Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ivoše B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve věznici Heřmanice, zastoupeného Mgr. Martinem Voldřichem, advokátem, sídlem 28. října 212/37, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024 č. j. 4 Tdo 186/2024-835, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2023 č. j. 5 To 34/2023 - 715 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2023 č. j. 30 T 1/2023 - 652, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu navrhuje zrušit v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 12. 5. 2023 sp. zn. 30 T 1/2023 uznal stěžovatele vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 1) uvedeného rozsudku] a jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 2) uvedeného rozsudku]. Za to jej odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Soud stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené nezletilé nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy soud poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel a poškozená nezletilá podali proti rozsudku odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 8. 2023 sp. zn. 5 To 34/2023 odvolání stěžovatele zamítl. Z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 20. 3. 2024 č. u. 4 Tdo 186/2024-835 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
5. Stěžovatel tvrdí, že stěžejní důkazy o jeho vině byly získány nezákonným způsobem. Konkrétně se zmiňuje o svědecké výpovědi poškozené (své dcery), při jejímž výslechu údajně padaly sugestivní a kapciózní otázky. Proto je její výpověď podle názoru stěžovatele nevěrohodná a nepoužitelná jako důkaz. Stěžovatel navrhl provést další důkazy, jeho návrhům však soudy nevyhověly.
6. Soudci se navíc k jeho osobě měli vyjadřovat nevhodně. Cituje např. výroky: "My o Vás víme, co potřebujeme. My si to tady nějak potřebujeme zdůvodnit." Z nich stěžovatel dovozuje, že soudci na něj pohlíželi jako na vinného a porušili tím zásadu presumce neviny. V průběhu řízení došlo údajně ke změně v osobě přísedícího soudce, aniž by tato změna byla odůvodněna. Stěžovatel se domnívá, že soudce byl za uvedených okolností podjatý. Právní zástupce stěžovatele určený Českou advokání komorou pro řízení před Ústavním soudem poznamenal, že s ohledem na lhůtu k odstranění vad neměl reálnou možnost nahlédnout do spisu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatel svou argumentaci opírá především o odlišné hodnocení důkazů, zejména přímé usvědčující výpovědi poškozené. Tím se stěžovatel pokouší stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by měla vlastním hodnocením zkoumat dílčí aspekty důkazů, ač se s nimi nemohla seznámit v jejich autentické podobě (mezi ústavní zásady patří ústnost a přímost důkazního řízení). Taková role nicméně Ústavnímu soudu nepřísluší. Z vyžádaného spisového materiálu obecného soudu je zřejmé, že výpověď poškozené byla velmi obsáhlá a přitom konzistentní.
Žádné pochybnosti o tom, že její výslech byl veden řádným způsobem, nevznikly. Výslechu byl ostatně přítomen obhájce stěžovatele. Za klíčové pak považuje Ústavní soud to, že věrohodnost této výpovědi je podpořena dalšími důkazy. Vyzdvihnout lze zejména výpověď svědkyně Evy S. (jedná se o pseudonym), tety poškozené, které se poškozená svěřila, svědků Tomáše C. a Karla S. (jedná se o pseudonymy) a lékařskou zprávu k nezletilé. Za takovéto situace má Ústavní soud za to, že soudy při provádění a hodnocení důkazů nevykročily z mezí ústavnosti.
Pochybnosti nevznikají ani ohledně úplnosti dokazování, kdy lze připomenout, že soudy nejsou povinny provést každý důkaz, který obhajoba navrhne. Opakovaná polemika stěžovatele s jednoznačnými závěry důkazního řízení nemůže založit opodstatněnost jeho námitek a svědčí spíše o tom, že stěžovatel dosud nezískal náhled na závažnost a společenskou škodlivost jednání, za které byl pravomocně odsouzen.
9. Za nepodložené spekulace je nutné označit námitky zaujatosti či podjatosti soudců s ohledem na pronesená tvrzení. Nic z toho, co stěžovatel uvádí, nepopisuje protiprávní (a tím méně zaujatý) postup soudců. Zároveň je z napadených rozhodnutí zřejmé, že stěžovatel měl v průběhu celého řízení opakovaně možnost vznášet námitky či stížnosti ohledně nevhodného chování, podjatosti či obsazení soudu nebo své výtky uplatnit v opravných prostředcích.
10. K poznámce právního zástupce stěžovatele ohledně lhůty k odstranění vad v řízení před Ústavním soudem lze dodat, že vlastnoručně sepsaná stížnost právně nezastoupeného stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 6. 2024. Lhůtu k odstranění vad podání Ústavní soud stanovil v délce 40 dnů a následně ji opakovaně prodloužil. Dne 19. 9. 2024 Česká advokátní komora určila Mgr. Voldřicha advokátem pro řízení u Ústavního soudu. Oznámení o převzení právního zastoupení s přiloženou plnou mocí advokát stěžovatele Ústavnímu soudu doručil dne 30. 9. 2024. Ústavní stížnost pak doručil Ústavnímu soudu dne 7. 10. 2024, kdy v mezidobí dálkově nahlížel za součinnosti Ústavního soudu do elektronického spisu. O prodloužení lhůty advokát nežádal.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. března 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu