Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, o ústavní stížnosti Miluše Markové, zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2025, č. j. 21 Cdo 395/2025-421, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023, č. j. 36 Co 136/2023-350, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. listopadu 2022, č. j. 10 C 194/2015-281, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1. obchodní společnosti Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, a 2. Martina Plodra, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
2. Vedlejší účastnice 1 se v řízení před obecnými soudy jako žalobkyně domáhala určení, že na konkrétních nemovitostech stěžovatelky vázne zástavní právo ve prospěch žalobkyně.
3. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl, že zástavní právo k zajištění konkrétních pohledávek vedlejší účastnice 1 na nemovitostech stěžovatelky vázne.
4. Městský soud rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.
6. Stěžovatelka polemizuje se závěry obecných soudů a dovozuje, že zástavní právo zaniklo. Tvrdí, že její výpověď, resp. výpověď jejího bratra a její matky (již zesnulé, původní žalované - právní předchůdkyně stěžovatelky) dostatečně prokazuje tvrzení o existenci starší pohledávky (z titulu půjčky poskytnuté její matkou jejímu bratrovi). Zástavní právo vedlejší účastnice 1 mělo zaniknout ve veřejné dražbě nemovitostí. Stěžovatelka má za to, že soudy nevyhodnotily důkazy správně a určovací žalobě vedlejší účastnice 1 nemělo být vyhověno.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Čl. 36 odst. 2 Listiny, o něž stěžovatelka svou ústavní stížnost opírá, není na posuzovanou věc aplikovatelný. Dané ustanovení zaručuje ochranu subjektivních práv ve správním soudnictví ("kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí ..."). Stěžovatelka však napadá rozhodnutí civilních soudů v soukromoprávním sporu, nikoli rozhodnutí orgánu veřejné správy, či správních soudů.
10. K tvrzenému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka neuvádí žádné argumenty v podobě tvrzených ústavních procesních vad, které by mohly založit porušení práva na soudní ochranu či přístup k soudu.
11. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
12. Obsahem ústavní stížnosti je věcný nesouhlas s právními závěry obecných soudů v rovině výkladu podústavního práva, resp. nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů.
13. Hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, které hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci procesních pravidel, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
14. Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je tak možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1265/24
, či usnesení
sp. zn. I. ÚS 686/21
).
15. Soud musel (zjednodušeně řečeno) posoudit, zda existovala starší, stěžovatelkou (resp. její právní předchůdkyní) tvrzená zajištěná pohledávka existující mezi rodinnými příslušníky a zda následně zajištění pohledávky, která byla předmětem sporu, zaniklo dražbou nemovitostí.
16. Nalézací soud dostatečně zdůvodnil, proč nepovažoval důkazy, které měly osvědčit existenci starší pohledávky, resp. následně zánik zástavního práva, za dostatečně důvěryhodné (srov. body 34-42). Jeho úvahy nevykazují shora uvedené kvalifikované vady, které by mohly vést k případnému zásahu Ústavního soudu. Taktéž v hodnocení odvolacího soudu reagujícího na námitky stěžovatelky nelze spatřovat jakýkoli exces (body 24-25 odůvodnění). Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá argumenty, které sice polemizují s napadenými rozhodnutími v rovině věcného nesouhlasu, nijak z nich však nelze dovodit protiústavní postup obecných soudů.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu