USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 To 34/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 30 T 1/2023, byl obviněný P. V. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 1) uvedeného rozsudku] a jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku [pod bodem 2) uvedeného rozsudku], kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1) někdy v době od měsíce prosince 2020 do ledna 2021, v obci XY č. XY, okres XY, v bytě tehdy společně obývaném mimo jiné se svou dcerou, tj. poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), za účelem svého vlastního sexuálního uspokojení, vědom si skutečnosti, že posledně jmenovaná se nacházela na přelomu 11-12 roku, využívaje takto nízkého věku a z něj pramenící neznalosti v oblasti sexuální, dále své fyzické převahy, jakož i autoritativního postavení otce nezletilé, o kterou byl povinen se starat, a kterému důvěřovala, v okamžiku, kdy se nacházela na horní části patrové postele umístěné v dětském pokoji, si k ní přilehl, načež poškozenou začal jednak osahávat jak přes pyžamo, tak přímo na holém těle, a jednak se jí rukama dotýkal na přirození s tím, že tohoto jednání, ani přes slovní výzvy poškozené a na to navazující fyzickou snahu o jeho odstrčení nejen, že nezanechal, ale naopak poškozené stáhnul pyžamové kalhoty, hlavou se přesunul k jejímu rozkroku, kde lízal její přirození, tedy realizoval orální pohlavní styk, čemuž se dále poškozená ze strachu a při vědomí své nízké fyzické vyspělosti již nebránila, a v této sexuální praktice pokračoval až do okamžiku návratu matky poškozené do bytu,
2) V období měsíce prosince 2021, v obci XY č. XY, okres XY, v bytě tehdy společně obývaném mimo jiné se svou dcerou, tj. poškozenou nezletilou AAAAA, za účelem svého vlastního sexuálního uspokojení, vědom si skutečnosti, že posledně jmenovaná ještě nedovršila věk 13-ti let, využívaje takto nízkého věku a z něj pramenící neznalosti v oblasti sexuální, dále své fyzické převahy, jakož i autoritativního postavení otce nezletilé, o kterou byl povinen se starat, a kterému důvěřovala, poškozenou zavolal do ložnice, kde vysvlékl jak ji, tak sám sebe, následně poškozené přikázal, aby si nahá lehla na postel, a jakmile, ze strachu a při vědomí své nízké fyzické vyspělosti a z toho vyplývající nemožnosti jakkoliv se účinně bránit, tento pokyn splnila, přilehl si k ní, hlavou se nejprve přesunul k jejímu rozkroku, kde lízal její přirození, tedy realizoval orální pohlavní styk, načež na poškozenou nalehl a zasunul svůj penis do její vagíny, tedy realizoval soulož, kteréžto sexuální praktiky, i přes bolest poškozené, zanechal až v okamžiku, kdy do pokoje hodlala vstoupit její matka, přičemž shora popsaného jednání se dopouštěl přesto, že si byl vědom jeho možného negativního dopadu na další vývoj nezletilé AAAAA, zejména v oblasti sexuální.
2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené nezletilé AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená AAAAA odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 30 T 1/2023, podali obviněný a poškozená nezletilá AAAAA odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 To 34/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému P. V. byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené AAAAA nemajetkovou újmu ve výši 300.000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného P. V. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 5 To 34/2023, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Obviněný v dovolání k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedl, že porušení práva na obhajobu dovolatel spatřuje v tom, že v úvodu trestního řízení byl jeho obhájce Okresním soudem v Bruntále podle § 40 tr. ř. zproštěn obhajoby, a to bez bližšího odůvodnění. Přestože mu byl ten samý den ustanoven obhájce nový, dovolatel má za to, že se jedná o podstatou vadu řízení, neboť mu bylo znemožněno právo na obhajobu, jež byla zajišťována původním a řádně ustanoveným obhájcem. Dovolatel vyjádřil názor, že pokud by byl takový postup aprobován, znamenalo by to v zásadě možnost připustit libovůli ohledně volby obhájce, což by omezilo obviněného v právu na obhajobu. Dále obviněný namítl, že soudy nedůvodně neprovedly navržené důkazy. V této souvislosti obviněný vytkl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebylo přesně vymezeno, kdy se měl souzeného jednání dopustit. Proto vznesl dva důkazní návrhy, jež však byly zamítnuty. První z nich spočíval ve vyžádání a provedení třídní knihy poškozené nezletilé za rozhodné období, druhý z těchto návrhů spočíval v provedení výslechu svědka F. S., jenž dovolateli v tomto období přiděloval práci. Konfrontací těchto dvou důkazních prostředků se dovolatel snažil prokázat, že ke stíhanému skutku nemohlo dojít, neboť se v daný čas nemohli nacházet ve stejné domácnosti.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2023, sp. zn. 30 T 1/2023 a aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že pokud se jedná o dovolatelem namítané porušení práva na obhajobu, je nutné konstatovat, že tato námitka není formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů. V projednávané věci je zřejmé, že Okresním soudem v Bruntále usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 0 Nt 584/2022, ustanovený obhájce byl podle § 40 tr. ř. zproštěn obhajoby, a to na dovolatelovu žádost. Ke zproštění obhajoby došlo usnesením Okresního soudu v Bruntále, sp. zn. 0 Nt 585/2022, dne 22. 2. 2022, tedy v den, kdy bylo zahájeno dovolatelovo trestního stíhání. Dne 22. 2. 2022 byl usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 0 Nt 586/2022, ovšem dovolateli ustanoven nový obhájce Mgr. Martin Dvořák, jenž jej zastupoval od samotného začátku trestního stíhání až dosud. Prvotního procesního úkonu, jenž spočíval ve výslechu obviněného, se přitom obhájce dovolatele Mgr. Martin Dvořák účastnil. Proto konstatuje, že dovolatel nemohl být materiálně zkrácen ve svém právu na obhajobu, a jeho námitku je v tomto směru tak třeba odmítnout. Ani dovolatelem uplatněná námitka opomenutých důkazů nemůže obstát, neboť nelze reálně uvažovat o tom, že by jím navrhované důkazy citované sub 4 tohoto vyjádření měly ve vztahu k projednávané věci jakoukoli vypovídací potenci, proto námitky obviněného týkající se důkazního řízení postrádají relevanci.
8. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.
10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
12. Vzhledem k uplatněným námitkám musí Nejvyšší soud především konstatovat, že v rámci podaného dovolání uplatňuje dovolatel v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudem druhého stupně, přičemž tento na jeho argumenty dostatečně reagoval, tedy zabýval se jimi. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
13. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je potřeba uvést, že poskytuje možnost zjednání nápravy, jestliže bylo porušeno právo na obhajobu jako jedno ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
15. Přestože předmětný dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, je svým obsahem tento dovolací důvod užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 23/2007/II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002, T- 413). Jinými slovy nepostačuje pouhé formální porušení práva na obhajobu, ale vzniklý stav se musí určitým způsobem odrazit i v meritu věci (naplnění uvedeného dovolacího důvodu je tedy třeba nahlížet materiálně – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 6 Tdo 964/2021). Obviněný, u něhož k porušení práva na obhajobu nedošlo, však uvedenými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nenaplnil.
16. Z výše uvedených východisek je zřejmé, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nedopadá na situaci, která je uvedena v dovolací argumentaci v posuzované věci. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že Okresním soudem v Bruntále usnesením ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 0 Nt 584/2022, byl obviněnému ustanoven obhájce Mgr. Martin Bugaj (č. l. 38). S ohledem na vyjádření obviněného ze dne 22. 2. 2022, č. j. KRPT-38280-46/TČ-2022-070072, bylo zrušeno ustanovení obhájce Mgr. Martina Bugaje podle § 40 tr. ř., a to usnesením Okresního soudu v Bruntále dne 22. 2. 2022, sp. zn. 0 Nt 585/2022 (č. l. 40). Tentýž den (22. 2. 2022) však byl usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 0 Nt 586/2022 (č. l. 37), dovolateli ustanoven nový obhájce Mgr. Miroslav Dvořák, který ho zastupoval od začátku trestního stíhání až dosud. Prvotnímu procesnímu úkonu, který spočíval ve výslechu obviněného, byl přitom obhájce dovolatele Mgr. Miroslav Dvořák přítomen.
17. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že takto ustanovený obhájce se celého průběhu trestního řízení aktivně účastnil, v souladu s jeho povinnostmi vyjádřenými v ustanovení § 41 tr. ř., a to až do konce jeho trestního stíhání, když za něj v souladu s ustanovením § 41 odst. 5 tr. ř. podal i dovolání. Tuto skutečnost nezpochybňuje ani obviněný, který proti ustanovenému obhájci žádné námitky nevznesl a neprojevil ani v dalším průběhu trestního stíhání přání zvolit si obhájce jiného. Naopak obviněný i obhájce tuto skutečnost akceptovali a také se tak v řízení chovali. Právo obviněného na obhajobu tedy bylo zachováno a řízení jako celek nepozbylo charakter spravedlivého procesu.
18. K námitce obviněného ohledně neprovedení důkazů - vyžádání třídní knihy poškozené za rozhodné období a výslech svědka F. S. (který obviněnému v uvedeném období přiděloval práci), tedy tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), kde mj. uvedl, že - Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
19. Obdobně se k otázce opomenutých důkazů vyjadřuje i Nejvyšší soud, neboť v předmětné trestní věci musí konstatovat, že odvolací soud o důkazním návrhu obhajoby rozhodl a své rozhodnutí odůvodnil, když objasnil důvody, pro které považoval za nadbytečné provedení důkazů, které navrhl obviněný. Odvolací soud se k uvedenému vyjádřil např. v bodě 23) svého rozhodnutí, kde mj. uvedl, že: Další návrhy obžalovaného na doplnění dokazování, a to … výslechem svědka F. S., …. opatřením třídní knihy ze základní školy, kam poškozená docházela za účelem zjištění, zda byla nemocná a nenacházela se ve škole v období, kdy mělo dojít ke spáchání trestné činnosti ……… byly jako nadbytečné zamítnuty, neboť trestná činnost obžalovaného je dostačujícím způsobem a bez důvodných pochybností objasněna okruhem doposud opatřených důkazů.
20. Je tak možno shrnout, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními
relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je třeba připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Nejvyšší soud shledal, že neprovedení obhajobou navržených důkazů nezakládá vadu tzv. opomenutého důkazu ve výše uvedeném smyslu, a proto tyto námitky dovolatele tak lze pouze formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 3. 2024
JUDr. Jiří Pácal předseda senátu