Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Novotného, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2024, č. j. 30 Cdo 3310/2023-163, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 58 Co 156/2023-118, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2023, č. j. 77 C 82/2022-93, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností rozhodnutí vydaných v odškodňovacím řízení, v němž se stěžovatel domáhal zadostiučinění v penězích za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
2. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou ujmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky správního řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 580030/2018 ODA-TAX ("posuzované řízení"). Bližší detaily posuzovaného řízení není třeba uvádět, k jeho rekapitulaci postačí odkázat na obsah napadených rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 3).
3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že vedlejší účastnicí poskytnuté konstatování porušení práva je přiměřeným (a tedy dostatečným) zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 32 292 Kč s příslušenstvím, a ve zbylém rozsahu je potvrdil. Současně jí stanovil povinnost uhradit stěžovateli náklady řízení před soudy obou stupňů. Městský soud se neztotožnil se zvolenou formou přiměřeného zadostiučinění, za niž považoval náhradu v penězích (ve shora vypočtené částce), a to zejména s ohledem na celkovou délku posuzovaného řízení a význam předmětu tohoto řízení pro stěžovatele.
5. Dovolání stěžovatele směřující proti zamítnuté částce ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím Nejvyšší soud zamítl ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným ve vztahu k posouzení otázky postupu orgánu veřejné moci [ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon o odpovědnosti státu")], neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Městský soud totiž k průtahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti odvolacího správního orgánu přihlédl pouze při určení, zda je posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé, nicméně odmítl jej hodnotit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud přes toto dílčí pochybení nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí městského soudu, neboť stěžovateli poskytnuté zadostiučinění považoval za přiměřené a dostatečné.
6. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností (ve znění jejího doplnění ze dne 11. 7. 2024), v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Stěžovatel rozporuje výši poskytnutého zadostiučinění, které považuje za nepřiměřeně nízké. Obdobně jako v dovolání uvádí, že základní částka za rok trvání řízení upravená ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, z nějž vycházely i soudy v nyní posuzované věci, neodpovídá současnému stavu životní úrovně v České republice a měla by být valorizována. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud neposoudil jeho věc individuálně, ale naopak paušálně. Rozhodování soudů je dle něj založeno na kolektivní vině všech řidičů platformy Uber. Dále se ohrazuje proti krácení základní částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, regulovaného zákonnými lhůtami, a to za první dva roky jeho trvání na polovinu.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky plyne, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a k zásahu do jejich rozhodovací činnosti přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce. K tomu ovšem v nyní posuzované věci nedošlo.
10. Ústavní soud se již v minulosti opakovaně zabýval ústavními stížnostmi proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v řízeních, jimiž se osoby, provozující stejně jako stěžovatel taxislužbu přes platformu Uber, domáhaly odškodnění za nepřiměřeně dlouhé přestupkové řízení (srov. např. recentní nález sp. zn. IV. ÚS 3377/23 ze dne 28. 5. 2024; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Tato judikatura potvrzuje, že rozhodování o přiznání zadostiučinění ve smyslu § 31a ve spojení s § 16 zákona o odpovědnosti státu sestává ze tří kroků. Za prvé je třeba určit, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu eventuálně též v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Druhý krok zahrnuje posouzení, zda v důsledku nesprávného úředního postupu vznikla osobě újma. Jsou-li splněny uvedené předpoklady, musí být za třetí rozhodnuto o formě zadostiučinění a o výši kompenzace v případě, že se přiměřenou formou zadostiučinění jeví přiznání finanční náhrady nemajetkové újmy (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012, body 33-34, či také usnesení sp. zn. II. ÚS 2804/16 ze dne 25. 10. 2016, body 6-8, a usnesení sp. zn. I. ÚS 958/14 ze dne 20. 10. 2014).
11. Obecné soudy v posuzované věci konstatovaly splnění prvního i druhého kroku, jádrem ústavní stížnosti je však nesouhlas stěžovatele s výší poskytnutého zadostiučinění, jež je součástí třetího kroku rozhodování o zadostiučinění dle zákona o odpovědnosti státu. Ústavní soud ovšem ve shora citované judikatuře současně zdůraznil, že není čtvrtou instancí, jež by měla znovu podrobně rozebírat naplnění jednotlivých hledisek odůvodňující právě např. formu zadostiučinění, která může spočívat rovněž v "pouhém" konstatování porušení práva (srov. shora cit. nález sp. zn. IV. ÚS 3377/23 ), resp. výši poskytnuté peněžité kompenzace. To je totiž věcí aplikace podústavního práva a zjišťování skutkového stavu každého konkrétního případu, k nimž jsou povolány obecné soudy. Z ústavněprávního hlediska napadená rozhodnutí obecných soudů obstojí, neboť jejich odůvodnění reflektuje ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, vychází z dostatečně zjištěného skutkového stavu a vysvětlení dovozených závěrů se jeví jako rozumné a v konečném důsledku též ústavněprávně souladné.
12. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se soudy řídily při stanovení formy kompenzace i její výše. Městský soud s odkazem na obdobné případy známé mu z jeho vlastní rozhodovací činnosti konstatoval, že v případě stěžovatele není přiměřenou formou zadostiučinění pouhé konstatování porušení práva (srov. rozsudek městského soudu, bod 29). Městský soud následně vypočetl základní částku a vysvětlil, proč ji s přihlédnutím k jednotlivým kritériím zakotveným v § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti státu v konečném výsledku nemodifikoval (tamtéž, body 23-26). Jeho úvahy následně doplnil Nejvyšší soud, který v rámci posouzení kritéria významu předmětu řízení pro pachatele protiprávního jednání zohlednil výsledek posuzovaného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 37). Na těchto závěrech nespatřuje Ústavní soud cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Nejvyšší soud se dále vypořádal rovněž s požadavkem valorizace základní částky, od níž se odvíjí výsledná finanční náhrada za nemajetkovou újmu, a to zcela v souladu s jeho vlastní předchozí judikaturou, jakož i s judikaturou Ústavního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, bod 23; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 552/2024-224, a zde citovanou judikaturu Ústavního soudu). Nepřípadná je i námitka týkající se krácení základní částky zadostiučinění. Úvahy obecných soudů o snížení základní částky pro odškodnění totiž spočívají na předpokladu, že toto zkrácení odráží zvyšující se míru intenzity újmy za nepřiměřenou délku řízení v čase. Jinými slovy, je-li řízení nepřiměřeně dlouhé, první dva roky intenzita není tak citelná jako doba následující. Ústavní soud se ostatně obdobnou námitkou zabýval již v minulosti, přičemž zkrácení základní částky zadostiučinění za první dva roky správního řízení nepovažoval za excesivní či ústavněprávně relevantní (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1721/22 ze dne 9. 8. 2022).
14. Ke stěžovatelem namítané nejednotnosti soudního rozhodování obecných soudů, na něž upozornil v doplnění ústavní stížnosti, je možno uvést pouze to, že jakkoli je nejednotnost soudního rozhodování jevem nežádoucím, není v pravomoci Ústavního soudu či jeho úkolem, aby namítaný nesoulad "napravoval", zejména měl-li by zrušit rozhodnutí, která co do provedeného výkladu a aplikace v úvahu přicházejících ustanovení běžného zákona sama o sobě nenesou znaky protiústavnosti. Ústavní soud současně připomíná, že sjednocování judikatury civilních soudů je úkolem Nejvyššího soudu.
15. Ústavní soud závěrem dodává, že právní závěr o výši odčinění nemajetkové újmy není exaktní disciplínou, představa o její spravedlivé výši se může lišit podle různých kritérií, jimž každý člověk subjektivně přiznává různou váhu. Volná úvaha soudu podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád je proto v zájmu zajištění předvídatelnosti a jednotnosti soudního rozhodování sice korigována východisky a kritérii, která nastavuje svou judikaturou Nejvyšší soud jako vrcholný orgán obecné justice, vždy však hrají při rozhodování konkrétní kauzy roli i její specifické, jedinečné okolnosti, k nimž soud musí přihlédnout. Přezkum volné úvahy soudu příslušného k rozhodnutí o výši nemajetkové újmy se z povahy věci omezuje na zjevné excesy, vybočující z pravidel logiky zásadním způsobem. Takový případ by přiměl ke kasačnímu zásahu Nejvyšší soud, stejně jako soud Ústavní, neboť by byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny; v nynější věci však takový exces nenastal.
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu