmínky závažného narušení veřejného pořádku přihlédly i k zahlazeným odsouzením, což stěžovatel považuje za protiústavní. Kromě toho namítá nepřiměřenost zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život.
2. Stěžovatel je občanem Kosovské republiky, který na území České republiky pobýval od roku 1999. Od roku 2004 zde měl povolení k trvalému pobytu. Opakovaně na území Evropské unie páchal trestnou činnost. V roce 2005 byl odsouzen Městským soudem v Brně, soudem pro mládež, za provinění krádeže, následně pak dvakrát Městským soudem v Brně za majetkovou trestnou činnost (v letech 2009 a 2019). V případě provinění krádeže stěžovatel vykonal trestní opatření obecně prospěšných prací v plné výměře. Proto se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 45a odst. 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "trestní zákon"). V případě jednoho z odsouzení za trestný čin krádeže se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil, a proto ohledně tohoto skutku platí fikce neodsouzení (§ 60 odst. 3 trestního zákona). Posledním rozsudkem v roce 2019 byl stěžovatel mj. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Kromě toho byl rozhodnutím italského soudu v Arzignanu ze dne 10. 11. 2011 stěžovateli uložen trest vyhoštění za nezákonný vstup a zákaz pobytu v Itálii na deset let. Stěžovatel měl navíc v Itálii trestní záznam za spáchání krádeže.
3. Ministerstvo vnitra ("ministerstvo") dospělo k závěru, že stěžovatel opakovaně závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Napadeným rozhodnutím zrušilo stěžovateli povolení k trvalému pobytu a stanovilo mu lhůtu k vycestování z území České republiky [§ 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů]. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("komise") napadeným rozhodnutím potvrdila rozhodnutí ministerstva.
4. Stěžovatel proti rozhodnutí komise podal žalobu. Krajský soud v Brně ji napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že podmínka opakovaného narušení veřejného pořádku byla splněna. Při hodnocení naplnění podmínky opakovaného závažného narušení veřejného pořádku lze přihlédnout také k zahlazeným odsouzením. V případě stěžovatele považoval za nutné přihlédnout i k tomu, že se posledního trestného činu dopustil 25 útoky. Stěžovatel podle krajského soudu naplnil i podmínku narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Krajský soud posoudil rovněž zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele a neshledal ho nepřiměřeným.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Vypořádal tři námitky stěžovatele. Zaprvé, nepřisvědčil argumentu stěžovatele, že nenarušil veřejný pořádek opakovaně. V případě zrušení či neudělení trvalého pobytu z důvodu narušení veřejného pořádku cizincem lze přihlédnout též k zahlazeným odsouzením, což Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje. Zahlazení odsouzení totiž nenastoluje fikci, že se předmětný skutek nestal.
Zadruhé, podle Nejvyššího správního soudu narušil stěžovatel veřejný pořádek závažným způsobem. Ztotožnil se s krajským soudem, že posouzení správních orgánů stran závažnosti koresponduje s požadavky Ústavního soudu vymezenými v nálezu ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20 , na nějž stěžovatel odkázal v kasační stížnosti. Zatřetí, Nejvyšší správní soud neshledal zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele nepřiměřeným. Ztotožnil se se zevrubným hodnocením krajského soudu, že v projednávané věci převážil veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku nad oprávněnými zájmy stěžovatele.
6. Stěžovatel namítá, že správní orgány a soudy porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Kromě toho, tím, že rozhodly o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem, porušily jeho právo pobývat na území České republiky (čl. 14 Listiny). Zároveň tím porušily jeho právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny). Podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu, a to ze tří důvodů.
7. Zaprvé, podle stěžovatele nebyla naplněna podmínka opakování narušování veřejného pořádku. Co se týče jeho prvních dvou odsouzení, hledí se na něj, jako kdyby nebyl odsouzen. Podle názoru stěžovatele v tomto směru nepostačuje pouhý odkaz správních soudů na již překonanou judikaturu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015 č. j. 8 Azs 25/2014-48 plyne, že pokud zákon stanoví, že se na pachatele, jehož trest byl zahlazen, hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, nelze důvody zamítnutí žádosti o trvalý pobyt spatřovat výlučně v odsouzení za spáchaný trestný čin. Zákon o pobytu cizinců neobsahuje ustanovení, které by stanovilo, že k zahlazení odsouzení se nepřihlíží (na rozdíl od například zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti nebo zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu).
8. Dále stěžovatel namítá, že nebyla naplněna podmínka o závažném způsobu narušení veřejného pořádku. Zákon o pobytu cizinců nespecifikuje, co konkrétně se má považovat za narušení pořádku závažným způsobem. Relevantní ustanovení zákona o pobytu cizinců jsou transpozicí čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ("pobytová směrnice"). Ustanovení § 77 odst. 2. písm. a) je tudíž nevyhnutně nutné vykládat eurokonformním způsobem v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské Unie. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20 , správní soudy při přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu musí zkoumat existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti v souladu s požadavky práva EU. Nesmí automaticky vycházet pouze z přechozího odsouzení za trestný čin. Podle stěžovatele tak správní orgány a soudy v nynějším případě neučinily. V napadených rozhodnutích nezmínily žádné konkrétní okolnosti osobního jednání stěžovatele, kromě jednání představujícího skutkovou podstatu trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen. Nepřihlédly například k tomu, že za trestné činy mu městský soud uložil podmíněný trest odnětí svobody, což je trest alternativní a mírnější. Je tedy zřejmé, že závažnost narušení veřejného pořádku nemohla být v tomto případě až tak vysoká. V případě závažného porušení veřejného pořádku by se městský soud nespokojil s alternativním trestem.
9. V neposlední řadě podle stěžovatele rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu není přiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Neztotožňuje se s argumentací správních soudů (bod 24 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 16 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), že zrušení povolení k trvalému pobytu cizince nezbavuje možnosti pobývat na území na základě nižšího pobytového oprávnění. Nižší pobytové oprávnění totiž stěžovateli neposkytuje záruku, že bude po uplynutí doby trvání prodlouženo. Z tohoto důvodu je zrušení pobytového oprávnění stěžovatele schopné výrazně narušit jeho rodinný život a veškeré rodinné zázemí.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 citovaného zákona a contrario).
11. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto součástí soustavy obecných soudů. Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva.
12. Z ústavněprávního hlediska tedy může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je slučitelný s ústavním pořádkem [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ). Skutečnost, že soudy zaujímají k věci jiný právní názor než stěžovatel, nevede sama o sobě k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. To platí tím spíše, když obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 , ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21 nebo ze dne 24. 10. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2675/23
(všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)].
13. Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
14. Ústavní soud jednak neshledal žádné pochybení v postupu obecných soudů a správních orgánů při závěru, že stěžovatel opakovaně narušil veřejný pořádek. Námitka, že krajský soud a Nejvyšší správní soud pouze obecně odkázaly na již překonanou judikaturu je zjevně nedůvodná. Vypořádal ji již Nejvyšší správní soud v bodě 9. napadeného rozsudku. Zde vyjmenoval ustálenou judikaturu, z které vyplývá, že v případě zrušení či neudělení trvalého pobytu z důvodu narušení veřejného pořádku cizincem lze přihlédnout též k zahlazeným odsouzením. Kromě rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2013 č. j. 1 As 175/2012-34, který stěžovatel považuje za překonaný, uvedl také rozsudky ze dne 25. 4 2019 č. j. 9 Azs 90/2019-32, ze dne 26. 11. 2020 č. j. 1 Azs 302/2020-45 či nedávný ze dne 1. 2. 2023 č. j. 10 Azs 331/2022-42. Ústavní soud shledal tyto závěry ústavně konformní již v usnesení ze dne 18. 4. 2023 sp. zn. III. ÚS 916/23 a nemá důvod se od těchto závěrů nyní odchýlit.
15. Tyto závěry nepřekonal ani stěžovatelem citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015 č. j. 8 Azs 25/2014-48. Z tohoto rozsudku vyplývá toliko to, že nelze zamítnout žádost o trvalý pobyt výlučně z důvodu odsouzení žadatele za trestný čin, pokud se v důsledku zahlazení odsouzení hledí na žadatele, jako by nebyl odsouzen. Nijak však nezpochybnil, že při posuzování, zda cizinec narušil veřejný pořádek, je možné přihlédnout k jeho dřívějšímu jednání, resp. ke spáchanému skutku.
Ostatně to samé vysvětlil již Nejvyšší správní soud v bodě 10. napadeného rozsudku. Správní orgány a obecné soudy v nynějším případě ovšem nezrušily stěžovatelovo povolení k trvalému pobytu výlučně z důvodu jeho zahlazených odsouzení. Přihlédly především k jeho aktuálnímu odsouzení Městským soudem v Brně rozsudkem ze dne 23. 10. 2019 č. j. 12 T 125/2019-1243, kdy velkým množstvím útoků (25) způsobil škodu přes půl milionu korun. Již tato skutečnost samotná může naplnit znak opakovanosti. Odkazy na skutky stěžovatele, za které byl odsouzen v minulosti, pak správní orgány zcela v souladu s judikaturou dokreslily celkový obraz jeho chování na území České republiky a Evropské unie.
16. Ústavní soud dále neshledal pochybení správních orgánů a obecných soudů v závěru, že stěžovatel narušil veřejný pořádek závažným způsobem. Stěžovateli je potřeba dát za pravdu, že tento neurčitý právní pojem musí být vykládán za užití nepřímého účinku pobytové směrnice (tedy eurokonformně). Soudní dvůr Evropské Unie stanovil obecný test použití výhrady veřejného pořádku. Ten stanoví, že (1) nestačí pouhé porušení práva, ale (2) musí existovat skutečná a dostatečně závažná hrozba (3) dotýkající se základního zájmu společnosti (srov. rozsudky Soudního dvora Evropské Unie, bod 35.
rozsudku ze dne 27. 10. 1977, ve věci C-30/77, Bouchereau; bod 21. rozsudku ze dne 19. 1. 1999, ve věci C-348/96, Calfa; bod 66 rozsudku ze dne 29. 4. 2004, ve věci C-482/01, Orfanopoulos a Oliveri; bod 46. rozsudku ze dne 10. 3. 2005, ve věci C-503/03, Komise proti Španělsku; bod 43. rozsudku ze dne 7. 6. 2007, ve věci C-50/06, Komise proti Nizozemí). Tento závěr se ostatně nyní promítá i do znění čl. 27 odst. 2 pobytové směrnice. Ústavní soud tyto požadavky upřesnil ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. I.
ÚS 945/20
. V bodě 37. uvedl, že nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že jednotlivec byl v minulosti odsouzen za spáchaný trestný čin, ale je také třeba vzít v úvahu další aspekty. Zejména zákonem stanovený a uložený trest, míru zapojení do trestné činnosti, rozsah škody a tendenci jednotlivce k opakování trestné činnosti.
17. Výše uvedeným standardům správní orgány a obecné soudy napadenými rozhodnutími dostály. Při posuzování závažnosti narušení veřejného pořádku stěžovatelem přihlédly k tomu, jaké trestné činnosti se dopouštěl, jakým způsobem byl zapojen, intenzitu útoků na veřejný zájem, výši škody, kterou způsobil i jeho absentující sebereflexi. Správní orgány a obecné soudy zvážily, že se stěžovatel ve všech případech dopouštěl vloupání do motorových vozidel ve spolupachatelství s dalšími osobami. Podle skutečností uvedených v pravomocných rozsudcích trestních soudů se protiprávní jednání stěžovatele opakovalo a uložené potrestání na něho nemělo vůbec žádný vliv.
Zvážily, že stěžovatel páchal stejnou majetkovou trestnou činnost. Vzaly v potaz, že intenzita narušování veřejného pořádku stěžovatelem se zvyšuje i přes předchozí odsouzení, a to počtem útoků (více než dvacet) i celkovou škodou (půl milionu korun). Přihlédly i k uloženým trestům. Nelze tedy uzavřít, že by správní orgány a obecné soudy v rozporu s ústavním pořádkem a právem Evropské unie neposoudili konkrétní okolnosti chování stěžovatele.
18. V neposlední řadě je z napadených rozhodnutí patrné, proč obecné soudy a správní orgány považovaly zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele za přiměřený, a tudíž ústavně souladný. Na jejich závěrech nehodlá Ústavní soud cokoliv zpochybňovat, neboť neshledává nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah. Negativní chování stěžovatele nepřeváží ani délka jeho pobytu, ani to, že má v České republice družku a dva syny. Stěžovatelem páchaná trestná činnost nebyla jednorázovým přešlapem, ale opakovaným vědomým porušováním zákona a zájmů státu. Stěžovatel si v době páchání trestné činnosti musel být vědom následků svého jednání, a to i s ohledem na to, že byl za svou činnost opakovaně pravomocně shledán vinným.
19. Ústavní soud pro úplnost připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž ústavně zaručené subjektivní právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje (srov. usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 1370/21 ). Je totiž věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území [viz nález ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 41/17
(N 189/91 SbNU 329), bod 53., nebo ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 26/07
(N 218/51 SbNU 709), bod 37.]. Rovněž zdůrazňuje, že zrušení povolení k trvalému pobytu představuje podstatně menší zásah do práva stěžovatele než jeho správní vyhoštění. Stěžovatel už v meziobdobí požádal o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana České republiky, takže si je dalších pobytových možností vědom.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. února 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu