Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Naděždou Kratochvílovou, advokátkou, sídlem Spálená 92/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 Tdo 702/2022-9613, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Stěžovateli byl za uvedené jednání uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Napadeným rozsudkem bylo taktéž rozhodnuto podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti obviněných k náhradě škody způsobené poškozeným. Někteří z poškozených byli podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškození uvedení v rozsudku byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu zcela odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se zločinu a přečinu dopustil, stručně řečeno, tak, že v úzké kooperaci s dalšími obviněnými, kteří byli vedeni zlovolným úmyslem ke škodě věřitelů obchodní společnosti X, jejímž jediným jednatelem byl spoluobviněný M. R., odstranili majetek této společnosti prostřednictvím zmanipulovaného exekučního řízení vedeného spoluobviněným podplaceným exekutorem M. M. a správkyní závodu v exekuci.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po doplnění dokazování rozhodl tak, že rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu ve vztahu ke stěžovateli zrušil ve výroku o vině pod bodem IV., upravil tzv. skutkovou větu, a dále rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podplácení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spolupachatelství a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a rovněž peněžitý trest ve výši 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč). Dále vrchní soud rozhodl podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu poškozeným uvedeným v rozsudku vrchního soudu, přičemž část těchto poškozených byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 trestního řádu. Další poškození, jak jsou konkretizováni v rozsudku vrchního soudu, byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
6. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení argumentačně nevypořádal s námitkami stěžovatele, když toliko nadbytečně zopakoval argumentaci nižších soudů, což je ovšem v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatel odkazuje (např. nález sp. zn. I. ÚS 558/01 , I. ÚS 74/06 , I. ÚS 1589/07 a další).
7. Stěžovatel uvádí, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování a soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy. Z napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem je spatřována trestnost jeho jednání. Obecné soudy se podle stěžovatele nijak nevypořádaly s obhajobou a jako konkrétní důkaz je předložen znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetnictví, zpracovaný Ing. P. Petrusovou. Z něho se podává, že částky, které společnosti poskytnul stěžovatel (8.000.000 Kč), byly půjčkami, tedy zcela legálními prostředky. Soudy však vyvodily, že o půjčky nešlo a šlo o běžné investice. Dále stěžovatel rozporuje i skutečnost, že by se vědomě jakkoliv podílel na předmětném závadovém jednání, naopak uvádí, že vše se dělo za jeho zády. Informace zjištěné z odposlechů jsou dezinterpretovány.
8. Stěžovatel ke skutku uvádí, že k onomu podnikatelskému záměru se dostal tak, že byl osloven svým dlouholetým přítelem, odsouzeným M. R., a neměl tak důvod pochybovat o legálnosti celého podniku. V důsledku tohoto podnikatelského záměru však přišel o veškeré životní úspory a domnívá se, že nemohl způsobit žádnou škodu. Do té doby nikdy nepodnikal, a tudíž se plně spoléhal na svého přítele M. R. a plně mu důvěřoval. Byl uveden v omyl a nucen do společnosti poskytnout půjčku.
9. Stěžovatel je toho názoru, že na jeho věc by měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe, pokud je tedy jednání stěžovatele trestné. Taktéž poukazuje na zásadu in dubio pro reo, která nebyla v jeho věci aplikována.
10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
12. Stěžovatel svými námitkami opakuje svou obhajobu v trestním řízení. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Stěžovatel přitom nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze napadá způsob, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho věci, a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Domáhá se tedy především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá důvod Ústavní soud toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
13. Z provedeného dokazování vyplynulo, že účetnictví obchodní společnosti X, nebylo vedeno řádně, a tudíž nebylo možno učinit si věrnou představu o hospodaření a finanční situaci této jednotky, když zejména některé doklady zcela chyběly, některé neobsahovaly všechny náležitosti a účetnictví postrádalo časovou návaznost a souvislosti. Nicméně na základě účetnictví bylo možno dovodit, že majetek společnosti činil ke konci roku 2013 částku ve výši 13.873.000 Kč. K případným půjčkám znalkyně Ing. P.
Petrusová uvedla, že bylo možno identifikovat půjčku od stěžovatele ve výši 8.000.000 Kč. Rozporuje-li stěžovatel, že soudy nevyvodily správné skutkové závěry z dokazování znaleckým posudkem Ing. P. Petrusové, lze k tomuto uvést, že není důležité, jak byl formálně nazván úkon, kterým stěžovatel poskytnul společnosti částku ve výši 8.000.000 Kč, neboť důležité je, zda tato pohledávka reálně existovala, čímž se soudy zabývaly a dospěly k závěru, že nikoliv. Z těchto závěrů o účelovosti jednání stěžovatele i dalších obviněných uvedených ve skutkové větě rozsudku vrchního soudu vyplývá, že jednáním stěžovatele a dalších obviněných byly upřednostněny v exekučním řízení pohledávky investorů obchodní společnosti X, před pohledávkami dalších věřitelů.
Dělo se tak v situaci, kdy v době vymáhání těchto upřednostněných pohledávek již byla obchodní společnost X, v insolvenci, což bylo všem obviněným známo. Tato skutečnost byla prokázána v rámci rozsáhlého dokazování, zejména z rekonstrukce skutku tak, jak vyplynula z odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ze sledování osob. Námitka stěžovatele, že se vše odehrávalo za jeho zády, tedy zjevně neobstojí.
14. Ústavní soud považuje provedené dokazování a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Ústavní soud neshledal ani namítaný rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze dovodit.
15. Namítá-li stěžovatel, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení toliko zopakoval argumentaci nižších soudů, nejde o vadu napadeného usnesení. Nejvyšší soud se toliko ztotožnil s argumentací nižších soudů, neboť stěžovatel pouze zopakoval svoji argumentaci z již proběhlého nalézacího a odvolacího řízení, která však již byla zcela vypořádána, což se procesně odrazilo i v odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného. V postupu Nejvyššího soudu tedy nelze spatřovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Nedůvodná je konečně i námitka stěžovatele stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe, neboť společenská škodlivost jednání stěžovatele, které bylo spácháno ve spolupachatelství s velkou mírou konspirace, lze jednoznačně považovat za jednání výrazně společensky škodlivé, které se svou mírou škodlivosti nevymyká jiným obdobným případům stejných skutkových podstat. Naopak je v některých aspektech dokonce převyšuje. Aplikace této zásady tedy zjevně nebyla na místě. Obdobné lze rovněž uvést k namítanému nevyužití zásady in dubio pro reo. Ústavní soud zde konstatuje, že vina stěžovatele byla prokázána v náležitém důkazním standardu, a tudíž pro aplikaci této zásady nebyl prostor.
17. Ústavní soud tedy na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu