5 Tdo 702/2022

5 Tdo 702/2022-9613

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 12. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. Jan Červeňák, trvale bytem Katusická 665/6, Praha 9, 2. Ing. Jaroslava Dlabolová, trvale bytem Společná 2193/7, Praha 8, fakticky bytem Libčická 900/4a, Praha 8, 3. Vladimír Dyršmíd, trvale bytem Na Květnici 684/24, Praha 4, fakticky bytem Mánesova 1613/54, Praha 2, 4. Ing. Petr Eisenreich, trvale bytem Majerského 2035/15, Praha 4, 5. Tomáš Heller, trvale bytem Šromova 863/18, Praha 9, 6. Ing. Petr Kubašta, trvale bytem Komenského 346, Vlachovo Březí, 7. JUDr. Milan Makarius, trvale bytem Malostranské náměstí 265/8, Praha 1, fakticky bytem Štefánikova 27/17, Praha 5, 8. A. M., 9. Jiří Pelnář, trvale bytem 5. května 1298/14, Praha 4, 10. JUDr. Jaroslav Truneček, trvale bytem Pleskotova 1698, Dobříš, 11. Ing. Luboš Veselý, trvale bytem Na záhonech 1386/73, Praha 4, fakticky bytem Selecká 894, Řevnice, 12. Mgr. Václav Voda, trvale bytem V zahradách 552, Okříšky, a 13. JUDr. Aleš Zeman, trvale bytem Svobodova 137/7, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 15/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, a to ve výroku o vině pod bodem I., jímž byli obvinění Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Ing. Luboš Veselý, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dále ve výrocích o trestech uložených těmto obviněným i ve výroku, jímž byla poškozená Renáta Raban podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývajícím rozsahu zůstává rozsudek Vrchního soudu v Praze nezměněn.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Milana Makariuse, Tomáše Hellera, Jiřího Pelnáře, Ing. Petra Kubašty, Jana Červeňáka, Ing. Petra Eisenreicha, A. M. a Ing. Jaroslavy Dlabolové odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, byli uznáni vinnými: pod bodem I. obvinění Ing. Luboš Veselý, Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“),

pod bodem II. obvinění Ing. Luboš Veselý, JUDr. Jaroslav Truneček a V. O. pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3 a 4 písm. a) tr. zákoníku,

pod bodem III. obviněný Ing. Luboš Veselý návodem k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 346 odst. 1 tr. zákoníku,

pod bodem IV. obvinění JUDr. Milan Makarius zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, Ing. Jaroslava Dlabolová pomocí k zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, Ing. Luboš Veselý, Vladimír Dyršmíd a A. M. zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, přičemž Ing. Luboš Veselý se tohoto přečinu dopustil jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zbývající obvinění jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, Tomáš Heller pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,

pod bodem V. obvinění Ing. Luboš Veselý, JUDr. Jaroslav Truneček, Jan Červeňák a Ing. Petr Kubašta pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku,

pod bodem VI. obviněný J. R. sám přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a dále společně s obviněnými Ing. Jaroslavou Dlabolovou a D. L. zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku,

pod bodem VII. obvinění Ing. Luboš Veselý, Ing. Petr Eisenreich, Tomáš Heller a Jiří Pelnář zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku,

pod bodem VIII. obvinění V. B. a D. B. pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obvinění Ing. Luboš Veselý a JUDr. Milan Makarius pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 21 odst. 1 a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, obviněný Ing. Luboš Veselý ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dále oba tito obvinění společně s obviněným JUDr. Jaroslavem Trunečkem pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněný Ing. Luboš Veselý dopustil jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a oba zbývající obvinění jako pomocníci ve smyslu § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pod bodem IX. obviněný Ing. Luboš Veselý přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

2. Za to byl obviněný Ing. Luboš Veselý odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen i peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 10 000 Kč, celkem ve výši 5 000 000 Kč. Konečně byl tomuto obviněnému uložen i trest propadnutí věci podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, a to zbraní, munice a speciálního vojenského imitačního prostředku, konkretizovaných v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž tomuto obviněnému byl uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč. Obviněné Ing.

Jaroslavě Dlabolové byl uložen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon

byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl i této obviněné uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněné uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Obviněnému Vladimíru Dyršmídovi byl uložen podle § 209 odst. 5 tr.

zákoníku za použití § 58 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Obviněnému JUDr. Milanu Makariusovi byl uložen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce exekutora na dobu 5 let. Obviněnému Janu Červeňákovi byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let.

Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku mu byl rovněž uložen

peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč. Obviněnému Ing. Petru Kubaštovi byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 500 Kč, celkem ve výši 50 000 Kč. Obviněnému A.

M. byl podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč. Obviněnému Petru Eisenreichovi byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Obviněnému Tomáši Hellerovi byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 100 000 Kč. Obviněnému Jiřímu Pelnářovi byl podle § 240 odst. 2 tr.

zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 100 000 Kč. Obviněnému Mgr. Václavu Vodovi byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 400 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce notáře na dobu 5 let. Obviněnému JUDr. Aleši Zemanovi byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč, celkem ve výši 200 000 Kč, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 5 let.

3. Další obvinění, kteří si nepodali mimořádný opravný prostředek proti rozsudku odvolacího soudu, byli odsouzeni rozsudkem soudu prvního stupně, a to obviněný V. B. podle § 222 odst. 2 (správně podle § 222 odst. 3) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu 3 let, obviněná D. B. rovněž podle § 222 odst. 2 (správně podle § 222 odst. 3) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, obviněná D. L. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let, obviněný V. O. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, obviněný J. R. podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce vedoucího pracovníka ve státní správě na dobu 5 let.

4. Konečně bylo citovaným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněných k náhradě škody způsobené poškozeným konkretizovaným v tomto rozsudku, a to v částce v rozsudku uvedené. Někteří z poškozených byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškození uvedení v rozsudku byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. zcela odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. S ohledem na kasační výrok tohoto usnesení je nutno zdůraznit, že pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně se obvinění Ing. Luboš Veselý, Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman měli dopustit společně se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem ve stručnosti tak, že poté, co se Ing. Luboš Veselý dozvěděl dne 7. 4. 2014 o smrti Ing. Pavla Rabana, který nezanechal závěť, nabídl samostatně stíhanému Ing.

Michalu Roubíčkovi, že zařídí podvržení závěti zemřelého, aby příslušnou část jeho majetku nezdědila ze zákona jeho manželka Renáta Raban, následující den se Ing. Luboš Veselý setkal s obviněným JUDr. Alešem Zemanem v jeho advokátní kanceláři, informoval jej o svém záměru podvrhnout závěť zemřelého a za pomoc při koncipování závěti mu přislíbil finanční odměnu. Dne 12. 4. 2014 samostatně stíhaný obviněný Ing. Michal Roubíček seznámil s jejich záměrem padělat závěť bratra zemřelého, obviněného Vladimíra Dyršmída, který jim konkretizoval majetek zemřelého, přičemž se dohodli na obsahu závěti i rozsahu, v jakém budou dědicové podle této fiktivní závěti dědit.

Dne 15. 4. 2014 obvinění Ing. Luboš Veselý a samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček sdělili obviněnému JUDr. Aleši Zemanovi, že na padělané alografní závěti budou jako svědci figurovat oni, načež dne 24. 4. 2014 obviněný JUDr. Aleš Zeman zaslal obviněnému Ing. Luboši Veselému koncept závěti s doporučením, aby byla datována až po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku v lednu 2014. Do tohoto konceptu závěti obvinění Ing. Luboš Veselý a samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček doplnili přehled majetku zemřelého a Ing.

Luboš Veselý zařídil, aby obviněný Mgr. Václav Voda zkontroloval formální náležitosti této závěti, kterou mu do XY přivezl samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček, který obviněného notáře Mgr. Václava Vodu do celé záležitosti zasvětil, přičemž podle jeho připomínek obvinění padělanou závěť upravili i ohledně výše dědických podílů zůstavitelů. Obviněný Vladimír Dyršmíd zajistil pro obviněného Ing. Luboše Veselého a samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka listiny s pravým podpisem zemřelého, podle nichž neztotožněná osoba napodobila podpis zemřelého na padělku závěti.

Obviněný Ing. Luboš Veselý a samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček na tento padělek připojili své podpisy jako svědci a následně dne 29. 4. 2014 předložili opis takto padělané závěti na jednání pozůstalých, kterého se zúčastnila i poškozená Renáta Raban, přičemž tvrdili, že jde o kopii pravé závěti zemřelého Ing. Pavla Rabana nalezené v trezoru Ing. Luboše Veselého. Následně 19. 5. 2014 padělek závěti předložil Ing. Luboš Veselý v kanceláři notáře JUDr. Františka Boučka v Praze 1, Široká 36/5, soudního komisaře v řízení o pozůstalosti po zemřelém, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 219/2014, přičemž tento padělek závěti vydával za pravou závěť, kterou si u něj zemřelý uložil.

Podle tohoto padělku

závěti měla poškozená Renáta Raban dědit namísto zákonného podílu dědice ze zákona pouze 2,5 % z majetku zemřelého manžela a dalšími dědici ze závěti měli být na rozdíl od zákonné posloupnosti obviněný Vladimír Dyršmíd a sestra zemřelého H. B. Obviněný Ing. Luboš Veselý rovněž dne 19. 5. 2014 dohodl se spoluobviněným advokátem JUDr. Jaroslavem Trunečkem, že bude v dědickém řízení zastupovat syny zemřelého, a to Pavla Rabana a Víta Rabana. Po zpochybnění této padělané závěti dne 29. 10. 2014 právní zástupce manželky zemřelého JUDr.

Jaroslav Truneček na pokyn Ing. Luboše Veselého jako právní zástupce dědiců ze závěti podal u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu na určení pravosti závěti a rovněž dne 8. 4. 2015 při vědomí, že závěť je padělek, připravil návrh smlouvy o smlouvě budoucí o darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech a podílu v obchodní korporaci mezi budoucím převodcem obviněným Vladimírem Dyršmídem a budoucími nabyvateli obviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem. Obsahem této smlouvy byl závazek obviněného Vladimíra Dyršmída převést na oba nabyvatele část obchodního podílu v obchodní společnosti Pafra, s.

r. o., s odkládací podmínkou, že obviněný Vladimír Dyršmíd tento majetek získá v dědickém řízení, a to pod smluvní pokutou 500 000 Kč pro každého z budoucích nabyvatelů. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček tuto smlouvu vyhotovil jako nástroj k donucení obviněného Vladimíra Dyršmída, aby budoucím nabyvatelům přislíbený majetkový prospěch předal, mimo jiné i za to, že v soudním řízení ve svých svědeckých výpovědích potvrdí pravost padělané závěti zemřelého. Výši majetkového prospěchu Ing. Luboše Veselého a samostatně stíhaného Ing.

Michala Roubíčka dohodli s Vladimírem Dyršmídem dne 15. 4. 2015 v kanceláři Ing. Luboše Veselého. Všichni obvinění v rámci shora popsaného jednání přitom dlouhodobě postupovali promyšleně, koordinovaně, vedeni společným zlovolným úmyslem uvést poškozenou Renátu Raban v omyl ohledně pravosti závěti zemřelého Ing. Pavla Rabana a tím jí způsobit škodu na majetku ve výši 35 614 839 Kč. Současně jednali s úmyslem obohatit se na úkor poškozené. Obviněný Vladimír Dyršmíd, který se měl stát jedním z dědiců podle této padělané závěti, ústně přislíbil obviněnému Ing.

Luboši Veselému a samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, že každému z nich bude doživotně vyplácet 500 000 Kč ročně. Ke způsobení obviněnými plánované škodě však nedošlo.

6. Pokud jde o další skutky pod body II. až IX., kterými byli jednotliví obvinění uznáni vinnými, lze pro stručnost odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který je všem účastníkům řízení znám.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění Ing. Luboš Veselý, Jan Červeňák, Vladimír Dyršmíd, J. D., Ing. Petr Eisenreich, Tomáš Heller, Ing. Petr Kubašta, D. L., JUDr. Milan Makarius, A. M., Jiří Pelnář, J. R., JUDr. Jaroslav Truneček, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman. Odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to ve prospěch obviněných Jana Červeňáka, Ing. Petra Kubašty, JUDr. Jaroslava Trunečka a Ing. Luboše Veselého ve vztahu k výroku o vině pod bodem V. tohoto rozsudku, neboť nesouhlasil s použitou právní kvalifikací tohoto skutku jako pokusu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), d) tr. zákoníku, neboť jednáním obviněných měla být způsobena nikoli škoda značná, ale pouze větší škoda, a skutek měl být proto posouzen pouze jako pokus podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. V neprospěch obviněných J. D., Vladimíra Dyršmída, JUDr. Milana Makariuse, JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana podal odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze do výroku o trestech uložených těmto obviněným, přičemž požadoval uložení trestů přísnějších.

8. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem I. u obviněných Vladimíra Dyršmída, JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého, Mgr. Václava Vody a JUDr. Aleše Zemana, ve výroku o vině pod bodem II. u obviněných JUDr. Jaroslava Trunečka, Ing. Luboše Veselého a za použití § 261 tr. ř. i ohledně obviněného V. O., ve výroku o vině pod bodem III. u obviněného Ing. Luboše Veselého, ve výroku o vině pod bodem IV. u obviněných J. D., Vladimíra Dyršmída, Tomáše Hellera, JUDr. Milana Makariuse, A. M. a Ing. Luboše Veselého, ve výroku o vině pod bodem V. u obviněných Jana Červeňáka, Ing. Petra Kubašty, JUDr. Jaroslava Trunečka a Ing. Luboše Veselého, dále byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen i ve výroku o trestech uložených obviněným Janu Červeňákovi, J. D., Vladimíru Dyršmídovi, Tomáši Hellerovi, Ing. Petru Kubaštovi, JUDr. Milanu Makariusovi, A. M., JUDr. Jaroslavu Trunečkovi, Ing. Luboši Veselému, Mgr. Václavu Vodovi a JUDr. Aleši Zemanovi a z důvodu § 261 tr. ř. i V. O., dále byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl o vině těchto obviněných tak, že uznal vinnými:

v bodě I. obviněné Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída, JUDr. Jaroslava Trunečka, Mgr. Václava Vodu a JUDr. Aleše Zemana pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku,

v bodě II. obviněné Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka a V. O. pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, účinného do 1. 10. 2020,

v bodě III. obviněného Ing. Luboše Veselého návodem k přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 24 odst. 1 písm. b) a § 346 odst. 1 tr. zákoníku,

v bodě IV. obviněné JUDr. Milana Makariuse zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, Ing. Jaroslavu Dlabolovou pomocí ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída a A. M. zločinem podplacení podle § 332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž Ing. Luboš Veselý se tohoto přečinu dopustil jako organizátor ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zbývající obvinění jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, Tomáše Hellera pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku,

v bodě V. obviněné Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka, Jana Červeňáka a Ing. Petra Kubaštu pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku.

9. Odvolací soud uložil obviněným za tyto trestné činy a za další trestné činy, pro které byli uznáni vinnými již rozsudkem soudu prvního stupně, které zůstaly nedotčeny rozsudkem odvolacího soudu, následující tresty. Obviněnému Ing. Luboši Veselému úhrnný trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 7 let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, dále i podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.

zákoníku peněžitý trest ve výši 7 500 000 Kč (500 denních sazeb s výší denní sazby 15 000 Kč) a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí věci, které jsou v rozsudku konkretizovány shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému JUDr. Jaroslavu Trunečkovi úhrnný trest odnětí svobody podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

I tomuto obviněnému byl uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 200 000 Kč (200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 1 000 Kč) a dále nově i trest zákazu činnosti podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 8 let. Obviněné Ing. Jaroslavě Dlabolové byl uložen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byla zařazena podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku do věznice s ostrahou. Dále byl i této obviněné uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč) a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce insolvenční správkyně, statutárního orgánu v obchodních společnostech, likvidátorky a správkyně podniku na dobu 5 let. Obviněnému Vladimíru Dyršmídovi byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr.

zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen i peněžitý trest 1 050 000 Kč (210 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč). Obviněnému JUDr. Milanu Makariusovi byl uložen podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč) a podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání soudního exekutora na dobu 8 let. Obviněnému Janu Červeňákovi byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let a dále podle § 67 odst.

1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i peněžitý trest 200 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč). Obviněnému Ing. Petru Kubaštovi byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let a dále i podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 50 000 Kč (100 denních sazeb, s výší denní sazby 500 Kč). Obviněnému A. M. byl podle § 332 odst. 2 tr.

zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a rovněž podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest 1 000 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 5 000 Kč). Obviněnému Tomáši Hellerovi byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.

zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a dále i podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest

100 000 Kč (100 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč). Obviněnému Mgr. Václavu Vodovi byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen i peněžitý trest 400 000 Kč (400 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč) a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce notáře na dobu 5 let.

Obviněnému JUDr. Aleši Zemanovi byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest 200 000 Kč (200 denních sazeb, s výší denní sazby 1 000 Kč) a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku i trest zákazu

činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání advokáta na dobu 7 let. Obviněnému V. O., který dovolání nepodal byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.

10. Dále odvolací soud rozhodl i podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti některých obviněných nahradit způsobenou škodu poškozeným uvedeným v rozsudku odvolacího soudu, přičemž část těchto poškozených byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 tr. ř. Další poškození, jak jsou konkretizováni v rozsudku odvolacího soudu, byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obviněných Ing. Petra Eisenreicha, D. L., Jiřího Pelnáře a J. R. zamítnuta.

11. Odvolací soud u skutku pod bodem I., za který byli stíháni obvinění Ing. Luboš Veselý, Vladimír Dyršmíd, JUDr. Jaroslav Truneček, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman pro pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, změnil skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně výše škody, která měla být způsobena poškozené Renátě Raban, přičemž místo soudem prvního stupně tvrzené zamýšlené škody 35 614 839 Kč konstatoval, že obvinění měli v úmyslu způsobit této poškozené škodu vyšší, a to 39 987 425,71 Kč. U skutku pod bodem II., který byl kladen za vinu obviněným Ing.

Luboši Veselému, JUDr. Jaroslavu Trunečkovi a Václavu Oudovi, odvolací soud změnil skutková zjištění soudu prvního stupně v závěru o výši hrozící škody, když namísto jeho tvrzení o hrozící škodě nejméně 50 000 Kč uvedl, že výše škody by s jistotou přesáhla hranici škody nikoli nepatrné a oproti soudu prvního stupně, který jednání obviněných kvalifikoval jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, odvolací soud toto jednání obviněných kvalifikoval jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr.

zákoníku účinného od 1. 10. 2020. U skutku pod bodem III. odvolací soud pouze upřesnil, že jednání kladené v tomto bodě za vinu obviněnému Ing. Luboši Veselému je návodem podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k přečinu (nikoli ke zločinu, jak uvedl soud prvního stupně) křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž odvolacím soudem bylo vypuštěno skutkové zjištění soudu prvního stupně, že poškozenému Ing. Ječnému byla způsobena škoda ve výši 700 000 Kč, neboť byt pořídil za částku ve výši 4 166 667 Kč, přestože jej mohl pořídit již za částku 3 466 667 Kč. U skutku pod bodem IV., který byl kladen za vinu obviněným Ing.

Luboši Veselému, Ing. Jaroslavě Dlabolové, Vladimíru Dyršmídovi, Tomáši Hellerovi, JUDr. Milanu Makariusovi, Aleši Marcinikovi a samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, odvolací soud snížil výši škody, kterou měli tito obvinění způsobit věřitelům obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., z částky 2 042 104 Kč tvrzené soudem prvního stupně na částku 1 338 742 Kč, přičemž někteří věřitelé této obchodní společnosti byli ze skutku odvolacím soudem vypuštěni a došlo i k drobným změnám v právní kvalifikaci jednání obviněných [u JUDr.

Milana Makariuse jednání posouzeno pouze jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a nikoli i podle odst. 2 písm. f) tohoto zákonného ustanovení, ke stejné změně došlo u Ing. Jaroslavy Dlabolové, která byla uznána vinnou pomocí k tomuto zločinu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, u obviněných Ing. Luboše Veselého, Vladimíra Dyršmída, Aleše Marcinika, Ing. Jaroslavy Dlabolové, JUDr. Milana Makariuse a Tomáše Hellera bylo jejich jednání oproti soudu prvního stupně odvolacím soudem posouzeno jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr.

zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku]. Skutek pod bodem V. pak odvolací soud při zachování stejných skutkových zjištění, jaká učinil soud prvního stupně, právně kvalifikoval u obviněných Ing. Luboše Veselého, JUDr. Jaroslava Trunečka, Jana Červeňáka a Ing. Petra Kubašty jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, účinného od 1. 10. 2020, oproti soudu prvního stupně, který toto jednání obviněných posoudil jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a d) tr. zákoníku. Další skutky pod body VI. až IX. odvolací soud ve svém rozsudku převzal beze změn skutkových zjištění i právní kvalifikace.

12. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, podali dovolání prostřednictvím svých obhájců obvinění Ing. Luboš Veselý, JUDr. Jaroslav Truneček, Ing. Jaroslava Dlabolová, Vladimír Dyršmíd, JUDr. Milan Makarius, Jan Červeňák, Ing. Petr Kubašta, Aleš Marcinik, Ing. Petr Eisenreich, Tomáš Heller, Jiří Pelnář, Mgr. Václav Voda a JUDr. Aleš Zeman, a to ve lhůtě zákonem předpokládané.

a) Dovolání obviněného Ing. Luboše Veselého

13. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu dovolacímu důvodu namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena i na procesně nepoužitelných důkazech, přičemž nebyly nedůvodně provedeny pro rozhodnutí podstatné navrhované důkazy. Ve vztahu k druhému uplatněnému dovolacímu důvodu uvedl, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř. porušil zákaz „reformationis in peius“.

14. Porušení tohoto zákazu spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud v bodě I. výroku o vině navýšil škodu, kterou měli v úmyslu způsobit, a to na částku 39 987 425,71 Kč. Odvolací soud podle dovolatele navýšil hrozící škodu přes skutečnost, že státní zástupce podal v neprospěch obviněných odvolání jen do výroku o trestu odnětí svobody (požadoval uložení trestu odnětí svobody v trvání 10 let, trest peněžitý a trest propadnutí věci odvoláním nenapadl), který však v případě dovolatele zůstal nezměněn a zpřísněn mu byl peněžitý trest, proti jehož výši státní zástupce odvolání nepodal.

Přes tuto skutečnost odvolací soud shledal odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněnému důvodným a navýšil škodu, která měla být způsobena poškozené. Přitom navýšení škody o částku více než 4 000 000 Kč se nijak nepromítlo do právní kvalifikace jednání dovolatele. Tento postup odvolacího soudu má obviněný za nezákonný, neboť zpřísněn byl odvolacím soudem jiný trest, než který státní zástupce napadl svým dovoláním, v čemž obviněný spatřuje porušení zákazu „reformationis in peius“ i ustanovení § 259 odst. 4 tr.

ř. Podle dovolatele odvolací soud napravoval nikým nevytýkanou vadu a suploval tak pozici veřejné žaloby. Argumentaci odvolacího soudu ustanovením § 254 odst. 2 tr. ř. má za obcházení zákona, neboť smyslem tohoto ustanovení je podle obviněného pomoci osobám práva neznalým, což státní zástupce není, napravit vady, které mohly opravným prostředkem napadat, v jejichž důsledku je na ně navazující výrok nesprávný. Rozsudek odvolacího soudu má z tohoto důvodu za nepředvídatelný a překvapivý. Odvolací soud podle obviněného ani nerespektoval oddělitelnost jednotlivých výroků, přičemž v této souvislosti citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.

4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 2687/2019, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, a dovodil, že s vědomím závěrů těchto rozhodnutí odvolací soud postupoval nesprávně, když zpřísnil jiný trest než ten, který byl odvoláním státního zástupce napaden. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěrem o výši škody, neboť ta byla zjištěna odvolacím soudem z nepravomocného usnesení v dědickém řízení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 32 D 219/2014, které bylo výsledkem dohody mezi dědici, tudíž odvolací soud se nevypořádal s namítanými občanskoprávními aspekty věci, které měly vliv i na výši hrozící škody.

Reálná škoda nemohla být podle dovolatele zjištěna jinak než znaleckým posudkem, který nebyl zpracován. Dovolatel dále upozornil i na skutečnost, že ve věci samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka tentýž odvolací soud respektoval ve svém rozhodnutí ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 4 To 53/2021, výši hrozící škody, kterou určil soud prvního stupně.

15. Obviněný Ing. Luboš Veselý dále namítl ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že nepravá závěť nebyla způsobilá vyvolat jakýkoli následek, tudíž nedošlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, navíc tato závěť byla částečně neplatná pro neurčitost vymezení a neplatné vymezení nemovitostí. Navíc ani hrozící výše škody nebyla správně zjištěna, neboť položky uvedené v rozhodnutí soudu, který rozhodoval v dědickém řízení, a položky uvedené v nepravé závěti se nekryjí.

Vytvořená závěť nebyla právně závazná ve smyslu § 1694 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), nemohla tudíž ani podle dovolatele způsobit následek uvedený v rozsudku odvolacího soudu, neboť předmětná závěť mohla sloužit jen jako podklad pro jednání o dědické dohodě. Podle názoru dovolatele zfalšování této závěti a její předložení s ohledem na její právní nezávaznost nemohlo naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu. Odvolací soud ani nezohlednil to, že u staveb uvedených v závěti nebyly uvedeny pozemky pod nimi, tudíž samostatná budova v právním slova smyslu neexistovala, byla

součástí pozemku. I v tom spatřuje obviněný nesprávné právní posouzení věci. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací s ohledem na znění nepravé závěti podle dovolatele dostatečně nezjistily reálně hrozící výši škody, pokud vůbec nějaký vznik škody hrozil.

16. Ke skutku pod bodem III. obviněný namítl, že z prosby adresované znalci Ing. Michalu Roubíčkovi, aby hodnotu bytu stanovil co možná nejvýše, nelze dovodit jeho nezákonné jednání a naplnění skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť u znaleckých posudků existuje vždy cenové rozmezí a je odpovědností znalce, aby svůj posudek obhájil, pouze takto znalci uvedl svoji preferenci ceny. Sám samostatně stíhaný znalec Ing. Michal Roubíček uvedl, že s obdobným požadavkem se na něj obrací většina jeho klientů. Pokud soudy nižších stupňů při závěru o vině dovolatele vycházely z prohlášení viny a z důkazů v jiném trestním řízení, byly tyto důkazy nezákonné a neprovedené v jeho trestní věci.

17. Ve vztahu ke skutku pod bodem IV. obviněný namítl, že odvolací soud sice korigoval závěry soudu prvního stupně a přezkoumával pohledávky jednotlivých věřitelů z hlediska jejich existence i splatnosti, nicméně stále vycházel ze závěru, že pohledávka obviněného Aleše Marcinika byla fiktivní, ačkoli sám policejní orgán připustil, že peněžní prostředky do provozu obchodní společnosti S.H.V, s. r. o., skutečně vložil. Byla tedy uhrazena reálná pohledávka, čímž se dlužník nemůže dopustit trestného činu poškození věřitele. Jednání, které jim bylo kladeno za vinu, není tímto trestným činem. Přitom nebylo zjišťováno, zda tato obchodní společnost mohla uspokojit další věřitele z jiného svého majetku. Odvolací soud pak nesprávně stanovil výši škody způsobenou jednotlivým věřitelům, neboť do pohledávek za obchodní společností S.H.V., s. r. o., nezapočítal pohledávky dovolatele ve výši 6 300 000 Kč a pohledávky spoluobviněného Vladimíra Dyršmída ve výši 3 300 000 Kč, neboť při zápočtu těchto pohledávek by na ostatní věřitele zbývala minimální částka. Odvolací soud svými závěry popřel právo obviněných uplatnit své reálné pohledávky v insolvenčním řízení vůči dlužníkovi. Přitom při závěru odvolacího soudu, že obchodní společnost byla předlužena, nemohlo dojít k úplnému uspokojení věřitelů, není možno ani učinit závěr o vyvedení majetku v hodnotě 4 536 754 Kč z obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., pokud škoda způsobená věřitelům činí pouze 1 338 742 Kč. V souvislosti s úplatkovými delikty pak obviněný zdůraznil, že odměna JUDr. Milana Makariuse a Ing. Jaroslavy Dlabolové, na kterou měli podle zákona nárok, by byla větší než úplatek, který měli obdržet.

18. Pokud jde o skutek pod bodem V., namítl dovolatel, že není zřejmé, jak měli chtít podle odvolacího soudu uvést v omyl zástupce města Vlachovo Březí ohledně platnosti smlouvy ze dne 9. 8. 2009, neboť pokud smlouva existovala, byla podepsána a schválena příslušným orgánem města, pak byla platná. Zástupci obce si nepochybně museli být vědomi její platnosti a není proto zřejmé, v čem měli být uváděni obviněnými v omyl. Provedeným dokazováním přitom bylo prokázáno, že tato smlouva byla novému vedení města předána, znali její obsah, přesto v rozporu s touto smlouvou část areálu zámku rozprodali. Zprostředkovateli prodeje areálu zámku obchodní společnosti V.T.P. Reality Expres, s. r. o., tak vznikl nárok na vyplacení smluvní pokuty podle čl. VII. odst. 1 alinea 2 smlouvy o zprostředkování prodeje zámku a rovněž na vyplacení dohodnuté provize za prodej. Podle obviněného se odvolací soud dostatečně nezabýval obsahem této dohody o zprostředkování, kterou město Vlachovo Březí porušilo, a zprostředkovateli tak vznikl nárok na vyplacení dohodnuté smluvní pokuty. Pokud odvolací soud tvrdil, že obvinění aktivně usilovali prostřednictvím vedeného soudního řízení o vyplacení smluvní pokuty, připomněl dovolatel, že soud nelze uvést v omyl a uplatnění pohledávky ze smluvní pokuty nemůže být hodnoceno jako páchání trestného činu podvodu.

19. Podle přesvědčení obviněného Ing. Luboše Veselého ani jednání pod bodem VIII. rozsudku nemůže být trestným činem, neboť exekutor dne 29. 5. 2019 oznámil skončení exekuce, došlo tedy k úplné úhradě pohledávky Moneta Money Bank, a. s. Sama skutečnost, že zaplaceno bylo s prodlením několika let, nezakládá trestnost činu, neboť majetek manželů Biskupových několikanásobně převyšoval pohledávku banky a trestného činu poškození věřitele se nemůže dopustit osoba, která má dostatek prostředků na úhradu svých závazků. Ani okolnost, že dlužník uplatní veškerá svá procesní práva a v důsledku toho trvá civilní řízení delší dobu, nezakládá trestnost, neboť k poškození věřitele fakticky nedojde, pokud dlužník je schopen pohledávku uhradit.

20. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing. Luboš Veselý namítl procesní nepoužitelnost důkazů, a to především odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí. Obviněný v této souvislosti polemizoval se závěry odvolacího soudu o procesní použitelnosti těchto důkazů, obsáhle citoval především z rozsudku odvolacího soudu, který konstatoval, že písemné povolení státního zástupce bylo učiněno v souladu a za podmínek § 158d tr. ř., přičemž jsou splněny i zákonné podmínky § 158d odst. 10 tr.

ř. pro použití tohoto důkazu v řízení proti obviněným. V této souvislosti odvolací soud poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 647/2020, uveřejněné pod č. 1B/2021 Sb. rozh. tr., a ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 7 Tdo 865/2020, uveřejněné pod č. 1A/2020 Sb. rozh. tr., i na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 2806/08. Podle obviněného jsou závěry odvolacího soudu nesprávné a v rozporu s citovanou judikaturou, neboť odvolací soud přehlíží, že nejde jen o nedotknutelnost obydlí, ale také o právo na soukromí, proto měl sledování povolit podle něj soudce, který rozhodoval v trestních věcech, v nichž byla vydána citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Podle obviněného i v nyní projednávané věci šlo o tak zásadní zásah do soukromí, že povolení mělo být vydáno za podmínek § 158d odst. 3 tr. ř., a nikoli podle § 158d odst. 2 tr. ř., neboť bylo zasahováno do ústavně chráněných práv a svobod a bylo zasahováno i do práva na soukromí (soukromá kancelář) a práva na nedotknutelnost jiných prostor a pozemků. Ve vztahu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, podle něhož k omezení osobní integrity a soukromí může dojít jen zcela výjimečně a jen, je-li to nezbytné a účelu sledovaného veřejným zájmem nelze dosáhnout jinak.

Půjde o protiústavní zásah, pokud všechny tyto podmínky nebudou splněny. V této souvislosti obviněný poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k právu na soukromý život a ochranu soukromí, z níž rovněž dovodil, že povolení státního zástupce k sledování osob a věcí podle § 158d odst. 2 tr. ř. bylo nezákonné a takové povolení měl vydat za podmínek § 158d odst. 3 tr. ř. soudce. Z této situace důkazy takto získané jsou důkazy nezákonnými. Ve vztahu k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu obviněný zdůraznil, že původně byly vydány ve zcela jiné věci, v níž nebylo ani zahájeno trestní stíhání.

Komunikace policejního komisaře s oznamovatelem v ní byla vedena ze soukromé e-mailové adresy policisty. V této jiné věci neexistovalo skutečně důvodné podezření z páchání trestné činnosti a pouhé nepodložené trestní oznámení nemohlo ospravedlnit nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, zejména když bylo možné prověřit otázku důvodnosti trestního oznámení i jinými důkazními prostředky.

21. V souvislosti s těmito podle přesvědčení obviněného nezákonnými důkazy namítl dovolatel i opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů, neboť soudy nižších stupňů přes jeho návrh nepřehrály jeho hovory s Martinem Mosteckým z období od 17. 7. 2013 do 30. 8. 2013, ačkoli měly být příčinou následného nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dovolatele.

22. U skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně obviněný označil za nezákonný důkaz výslech poškozené Renáty Raban s využitím videokonferenčního zařízení, a to z důvodu, že nebyl pořizován i obrazový záznam, ačkoli to předpokládá § 55a odst. 1 tr. ř. věta druhá. Dále obviněný namítl i nezávaznost závěti ve smyslu § 1694 odst. 2 občanského zákoníku a skutečnost, že znaleckým posudkem nebyla zjištěna výše hrozící škody s ohledem na majetkové hodnoty uvedené v nepravé závěti. V rozhodnutí soudu v rámci dědického řízení byly totiž ohodnoceny i další majetkové hodnoty neuvedené v nepravé závěti (např. pozemky pod stavbami). Výše hrozící škody přitom byla kvalifikačním znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu.

23. Ve vztahu ke skutku pod bodem II. obviněný namítl, že odvolací soud sice učinil závěr o hrozící škodě nikoli nepatrné, avšak šlo o spekulativní závěr, neboť z vypracovaných odborných vyjádření je zřejmé, že by nevznikla ani škoda nepatrná, pokud by k dokonání činu došlo.

24. U skutku pod bodem III. obviněný uvedl, že odvolací soud učinil závěr o protiprávním navýšení hodnoty bytu znaleckým posudkem o částku 1 050 000 Kč tím, že správně zjištěnou porovnávací hodnotu zprůměroval se zcela neporovnatelnou administrativní cenou zjištěnou podle oceňovací vyhlášky (ve výši 7 369 398 Kč). Ostatně pro tvrzený závěr neexistuje žádný důkaz, tento závěr nevyplývá ani z obsahu znaleckého posudku, který samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček zpracoval. Ani znalec Ing. Petr Ort, Ph.D., z oboru ekonomiky, odvětví ceny a odhady se specializací na nemovitosti nedokázal vysvětlit tvrzení o zprůměrování ceny. Dovolatel v této souvislosti připomněl, že prohlášení viny samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka nemůže být důkazem o jeho vině.

25. V souvislosti se skutkem pod bodem IV. obviněný zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence znalkyně Ing. Petry Petrusové a poukázal na skutečnost, že soudy nižších stupňů nezohlednily jeho pohledávky a pohledávky spoluobviněného Vladimíra Dyršmída vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru, že v případě nevyvedení majetku a řádného průběhu insolvenčního řízení by byli uspokojení zcela všichni věřitelé této obchodní společnosti.

Obviněný setrval na své obhajobě, že pohledávky vůči této obchodní společnosti na něj řádně převedl spoluobviněný Aleš Marcinik. Znalkyně Ing. Petra Petrusová připustila, že v letech 2013 až 2014 přijala S.H.V., s. r. o., od Aleše Marcinika částku 8 000 000 Kč jako úvěr a vrácena mu byla pouze částka 1 700 000 Kč. Pohledávka 6 300 000 Kč tedy byla reálná. Ostatně ani insolvenční správce dlužníka S.H.V., s. r. o., tuto jeho pohledávku nepopřel, a nebyl proto důvod, aby její existence byla odvolacím soudem zpochybněna.

Tato znalkyně ani výši exekučně vymáhané pohledávky nepovažovala za vyvádění majetku z obchodní společnosti. Jak pohledávka obviněného, tak i spoluobviněného Vladimíra Dyršmída proto měla být započítána do výpočtu škody způsobené věřitelům obchodní společnosti S.H.V., s. r. o. Za této situace by byl zcela mylný závěr o možném úplném uspokojení věřitelů této obchodní společnosti. Výše škody na majetku věřitelů je kvalifikačním znakem trestného činu poškození věřitele. Přitom v době zahájení exekuce žádná reálná pohledávka po splatnosti nebyla zjištěna.

K vyplacení vymožené částky 3 719 008 Kč na účet dovolatele došlo později (až dne 10. 10. 2014). Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že ještě do konce roku 2014 obchodní společnost S.H.V., s. r. o., hradila platby některým svým věřitelům, i v této době tedy ještě disponovala se svým majetkem, který převyšoval nároky jejích věřitelů. Obviněný rovněž zpochybnil tvrzení soudů nižších stupňů o úplatcích poskytovaných v exekučním řízení. Ani odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu totiž takový závěr neumožňují, neboť z nich není jednoznačné, kdo a komu a v jaké výši poskytl úplatek, při jehož předání ani nebyli přistiženi, ačkoli byli soustavně monitorováni.

Podle přesvědčení obviněného to byl Ing. Michal Roubíček, kdo neodborně a nekvalifikovaně obchodní společnost řídil a zapříčinil újmu vzniklou jejím věřitelům.

26. U skutku pod bodem V. obviněný namítl, že v rozporu s výsledky dokazování je závěr odvolacího soudu, že se pokusili uvést obec v omyl ohledně platnosti smlouvy, neboť nebylo ani tvrzeno, ani prokázáno, že by tato dohoda byla smluvními stranami ukončena. Dohoda nebyla vypovězena, a proto byla nadále platnou. Skutečnost, že část areálu zámku nové vedení obce prodalo, bránila naplnění sjednané dohody, proto zprostředkovateli vznikl nárok na smluvní pokutu. Navíc zástupci obce Vlachovo Březí ani nezaplatili z prodeje zprostředkovateli provizi dohodnutou v čl. VI odst. 5 dohody o zprostředkování. Rovněž čerpání dotace na další část areálu zámku bylo porušením dohody o zprostředkování. Soudy nižších stupňů přitom nijak nezpochybnily platnost dohody o zprostředkování, přesto však učinily závěr, že uvedení v omyl spočívá v nesprávné představě ohledně platnosti smlouvy ze dne 9. 8. 2009. Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že podání žalobního návrhu soudu nemůže být součástí uvedení v omyl, neboť soud v omyl uvést nelze.

27. Pokud jde o skutek pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně, obviněný připomněl oznámení soudního exekutora o skončení exekuce ze dne 29. 5. 2019 z důvodu úplné úhrady pohledávky Moneta Money Bank, a. s. vůči manželům Biskupovým, jejichž majetek několikanásobně převyšoval uplatněnou pohledávku, což brání trestnosti jednání. Ve vztahu ke smlouvě o poskytnutí úvěru 800 000 Kč ze dne 19. 3. 2015 obviněný poukázal na výpis z účtu úvěrujícího u ČSOB, a. s., z něhož vyplývá poskytnutí úvěru, stejně jako z notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Za nesprávný proto označil závěr soudů nižších stupňů o tom, že úvěr byl fiktivní, neboť takový závěr neumožňuje ani nedatované potvrzení o splacení pohledávky nalezené při domovní prohlídce u obviněného, již s ohledem na skutečnost, že toto potvrzení měl věřitel a nikoli dlužník. Dovolatel vytkl soudům nižších stupňů, že nezkoumaly majetkové poměry dlužníků manželů Biskupových, které mohlo potvrdit jeho tvrzení, že jejich majetek převyšoval pohledávku Monety Money Bank, a. s., zejména když došlo k uhrazení její pohledávky, byť se zpožděním.

28. K poslednímu skutku pod bodem IX. rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. Luboš Veselý uvedl, že mu neuplynula lhůta pro odevzdání zbraní, které mu matka po smrti otce předala. Závěry učiněné odvolacím soudem o jeho vlastnictví zbraní jsou pouze nepodloženou spekulací. Zbraně pouze držel, nikoli vlastnil, což potvrdili i slyšení svědci.

29. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání. Současně obviněný požádal o odklad nebo přerušení uloženého trestu odnětí svobody.

b) Dovolání obviněného JUDr. Jaroslava Trunečka

30. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček rovněž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že první označený dovolací důvod je dán tím, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, přičemž ani nebyly provedeny pro rozhodnutí podstatné důkazy pro prokázání naplnění subjektivní i objektivní stránky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Druhý uplatněný dovolací důvod má za naplněný tím, že bylo nesprávně posouzeno jeho zavinění v rámci výkonu činnosti advokáta a nesprávně byly právně posouzeny skutky pod body V. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které podle přesvědčení obviněného nejsou trestnými činy. Obviněný zdůraznil své postavení advokáta a povinnosti, které mu z něj vyplývaly podle stavovských předpisů i soudní judikatury k nim. Obviněný namítl, že soudy z jeho postavení advokáta presumují naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, aniž by zvážily, že mohl být jen živým nástrojem při spáchání trestných činů svého klienta. Jím poskytované právní služby nesplňují podmínky trestnosti.

31. Rovněž tento obviněný zpochybnil zákonnost a použitelnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu mezi jeho osobou a dalšími osobami, neboť pro vydání příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu spoluobviněného Ing. Luboše Veselého nebyly dány zákonné důvody.

32. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu obviněný poukázal na skutečnost, že závěr o jeho vině je činěn ze dvou telefonních hovorů. Nejprve dne 19. 5. 2014 jej kontaktoval obviněný Ing. Luboš Veselý s žádostí, aby v dědickém řízení zastupoval syny zemřelého, přičemž cituje obsah hovoru a vyslovuje přesvědčení, že závěr soudů nižších stupňů o jeho vědomí, že závěť je padělaná, je spekulativní a nemá oporu v provedených důkazech. Z obsahu tohoto hovoru a ani z žádného důkazu nevyplývá, že by o této věci hovořil se spoluobviněným již dříve, že by jej tento do věci zasvětil, že by věděl, že závěť je padělkem.

Druhý hovor dne 28. 5. 2014 vedl se samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem, v němž uvedl, „že je informován, že největším problémem je ta závěť, jinak to bude poměrně jednoduché“. V této souvislosti dovolatel připomněl, že dědici ze závěti nesli důkazní břemeno, bylo na nich prokázat pravost závěti. V této souvislosti zdůraznil i hovory s obviněným Ing. Lubošem Veselým ze dne 30. 10. 2014, v němž zdůraznil, že notáři se na závěti něco nezdá, na což spoluobviněný uvedl, že svědci potvrdí pravost závěti, což bylo obsahem i druhého hovoru s tímto spoluobviněným, v němž byl opět ubezpečován, že závěť je v pořádku, a byly mu vysvětlovány zdravotní obtíže zůstavitele v době pořizování závěti.

Z obsahu těchto hovorů je podle dovolatele zřejmé, že o padělání závěti vůbec nevěděl, naopak rodinné vztahy zemřelého svědčily pro závěr, že předmětnou závěť zemřelý učinil. Skutečnost, že další závěť měla být rozpracovaná u dalšího advokáta, nemohla tento závěr zásadněji zpochybnit. Právě skutečnost, že byl obviněným Ing. Lubošem Veselým, Ing. Michalem Roubíčkem i syny zemřelého ujišťován o pravosti závěti, resp. o tom, že odpovídá přání zůstavitele, jej vedla k tomu, že činil potřebné právní kroky k prokázání pravosti závěti i v době, kdy policie věc již šetřila.

Závěr o svém vědomí, že závěť je padělaná, má proto za spekulativní, učiněný v rozporu s provedenými důkazy, neboť pouze převzal právní zastoupení ve věci řízení o určení pravosti závěti, připravil návrh smlouvy o smlouvě budoucí o darování spoluvlastnického podílu na nemovitostech a podílu v obchodní společnosti mezi budoucím převodcem obviněným Vladimírem Dyršmídem a budoucími nabyvateli obviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem se smluvní pokutou 500 000 Kč pro každého z nich v případě nedodržení tohoto závazku budoucího převodce.

Podle dovolatele je pouze důkazně nepodloženou konstrukcí soudů nižších stupňů tvrzení, že tak činil v zájmu poskytnutí těmto spoluobviněným záruky, že Vladimír Dyršmíd dodrží tento svůj závazek za předpokladu, že dědický podíl z předmětné závěti získá. Obviněný namítl, že pokud by tomu tak bylo, neprokazuje to jeho vědomí, že účel dohody znal. V takovém případě by bylo nelogické, aby tito spoluobvinění svěřili vytvoření závěti jinému advokátovi, konkrétně spoluobviněnému JUDr. Aleši Zemanovi. Navíc jej obviněný Ing.

Luboš Veselý ubezpečoval, že předmětná dohoda o smlouvě budoucí o darování spoluvlastnického podílu má sloužit k zajištění jiné dohody. Obviněný JUDr. Jaroslav Truneček zdůraznil, že jednáním tohoto spoluobviněného byl on sám uveden v omyl, zatímco soud rozhodující v občanskoprávním řízení v omyl uvést nelze. S vědomím všech těchto pochybností proto soudy nižších stupňů měly postupovat ve prospěch obviněného a vycházet z verze pro něj příznivější.

33. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem II. obviněný poukázal na svoji obhajobu, kterou v řízení uplatňoval, připustil svoji chybu, že byl ke spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému příliš vstřícný a doporučil mu spoluobviněného Václava Oudu. Obviněný dále konstatoval obsah hovorů uskutečněných se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým k této věci, přičemž vyslovil přesvědčení, že ani z těchto důkazů nelze prokázat jeho vědomou účast na předmětném skutku.

34. Ohledně skutku pod bodem V., kterým byl rovněž uznán vinným, obviněný JUDr. Jaroslav Truneček namítl, že sice přijal odměnu ve výši 100 000 Kč za úkony právní služby v této věci, které učinil, neuvědomil si však, že by toto jednání mohlo být posouzeno jako pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3, 4 písm. a) tr. zákoníku. Připustil-li svoji chybu, nelze v tom spatřovat doznání k vědomé účasti na této trestné činnosti. K tomu, že soudy nižších stupňů dovodily z obsahu telefonních hovorů mezi ním a Ing. Lubošem Veselým jeho vinu, namítl, že obsahem těchto hovorů byly jen obecné informace o předmětné věci. Rovněž jeho rady, které poskytl Ing. Luboši Veselému, které citoval, považoval za běžnou konzultaci a radu klientovi, případně za utvrzení klienta o loajalitě jeho právního zástupce. Kdyby věděl o podvodném záměru spoluobviněných, snažil by se jim v tomto jednání zabránit. Pokud by totiž účel jejich jednání akceptoval, vyjadřoval by se podstatně opatrněji.

35. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. rozsudku soudu prvního stupně obviněný v podaném dovolání citoval obsah uskutečněných telefonních hovorů s Ing. Lubošem Veselým a ve shodě se svou dosavadní obhajobou namítl, že z těchto hovorů nelze dovodit jeho vědomou účast na předmětné trestné činnosti, neboť svědčí pouze o jeho snaze postupovat v zájmu klienta v souladu s procesními předpisy a vést spor v jeho prospěch. Z žádného důkazu podle tohoto dovolatele nevyplynulo, že by smlouvu o úvěru vypracoval on, toto neprokazuje ani hovor mezi obviněnými Ing. Lubošem Veselým a Václavem Biskupem, v němž obviněný Ing. Luboš Veselý informuje druhého jmenovaného, že vše s dovolatelem dohodl a potřebuje jen číslo účtu, na který bude půjčka zaslána. Dovolatel zdůraznil, že podobné smlouvy si Ing. Luboš Veselý vytvářel sám. Obsah, stylistika a grafická úprava ani neodpovídá jiným smlouvám, které vytvořil. Pro tento závěr navrhoval i vypracování znaleckého posudku z oboru jazykové analýzy textu. Skutečnost, že nebyl autorem této smlouvy, by prokázala úplná e-mailová komunikace Ing. Luboše Veselého, na níž by tato smlouva nepochybně byla, pokud by ji tomuto spoluobviněnému zaslal.

36. Za procesně nepoužitelné důkazy označil obviněný JUDr. Jaroslav Truneček odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu získané v jiné trestní věci, jejichž použitelnost v řízení proti nim měla zajistit konstrukce, že jde o jednání organizované zločinecké skupiny. Obviněný namítl, že s jejich námitkami proti použitelnosti těchto důkazů se soudy nižších stupňů řádně nevypořádaly, nebyly ani vyslechnuty původně odposlouchávané osoby, existují i důvodné pochybnosti o jakékoli trestné činnosti, v souvislosti s níž měly být tyto odposlechy prováděny.

37. Rovněž podle dovolatele byly nedůvodně odmítnuty navrhované důkazy, jimiž měla být prokázána nezákonnost prováděných odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Nebyl ani proveden důkaz kompletní e-mailovou komunikací obviněného Ing. Luboše Veselého za sledované období. Tato komunikace mohla být pro posouzení viny dovolatele zásadní. Rovněž ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. nebyly provedeny důkazy již výše naznačené, které mohly vyloučit vinu obviněného v důsledku prokázání, že nebyl autorem předmětné úvěrové smlouvy s manžely Biskupovými. Jejich majetková situace v době činu nebyla řádně zjištěna, takže nebylo prokázáno, že toto jednání mohlo jejich věřitele poškodit.

38. K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku jeho zavinění a nesprávně vyhodnotily důkazy, které byly provedeny k zodpovězení této otázky. Dovolatel zdůraznil, že právní služby poskytoval obviněnému Ing. Luboši Veselému více jak 10 let, byl za ně honorován paušální částkou, zastupoval i další klienty, které mu doporučil, na druhé straně Ing. Luboš Veselý využíval i služeb dalších advokátů, nebyl na něm finančně závislý a přistupoval k němu jako k ostatním klientům. Jakmile se dozvěděl o svém možném zneužití spoluobviněným, vypověděl právní zastoupení nejen jemu, ale i dalším klientům, které mu doporučil či zprostředkoval. Podle přesvědčení obviněného měly soudy nižších stupňů zkoumat, zda obviněný skutečně byl členem organizované skupiny a jednal s vědomím podvodného jednání spoluobviněných, nebo pouze poskytoval právní služby. Rovněž tyto soudy se měly zabývat tím, zda za určité důkazní situace se hodnověrným způsobem dozvěděl, že je páchán trestný čin podvodu a jeho dokonání nepřekazil, naopak nadále spoluobviněnému Ing. Luboši Veselému poskytoval právní služby, a tím se dopouštěl jednání mající charakter legalizace výnosů z trestné činnosti.

39. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný JUDr. Jaroslav Truneček dále namítl, že jednání pod body V. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího nenaplňuje znaky trestného činu, neboť u prvního skutku měl obviněný Ing. Luboš Veselý skutečný zájem zámek koupit. Důvod pro zaplacení smluvní pokuty proto skutečně vznikl, stejně jako nárok na proplacení provize zprostředkovateli podle uzavřené smlouvy. Rovněž došlo k porušení zprostředkovatelské smlouvy čerpáním dotačních prostředků. Zda takto uplatněné nároky byly důvodné, mělo být zjištěno v občanskoprávním řízení, bez zásahu orgánů činných v řízení trestním. Ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. dovolatel namítl, že manželé Biskupovi pouze právními kroky oddalovali nebo ztížili uspokojení svého věřitele, který však mohl být uspokojen z dalšího jejich majetku.

40. Ve vztahu k předložení padělané závěti pod bodem I. výroku o vině pak dovolatel namítl, že takové jednání by mohlo naplnit s ohledem na všechny okolnosti případu pouze skutkovou podstatu maření spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, avšak v době jeho spáchání ještě toto jednání nebylo trestné. Navíc padělaná závěť ani nebyla způsobilá vyvolat zamýšlený následek, navíc byla částečně i neplatná.

41. Obviněný má dále za to, že jednáním pod bodem II. výroku o vině se sice pokusili uvést v omyl pojišťovnu Kooperativa, nicméně soudy nižších stupňů se nijak nezabývaly otázkou, proč je nutno posoudit toto jednání jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku a nikoli jako trestný čin pojistného podvodu podle § 210 tr. zákoníku.

42. Závěrem odvolání obviněný JUDr. Jaroslav Truneček navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby, alternativně, aby po zrušení těchto rozhodnutí některému z těchto soudů přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

c) Dovolání obviněné Ing. Jaroslavy Dlabolové

43. Obviněná Ing. Jaroslava Dlabalová rovněž opřela své dovolání o dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první uplatněný dovolací důvod, namítla zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů i založení těchto rozhodných skutkových zjištění na procesně nepoužitelných důkazech a neprovedení pro rozhodnutí podstatných důkazů (opomenutých důkazů). Obviněná dále dovodila i svévolné hodnocení důkazů bez racionálního logického základu, pro které jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Rozhodnutí soudů nižších stupňů podle ní svědčí i o libovůli soudního rozhodování v této věci, neboť k věcným námitkám uvádí odvolací soud jen univerzální floskule, že soud prvního stupně splnil zákonné požadavky, že důkazy hodnotil v souladu se zákonem, že jeho závěry jsou přesvědčivé apod.

44. Tato odvolatelka ve vztahu ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu uvedla, že odvolací soud až na výši způsobené škody převzal závěry soudu prvního stupně, k jejím odvolacím námitkám se však nijak nevyjádřil. Obviněná zdůraznila, že byla vymáhána platná a existující pohledávka, kterou prokazovalo i účetnictví obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., což potvrdil i znalecký posudek z oboru ekonomiky Ing. Petry Petrusové. Podle verze státního zástupce, kterou převzaly soudy nižších stupňů, šlo o finanční prostředky, u nichž obviněný Aleš Marcinik předstíral, že je investoval do této obchodní společnosti, přičemž následně převedl tuto fiktivní pohledávku na Ing.

Luboše Veselého, který inicioval exekuční řízení s cílem zpeněžit majetek obchodní společnosti a vyvést jej z obchodní společnosti na úkor jejích věřitelů ve prospěch investorů. Obviněná zdůraznila, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný Aleš Marcinik poukázal ve prospěch bankovního účtu obchodní společnosti částku 8 000 000 Kč, zpět dostal pouze 1 800 000 Kč. Jak je již výše uvedeno, ani soudy nižších stupňů nezpochybnily, že šlo o platný a existující závazek, který dlužník uznal notářským zápisem a svolil k vykonatelnosti, přičemž jej zajistil zástavním právem ke svému závodu.

Ani insolvenční správce takto uplatněnou pohledávku nepopřel, ačkoli o probíhajícím trestním řízení věděl stejně jako insolvenční soud, který na jeho postupu rovněž neshledal nic nezákonného. Uhrazení této skutečné (a nikoli fiktivní) pohledávky i převod části dlužníkova majetku za odpovídající protihodnotu proto nemůže založit trestní odpovědnost podle § 222 tr. zákoníku, neboť takové jednání má charakter trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, který je ve vztahu speciality k trestnému činu poškození věřitele, neboť takto došlo k přednostnímu uspokojení jednoho věřitele, což byl podle dovolatelky cíl spoluobviněných, o němž svědčí i obsah jejich zaznamenaných telefonních hovorů.

45. Obviněná zdůraznila, že touto její námitkou se soudy prvního ani druhého stupně vůbec nezabývaly. Za této situace by podle obviněné vznikly pochybnosti, zda lze dovozovat její trestnou součinnost na zvýhodnění věřitele, kterého se dopustil statutární orgán dlužníka, neboť z řádného důkazu nevyplynulo, že by se dohodla se spoluobviněnými na tom, že exekuce bude vedena tak, aby zpeněžený majetek byl vyveden na úkor věřitelů ve prospěch investorů, neboť ona nepřezkoumávala a ani nesměla přezkoumávat pravost, výši ani pořadí exekucí uspokojované pohledávky. Obviněná zdůraznila, že nezkoumala ani vznik pohledávky. Teprve v průběhu trestního řízení mohla zjistit „zakrývací manévr“ v podobě převodu pohledávky z obviněného Aleše Marcinika na obviněného Ing. Luboše Veselého, který za úplatu pohledávku vymáhal podle telefonních hovorů pro obviněné Aleše Marcinika a Vladimíra Dyršmída. Toto jednání svědčí sice o deliktním jednání dalších obviněných, nikoli však odvolatelky. Ani rozsudky soudů nižších stupňů není tvrzeno, že se na takovém jednání s dalšími obviněnými předem dohodla. Obviněná namítla, že ani soudní exekutor obviněný JUDr. Milan Makarius, ani ona jako správkyně závodu neměli jinou možnost jak jednat. Při právní kvalifikaci skutku jako trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku by bylo možno dovodit pouze trestní odpovědnost statutárního orgánu dlužníka a zvýhodněného věřitele, nikoli u soudního exekutora a správkyně závodu v rámci exekuce, přičemž u nich nelze dovodit ani trestní odpovědnost podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

46. Ve vztahu k právní kvalifikaci jejího jednání jako přečinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku obviněná namítla, že odvolací soud pouze citoval závěry rozsudku soudu prvního stupně, aniž přihlédl k tomu, že nepřímé důkazy o její vině netvoří ucelený řetězec vylučující jiný skutkový závěr. V této souvislosti poukázala na řadu telefonních hovorů jiných obviněných, kteří sice hovoří i o ní, avšak tvrzené údaje jsou rozdílné, navíc podle těchto hovorů měl být úplatek předán dodatečně, jeho výše nebyla přesně konkretizována, podle hovoru z 6. 1. 2015 mezi obviněným Ing. Lubošem Veselým a samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem jej měli v částce 250 000 Kč předat dovolatelce obvinění Vladimír Dyršmíd a Aleš Marcinik. V této souvislosti obviněná poukázala na nevěrohodnost Ing. Luboše Veselého i možnost, že se na tvrzení o úplatku pro ni mohl dohodnout právě s Alešem Marcinikem, aby zkrátili podíl Ing. Michala Roubíčka a potrestali jej tak za způsobené ztráty.

47. Ke skutku pod bodem VI. rozsudku soudu prvního stupně obviněná namítla, že odvolací soud odmítl provést důkaz vyžádáním zprávy o odvodu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) u obchodní společnosti Komerční Park Čestlice, s. r. o. (dále jen „KPČ“), za předmětné zdaňovací období října 2014, v důsledku čehož nebylo provedeno žádné dokazování k otázce výše škody v tvrzené výši 440 673 Kč, ačkoli výše zkrácení daně je znakem skutkové podstaty trestného činu, pro který byli uznáni vinnými. Rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího shodně tvrdí, že poškozená obchodní společnost v důsledku jednání obviněných uplatnila nárok na daňový odpočet pouze ve výši 340 382 Kč, a to aniž by si opatřily její daňové přiznání za předmětné období. Důvodně proto podle názoru obviněné vznikají pochybnosti o tvrzení o vzniku škody v důsledku jednání obviněných na straně poškozené obchodní společnosti za situace, že ani tato poškozená neuplatnila v trestním řízení nárok na náhradu škody. Přitom kontrolní oddělení správce daně došlo k závěru o nesprávném použití režimu přenesené daňové povinnosti, proto správce daně vyzval obchodní společnost S.H.V., s. r. o., k vrácení vyplaceného rozdílu daně, přičemž s tímto nárokem se také správce daně přihlásil do insolvenčního řízení. Z těchto skutečností lze podle obviněné logicky dovodit, že správce daně uznal poškozené KPČ celý uplatněný nadměrný odpočet DPH ve výši 780 000 Kč. V postupu soudů nižších stupňů při nezjištění komu a v jaké výši vznikla škoda spatřuje odvolatelka libovůli v rozhodování těchto soudů.

48. Obviněná rovněž nesouhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že zástupci obchodní společnosti KPČ byli při uzavírání dohody o narovnání a v důsledku předložení faktury č. 14010015 uvedeni v omyl, neboť zástupkyně této společnosti svědkyně Lenka Drahorádová při přebírání předmětné faktury si musela být vědoma, že je na ní částka bez DPH a je uplatňován režim přenesené daňové povinnosti, proti čemuž nic nenamítala. Ostatně i účetní této obchodní společnosti Ing. Alice Klausová uvedla, že přestože zápočet technického zhodnocení v dohodě o narovnání odmítala, bylo nutné je dostat do účetnictví KPČ. Obviněná v této souvislosti zdůraznila, že se účastnila jen prvních jednání o narovnání mezi obchodní společností S.H.V., s. r. o., a KPČ, další jednání probíhala již bez ní. Dále rovněž poukázala na jednání samostatně stíhaného Ing. Michala Roubíčka a Bc. Dany Lachové s pracovnicí správce daně svědkyní Ing. Evou Vančurovou ohledně správného zaúčtování technického zhodnocení na předmětné faktuře z hlediska možnosti uplatnění přenesené daňové povinnosti.

49. Rovněž tato obviněná argumentačně shodně jako předchozí i další dovolatelé zpochybnila zákonnost důkazů odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu s tím, že pouhé dalšími důkazy nepodložené trestní oznámení nemůže ospravedlnit nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V této souvislosti poukázala na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ze které obsáhle citovala.

50. Závěrem svého dovolání obviněná konstatovala, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jí uplatněnou obhajobou, neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněná rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud odložil nebo přerušil výkon jí uloženého trestu odnětí svobody.

c) Dovolání obviněného Vladimíra Dyršmída

51. Také obviněný Vladimír Dyršmíd uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný přes rozsáhlost rozhodnutí odvolacího soudu má tento rozsudek za nedostatečně odůvodněný a v důsledku toho za nepřezkoumatelný, a to i z důvodu, že se nevypořádal s jím uplatněnými námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný namítl porušení svého práva domáhat se u nezávislého a nestranného soudu práva na spravedlivý proces. Podle přesvědčení obviněného jsou závěry soudů nižších stupňů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, tyto soudy rovněž nepřihlédly k důkazům obhajoby a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ hodnotily důkazy v neprospěch dovolatele. V této souvislosti obsáhle cituje z judikatury především Ústavního soudu. Obviněný znovu zopakoval, že se žádné trestné činnosti nedopustil, skutkové závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího neodpovídají skutečnosti.

52. Ve shodě s dalšími dovolateli obviněný namítl, že důkazy odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí jsou nezákonné, získané v rozporu s ustanovením § 88 a § 158d tr. ř. Věc původních podezřelých nijak nesouvisí s projednávanou věcí, přičemž ani podezření z páchání trestné činnosti se v ní nepotvrdilo. Navíc pro povolení těchto úkonů nebyly ani splněny zákonné podmínky. Podle obviněného došlo i k manipulaci s nosičem DVD, na němž byly záznamy uloženy, nicméně toto tvrzení dovolatel nijak nekonkretizoval. Za nezákonný má i výslech Renáty Raban učiněný s využitím videokonferenčního zařízení, a to z důvodu, že nebyl pořizován obrazový záznam. Došlo i k opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů, a to prvotních odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu osob, které v této věci nebyly stíhány, přičemž tyto osoby nebyly ani vyslechnuty v procesním postavení svědků.

53. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Vladimír Dyršmíd ke skutku pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu namítl, že není zřejmé, jaké jeho jednání považovaly soudy nižších stupňů za trestné a z čeho dovodily, že úmyslně jednal společně s dalšími obviněnými, a to s úmyslem vyvolat v poškozené Renátě Raban a dalších osobách dojem, že závěť Ing. Pavla Rabana je pravá. Podle obviněného ani neexistuje žádný důkaz o jeho zapojení do organizované skupiny obviněných a o jeho vědomí o existenci takové skupiny.

I tento dovolatel zdůraznil, že nepravá závěť nebyla právně závazná, a nemohla proto způsobit předpokládaný trestněprávní následek, v čemž došlo k nesprávnému právnímu posouzení soudy nižších stupňů. Nesprávně byly identifikovány i nemovitosti uvedené v závěti, a to bez uvedení pozemků, na nichž se stavby nacházely. Obviněný uvedl, že věřil samostatně stíhanému Ing. Michalu Roubíčkovi, že závěť je projevem vůle jeho zemřelého bratra, chtěl aby byli zabezpečeni jeho synovci i sestra z této závěti.

Obviněný namítl, že jeho bratr zemřel za podivných okolností (utopil se dne 7. 4. 2014 ve vaně), hned po jeho smrti přijela jeho manželka Renáta Raban, která měla přístup do bytu zemřelého a měla tam pálit nějaké listiny. Podle dovolatele u něj nelze dovodit úmysl k podvodnému jednání, byl přesvědčen o pravosti závěti, nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že o padělání závěti nevěděl, žádný seznam majetku svého bratra pro spoluobviněné neobstarával, nijak se nepodílel na úpravě finální verze výše jednotlivých podílů dědiců z této závěti.

Ke smlouvě o smlouvě budoucí obviněný uvedl, že při její tvorbě nebyl nijak aktivní, ani si neuvědomil, že JUDr. Jaroslavu Trunečkovi podepsal plnou moc k zastupování v dědickém řízení. Pokud by Renáta Raban závěť respektovala, k čemuž ji nabádala jeho matka, bylo by to její svobodné rozhodnutí. Obviněný zcela obecně namítl, že nebyla správně a přesně zjištěna výše hrozící škody.

54. Ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu obviněný uvedl, že se odvolací soud nevypořádal s jeho obhajobou. Ve shodě s dosavadní obhajobou uvedl, že o projektu S.H.V., s. r. o., jej informoval v zimě 2013 samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček, znal i ekonomickou situaci této obchodní společnosti, přesto jí na realizaci podnikatelského záměru půjčil 3 300 000 Kč, které zaslal na její účet (2x 1 500 000 Kč a 300 000 Kč). Informace o činnosti společnosti měl jen zprostředkovaně od Ing. Michala Roubíčka, který sháněl i další investory, kteří by mu pomohli podnikatelský záměr realizovat, a rovněž usiloval o snížení nájmu, což se mu nepodařilo. Docházelo ke zhoršení situace, jediným řešením bylo ukončení činnosti, na čemž se aktivně nepodílel, na to neměl ani potřebné znalosti. Nejednal s obviněnou Ing. Jaroslavou Dlabolovou ani jí nepředával odměnu 300 000 Kč, viděl ji pouze dvakrát, nedovolil by si ji uplácet. Šel k ní z iniciativy spoluobviněného Ing. Luboše Veselého, který exekuci navrhoval z důvodu, že měl vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., rovněž pohledávku, kterou chtěl přihlásit do insolvenčního řízení. O investované peníze přišel. Jak existenci jeho pohledávky, tak i existenci pohledávky obviněného Aleše Marcinika potvrdil ve věci zpracovaný znalecký posudek z oboru ekonomiky. Exekuce proběhla řádně. Pouze jednatel S.H.V., s. r. o., znal stav této obchodní společnosti.

55. Obviněný Vladimír Dyršmíd označil za zcela nepřiměřený a likvidační i uložený nepodmíněný trest odnětí svobody, který se podle jeho názoru zcela míjí s kritérii pro ukládání trestů.

56. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně dovolatel navrhl i odklad nebo přerušení trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.

d) Dovolání obviněného JUDr. Milana Makariuse

57. Obviněný JUDr. Milan Makarius v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), l) a m) tr. ř.

58. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud se nevypořádal s odvolací argumentací obviněného, ve výroku rozsudku soudu prvního stupně chybí některá skutková zjištění, která jsou obligatorní pro použitou právní kvalifikaci, zejména otázka existence nebo fiktivnosti pohledávek tzv. „investorů“ vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o. Dále obviněný vyslovil své přesvědčení, že některá skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, v této souvislosti poukázal dovolatel na skutkový závěr, že majetek manželů Biskupových nepostačoval pro úplné uspokojení všech jejich věřitelů.

Za nepřesvědčivý a důkazně nepodložený označil dovolatel i závěr soudů nižších stupňů, že v souvislosti s exekučním řízením obviněný přijal úplatek ve výši nejméně 150 000 Kč. Konečně dovolatel namítl i opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů ve vztahu ke stanovení výše škody u skutku pod bodem VIII. rozsudku ve vztahu k zjištění hodnoty majetku manželů Biskupových.

59. Ohledně uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu namítl, že jako soudní exekutor vykonával svoji pravomoc v tomto případě v souladu se zákonem, nemohl se proto dopustit zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť jím vydaná rozhodnutí byla věcně správná a jím provedené úkony neodporovaly právním předpisům a ani pochybnosti o jeho nepodjatosti nepostačovaly pro závěr o naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu.

Případná dílčí procesní pochybení obviněného jako soudního exekutora v podobě nevyúčtování odměny exekutora nejsou v příčinné souvislosti s jakoukoli majetkovou újmou třetích osob a nemohla přivodit jakýkoli reálný neoprávněný majetkový prospěch. Není proto podle přesvědčení obviněného dána příčinná souvislost mezi pochybením úřední osoby a vznikem škody či jiné závažné újmy u jiného nebo neoprávněným prospěchem, neboť jejich způsobení musí být dáno v příčinné souvislosti s úmyslným vykonáním pravomoci způsobem odporujícím zákonu, neboť pachatel musí jednat ve specifickém úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch.

Výkon exekuční činnosti v souladu se zákonem je totiž podle dovolatele okolností vylučující protiprávnost činu. Při absenci znaku protiprávnosti nemůže být jeho jednání ani trestným činem. Jeho povinností soudního exekutora bylo po zahájení exekučního řízení činit neprodleně kroky k vymožení pohledávky oprávněného, a to bez ohledu na případné další věřitele povinného. Jeho jednání by bylo možno maximálně posoudit jako jednání v právním omylu, kterého se nemohl vyvarovat. Přitom vymáhání či úhrada existující pohledávky dlužníka v úpadku nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr.

zákoníku, nanejvýš znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, který je ustanovením speciálním. Pokud se proto dovolatel mylně domníval, že pohledávky spoluobviněných jsou reálné, jednal ve skutkovém omylu pozitivním, mělo být jeho jednání posouzeno jako pokus trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 21 odst. 1 a § 223 tr. zákoníku. Z hlediska trestnosti jednání obviněného je přitom nutno zkoumat, zda by v insolvenčním řízení byly alespoň částečně uspokojeny pohledávky ostatních věřitelů po přednostním uspokojení zajištěného věřitele.

Pokud by pohledávky ostatních věřitelů nebyly ani částečně uspokojeny, nešlo by o trestný čin, neboť by chyběl znak „zmaření uspokojení ostatních věřitelů, resp. vzniku škody“. Za předpokladu, že by zmaření uspokojení ostatních věřitelů dlužníka bylo zapříčiněno zřízením zástavního práva v době faktického úpadku dlužníka, jednalo by se o spáchání speciálního trestného činu způsobení úpadku podle § 224 odst. 2 tr. zákoníku, který je dokonán a dokončen již právními účinky zřízení zástavního práva, na čemž se dovolatel nijak nepodílel.

Jeho případná pomoc po dokonání a dokončení trestného činu již není účastenstvím na trestném činu ve smyslu § 24 odst.

60. Obviněný dále uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu neobsahuje ani skutkové a právní závěry, z nichž by bylo možno dovodit naplnění subjektivní stránky některého z úpadkových trestných činů. Nebylo zjištěno, zda věděl o existenci dalších věřitelů obchodní společnosti S.H.V, s. r. o., ani zda pohledávky tzv. investorů byly reálné či fiktivní. Podle přesvědčení obviněného byla porušena i zásada „ultima ratio“ a přijetí majetkového prospěchu soudním exekutorem od osoby povinné poskytnout mu odměnu, pokud výše poskytnutého majetkového prospěchu nepřesáhla částku, na níž exekutorovi vznikl podle právních předpisů nárok, není úplatkem ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku. Konečně obviněný namítl nezákonnost výroku o náhradě škody ve vztahu k věřiteli Mgr. Václavu Vodovi, neboť jako spoluobviněný nemůže mít práva poškozeného.

61. Obviněný JUDr. Milan Makarius zdůraznil, že skutek pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu proběhl ve dvou fázích, v první došlo k uznání samostatně stíhaným Ing. Michalem Roubíčkem formou notářských zápisů závazku obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., vůči obviněnému Ing. Luboši Veselému v částce 6 200 000 Kč, kterou získal od obviněného Aleše Marcinika, který byl původním věřitelem tohoto dlužníka z titulu úvěru z 30. 8. 2013, přičemž společnost zavázal k úhradě závazku do 19. 6. 2014 a zřídil zástavní právo k obchodnímu závodu této obchodní společnosti.

V této fázi se dovolatel nijak na trestné činnosti nepodílel, neboť do věci byl zapojen obviněným Ing. Lubošem Veselým s vědomím dalších spoluobviněných, který se na dovolatele obrátil s žádostí o provedení exekučního řízení vůči obchodní společnosti S.H.V., s. r. o. Tvrzená pomoc dovolatele by tak byla poskytnuta až k dokonanému úpadkovému trestnému činu, přičemž nebyla předem přislíbena. Pro správnou trestněprávní kvalifikaci skutku bylo významné, zda obě fáze tvořily jediný skutek a kdy byl tento skutek dokonán, resp. dokončen.

Za moment dělící počínání pachatele na různé skutky obviněný označil právě trestněprávně relativní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Jednání musí být pro tento následek kauzální, bez něj by k následku nemohlo dojít způsobem, jak k němu došlo. Z hlediska obviněného je rozhodující, že k dokonání i dokončení činu došlo již v první fázi skutku, v níž došlo ke zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu, na němž se dovolatel nijak nepodílel. Z hlediska naplnění některého z úpadkových deliktů je přitom významné, jaký zejména ekonomický efekt mělo přijetí nového závazku dlužníkem, zda mu např. přijetí úvěru umožnilo vytvořit příznivé podmínky k odstranění stavu úpadku, nebo jde o investici, která znamená jen účelový přesun majetku na úkor dosavadních věřitelů, který zhoršuje majetkovou bilanci dlužníka.

Obviněný v této souvislosti obsáhle citoval z judikatury Nejvyššího soudu i z odborné literatury k jednotlivým úpadkovým deliktům podle § 222 až § 224 tr. zákoníku a podrobně teoreticky rozebíral i podmínky trestnosti jednání, následku a příčinné souvislosti mezi nimi, které jsou u nich vyžadovány pro naplnění znaků skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, a to jak po objektivní, tak i subjektivní stránce. Závěrem konstatoval vzájemný vztah těchto trestných činů, který vylučuje možnost jejich jednočinného souběhu.

Za této situace obviněný namítl, že pokud odvolací soud připustil možnost, že obchodní společnost S.H.V., s. r. o., byla již ke dni 16. 6. 2014 v úpadku ve formě předlužení, byla splněna základní podmínka pro posouzení skutku podle § 223, resp. § 224 odst. 2 tr. zákoníku. Jednatel této obchodní společnosti, samostatně stíhaný Ing. Michal Roubíček, se přitom na tomto jednání s ostatními spoluobviněnými podílel, proto toto jednání mohlo být u nich posouzeno jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku na tomto trestném činu, pro jehož kvalifikaci bylo podstatné, zda pohledávky spoluobviněných vůči S.H.V., s.

r.

o., byly reálné či fiktivní a zda si této skutečnosti byly tito spoluobvinění vědomi. V tomto směru přitom z hlediska dovolatele nebylo pochyb, že pohledávku JUDr. Luboše Veselého vůči S.H.V., s. r. o., považoval za reálnou. Prosté uznání existujícího závazku, a to i formou notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, samo o sobě nic neměnilo na postavení dosavadních věřitelů dlužníka. Obviněný v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 ICdo 78/2016, podle něhož dohoda o uznání dluhu může být neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, pouze pokud v důsledku uvedeného právního úkonu se některému z věřitelů dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Přitom dohoda o notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti již existujícího závazku sepsaná podle § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nemá hmotněprávní povahu a nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků tohoto právního vztahu. Tento notářský zápis není sám o sobě zavazujícím důvodem a nezakládá domněnku o existenci dluhu v době jeho sepsání, tudíž postavení ostatních věřitelů dlužníka nijak neovlivnilo a tito další věřitelé měli možnost iniciovat insolvenční řízení, v němž by byla jejich pohledávka uspokojována ve stejném rozsahu, jako by k vytvoření exekučního titulu k pohledávce jiného dlužníkova věřitele ani k zahájení exekuce na majetek dlužníka nedošlo.

Určující pro míru uspokojení jednotlivých věřitelů bylo zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu S.H.V., s. r. o., jenž byl jediným hodnotnějším majetkem této obchodní společnosti, k němuž došlo notářskými zápisy ze dne 16. 6. 2014. Právě tímto jednáním došlo k poškození dalších věřitelů této obchodní společnosti, nikoli jednáním dovolatele v probíhajícím exekučním řízení. Tímto zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu bylo předurčeno pořadí a poměr uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, a to bez ohledu na to, zda k uplatnění a vymáhání pohledávek dojde cestou exekučního nebo insolvenčního řízení.

JUDr. Milan Makarius nemohl na této situaci již nic změnit, neboť při takovéto exekuci nemá exekutor ani správce závodu ani jiná osoba možnost popřít pravost, výši, zařazení do skupiny či pořadí pohledávky oprávněného. Jak v exekučním, tak i v insolvenčním řízení by z majetku obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., došlo k uspokojení pouze věřitele Ing. Luboše Veselého, aniž by byli uspokojeni, byť jen částečně ostatní věřitelé. Pouze před zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu měli všichni věřitelé právo na poměrné uspokojení svých pohledávek v insolvenčním řízení.

Právě zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu došlo k naplnění objektivní stránky trestného činu a byl zasažen chráněný objekt přečinu způsobení úplatku podle § 224 odst. 2, 3 tr. zákoníku a došlo k dokonání činu.

Na této fázi trestného činu se dovolatel přitom nijak nepodílel, do trestné činnosti se měl podle rozsudku odvolacího soudu zapojit až následně, k jeho

součinnosti na trestném činu tak mělo dojít až po jeho dokonání i dokončení. Jednání obviněných související s probíhajícím exekučním řízením vedeným JUDr. Milanem Makariusem již nenaplňovalo znaky skutkové podstaty některého z trestných činů podle § 222 až § 224 tr. zákoníku, neboť ke zmaření uspokojení věřitelů obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., již došlo zřízením zástavního práva k obchodnímu závodu, čímž byl plně realizován trestněprávně relevantní úmysl spoluobviněných. Ani navazující podpůrné jednání obviněného JUDr. Milana Makariuse nemohlo na naplnění znaků skutkové podstaty některého z úpadkových deliktů nic změnit a není trestným činem. Odvolacím soudem nebylo ani řešeno naplnění trestného činu po subjektivní stránce z hlediska vědomí dovolatele o existenci dalších věřitelů dlužníka či o fiktivnosti uplatněné pohledávky. Podle dovolatele nebylo prokázáno ani jeho úmyslné zavinění.

62. Dovolatel namítl, že nebyla správně vyčíslena ani výše škody, která měla být tímto trestným činem pod bodem IV. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu způsobena. Tuto výši škody je nutné stanovit tak, že se zjistí výše všech pohledávek dlužníka existujících před poškozujícím jednáním obviněného, dále výše majetku dlužníka použitelného k uspokojení věřitelů ke stejné době, provede se matematický výpočet výše možného uspokojení jednotlivých věřitelů dlužníka. Pokud by nedošlo k jednání obviněného poškozujícího věřitele, a dlužník by byl v úpadku, je nutno zohlednit pravidla uspokojování různých druhů pohledávek daná insolvenčním zákonem.

Dále je nutno zjistit hodnotu majetku dlužníka použitelného k uspokojení věřitelů poté, co došlo k jednání obviněného, a je nutno opět provést matematický výpočet potencionálního uspokojení věřitelů k témuž okamžiku. Výše škody je rovna rozdílu mezi potencionální výší uspokojení jednotlivých věřitelů nebýt poškozujícího jednání obviněného a tím, co mohli jednotliví věřitelé obdržet po tomto jednání obviněného. Výše splatných pohledávek obchodní společnosti S.H.V., s. r. o., činila 2 042 104 Kč, hodnota odstraněného majetku činila 4 536 754 Kč, zjevně postačovala k uspokojení všech pohledávek jednotlivých věřitelů, v následném insolvenčním řízení nebyl zjištěn žádný další majetek k uspokojení pohledávek věřitelů, proto byl učiněn závěr, že škoda představovala výši pohledávek jednotlivých věřitelů.

Odvolací soud částečně vymoženou pohledávku Ing. Luboše Veselého ve výši 6 200 000 Kč v exekučním řízení posoudil jako odstranění majetku dlužníka, stejně jako pohledávku Vladimíra Dyršmída uplatněnou v insolvenčním řízení, ačkoli se jednalo podle dovolatele o skutečné pohledávky, proto výše škody jednotlivých dalších věřitelů dlužníka nemohla podle obviněného představovat nominální hodnotu jejich pohledávek. Soud se ani nezabýval jeho námitkou, zda jeho jednáním mohla být komukoli z dalších věřitelů způsobena škoda.

Závěr o právní kvalifikaci jeho jednání odvolacím soudem podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k pomoci přečinu poškození věřitele podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu.

63. Ve vztahu k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný JUDr. Milan Makarius v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že nevykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, neboť v rámci skutku pod bodem IV. rozsudku odvolacího soudu pouze dne 22. 7. 2014 vydal exekuční příkaz č. j. 156 EX 2193/14-9, jímž rozhodl o provedení exekuce postižením závodu povinné obchodní společnosti S.H.V., s.

r. o., a správkyní závodu ustanovil obviněnou Ing. Jaroslavu Dlabolovou, následně dne 10. 10. 2014 udělil souhlas k podpisu dohody o narovnání mezi obchodními společnostmi S.H.V., s. r. o., a Komerční park Čestlice, s. r. o., a tentýž den převedl částku 3 719 008 Kč, kterou obdržel na svůj exekutorský účet na základě této dohody o narovnání na účet oprávněného Ing. Luboše Veselého. Poté dne 12. a 15. 12. 2014 udělil souhlas k uzavření dohod o postoupení pohledávek povinného S.H.V., s. r. o., za Janem Čermákem ve výši 328 281 Kč a za KPČ ve výši 244 743 Kč a konečně dne 22.

2. 2015 vydal usnesení o zastavení exekuce. Odvolacím soudem mu přitom bylo kladeno za vinu porušení § 2 odst. 1 a odst. 2, § 46 odst. 1, § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů (exekuční řád). Odvolacím soudem popsané jednání obviněného podle dovolatele nenaplňuje skutkovou podstatu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť pro trestnost jednání obviněného bylo vyžadováno, aby procesním rozhodnutím úřední osoby bylo porušeno konkrétní ustanovení jiného právního předpisu.

Eventuální porušení obecných procesních zásad exekučního řízení samo o sobě nelze považovat za výkon pravomoci v rozporu s právním předpisem. Rozhodnutí, která dovolatel učinil, byla věcně správná, neodporovala právním předpisům, a nelze je proto posoudit jako jednání podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Žádnou věcnou nesprávnost výroku dovolatelem vydaných rozhodnutí ani nesprávnost jeho procesního postupu přitom odvolací soud neuvedl. Popis skutku odvolacím soudem je proto nedostatečný a neumožňuje závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 329 odst. 1 tr.

zákoníku. Exekuční řád ani jiné právní předpisy přitom neukládají exekutorovi zkoumat, zda se povinný před zahájením exekuce či v jejím průběhu dostal do úpadku, stejně tak ani nedávají exekutorovi možnost zohledňovat stav úpadku dlužníka, pokud ještě nebylo zahájeno insolvenční řízení a nenastaly účinky s tím spojené, iniciovat zahájení insolvenčního řízení, reflektovat případnou existenci dalších dluhů povinného (s výjimkou zákonem stanovených případů). Soudní exekutor je totiž podle § 46 exekučního řádu povinen postupovat tak, aby došlo k rychlému a účelnému vymožení pohledávky oprávněného, bez ohledu na případné zvýhodnění oprávněného na úkor dalších věřitelů dlužníka.

Obviněný poukázal na ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č.

182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon), a zdůraznil, že v době provádění exekučních úkonů žádný z dalších věřitelů nepodal insolvenční návrh a nenamítal nic proti provádění exekuce. Nezákonnost exekuční činnosti odvolací soud dovozoval pouze z přijetí úplatku, a to v nižší míře, než by činila odměna exekutora, a z účelovosti postupu dalších spoluobviněných, kteří usilovali o přednostní uspokojení pohledávek společníků S.H.V., s. r. o., oproti pohledávkám jiných věřitelů.

Tyto skutečnosti jsou však irelevantní z hlediska posouzení zákonnosti procesního postupu exekutora, neboť exekuční vymáhání pohledávky oprávněného je vždy účelové, nikoli však nezákonné, přestože může negativně ovlivnit dobytnost pohledávek dalších věřitelů dlužníka. Účelovost postupu exekutora tak vyplývá přímo z exekučního řádu a nemůže být ze své podstaty protiprávní, neboť nesmí a ani nemůže přebírat roli ochránce dalších pasivních věřitelů povinného. Ani odvolací soud přitom nezpochybnil, že dovolateli nebyla známa existence dalších věřitelů povinné S.H.V., s.

r. o.

64. Za nestandardní podle dovolatele nelze považovat ani jeho hovor ze dne 25. 6. 2014 se spoluobviněným Ing. Lubošem Veselým, v němž mu navrhl změnu místní příslušnosti exekučního soudu s ohledem na průtahy u pověřování exekutorů na Obvodním soudu pro Prahu 5, neboť zájmy oprávněného a povinného nemusí být vždy rozdílné. I povinný může mít zájem na bezproblémovém průběhu exekuce, což se v tomto hovoru snažil zjistit s ohledem na dohodu mezi nimi v podobě uzavřeného notářského zápisu s přímou vykonatelností, která byla exekučním titulem. Dovolatel zdůraznil, že žádnými jinými informacemi o povinném ani o oprávněném nedisponoval a ani převod inkasované částky 3 719 008 Kč obratem na účet Ing. Luboše Veselého z jeho účtu není důkazem, že by věděl, že tyto finanční prostředky mohou být postiženy v insolvenčním řízení, pokud by jej včas iniciovali ostatní věřitelé S.H.V., s. r. o. Z žádného důkazu totiž podle dovolatele neplyne jeho vědomí o hrozbě insolvenčního řízení. Přitom ani zahájení tohoto řízení, pokud by se plnění nacházelo již na účtu soudního exekutora a nebylo již vyplaceno oprávněnému, by nebránilo podle tehdejší judikatury Nejvyššího správního soudu výplatě tohoto plnění ve prospěch oprávněného (nešlo ani o kárné provinění exekutora).

65. Ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku dovolatel uvedl, že měl nárok na odměnu při vymožení částky 4,5 mil. Kč ve výši 600 000 Kč, s DPH ve výši 726 000 Kč, pokud úplatek měl činit 150 000 Kč, šlo o částku výrazně nižší, než by činila jeho odměna, a pokud hodnota majetkového prospěchu nepřesahuje částku odměny, na kterou soudnímu exekutorovi vznikl nárok, nejde o úplatek ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku. I v tomto došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku odvolacím soudem.

66. Ve vztahu k výroku o náhradě škody Mgr. Václavu Vodovi pak i dovolatel namítl nezákonnost tohoto výroku, neboť práva poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je stíhán ve stejném řízení jako spoluobviněný.

67. Obviněný JUDr. Milan Makarius dále dovodil, že mu byl uložen nezákonný trest, neboť odvolací soud nerespektoval zásadu zákazu „reformationis in peius“ s ohledem na to, že státní zástupce podal odvolání v jeho neprospěch jen do oddělitelného výroku o trestu odnětí svobody. Změna výroku o trestu byla

učiněna, aniž proti tomuto výroku o trestu podal státní zástupce odvolání v neprospěch obviněného, v důsledku čehož mu byl uložen přísnější trest, aniž by byly pro tento postup stanoveny zákonné podmínky. Dovolatel v této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1099/2018, podle něhož pokud byla v odvolání státního zástupce namítána příliš nízká výměra konkrétních druhů trestů, není na místě hledat původ této vady v jiném výroku o uložení jiného druhu trestu, resp. v tom, že takový výrok soud prvního stupně neučinil. Konkrétně v trestní věci dovolatele přitom bylo podáno odvolání státním zástupcem v neprospěch dovolatele do výroku o trestu odnětí svobody, proti výroku o trestu zákazu činnosti státní zástupce nic nenamítal a považoval jej za přiměřený. Přesto odvolací soud zpřísnil trest zákazu činnosti a trest odnětí svobody ponechal beze změny.

68. Obviněný dále nesouhlasil ani s výší uloženého trestu odnětí svobody a skutečností, že byl uložen jako trest nepodmíněný, a to s ohledem na délku řízení a odstup doby od spáchání činu, neboť k těmto skutečnostem odvolací soud vůbec nepřihlédl. V napadeném rozsudku tak chybí test proporcionality, v důsledku čehož došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu.

69. Obviněný rovněž namítl ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud ponechal beze změny, že jako soudní exekutor postupoval v souladu se zákonem a nenaplnil znak trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku spočívající ve výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Jeho rozhodnutí vydaná v tomto exekučním řízení byla věcně správná a ani jeho faktické úkony v tomto řízení neodporovaly právním předpisům. Ani pochybnosti o jeho nepodjatosti nepostačují pro závěr o naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu. Případná dílčí procesní pochybení v exekučním řízení totiž podle obviněného nejsou v příčinné souvislosti s jakoukoli újmou třetích osob a jiným osobám nemohla přivodit jakýkoli reálný neoprávněný prospěch. Skutková podstata tohoto trestného činu je totiž naplněna v příčinné souvislosti mezi pochybením úřední osoby a vznikem škody či jiné závažné újmy nebo neoprávněným prospěchem svým či cizím.

70. Ve vztahu k trestnému činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku v bodě VIII. rozsudku soudu prvního stupně dovolatel namítl, že výkon exekuční činnosti v souladu s jiným právním předpisem vylučuje protiprávnost činu u úpadkových deliktů. Obviněný zdůraznil, že jednal v souvislosti s exekučním řádem i dalšími právními předpisy, tudíž jeho jednání je možno posoudit maximálně jako jednání v právním omylu podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se nemohl vyvarovat. Odvolací soud se přitom vůbec nezabýval otázkou, zda dovolatel věděl o fiktivnosti pohledávky HV Financ, s. r. o., vůči manželům Biskupovým a o existenci jejich dalších věřitelů i zda věděl, zda jejich majetek postačuje k úplné úhradě všech jejich pohledávek. Nebylo tedy odvolacím soudem zjištěno, zda došlo k naplnění subjektivní stránky úpadkových trestných činů u obviněného. Přitom úhrada existující pohledávky dlužníka v úpadku a její vymáhání v exekučním řízení opět nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, nanejvýš trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, neboť nebylo vyvráceno, že jednal v přesvědčení, že pohledávka HV Financ, s. r. o., skutečně existuje (v pozitivním skutkovém omylu podle § 18 odst. 2 tr. zákoníku). Obviněný zdůraznil, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že byl přesvědčen, že majetek manželů Biskupových postačí k úhradě všech jejich závazků, tudíž se nemohlo jednat o žádný z úpadkových trestných činů.