Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 5 Tdo 702/2022-9613, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 4 To 52/2021, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021, sp. zn. 10 T 15/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. b) a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
2. Klíčovou otázkou v posuzované věci je to, zda způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s provedenými důkazy, odpovídá požadavkům práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel společně s dalšími spoluobviněnými uznán vinným zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku, přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a pomocí k přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku (bod IV. výroku); dále pak pokusem zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku a pokusem přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (bod VIII. výroku). Stěžovateli byl za uvedené trestné činy uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5.000 Kč, celkem ve výši 1.000.000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora na dobu 5 let. Městský soud též rozhodl podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti obviněných k náhradě škody způsobené poškozeným. Někteří z poškozených byli podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázáni se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Další poškození uvedení v rozsudku byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu zcela odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel se jednání uvedeného pod bodem IV. dopustil, stručně řečeno, tak, že v úzké kooperaci s dalšími obviněnými, kteří byli vedeni zlovolným úmyslem, ke škodě věřitelů obchodní společnosti X, jejímž jediným jednatelem byl spoluobviněný M. R., odstranili majetek této společnosti prostřednictvím zmanipulovaného exekučního řízení vedeného právě stěžovatelem, soudním exekutorem a správkyní závodu v exekuci. Jednání uvedené pod bodem VIII. spočívalo v tom, že stěžovatel zahájil exekuční řízení a vydal exekuční příkazy znějící na prodej nemovitých věcí. Ačkoli věděl, že pohledávky vůči manželům B. byly fiktivní, zřídil také exekutorské zástavní právo na konkrétních nemovitostech ve společném jmění spoluobviněných manželů B. Tento plán zosnoval spoluobviněný L. V. Záměrem, k němuž nicméně nedošlo, bylo způsobit škodu oprávněné bankovní instituci, která disponovala vůči manželům B. reálnou pohledávkou ve výši 1.033.200 Kč.
5. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu odvoláním, odvolání v neprospěch stěžovatele podal státní zástupce. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po doplnění dokazování rozhodl tak, že rozsudek městského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu ve vztahu ke stěžovateli zrušil ve výroku o vině pod bodem IV. a znovu rozhodl tak, že upravil tzv. skutkovou větu, a dále rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločiny zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku ve formě pomoci, dílem dokonaný a dílem nedokonaný. Stěžovateli byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, celkem ve výši 1 000 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce soudního exekutora na dobu 8 let. Dále vrchní soud rozhodl podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti obviněných nahradit způsobenou škodu poškozeným uvedeným v rozsudku vrchního soudu, přičemž část těchto poškozených byla se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 2 trestního řádu. Další poškození, jak jsou konkretizováni v rozsudku vrchního soudu, byli podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
7. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Soudy se nevypořádaly s argumentací stran nedostatků skutkových zjištění a právní kvalifikace. Uvádí, že o tom, co předcházelo exekučnímu řízení, pokud jde o skutek uvedený pod bodem IV. rozsudku městského soudu, nic nevěděl. Soudy v tomto ohledu neprokázaly, že by si byl vědom fiktivnosti pohledávky, již měl v exekučním řízení vymáhat. Do jednání ostatních spoluobviněných se zapojil až poté, co byl dokonán a dokončen přečin poškození věřitele. Jako exekutor nemá v zásadě povinnost reflektovat další dluhy povinného a nemá povinnost zkoumat úpadek povinného. Přistoupil-li k provedení exekuce v době, kdy insolvenční návrh nebyl podán, jednal v souladu se zákonem. Soudy se nevypořádaly s otázkou, zda má exekutor zjišťovat existenci dalších věřitelů povinného a zda takovou skutečnost má nějak při provádění exekuce zohledňovat.
8. Úplatek v rámci skutku pod bodem IV. rozsudku městského soudu měl činit 150.000 Kč, přitom řádná odměna exekutora při vymožení částky 4.500.000 Kč by včetně DPH činila 726.000 Kč. Taková transakce je ekonomicky nesmyslná. Vznesl tedy otázku, zda úplatek může činit částka nižší než řádná odměna, která však obecnými soudy nebyla zodpovězena. Převzetí úplatku ve výši 150.000 Kč není důkazně podloženo, čímž soudy porušily princip presumpce neviny a z ní vyplývající princip in dubio pro reo podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
9. Jde-li o skutek uvedený pod bodem VIII. rozsudku městského soudu, stěžovatel nevěděl o tom, že pohledávka za manžely B. je fiktivní a soudy se touto otázkou vůbec nezabývaly. V tomto kontextu rozporuje interpretaci odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, kde hovoří o "tzv. ochranném charakteru exekuce", čímž myslel to, že nesmí postupovat zlovolně a agresivně vůči B. a že má zároveň chránit majetkové zájmy oprávněného (L. V.). Na tuto obhajobu údajně taktéž žádný ze soudů nereagoval. Popírá, že by šlo o ochranu majetku B. před věřitelem GE Money Bank, a. s.
10. Soudy se nezabývaly stěžejní otázkou, zda majetek manželů B. byl dostačující k uspokojení všech věřitelů a dále otázkou, zda zřízením exekutorského zástavního práva bylo možno zmařit nebo oddálit uspokojení jejich dalšího věřitele, GE Money Bank, a. s.
11. Konečně namítá porušení čl. 39 Listiny, tj. zásady nullum crimen sine lege, neboť způsob, jakým při exekuci manželů B. postupoval, byl jediným možným zákonným způsobem, jakým postupovat mohl. Soudy kriminalizovaly jednání stěžovatele bez přihlédnutí k civilním normám. Nezřídil-li by k nemovitostem manželů B. exekutorské zástavní právo, vystavil by se riziku postihu za nesprávný úřední postup.
12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
14. Stěžovatel svými námitkami pouze opakuje svou obhajobu v trestním řízení a nepředkládá žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Napadá způsob, jakým byly hodnoceny důkazy v jeho věci, a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Tyto námitky však již byly vypořádány v napadených rozhodnutích. Stěžovatel se tedy domáhá především toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným způsobem, než který vedl k rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl.
81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, Ústavní soud nemá důvod toto hodnocení posuzovat, leda by šlo o extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
15. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obhajoba stěžovatele spočívající v tvrzení, že konal toliko v souladu s exekučními předpisy a nebyl si vědom fiktivnosti pohledávek tzv. investorů (některých dalších obviněných), byla pouze účelová. Stěžovatel nebyl žádným pasivním a nevědomým aktérem, nýbrž i díky svým odborným znalostem soudního exekutora mohl skutek uvedený pod bodem IV. rozsudku městského soudu provést. Tato skutečnost byla prokázána v rámci rozsáhlého dokazování, zejména z rekonstrukce skutku tak, jak vyplynula z odposlechů a záznamu telekomunikačního provozu, jakož i ze sledování osob a z výpovědi M.
R. Námitka stěžovatele, že o fiktivnosti pohledávek ani o trestné činnosti dalších spoluobviněných nevěděl, jakož i to, že toliko konal svou exekutorskou činnost, byla spolehlivě vyvrácena. Ústavní soud považuje provedené dokazování a závěry z něj vyvozené za ucelené, logicky provázané a prosté svévole. Neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, tudíž zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nelze dovodit.
16. Namítá-li stěžovatel, že se soudy nevypořádaly s některými stěžovatelovými námitkami, Ústavní soud k tomu poznamenává, že námitky poukazující na to, že stěžovatel postupoval v souladu s exekučními předpisy, vytrhávaly jednotlivé úkony soudního exekutora z kontextu. Posuzujeme-li každý jednotlivý úkon stěžovatele izolovaně, lze jej nepochybně považovat za učiněný po právu, avšak při komplexním posouzení skutkového stavu tak, jak vyplynulo z provedeného dokazování, je zřejmé, že se stěžovatel společně s ostatními obviněnými dopustil koordinovaného trestného jednání.
Tyto námitky tudíž měly za úkol podpořit stěžovatelovu verzi skutkového děje. Pokud tedy soudy neshledaly důvod zabývat se stěžovatelovými námitkami, jelikož jejich zodpovězení nemělo žádný vliv na naplnění znaků skutkových podstat žalovaných zločinů a přečinu, byl jejich postup ústavně konformní. Postačilo, že soudy učinily správná, jasná a úplná skutková zjištění, která odpovídala provedenému dokazování bez nutnosti vypořádávat každou stěžovatelovu, třeba i mimoběžnou námitku.
17. Pouze námitky skutkového charakteru uplatnil stěžovatel i ve vztahu ke skutku pod bodem VIII. rozsudku městského soudu. Ústavní soud proto i zde zdůrazňuje, že provedené dokazování a z něj vyvozená verze skutkového děje vyvrací skutkové námitky stěžovatele. Z dokazování jasně vyplynulo, že stěžovatel svým jednáním vědomě zneužil účel exekučního řízení a institut prodeje nemovitých věcí v tomto řízení. Poukazoval-li na možnost uspokojení pohledávky GE Money Bank, a. s., z jiného majetku povinných, soudy zdůraznily, že ve vztahu ke vkladům penzijního a životního pojištění stěžovatel ignoroval skutečnost, že tyto peněžní prostředky by nemohly být použity na okamžitou úhradu zmíněného závazku manželů B.
ve vztahu k tomuto věřiteli. Stěžovatel též ignoroval skutkové zjištění, že v důsledku účelově vyvolaného exekučního řízení došlo ke zřízení exekutorského zástavního práva ve vztahu ke všem nemovitostem v majetku povinných, přičemž vydanými exekučními příkazy bylo rozhodnuto o provedení exekuce ve vztahu ke všem nemovitostem ve vlastnictví manželů B. Ústavní soud tedy ani v případě skutku pod bodem VIII. rozsudku městského soudu neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a nedovodil zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele podle čl.
36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Pro úplnost soud podotýká, že nevyužití zásady in dubio pro reo bylo ústavně konformním krokem, neboť vina stěžovatele byla prokázána důkazně náležitým způsobem, a pro použití této zásady proto nebyl prostor.
18. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu